Loutkar.online

Dolenská, Kateřina: Lidí, kteří se věnují loutkám, není mnoho

O íránském loutkářství se toho u nás příliš neví, nicméně jeho největší ambasadorka, pedagožka teheránské univerzity Shiva Massoudi, už byla váženým hostem třeba na liberecké Mateřince (2009), kde vedla mj. workshop seznamující tuzemské publikum s komickým typem Mobarakem (její studii o něm si můžete přečíst v Loutkáři 5/2008). Koho jiného tedy požádat o zasvěcený náhled do historie i současnosti íránské loutkářské kultury než právě ji. A ještě doplňme, že na odpovědích pracovala společně se svou studentkou Mobinou Hoseininiou.

Co považujete za kořeny loutkářství v Íránu? Vychází z místních folklorních tradic, nebo bylo do regionu importováno?

Dějiny loutkového divadla v Íránu sahají až k příchodu Árijců na Íránskou vysočinu. Tito přistěhovalci si s sebou přinesli své rituály a zvyky, mezi něž patřilo také stínové divadlo. Na druhou stranu kvůli blízkosti Indie a kvůli tomu, že Íránem procházela Hedvábná stezka, se zde vyskytovaly i čínské a indické loutky, které se pravděpodobně s íránskou tradicí smísily. Místní loutkáři převážně kočovali a jejich oblíbenost možná vycházela z toho, že jejich vybavení bylo velmi lehké a dalo se sbalit do menší bedny, která sloužila také jako přenosné jeviště. Kočování loutkářům navíc umožňovalo sbírat v různých částech země nové příběhy a nové postavy. Mezi lidmi se loutkovému divadlu říkalo různě.

První formy loutek byly namalované na stěnách stanů a ve světle ohně měly podobu stínových obrazů; protože se tato forma ukázala jako velmi zábavná, začal se svět loutkového umění postupně rozšiřovat. Loutkáři pocházeli z řad prostých lidí a hráli jen pro zábavu sebe a ostatních. Díky podpoře diváků tak umění dokázalo přežívat po dlouhou dobu.

Dochovaná díla dávných spisovatelů a básníků ukazují, že loutkářství má v Íránu dlouhou historii. Básníci 11. a 12. století psali o kheimeh shab bazi – tradičním íránském divadle marionet, které by se dalo přeložit jako „noční hraní ve stanu“, „hra představivosti“, „hra jako“ nebo „hra se závěsem“. Zdá se, že loutkové divadlo se mezi lidmi rozšířilo zhruba ve stejné době jako islámská víra.

V průběhu staletí si vyvinulo své tradice a několik lidových hrdinů. Jedním z nich je Pahlavan Kachal, jehož přesný původ není známý. Někteří loutkáři se domnívají, že tato postava je legendárním hrdinou, jehož udatné skutky, včetně dobytí začarovaného hradu a kouzelné bitvy s „Ververe Jadoo“, jsou dramatizovány pro loutky; podle druhé verze to byl skutečný člověk a loutkář, jehož jméno bylo po jeho smrti vztaženo na jednu z postav jeho her a později na celý žánr.

Pahlavan Kachal je postavou velmi podobného charakteru jako třeba neapolský Pulcinella. Od svých evropských kolegů se ale odlišuje svou hlubokou religiozitou. Pahlavan Kachal je věřící člověk, spisovatel a stejně jako všichni Íránci také básník. Jeho úkolem je oklamávat autority a bavit se s krásnými ženami.

Od období pozdní Safíovské říše (1502–1736) dále se začal ve větších městech usazovat menší počet loutkářů. V nových městských kavárnách začaly hrát divadelní soubory, které si v nich často zřídily stálé scény. Když loutkáři hráli na veřejnosti, všichni diváci jim museli zaplatit; kromě toho také hráli na oslavách a různých ceremoniálech, za což od jejich organizátora dostali dohodnutou mzdu. Tato forma divadla zažila svůj vrchol v Kádžárovské éře (1796–1925); uvádí se, že v tomto období působil loutkář Kaka Mohammad Shirazi, který tvář oboru proměnil tím, že si dovezl několik loutek z Číny. Mezi nejslavnější loutkáře pozdní Kádžárovské éry patří Mohammad Kamal Shirazi a Loti Jabbar Ardabili. Na začátku 20. století islámského kalendáře loutkáři hráli v kavárnách i hostincích a spolupracovali s dalšími umělci; během Pahlavího éry ovšem začali postupně mizet, protože nastoupily nové formy zábavy.

