Goščíková Romana: Malé divadlo velkých zázraků

U příležitosti významného životního jubilea Jiřího Srnce publikujeme obsáhlou studii věnovanou jeho Černému divadlu, ansámblu, který si ve své době vydobyl celosvětovou slávu a uznání. Autorka textu, herečka a divadelní principálka Romana Goščíková, v něm sama jistý čas účinkovala. Jde tedy o zasvěcený pohled „insidera“, který měl díky osobním vazbám přístup k unikátním archivním materiálům a zároveň tento fakt do textu vnáší autenticitu osobních postřehů.

Zakladatel, ředitel a umělecký šéf, režisér, libretista, hudebník, výtvarník, dříve i herec Černého divadla Jiřího Srnce se narodil 29. srpna 1931 v Žalově u Prahy. Po maturitě na grafické škole (obor knižní ilustrace a plakát u profesora Richarda Landera) nastoupil roku 1951 na Státní konzervatoř na obor klavír, ovšem po prvním ročníku přestoupil na nově vzniklé oddělení lidových nástrojů a písní. Současně studoval soukromě skladbu. Už během studia na konzervatoři komponoval písně pro Hanu Hegerovou, psal hudbu pro Divadlo Spejbla a Hurvínka (např. pro inscenaci Hurvínek a medvědi), pro loutkové filmy Jiřího Trnky a také k večerníčkům Kuťásek a Kutilka Josefa Pehra a Luby Skořepové. Právě pod vlivem Josefa Pehra se roku 1955 přihlásil na loutkářskou katedru DAMU. Jeho pedagogem hlavního oboru scénografie byl opět Richard Lander.

Významným milníkem pro vznik a vývoj černého divadla se stal rok 1957, kdy byl Jiří Srnec jako student předposledního ročníku pověřen profesorem Pehrem režií pásma Hanuše Jelínka Zpěvy sladké Francie. Vybral celkem sedm písní – každý ze spolužáků dělal jednu z nich, Srnec kromě celkové režie navíc scénku Vězeň. Herce inscenace oblékl do černo-barevných kostýmů, dívky měly barevné sukně a černá trika, chlapci černé kalhoty a barevná trička, což při daném osvětlení na pozadí černého paravánu začalo „dělat divy“: chybějící části končetin si samy přiťukávaly půllitry, rakev samostatně plula prostorem atp. – shodou okolností se tak Jiří Srnec poprvé setkal s černodivadelním efektem. Okamžitě jej zaujal jeho silný poetický účinek a široká škála vyjadřovacích prostředků, kterou mohl začít odhalovat hned v další inscenaci.

Obrovský úspěch Zpěvů sladké Francie, nejen u pedagogů, ale i na loutkářském divadelním festivalu v Bukurešti, přiměl Erika Kolára a Richarda Landera, aby svému nadanému studentovi umožnili pod dozorem Zdeňka Bezděka zrežírovat inscenaci zkoumající možnosti černého kabinetu. Ročník dostal k dispozici brněnské Loutkové divadlo Radost, kde v profesionálních podmínkách po téměř půlročním zkoušení vznikla hodinová loutková pantomima pro děti Pan Sen. Libreto k inscenaci napsal Jiří Srnec spolu s Miloslavem Zelenkou, hudbu složil i instrumentoval Jiří Srnec sám, stejně jako u většiny svých pozdějších inscenací. Vystupovaly zde nejen klasické figurativní loutky, ale také předměty – kostky, deštníky – a společně vytvářely dramatickou situaci, ještě však bez viditelné přítomnosti herce. Už v této inscenaci rozvinul Srnec schopnost poetizovat hru objektů. Hrálo se bez UV osvětlení, bez luminiscence, jen ve světelném kanálu ostře vymezujícím hranici světla a tmy. Optický efekt byl sice o něco menší, ale barvy zůstaly teplé a příjemné.

Srnec, povzbuzen úspěchem inscenace, se v následujícím roce rozhodl se svými spolužáky z DAMU založit divadelní skupinu – v roce 1958 se zrodila umělecká skupina 7/7, jejímiž členy kromě Srnce byli Zdena Srncová, Naďa Munzarová, Karel Řehořek a Jaroslava Zelenková, Hana Lamková a její manžel Josef, šéf výpravy v Divadle Spejbla a Hurvínka. Ještě během studií nazkoušeli dvě scénky – Kouzelníka a Pradlenku. Při zkoušení postupně došlo k odstranění černého paravánu, který měl zakrývat vedení loutek a k přímo úměrnému rozšíření černého kostýmu. První etuda je inspirována klasickou pantomimou s postavami Pierota, Harlekýna a Kolombíny, které ze svých rekvizit – různobarevné koule, šátky, kostky, růže i kouzelníkův vlastní motýlek – během počátečního výstupu vyčaroval kouzelník. Postavy byly původně plánované jako spodové loutky s živýma rukama v bílých rukavicích. V průběhu zkoušení se ale vyskytla potřeba větších loutek schopných uvolněnějšího a přesnějšího pohybu, což vedení zespodu neumožňovalo. Proto je začali vodit před sebou, a ne nad sebou, což vedlo ke snižování paravánu. K černým rukavicím a kuklám tak musely přibýt ještě černé kabátky. V Pradlence se paraván snížil pod kolena a kostým „čerňáků“ se rozšířil o kalhoty. V následující scénce už pak od paravánu upustili úplně a herci zmizeli v černém sametu celí. Stejně tak rekvizity a loutky se dolaďovaly během zkoušení, aby byly dostatečně ovladatelné a vyhovovaly akci a příběhu. Zkoušení probíhalo v provizorních podmínkách, kostýmy i rekvizity si tvůrci vyráběli sami.

