Goščíková Romana: Život je plný podivuhodné inspirace

Zatímco jeho předchůdci užívali černého kabinetu v menším rozsahu –k završení dramatické akce a překvapení diváka s důrazem na vnější efekt, či jako podpůrného prostředku k animaci loutky – Černé divadlo Jiřího Srnce je na tomto principu založeno a využívá těchto možností beze zbytku k vystavění dramatické situace a tím i celé inscenace.1

Na začátek je vhodné položit si otázku: Čím vším se tedy Černé divadlo Jiřího Srnce liší od ostatních? A také: Co přináší nového? Co udělalo tak revolučního, že se stalo proslulým po celém světě? Podle Jiřího Srnce je jeho černé divadlo uměním scénické metafory, realizované hudebně organizovaným pohybem výtvarných objektů a herců pomocí černého kabinetu. Postupně tak vznikl nový způsob jevištního vyjádření, sdělení pomocí oživlých, personifikovaných věcí, které se povýšily nejen na spoluhráče herců, ale mnohdy také na hlavní protagonisty. Věci tu jsou partnerem člověka, jeho stopou, zrcadlem, symbolem, výtvorem – tím i oním či obojím a vším naráz. […] I obyčejné věci mluví v tomto prostoru s neobyčejně sdělnou a výrazovou silou a vládnou nejjemnějšími gesty.2

Divadlo má podle Jiřího Srnce především probouzet fantazii diváka, vrátit mu dětský pohled na svět. Od samého začátku zůstává pro mne fascinující probuzená schopnost herců vdechnout život do objektů-předmětů tak, že divák beze slova pochopí, uvěří, raduje se ze hry, rozumí, kdy předmět ve své mnohoznačnosti jedná s člověkem, pomáhá, ohrožuje ho… Tak jako hůl, schopná podpírat, nebo i ublížit. Věc umí navodit stav strachu, umí i rozesmát.3

Srnec klade akcent na výtvarnou působivost pohybu tanečníků a scénických objektů zdůrazňováním metaforického a fantazijního efektu nečekaných pohybových kreací, které umožňuje černý kabinet. Nikdy nedělám divadlo tak, že bych měl dopředu předem napsaný scénář. Inspiruji se objektem, maskou, nesmírným inspiračním zdrojem jsou pro mne obrazy od Bosche, Arcimbolda nebo Breughela.4

Srncovo divadlo je divadlem autorským, a jako takové má být tvůrčí dílnou, studiem, laboratoří. Práce na inscenaci nekončí jejím nazkoušením, i po několika letech Jiří Srnec scénky mění, přezkušuje, aby odpovídaly jeho aktuálnímu pohledu na věc. Každým tvůrčím činem jako by člověk více objevoval sebe, říká.5

Prostřednictvím černého divadla chce také objevovat skrytý smysl věcí a jejich možnosti a stavět je do nových, neobvyklých souvislostí. Mně se nejedná o černodivadelní kouzlo, ale jedná se mi o partnerství mezi objektem a hercem. Můj vztah k inscenacím vystihuje aforismus Franze Kafky: Věci a zvířata už přestávají být věcmi a zvířaty a jsou to lidé ve věcech a zvířatech. Divadlo začíná tam, kde dochází ke společné dramatické akci, v tom vidím smysl. Láká mne propojení slova, tance, objektů, výtvarné scény a kostýmů.6

Raději než divadlo „černé“ používá Jiří Srnec termín divadlo „magické“. Shoduje se tak s Milošem Macourkem, který do počátečních inscenací psal povídky a později psával úvodní slova do programů. Ten Srncovo Černé divadlo charakterizoval jako „malé divadlo velkých zázraků“. Toto označení se natolik vžilo, že se používá dodnes. Zároveň Srnec upřesňuje: Děláme výtvarné divadlo, které bude mít vždy umělecky hodnotnou výpravu, čímž se liším od naivního opakování věcí, které jsme kdysi vymysleli, jinými skupinami… Jenže tenkrát objekty pro inscenace připravovali výtvarníci, lidé, kteří přináší výtvarný umělecký zážitek – Jiří Anderle, Jiří Balzar, Bohumil Žemlička… Jsou to výtvarné objekty, které doprovází pohyb.7

Podle jeho vlastních slov ho fascinují možnosti týmové spolupráce. Divadlo začíná tam, kde dochází ke společné dramatické akci, v tom vidím smysl. Já jsem černé divadlo nezakládal proto, abych vydělával peníze na tom, že lidé žasnou. Láká mne propojení slova, tance, objektů, výtvarné scény a kostýmů. Můj obdivovaný E. F. Burian by se z inscenací, které děláme, radoval. Láká mne i lidské tělo, které je neuvěřitelné, je-li ve službě uměleckého záměru.8

A čím se pro svou tvorbu inspiruje? Světem jsem šel – a chodím stále – se skicářem. Častěji kresbou než slovy zapisuji prožívané, tváře, těla, pohyb, imprese, podivnosti nevídané, subjektivní vjemy… Jsem přijímající, láká mne neobvyklé. Raduji se, že vidím svět manýristickýma očima. Život je zázračný a plný podivuhodné inspirace… Tak se rodily všechny mé inscenace.9

Text je kompilací autentických citátů Jiřího Srnce převzatých z diplomové práce Romany Goščíkové Černé divadlo Jiřího Srnce od svého vzniku do současnosti (2009).

Poznámky

Podrobněji viz Černý, F.: Co je to Černé divadlo?, rkp. studie uložený v archívu Černého divadla na Zbraslavi.

2 Grossmann, J.: To jsou věci, Divadelní noviny, 1960/61, roč. 4, č. 12, 18. 1. 1961, s. 4.

3 Autorčin rozhovor s Jiřím Srncem (17. 6. 2009, Praha), nahrávka celého znění uložena v jejím soukromém archivu.

4 Rozhovor Romany Goščíkové s Jiřím Srncem (20. 5. 2008, Praha), archiv autorky.

5 Rozhovor Romany Goščíkové s Jiřím Srncem (17. 6. 2009, Praha), archiv autorky.

6 Tamtéž.

7 Tamtéž.

8 Tamtéž.

9 Tamtéž.

Loutkář 3/2021, s. 14–15.