Je v Íránu doložená nějaká významná aktivita kočovných loutkářských rodů tak jako ve střední Evropě? Pokud ano, sehrály významnou roli i pro rozvoj vaší kultury?

Íránské loutkářství je úzce spjaté s literaturou a folklórní kulturou. Za růst a rozvoj této divadelní formy převážně vděčíme nejširšímu a lidovému publiku. Loutkoherci a loutkoherečky také pocházeli z velmi obyčejných poměrů a své umění si po mnoho let předávali z otce na syna. Kamal Mohammad Shirazi, zvaný také Kaka Mohammad, byl největším íránským loutkářem posledních dvou set let. Vychoval řadu skvělých loutkářů včetně svých synů a vnuků, mezi nimiž byl například Ahmad Sheikh nebo Ahmad Khamsei.

Asghar Ahmadi, který byl vnukem Kaka Mohammada Shiraziho, ve svých vzpomínkách popisuje, že jeho dědeček opustil Írán ve věku 18 let kvůli rodinným rozepřím; po dvou letech přišla zpráva, že se dostal až do Číny. Po asi deseti letech, kdy o něm rodina vůbec neslyšela, se do Íránu vrátil s bednou plnou loutek a jevištního vybavení, které nasbíral nejenom v Číně, ale také v Rusku a Indii. Navíc se seznámil s řadou loutkářů, od nichž se naučil jevištní formu kheimeh shab bazi.

Poté, co si ji osvojil, nakoupil loutky a přivezl si je do Íránu. S nimi pak hrál ve stanu. K původním loutkám později přibyly nové, vyrobené v Íránu, a obliba kheimeh shab bazi začala postupně stoupat.

Druhým z velkých mistrů stejné éry byl Sheikh Ahmad Khamsei. Ten se loutkářství učil u Kaka Mohammada Shiraziho a jeho syna Kaka Hosseina. Všechny loutky si vyráběl sám ve spolupráci s jedním malířem. Měl tři bedny plné vlastních loutek a několik dalších beden loutek, které si koupil od jiných loutkářů. Jeho syn Reza Khamseh, který se od něj kheimeh shab bazi naučil, v tomto díle pokračuje.

Jsou dneska ještě v Íránu k vidění produkce tradičních loutkářů?

V Íránu se forma kheimeh shab bazi rozšířila v době Bahráma V., kdy také do země přicházeli Romové z Indie. Divadlo se hrálo při slavnostních příležitostech. V divadelním stanu („kheimeh“) se hrálo několika dřevěnými loutkami o velikosti 20 až 25 cm. Loutky žen nosily šátky a šály, zatímco muži měli na sobě plstěné klobouky, modré či červené košile a volné černé kalhoty.

V závislosti na typu loutek a způsobu manipulace se kheimeh shab bazi rozděluje na maňáskovou a marionetovou formu. Kheimeh shab bazi se hraje ve stanu a v noci. Tento stan je jednou stranou otevřen k divákům. Hlavními postavami jsou Pahlavan Kachal, Pahlavan Panbeh, mulláh, nevěsta, tchyně a démon. Pahlavan Kachal je mazaný hrdina s holou hlavou. Pahlavan Panbeh si troufá jenom na slabší a nevěsta je ostýchavá.

Vedle stanu seděl moršíd a hrál na bubínek zvaný tonbak. Někdy také zpíval místní písně. Jednotlivým postavám není rozumět, protože loutkáři mluví přes piščik. Když moršíd mluví s loutkami, opakuje jejich věty s intonací otázky, aby publikum vědělo, na co odpovídá. Tento typ inscenací se v Íránu hraje dodnes. Navíc tato forma patří mezi nejoblíbenější kurzy na univerzitách, kde se vyučuje výroba a animace loutek. Několik loutkových souborů se zaměřuje výhradně na tuto formu. Na druhou stranu se dodnes na vesnicích a někdy během festivalů hrají i tradiční rituální hry jako āynetakam, takam tamāšāai a kusegalin, které náleží k různým etnickým skupinám.