Druhá scénka – Pradlenka – se stala nejúspěšnější a nejhranější scénkou Černého divadla. Jejím námětem je spor o dívku, ovšem přenesený do světa spodního prádla. Dívka-pradlenka je poté, co pověsí roztomilé dámské nohavičky, dvoje pánské punčocháče a rukavičky, odvolána od pletení písknutím svého milého a na šňůře se začínají dít nečekané věci. Kalhotky roznítí v punčocháčích vášeň, až o ně začnou bojovat. Následuje souboj se vším všudy, od výzvy hozenou rukavicí přes pozdrav až po šermování – kordy zastupují pletací jehlice, které si u šňůry roztržitá pradlenka zapomněla. V tom okamžiku přibíhá pradlenka a při pohledu na prázdnou šňůru se dá do pláče. Za jejími zády však zatím z koše vylezou punčocháče a postupně pomáhají zpátky na šňůru kalhotkám i miniaturnímu právě narozenému prádélku. Na scénce se podílí kromě herečky, představující titulní roli, sedm „čerňáků“, kteří manipulují s prádlem. Hudbu k Pradlence skládal Jiří Srnec přímo na zkouškách, aby se akce a hudba vzájemně doplňovaly.

V té době se připravoval program na Mezinárodní festival mládeže ve Vídni, a tak na první předváděčku ještě nehotových scének v suterénním sále budovy nakladatelství Orbis, které skupině 7/7 poskytlo zázemí, dorazili členové přípravného výboru pro program festivalu spolu s divadelními odborníky – Erikem Kolárem a J. A. Novotným. Ti své studenty doporučili k zařazení do československého kulturního programu. A tak se černodivadelní soubor chystal na svůj první zájezd do zahraničí. Kromě Kouzelníka a Pradlenky pro něj nazkoušeli ještě dvě starší studentské práce z DAMU – pásma Chodská neděle a Zpěvy sladké Francie. Ve Vídni se nakonec hrála jen scénka Kouzelník v přestávce československého reprezentačního kulturního programu.

Po návratu, kdy se zdálo, že se skupina rozpadne, předvedli na přání Erika Kolára obě scénky dne 17. října 1959 v Divadle Loutka jako přídavek po premiéře školní inscenace Maňáskový kalendář Josefa Pehra. Toto první skutečné uvedení na jevišti vyvolalo pozitivní reakce u publika i kritiků a nastartovalo další směřování černodivadelní skupiny – 7/7 získalo angažmá v právě vznikajícím Semaforu. Už po premiéře Člověka z půdy (30. října 1959) jeho členové vystoupili ve volně komponovaném pořadu Nocturné a od té doby tam s úspěchem hrávali dvakrát týdně. Jedno z představení viděl také Vladimír Vodička, ředitel Divadla Na zábradlí, který posléze souboru nabídl angažmá.1

Mezitím začali zkoušet další scénku – Preludium. V něm ožívá na scéně dětská stavebnice, která může být domečkem, autem, či koněm, ale hlavně lavičkou v parku – místem seznámení dvou mladých lidí. Preludium vznikalo na konci roku, kdy už začaly přípravy výstavy 15 let socialistického Československa v Moskvě, chystané na květen 1960. Skupina 7/7, v té době čerstvě s novým členem Josefem Podsedníkem, dostala nabídku se jí účastnit. Dvouměsíčního společného pobytu v Moskvě využila skupina nejen k hraní, ale také k nazkoušení nového čísla – scénky Sebevrah.2

Po návratu hráli v létě v Divadle Na zábradlí a na jeho letní scéně ve Vojanových sadech program Trochu3 s podtitulem Černé divadlo s bílými povídkami. Premiéra se konala 3. července 1960 a byla spojením několika černodivadelních scének s povídkami Miloše Macourka a Ivana Vyskočila. Nadšené přijetí programu propojujícího pantomimu, hudbu a poetiku černého divadla s mluveným slovem dokazují pochvalné kritiky. Divadlo, které se inspirovalo poutí, salónními eskamotéry, divadlo zázraků, laterna magika, uchvacující drzou jednoduchostí svých triků. Krása.4

Na podzim odjel soubor 7/7 na šest týdnů do Kyjeva, kde výstava pokračovala. Nazkoušel další číslo, Půlnoční scénu, aby mohl sestavit první celovečerní program. Po návratu do Prahy ovšem neměl kde hrát, naštěstí opět zasáhl „strážný anděl“ souboru Erik Kolár, na jehož přímluvu jim škola půjčila Divadlo Loutka v pasáži Alfa na Václavském náměstí.5 Tam 14. prosince 1960 uvedli první celovečerní pořad To jsou věci!, složený z pěti krátkých izolovaných scének: Kouzelník, Pradlenka, Preludium, Sebevrah a Půlnoční scéna. Tematicky byly řazeny od příběhů o různých podobách lásky přes burlesku vysmívající se sebevražedným úmyslům až po protiválečnou scénku. Jednotlivé etudy byly odděleny krátkými povídkami Miloše Macourka, které z gramofonového záznamu interpretovali Ljuba Hermanová a Jan Werich. Kritika přijala novou premiéru černého divadla velice kladně a Erik Kolár soubor označil za pozoruhodný jev československého divadelnictví.6

