Dakroub, Walid: Náhled do dějin loutkářství v Sýrii

První zmínky o loutkářství v Sýrii se týkají stínového divadla. Právě to zmiňuje v jedné ze svých básní Abul Ala al Maarri (973–1057), ovšem nijak podrobně. Detailnější zmínku nabízí rukopis Shamse al Din bin Ibrahima al Dimashqiho z roku 1308. Vypráví se v něm příběh o mladém muži, který byl zavražděn, ale těsně před smrtí dokázal říct: Zabil mě Mohammed bin al Mukhayil al Dhahabi, který se svým otcem hraje stínové divadlo. Díky tomu víme, že loutkářství má v Sýrii, která byla od 7. století živým kulturním centrem, skutečně velmi hluboké kořeny.

Karakoz a tradiční stínové divadlo

Čtyři století osmanské nadvlády (1516–1918) způsobily intelektuální, kulturní i vědecký úpadek. Rozvíjelo se ovšem lidové umění (včetně stínového divadla), které bylo pod zjevným osmanským/tureckým vlivem. To platí zvlášť pro postavu Karakoze, který byl původně Turkem Karagözem, ale zde se stal plnohodnotným Syřanem, jenž samozřejmě mluvil arabsky. Stínové divadlo s prostořekým Karakozem bylo plné sociální a politické kritiky a bylo velmi vlivné. Pracovalo s náměty z každodenního života a reflektovalo stav země. Celý žánr se tak stal prostorem, kde lidé mohli ventilovat svůj hněv, nenávist a odpor k režimu, který je utlačoval.

Jednou z nejstarších zmínek o arabsky mluvícím syrském Karakozovi je popis stínového představení z Aleppa od Alexandera Russella, který je součástí jeho Přírodní historie Aleppa (1756): Loutkové divadlo hrají siluety jako v čínském stínovém divadle. Celé představení stojí na velkém talentu a umění sólového umělce, který mění hlas a napodobuje dialekty venkovanů a další manýry postav hry.

Loutky byly asi 20 centimetrů vysoké, vyrobené z vyřezávané oslí kůže a ovládané vodorovnými tyčkami. Hrálo se v kavárnách, kde byl v rohu postaven „Karakozův stan“ – paraván, za nímž byl loutkář schovaný a animoval jednotlivé postavy osvětlené olejovou lampou.

Stínové divadlo zažilo nevídaný rozkvět v 19. století. Během ramadánu (měsíce půstu) se ve velkých syrských městech konaly soutěže, na nichž vystupovali loutkáři z Bejrútu, Tripoli, Aleppa, Damašku a Tartu. Festivaly loutkového divadla mají tedy v Sýrii velmi dlouhou tradici.

Pod francouzskou nadvládou (1918–1946) sehráli nejslavnější loutkáři významnou roli při formování opozice proti kolonialistům. V roce 1946, kdy země vyhlásila nezávislost, vystoupil na jedné slavnosti v Damašském arabském klubu loutkář Saleh Habib ze známé damašské rodiny stínových loutkářů, kteří se proslavili na začátku 19. století a udrželi si svou popularitu po sto padesát let.

V Aleppu působilo hned několik velmi talentovaných loutkářů, jako byli Hajj Mustafa Srour, Mohammed Merhi al Debagh a Mohammed Sheikh (jednu z jeho her pak vydal ve francouzštině Chérif Khaznadar). V Homsu vystupoval Abu al Keir al Subahi a v Latakii Hajj Hasan al Lathiqi, který zemřel v 50. letech ve věku sto deseti let. Jedním z nejslavnějších loutkoherců syrského pobřeží první poloviny 20. století byl Suleiman Abu Abdellatif al Maamari.

Abdulrazzaq al Dhahabi, který se loutkoherectví učil u Saleha Habiba, byl posledním tradičním stínovým loutkářem v Sýrii. Je také autorem hry Himara wa joura (Osel a díra), která vyšla v časopise Al hayat al masrahiya (Divadelní život) v Damašku v roce 1982.