Odkdy se dá mluvit o skutečně moderním a profesionálním íránském loutkářství?

Loutkové divadlo se v Íránu hrálo především v Kádžárovské éře, a to převážně ve standardních formách dovezených z Turecka a okolních islámských zemí. Jednou z nich je zmiňovaný kheimeh shab bazi, jehož kořeny jsou sice ještě o něco starší, ale jehož klasická podoba se datuje právě do tohoto období. V Pahlavího éře byla tato forma divadla víceméně zapomenuta a většina loutkářů si našla jinou obživu. Časem se ale objevila nová forma, a to zároveň se znovuotevřením fakulty divadelních umění a s pomocí tehdejšího ministerstva kultury a umění. Na pozvání dr. Forougha z fakulty divadelních umění přijel do Íránu v 70. letech český režisér Oskar Batěk, který zde pak na návrh Nusrata Karimiho spolu s prvními studenty založil první loutkářský divadelní soubor. Mezi nejvýznamnější moderní loutkáře patří Kambiz Samimi Mofakhm, Behrouz Gharibpour a Homa Jadikar. Samimi Mofakhm sehrál významnou roli jako prostředník, který s loutkovým uměním seznamoval děti a jejich rodiny. Homa Jedikar na škole vyučovala a Behrouz Gharibpour pozvedl íránské loutkářství na novou úroveň svými loutkovými operami. Javad Zolfaghari pak Íránce seznámil se světovým loutkářstvím prostřednictvím překladů nejvýznamnějších knih z oboru. Výsledkem těchto snah pak je, že si íránské loutkářství vydobylo své místo ve světě.

Co podle vašeho názoru hrálo klíčovou roli v dalším vývoji moderního loutkářství?

V průběhu let si díky práci milovníků loutkového divadla a absolventů škol začalo loutkářství osvojovat nové formy a zlepšovalo svůj obsah. Umělci objevovali nové přístupy i materiály na výrobu loutek a hledali nové typy zážitků. Do světa loutek vstoupila také prastará i soudobá íránská literatura, které loutky nabízejí novou obraznost. Díky tomu vznikla dynamická atmosféra pro všechny, kdo o tento typ divadla mají zájem, a celý obor se ve spolupráci s přáteli z celého světa neustále vyvíjí.

Uživí se v Íránu loutkové divadlo určené čistě dospělému publiku?

Od začátku moderního loutkářství v Íránu se umělci zaměřují jak na dětského, tak na dospělého diváka. Mnoho umělců se pokoušelo adaptovat perské legendy nebo perskou mytologii s použitím loutek. Také se objevilo mnoho inscenací kheimeh shab bazi se závažnou politickou tematikou. Nová generace loutkářů hraje inscenace na náměty starých íránských příběhů. Loutkáři studující na univerzitách se také primárně zaměřují na dospělé publikum. Na jejich tvorbě je velmi dobře patrný vliv Franze Kafky a dalších spisovatelů. Hraním divadla a souvisejícími profesemi se ovšem nedá uživit. Příjem z těchto aktivit je zkrátka příliš malý.

Jaké je v íránské společnosti postavení loutkového divadla? Je také většinově považováno za pouhou zábavu pro děti jako v mnoha jiných kulturách?

Za posledních několik desetiletí respekt k loutkářství v Íránu vzrostl. Mnoho lidí je přesvědčeno, že vrchol obliby loutkářství nastal v 70. letech. Lidé si k této divadelní formě našli cestu díky loutkovým filmům a televizním seriálům. Na druhou stranu v sobě loutky vždy nesly kouzlo, které je fascinující pro každého, jenom si k němu musí najít cestu.

Jak je loutkové divadlo financováno? Mohou loutkáři dosáhnout na státní/městské subvence?

Loutkové divadlo v Íránu je prakticky plně závislé na pomoci soukromých producentů. Vládní podpora divadel a divadelních souborů je velmi omezená.