Jiří Srnec v té době věnoval hodně času skládání hudby pro animované filmy a k prvnímu lednu 1961 dokonce ze souboru odešel. Ale už v březnu se na požádání vedení Divadla Na zábradlí vrátil, aby jel jako záskok hrát představení To jsou věci do Lipska. Na tamním veletrhu měla původně ve dnech 6.–8. března hrát pantomima Ladislava Fialky, ale ta se pro náhlou nemoc v souboru nemohla zúčastnit. Aby nemuselo divadlo vystoupení rušit, rozhodlo se tam vyslat místo pantomimy černé divadlo. Bedřich Hányš, který za Jiřího Srnce alternoval, neměl cestovní pas, což tehdy znamenalo nepřekonatelný problém, protože ze dne na den ho vyřídit nebylo možné. Proto se tedy zájezdu účastnil Jiří Srnec. Černé divadlo i Divadlo Na zábradlí mělo obrovský úspěch a získalo nabídky na turné do Německa.

Konečně se i v Praze lidé o nové formě divadla začali dozvídat, a tak soubor odehrál 95 vyprodaných repríz To jsou věci!, stále ještě v Divadle Loutka. Vstupu 7/7 na scénu Divadla Na zábradlí na Anenském náměstí zabránilo povolání Jiřího Srnce na vojnu. Ačkoliv nastoupil do Armádního uměleckého souboru v Praze a setrval tam kvůli nemoci jen čtyři měsíce, došlo během jeho nepřítomnosti k zásadním změnám. Manželé Lamkovi odešli do revuálního podniku Alhambra a skupina se rozpadla.

Vznik Černého divadla Jiřího Srnce

Jiří Srnec po návratu z vojny za svými kolegy do Alhambry odmítl přejít.7 Zachránil ho až Jiří Vyskočil, provozní šéf Divadla Na zábradlí, a to pozvánkou na turné do Německa, ovšem pro soubor, který v té době už neexistoval, a nabídkou další spolupráce. A tak spolu s ním a s Evou Kröschlovou, která pomáhala dotvářet pohybovou stránku scén, vyhlásili konkurz. Úspěšně jím prošli a novou skupinu (již jako oficiální součást souboru Divadla Na zábradlí) s názvem Černé divadlo vytvořili Milada Daňhelová, Emma Macenauerová, Zdena Srncová, Jiří Anderle, Jiří Balcar a František Kratochvíl.8 Jakožto výtvarníci a neherci kladli větší důraz na výtvarnou stránku inscenací. Výtvarníci mají z hlediska divadla tu přednost, že cítí sebe sama jako výtvarný objekt. Myslím, že také chápou předurčenost objektu k pohybu. Vždyť každé výtvarné dílo je organizací, tedy přeskupováním objektů reality.9 Během sedmi týdnů, z nichž se první dva pod vedením Evy Kröschlové učili základům pohybu po jevišti, stihli nazkoušet program do Německa – obnovenou premiéru To jsou věci!.

V roce 1961 tak v Praze vznikl nový syntetický typ poeticko-výtvarného, tanečně-pantomimického divadla, který vtahuje diváky do iluzivního světa, v němž není nic nemožné.

První desetiletí divadla (1961–1971)

Po návratu z Německa hrálo Černé divadlo v Divadle Na zábradlí a hostovalo po Československu i v zahraničí (Belgie, Velká Británie). Následujícího roku získalo Černé divadlo pozvání na mezinárodní festival ve skotském Edinburghu. Zúčastnili se ho se speciálně upravenou verzí inscenace To jsou věci! pod názvem What next…?. Ačkoli byli ve festivalovém programu zařazeni až po hlavním večerním představení, v sále Royal Theatre bylo vyprodáno a publikum nový divadelní druh přijalo s nadšením a ani kritiky nešetřily superlativy.

Úspěch divadla na půdě prestižního festivalu znamenal jeho raketový start do světa. Nonverbálnost scének bourala jazykovou bariéru stejně jako hudba, tanec či pantomima. Už v Edinburghu jim začaly přicházet nabídky na turné od světových uměleckých agentur.

Přijetí mezi „vývozní atributy“ ČSR ovlivnilo další profilování divadla – s ohledem na zájezdovou činnost se upřednostňovala nonverbální podoba inscenací. S tímto omezením vznikala i další celovečerní premiéra Metafory, později také uváděná jako Sedm vidin. Premiéra se uskutečnila 22. června 1963 v Divadle Na zábradlí. Libreto napsali společně Jiří Srnec, který jako všechny ostatní inscenace i tuto režíroval, František Kratochvíl a Pavel Kopta. Skládalo se z osmi scének, v nichž věci převzaly charaktery lidí – Fotograf, Náměsíčník, Krejčí, Kuželky, Aréna, Řeka (Rybář), Kufry a Karty. V některých z nich se objevila i vážná témata. S Metaforami se divadlo účastnilo v roce 1963 festivalů v Německu (Berliner Festwochen a Berliner Festtage), a v Rakousku (Wiener Festwochen). O rok později se inscenace ještě rozšířila o humornou westernovou hříčku Kůň, která vznikla během zájezdu v Paříži, kde k ní byla také natočena hudba a vyrobeny rekvizity.