Moderní loutkové divadlo

Na konci 50. let po vyhlášení syrsko-egyptské unie pozvalo Ministerstvo kultury Sjednocené arabské republiky tři odborníky z Jugoslávie pod vedením divadelního režiséra Boga Kokolji, aby položili v Damašku základy loutkového divadla (paralelně v Egyptě vzniklo Káhirské loutkové divadlo). Soubor pak hrál řadu Kokoljových inscenací. Většinu z nich ze začátku doprovázela živá hudba na klavír v podání Souwima Ismaila. V roce 1962 režíroval Kokolja s Abdellatifem Fathim inscenaci Saher El Ghabat (Začarovaný les), což byl překlad textu Zdeňka Schmoranze v úpravě českého režiséra a dramaturga Jana Malíka. Abdellatif Fathi pak do roku 1965 nastudoval i celou řadu dalších inscenací.

Jako režiséři v divadle působili Abdellatif Fathi, Fatima Zein, Youssef Harb, Arfan Abdel Nafeh, Salwa al Jabiri a Adnan Salloum. Mezi nejznámější syrské umělce, kteří prošli tímto souborem, patří Yassine Baqqoush a Ahmad al Jayjakli.

Loutkáři z Jugoslávie, Československa a Rumunska jako Julien Marcovina, Oskar Batěk, Constantine Brekhensko, Mircha Nicolao a Dorina Tănăsesku přivezli do Sýrie různé techniky režie a návrhu loutek i scén.

Jediným profesionálním loutkovým souborem v Sýrii bylo Damašské loutkové divadlo. V repertoáru mělo řadu inscenací; většina adaptovaných textů byla místního původu, inscenovalo ale také překlady. Používalo maňásky, javajky, marionety, masky a mnoho dalších forem.

Tradiční stínové divadlo už prakticky vymizelo. Věnoval se mu mladý umělec Zaki Cordilo, který se učil u posledního tradičního loutkáře Abdulrazzaqa al Dhahabiho (zemřel 1993). Zaki Cordilo zdědil mimořádnou sbírku loutek, které jsou více než sto padesát let staré, a hrál s nimi v Damašku stínové divadlo. Shadi al-Hallaq, syn tradičního vypravěče příběhů, se tuto formu divadla naučil až v prvním desetiletí 21. století a na její obnově pracoval spolu se zaměstnanci Ministerstva kultury a Výboru pro nehmotné kulturní dědictví UNESCO.

Během politických nepokojů a bojů po tzv. Arabském jaru (2011) byly loutky využívány během protivládních protestů a tato loutková představení na YouTube získala v roce 2012 mnoho zhlédnutí i pozornost médií. V inscenaci Deník malého diktátora od Masahita Matiho vystupuje jako hlavní postava maňásek s dřevěnou hlavou pojmenovaný Bichou, který je parodií syrského prezidenta Bašára al-Asada.

Redakční post scriptum

Situace současného loutkářství v Sýrii je po deseti letech od vypuknutí občanské války velmi nejistá. Syrské středisko UNIMA (se sídlem v Damašku) již neexistuje a jediné zprávy, které o syrském loutkářství jsou, se týkají zápisu syrského stínového divadla na seznam ohrožených tradic, tedy nehmotného kulturního dědictví, které vyžaduje naléhavou mezinárodní ochranu (2018). V Damašku se mu věnuje poslední aktivní loutkář, zmiňovaný Shadi al-Hallaq (více viz Loutkář 4/2020, s. 44). I českým tiskem pak v roce 2019 proběhly snímky loutkáře Walida Abu Rashida, který založil na začátku roku 2018 loutkové divadlo Al-Hara a hraje příběhy pro děti narozené už během války, kde se dá – nezřídka mezi troskami rozbombardovaných domů.

Text, vyjma posledního odstavce, vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette) vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org). Publikováno se souhlasem UNIMA International.

Loutkář 3/2021, s. 31–32.