Kolik profesionálních loutkových divadel dnes v Íránu působí?

Aktuálně se v Teheránu nacházejí čtyři loutkové soubory. Je to Umělecký soubor, dva soubory Centra pro duševní rozvoj dětí a mládeže a soubor Behrouze Gharibpoura.

Je v Íránu možné navštívit specializované loutkářské muzeum?

V roce 2019 vzniklo v Teheránu muzeum kheimeh shab bazi, které má za cíl přestavit dějiny i umělecké hodnoty této formy. Muzeum se snaží uchovávat a představovat toto prastaré umění prostřednictvím sbírky relevantních dokumentů a děl, jejich dokumentace, pomoci výzkumníkům a šíření loutkové formy kheimeh shab bazi mezi novými umělci.

Dá v Íránu loutkářství studovat na vysokoškolské úrovni?

V roce 1972 vznikl na Teheránské univerzitě bakalářský loutkový program. Později byly podobné programy založeny také na Univerzitě umění a Univerzitě Soore. Od roku 1999 jsou na Teheránské univerzitě čtyři dvousemestrální kurzy, v nichž se studenti učí tradiční loutkové divadlo (kheimeh shab bazi a Pahlavan Kachal) a píšou pro jeho tradiční postavy nové hry nebo nové situace. Někteří absolventi pak založili vlastní loutkové soubory. V roce 2010 vznikl na Teheránské univerzitě z iniciativy Homy Jedikar a Shivy Massoudi magisterský program, do něhož je každý semestr přizván jeden pedagog ze zahraničí. Jeho absolventi, kterými jsou převážně ženy, pracují v divadle, televizi, filmu i ve školách (vzdělávací loutkové divadlo a další loutkové projekty). Většina aktivních loutkoherců v divadlech a na festivalech jsou absolventi tohoto kurzu a od roku 2000 se často účastní mezinárodních festivalů, na nichž moderní i tradiční íránské loutky představují mezinárodnímu publiku.

Je loutkové divadlo v Íránu populární jako druh volnočasové aktivity?

Loutkářství je jako zájmová činnost poměrně oblíbené, takže několik amatérských loutkářů máme. Amatérské divadlo primárně slouží k vzdělávání dětí a studentů.

Kolik je zde specializovaných divadelních festivalů a s jakou pravidelností se konají? Mají nějaké konkrétní zaměření?

Mezi nejvýznamnější íránské divadelní festivaly patří mezinárodní festival Fadžr. Ten se koná každý rok v únoru během desetidenních oslav Fadžr. Tento festival je často soutěžní. Od roku 1997 se koná také Íránský mezinárodní festival univerzitního divadla. Zatím proběhlo 21 ročníků. Obou festivalů se účastní také loutková divadla. Specializovanými loutkovými festivaly jsou Mezinárodní akademický festival loutkového divadla a Mezinárodní festival virtuálních loutek.

Vychází v Íránu odborná periodika, která se loutkovému divadlu věnují?

Časopis zaměřený výhradně na loutky nemáme, ale loutky mají své stálé rubriky v několika divadelních časopisech.

Existují kromě pobočky UNIMA Írán – Mobarak UNIMA ještě nějaké jiné profesní organizace, které pečují o loutkové divadlo?

Nedávno vznikla Asociace loutkových divadel, která se snaží být oborovým tělesem bojujícím za lepší budoucnost pro íránské loutkáře. Kromě UNIMA a této asociace dosud není žádná oficiální instituce, která by nabízela loutkářům podporu.

Pokud bychom se zaměřili na vazby mezi íránským a českým loutkářstvím, existují nějaké? Zmiňovala jste Oskara Baťka, jehož jméno se pojí třeba i se syrským loutkářstvím…

V 70. letech byly vztahy mezi íránským a českým loutkovým divadlem velmi dobré. Oskar Batěk byl v Íránu váženým hostem, který místní akademické vzdělávání v oboru posunul na novou úroveň. Historicky je ale íránské divadlo nejvíc spjato s Řeckem a Tureckem.

Loutkář 3/2021, s. 37–40.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.