Rok 1964 byl nejen dalším rokem plným zájezdů (Německo, Belgie, Bulharsko, Francie) a festivalů – celkem sto repríz na Festival of Perth v Adelaide (první turné v Austrálii); Biennale di Teatro a Venedig v Itálii, ale také rokem změny působiště v Československu. Z Divadla Na zábradlí byl soubor přeřazen do správy Státního divadelního studia, ale ani zde se pro něj mateřská scéna v Praze nenašla a zájezdová praxe se posléze stala základní podmínkou jeho existence. I přes celosvětovou známost a úspěchy chyběl – a dodnes chybí – divadlu kontakt s vlastním publikem. Černé divadlo vystupuje ve své vlasti pouze jako host… Snad by se našla nějaká možnost pro to, aby tento mimořádný soubor, obdivovaný v mnoha světadílech, jsme mohli alespoň na nějakou dobu uvítat i v jeho vlasti.10 Navíc došlo v Praze k poněkud unikátní situaci: protože mělo Státní divadelní studio dva soubory černého divadla se stejným názvem, zažádala si skupina Jiřího Srnce o ochrannou známku. Soubor Hany a Josefa Lamkových byl v době vydání známky na zájezdu v Americe, po návratu se soudili, ale neobstáli.11

Všechny tyto okolnosti se výrazně odrazily na charakteru další inscenace Pod vrásky, která měla jako první inscenace divadla premiéru v zahraničí, a to v Athénách, a paradoxně se po české premiéře v Laterně magice v březnu 1966 musely některé scény na základě reakcí publika vynechat či upravit, aby byly českému divákovi srozumitelné. Jiří Srnec tehdy s lítostí prohlásil: Víme, jak bude reagovat německý divák, českého diváka však neznáme.12 Kritika ocenila, že inscenace byla „odlehčena“, ubylo filosofujících čísel, která byla nahrazena scénkami veselými jako Strašidlo, Kuželky, Kůň. Karel Makonj ovšem konstatoval, že časté zahraniční zájezdy nedovolují divadlu experimentovat a riskovat. I když černé divadlo neopomene v žádném pořadu vyjádřit obavu z přetechnizování současného světa, je vlastně samo v podstatě výtvorem ryze technickým, a to nejen v tom, že je celé založeno na technických fíglech a jevech, ale i proto, že se stává studené, věcné, nelidské, technické, necitelné.13

Kromě zájezdů se soubor s úspěchem účastnil, většinou jako jediný zástupce československé kultury, festivalů v Salzburgu, v Gratzu, Ljubljana International Festival a 10. ročníku Berliner Festtage. Na základě pozitivního hodnocení získal nabídky k uspořádání turné na dalších světadílech. S inscenací Pod vrásky se divadlo poprvé vypravilo na zájezd do Afriky do egyptské Káhiry a v listopadu 1966 také poprvé do New Yorku, kde hrálo na Broadwayi pod názvem Black Light Theatre.

V roce 1967 se Černé divadlo Praha účastnilo festivalu v norském Bergenu a opět Wiener Festwochen a Lubljana International Festival a společně s Laternou magikou Světové výstavy Expo 1967 v Montrealu, pro níž sestavilo speciální program ze starších inscenací. Spolu s Laternou magikou, Hanou Hegerovou, Waldemarem Matuškou, Československým souborem písní a tanců a skupinou historického šermu reprezentovalo naši kulturu také v Pařížské Olympii na olympiádě národů.

Ve druhé polovině roku začalo připravovat novou premiéru Pruhovaný sen. Inscenace byla poprvé uvedena 3. listopadu ve Wormsu (NSR), kde také soubor zahájil turné po NSR, Rakousku, Švýcarsku, Lucembursku a Belgii. Pruhovaný sen je prvním krokem k celovečerní černodivadelní inscenaci. První část, složená z pěti scén – Žralok, Čarodějnice, Pavouk, Kolečka, Štafle – ještě schematicky navazuje na předchozí programy. Ovšem po přestávce začíná padesátiminutová pantomimická groteska Pruhovaný sen o vývoji manželství od začátku až po jeho konec. Pár je symbolicky oblečen do vězeňského úboru, který odkazuje k názvu inscenace. Muž a žena jsou připoutáni k těžké vězeňské kouli, která se zpočátku zdá lehká jako balón. Teprve posléze poznávají tíhu toho, co je k sobě poutá. Libreto a příprava inscenace trvala rok a půl a samotné zkoušení pak dva měsíce.

Českou premiéru měl Pruhovaný sen 26. ledna 1968 v Mahenově činohře v Brně a již po tomto prvním uvedení jej kritika, na rozdíl od předchozího kusu, hodnotila velice kladně. Tentokrát vynikla práce s kontrasty, přechodem z hravosti do grotesky a fantasmagorie, z úsměvu ve smutek – jako u Charlie Chaplina.14

V roce 1968 soubor s touto inscenací vystupoval na Dublin Theatre Festival, na Světovém festivalu mládeže v Sofii a také na turné po Alžírsku. Pruhovaný sen se hrával opakovaně a s úspěchem i v následujících letech při hostování na různých pražských scénách.

Následujícího roku vznikla již očekávaná první celovečerní černodivadelní inscenace – Jarmark rukou s jasnou alegorií diktatury a manipulace. Jarmark rukou měl premiéru opět v zahraničí, a to 10. listopadu v holandském Utrechtu. Soubor s ním v roce 1970 vyrazil na první turné po Jižní Americe (Argentina, Chile, Mexiko, Peru a Venezuela).

Během deseti let své existence se tak působiště Černého divadla Jiřího Srnce rozšířilo na čtyři světadíly, zařadilo se k světově nejznámějším atributům české kultury a zájem o jeho představení byl čím dál tím větší. V SRN hostovalo téměř každý rok, v mnoha dalších evropských zemích (Belgie, Holandsko, Itálie, Švýcarsko) pětkrát –, v Anglii a Francii čtyřikrát a třikrát uskutečnilo zájezd do Norska, NDR, Jugoslávie a Švédska. Pomalu ale jistě se soubor stával známější v zahraničí než v Československu, což dokazuje i množství recenzí v zahraničním kulturním i denním tisku při každém festivalu a zájezdu, zatímco tuzemské noviny se většinou omezily jen na stručné zprávy, v jaké zemi právě Srncovo divadlo sklízí úspěchy.

Druhé desetiletí divadla (1971–1981)

Do dalšího desetiletí vstoupilo Černé divadlo Jiřího Srnce novou, v pořadí již šestou premiérou, která se uskutečnila 23. srpna 1971 v Sadler’s Wells Theatre v Londýně. Názvem Diluvium se inscenace hlásí zejména ke druhé části večera, která na způsob programové symfonie rozvíjí ve čtyřech větách téma vývoje člověka a společnosti. Od prvotní Genesis, znázorňující vznik všeho živého z původní prahmoty, přes Pravěk plný koster prehistorických zvířat, násilí a primitivního chtíče, Tvář, v níž prostřednictvím sestavení jednotlivých částí obličeje dojde ke stvoření kulturního civilizovaného člověka a zároveň ke konfrontaci řeckého ideálu krásy s její dnešní civilizační groteskností, až po závěrečnou scénu nazvanou Masky, v níž dochází k boji o zachování lidskosti v diktatuře. V Maskách se poprvé v historii černého divadla vodiči divákům odhalují. Vzhledem k rozšíření souboru o tanečníky se v Diluviu zkoušela nová výrazová možnost – zapojení tance. Londýnská kritika přirovnala vývoj Černého divadla k pokroku od prostého žertu k poetickému mistrovskému výkonu. Podívaná, kterou uvidělo obecenstvo v Sadler’s Wells Theatre používala stále stejného triku roztančit věci, ale nyní mají lidskou tvář a tančí s nimi lidští tanečníci, i když bez tváře…15

S Diluviem vystoupil soubor na Festivalu Di Due Mondi ve Spoletu v Itálii, v Anglii a Německu. V zimě téhož roku také odletěl na své druhé severoamerické turné po USA a poprvé také po Kanadě, kde hrál inscenaci složenou ze dvou částí – první tvořily nejznámější povídky Pradlenka, Kufry a Kůň a druhou Jarmark rukou –. Češi mají skvělou pověst, co se týká satiry a politických skečů. Umějí vyvolat několika málo tahy samu podstatu situace. A to se právě děje v Jarmarku rukou, kde se stále a stále objevují situace, na které filmaři utrácejí miliony, aby je vytvořili. Ale pod tím vším, aniž by se snažili být romantičtí, nebo se snažili zmírnit tlak poselství, dokážou herci udržet ten pocit laskavosti, štěstí, lidskosti, která je především značkou Černého divadla. Opravdu výborné.16

V roce 1972 dovršilo Černé divadlo s úspěšným vystoupením na festivalu v syrském Damašku svou pouť pěti světadíly, když poprvé navštívilo i Asii. Dále podniklo turné do Německa, Francie, Anglie, Lichtenštejnska, Irska, Švýcarska a Belgie a v březnu 1973 také do Holandska a znovu do Německa, kde vystoupilo jako součást kulturního programu na Světovém festivalu mládeže v Berlíně. Ve všech zemích byla inscenace přijata s nadšením, zejména druhá půlka, z recenzí čiší obdiv k fantaskním scénám, v Irsku dokonce vyzdvihli Diluvium jako návrat k podstatě divadelnosti.

Včera večer, když uvedlo Černé divadlo z Prahy v Olympii Diluvium, stalo se divadlo opět místem kouzel, jakým se zdálo být dříve – a tentokrát neztratilo nic ze své přirozené prostoty. Soubor Jiřího Srnce si vynucuje profesionální obdiv bez výhrad, splétaje svůj celkový půvab z dokonalého zvuku, hudby, tance, světel a všech možných prostředků, které divadlo poskytuje, aby rozestřel své kouzlo, ve kterém nemá nuda co dělat. Touto brilantní podívanou Černé divadlo bezesporu dospělo.17

Jestliže Diluvium akcentovalo taneční stránku, pak následující inscenace Legendy staré matky Prahy vyzdvihla stránku scénografickou. Premiéru měla 4. září 1973 opět v londýnském Sadler’s Wells Theatre. Inscenace složená ze třinácti scének (Prolog a kouzelník, Golem, Dětský mor, Láska, Setkání císaře Rudolfa II. A Rabína Löwiho, Žebračka, Lucie, Smrt Chaniny, Hodinářský mistr – Orloj pražský, Smrt císaře Rudolfa II. a Rabína Löwiho, Pronásledování příšer a oživení Golema, Onen svět, Epilog) přivádí diváka do snové atmosféry rudolfínské doby. Srnec zde za asistence Karola Sidona zpracoval staré pražské pověsti – od obecně známých, jako je legenda o Golemovi, o mistru Hanušovi, jeptišce Lucii, která se bezhlavá zjevuje v pražských ulicích, až po méně známé, jako je pověst o židovské dívce Chanině, která se stala ženou vltavského vodníka.

Hlavním prvkem této inscenace pak není černodivadelní princip, ale pantomima. V popředí je lidské tělo, rekvizita ustupuje do pozadí. Herec je zde zčásti nebo někdy i zcela zakrýván maskou či kostýmem. Inscenační styl divadla se zvolna přesouvá od čistého „divadla rekvizit“ k novému specifickému druhu pantomimy nebo tanečního divadla, pro něž je princip černého divadla pouze základním zdrojem inspirace.18

Poté, co s Legendami projeli Belgii a Holandsko a s Diluviem podnikli již v pořadí třetí turné po severní Americe, hostovalo Černé divadlo v červenci 1974 v Praze na scéně Divadla Rokoko, kde 1.–13. července hráli Pruhovaný sen a 15.–27. července inscenaci vytvořenou pro nadcházející srpnový Internationales Festival de Teatro Caracas, složenou v první části ze scének Legend staré matky Prahy a v části druhé z Diluvia. Na rozdíl od Německa, které přijalo inscenaci Legendy staré matky Prahy s nadšením, či festivalu ve venezuelském Caracasu, kde byl program Černého divadla oceněn za nejlepší zahraniční inscenaci, se v Praze výjevy z rudolfínské Prahy s takovým úspěchem nesetkaly. V kritice nazvané Pražané hostují v Praze19 je oceněna technická dokonalost představení, jednotlivé složky od scénáře až po hudbu a výpravu, ale vytýkáno, že je „šité na míru“ vkusu zahraničního diváka, nikoliv českého.

Po návratu z Venezuely odehráli jedno představení také na Moravě a konec roku trávili na turné v Německu opět s Legendami staré matky Prahy. Se stejnou inscenací podniklo divadlo zájezd po Itálii a také v květnu 1975 vůbec poprvé představilo československou divadelní tvorbu v Portugalsku.

V létě 1975 Srncův soubor opět zakotvil v Praze, kde v červenci v sále Žofína na Slovanském ostrově uváděl Diluvium a Pruhovaný sen a v srpnu na scéně Divadla E. F. Buriana v pražské premiéře konečně ucelenou verzi Legend. A v neposlední řadě v domácím prostředí připravoval další, v pořadí již osmou inscenaci Létající velocipéd. Premiéru měla 10. září 1975 opět v Anglii, tentokrát ve Wolverhamptonu, v Praze pak 9. února 1976 v Ústředním loutkovém divadle. Tentokrát poprvé inscenaci tvoří ucelený dramatický příběh, rozdělený do deseti obrazů (Odhalení pomníku, Museum lásky, Horečka, Vynálezcova dílna, Převtělení, Zahradní restaurace, Výlet, Museum lásky, Vynálezcova dílna, Svatba ve vzduchu), které jsou propojeny předscénami a diaprojekcí. V programu k inscenaci je tato groteska označována za „secesní vaudeville“ věnovaný všem pokusům člověka vlastní silou létat i milovat.

Příběh vynálezce Petra, na něhož nezapůsobí Amorův šíp, na rozdíl od zasažené dívky Jany, zde není podstatný, ale dává ohraničený prostor pro zajímavé výtvarně ztvárněné scény. Technické efekty černého kabinetu nejsou podobně jako v Legendách dominantní, ale pomáhají dotvářet pantomimické výstupy herců; grotesknost spočívá v jemných poetických metaforách a gagy mají svůj zdroj ve starých filmových groteskách.

S Létajícím velocipédem po premiéře ve Wolverhamptonu hostoval soubor poslední zářijový týden v Theatre Royal v Norwichi a do Anglie se s ním pro velký úspěch vrátil ještě v listopadu 1975, kdy hrál v Birminghamu. V Československu pak s inscenací vystupoval následujícího roku v Bratislavě, v Brně a po domácí premiéře v ÚLD v Praze hrál v létě opět v sále Žofína na Slovanském ostrově. V zahraničí navštívil Německo a Španělsko a v srpnu a v září roku 1976 podnikl druhé turné po Austrálii (Sydney, Melbourne, Brisbane, Adelaide, Perth).

Roku 1977 kromě tradičních štací (Německo, Švýcarsko, Francie, Belgie, Holandsko), navštívil poprvé Tunisko, kde reprezentoval během Dnů československé kultury. V létě pak již tradičně hrál také v Praze, a to na scéně Divadla ABC a na Slovanském ostrově.

Během roku 1977 vznikla nepříliš úspěšná inscenace Barevný svět, nazývaná také Barevná pohádka nebo také Modrá pohádka. Inscenace, která jako jediná z celého repertoáru byla určena dětem a byla nazkoušena k Mezinárodnímu roku dítěte, měla premiéru ve Wimbledonu. Původně vznikla jako pohádka pro Slovenskou televizi a vypráví o putování čtyřmi světy za Ptákem štěstí. Nejen tematickým zaměřením, ale i způsobem provedení se Barevná pohádka liší od všech ostatních inscenací. Celým příběhem provází pouze jedna herecká postava – Modrý pán – v podání Vladimíra Kubíčka, ostatními postavami jsou figurativní loutky.

Kvůli neúspěchu nové inscenace jezdil soubor i v roce 1978 po zahraničí s Létajícím velocipédem, který se tak stal jeho nejreprízovanější inscenací. V květnu byl na Kubě, v létě pak na čtvrtém severoamerickém turné a v prosinci v SSSR. A při tom všem nazkoušel jubilejní desátou inscenaci – 25. ledna 1979 měl ve francouzském Lille premiéru Týden snů taxikáře A. Pražská premiéra proběhla o půl roku později v Činoherním klubu. Inscenace rozdělená do sedmi obrazů – sedmi snů (Dopis, Kouzelník, Hmyz, Voda voda, Maňasy, Brýle a Sen noci svatojánské) čerpá ze Srncovy spolupráce na Kouzelném cirkusu v Laterně Magice. Poprvé v historii Černého divadla používá v inscenaci nového výrazového prostředku – filmovou projekci. Dle pamětníků byla desátá premiéra Černého divadla nejkomplexnější přehlídkou nové syntézy jevištních výrazových prostředků. Mimický projev se kombinuje s tanečním, živý herec s loutkou a rekvizitou, hudba s konkrétním zvukem, optický obraz s výtvarným objektem.20 Svou formou se inscenace vrací k suitě sedmi samostatných příběhů propojených hlavním hrdinou taxikářem A., kterému se denní zážitky nejrůzněji zkomolí a odrazí ve snech, v nichž si žijí svým vlastním životem věci zapomenuté v autě jeho zákazníky. Než Týden snů dorazil do Prahy, mohli ho zhlédnout diváci ve Francii, Rakousku, Švýcarsku i Holandsku.

S Týdnem snů vystoupil soubor také 18. září 1979 v rámci cyklu představujícího tvorbu nejvýznamnějších divadel Československa. Ještě téhož roku se s ním zúčastnil tří festivalů – v Itálii (festival L’Unita Mailand), v Německu (Musicher Herbst Ludwigshafen) a ve španělském Santanderu, kde hrál po setmění na náměstí pro 15 000 diváků. I v následujících letech zastupoval Týden snů produkci Černého divadla na nejrůznějších mezinárodních festivalech. Hned v roce 1980 s ním vystupovalo na festivalu Vitoria ve Španělsku, dále pak na německém a rakouském turné. Poprvé v Brazílii však byli s inscenací Létající velocipéd, s kterou zároveň podniklo i turné po Argentině.

Během zájezdů, festivalů a zkoušení nových inscenací se uzavřelo druhé desetiletí existence Černého divadla, které ani během tohoto období nezískalo v Praze stálou scénu a stále bylo známější v cizině než doma.

Třetí desetiletí divadla (1981–1991)

Do další desetileté etapy vstoupilo Černé divadlo Jiřího Srnce pod hlavičkou nového provozovatele – Pražského kulturního střediska –, kde však zůstalo jen od 1. ledna 1981 do konce roku 1982. Poté se stalo součástí Československého státního souboru písní a tanců.

V jubilejním roce 1981 podnikl soubor turné do Irska s inscenací Týden snů, s inscenací Na břehu vyjel do Německa. Na další, v pořadí již třetí zájezd do Latinské Ameriky, tentokrát do Argentiny, Uruguaye a Peru, se vypravil s oběma.

Na jaře roku 1982 odletěl již potřetí do Austrálie, kde se s Týdnem snů zúčastnil festivalů v Perthu a Sydney a strávil zde dva měsíce. Zdejší kritika i diváci přijali černé divadlo převážně s nadšením. Po návratu z Austrálie odjel soubor s Týdnem snů do Německa, duben a květen hrál ve Španělsku, kde se také prezentoval na festivalu v Bilbau. Další festival – v rakouském Salzburgu – následoval v červenci.

V průběhu léta připravil novou premiéru, původně pracovně nazvanou Bílá v černém, oficiálně pak uváděnou jako Sedmero dveří, popřípadě pouze jako Dveře. Hlavním hrdinou je bílý Pierot. Sedmero dveří bylo poprvé uvedeno 3. září 1982 v Caracasu a v říjnu s ním Černé divadlo odjelo na turné do Německa, následující rok však jezdilo do zahraničí s inscenacemi Týden snů (Německo a festival v Glasgow) a Létající velocipéd (Jižní Amerika).

Na Sedmero dveří čekala turné až v roce 1984, a to do Švýcarska, USA a v srpnu na Mezinárodní divadelní festival v Edinburghu. Tohoto proslulého festivalu se Černé divadlo účastnilo už podruhé, tentokrát se dvěma inscenacemi – kromě Dveří ještě s Týdnem snů. V divadle Royal Lyceum odehrál soubor celkem sedm představení. Měsíc před skotským festivalem navštívil také Festival of Arts v Singapuru, ovšem s výběrem scének – programem The Best. Singapurské publikum přijalo Srncovo divadlo s nadšením, kritika pěla chválu na československé divadlo zázraků a čisté fantazie.21

V roce 1984 se také začala připravovat další, v pořadí už dvanáctá premiéra Srncova divadla: Čas – moudrý vetešník. Inscenace měla premiéru 16. listopadu 1984 v Divadle E. F. Buriana. Zachycuje Prahu 30. let, přesněji její část Holešovice, kde Jiří Srnec prožil dětství. Pořad je také koncipován jako reminiscence na autorovo dětství, ve vzpomínkové, humorně laděné mozaice se v rámci snové poetiky odehrávají reálné události. Kritika ocenila výtvarnou vynalézavost a imaginaci, hereckou brilantnost, nápady, proměnlivost situací i osobitou hudbu, ale také poukázala na problém čitelnosti jednotlivých akcí. Představení vyznívá velice sugestivně a působivě a neustále nutí diváka k přemýšlení, takže se člověk třeba ani nestačí zasmát nějaké groteskní situaci a hned musí upřeně sledovat děj, aby mu něco neuniklo.22 Hned po premiéře odjel soubor s inscenací na dvouměsíční turné do Německa, hostoval na festivalech v Řecku a ve Španělsku a na konci roku byl opět zájezdu do Německa.

V průběhu léta 1985 hrál program Čas – moudrý vetešník na Žofíně spolu s dalšími třemi inscenacemi Na břehu, Létající velocipéd a Sedmero dveří. Roku 1986 s ním podnikl jen turné do Argentiny, na další zájezdy do Švýcarska, Holandska a Singapuru jel s inscenací Týden snů. A na čtvrté turné do Austrálie se vypravil s programem Sedmero dveří. Po návratu odehrál mezi vánočními svátky jedno představení pořadu Čas – moudrý vetešník v Paláci kultury v Praze, čímž divadlo oslavilo 25. výročí své existence.

V březnu roku 1987 premiérovalo Černé divadlo Jiřího Srnce další inscenaci Černý klaun, tentokrát v německém Karlsruhe. Poté, co s ní navštívilo kromě německých měst také Venezuelu, uvedlo ji v říjnu poprvé v Praze na scéně Divadla Jiřího Wolkera. Černý klaun je postavou temnou, jakýmsi Mefistem, který právě nabízí lidem ono chvilkové štěstí za cenu pokřivení jejich vlastního charakteru. Má nastavit zrcadlo všem těm, kteří jsou pro vidinu svého úspěchu schopni ublížit druhým. Program byl přijat lépe domácí kritikou, která litovala, že soubor nehraje doma častěji, a opět zdůrazňovala chybějící pražskou scénu. V Německu naopak psali, že Černé divadlo ztrácí poezii, ač technicky zůstává na vysoké úrovni a fascinuje černodivadelními triky. Posteskli si, že tentokrát představení nepřenáší diváka do snového světa, ale nutí ho více přemýšlet a soustředit se, aby neztratil v rychlém sledu scén tematickou nit.

I přesto uskutečnil soubor s Černým klaunem turné do Německa i následujícího roku, kdy ho zhlédli i diváci ve Španělsku, Norsku a Dánsku. Kromě této inscenace vyjel s programem vybraných scének The Best do Španělska a s Týdnem snů se zúčastnil festivalu ve španělském městě Malaga, na Las Canarias a prosinec strávil první návštěvou Kuvajtu.

V roce 1989 vystupoval na festivalech v Norsku, Španělsku a Německu, s inscenací Létající velocipéd podnikl turné po Španělsku a Portugalsku a v létě odletěli s Týdnem snů do Brazílie a Jižní Ameriky. V Guatemale, kde se představil poprvé a byl ohodnocen jako jeden z největších kulturních zážitků poslední doby,23 většina kritiků pak byla okouzlena snovostí a magií, kterou diváka Týden snů vrací do dětství.

Po návratu z Jižní Ameriky začalo divadlo zkoušet další inscenaci, jejíž premiéra proběhla den po začátku sametové revoluce. 18. listopadu 1989 spatřili diváci v německých Cáchách poprvé Alici v říši zázraků. V Československu byla inscenace na motivy Alenky v říši divů Lewise Carolla poprvé uvedena 6. ledna 1990 v Divadle bratří Mrštíků v Brně. Předtím se kromě Německa hrála v Belgii a Nizozemí.

V roce 1990 vedle Alice v říši zázraků, kterou vyvezlo do Španělska, Dánska, Itálie a na Kanárské ostrovy, hrálo divadlo ve Španělsku Černého klauna, v Německu Týden snů a na festivalu L’Aquila vystoupilo s retrospektivním pořadem Na břehu. Od sezóny 1990/1991 bylo Černé divadlo členem nově vzniklého Českého uměleckého studia, kam patřilo až do roku 1994.

V následujícím, jubilejním roce 1991 se uzavřelo již třetí desetiletí existence Černého divadla Jiřího Srnce – výročí oslavilo představením Alice v říši zázraků 17. října v Divadle na Vinohradech, a navíc na léto připravilo pro domácí publikum komponovaný pořad scének To nejlepší z Černého divadla, který se hrál od června do září v areálu Strahovského kláštera. Tímto po osmi letech navázalo na kdysi tak slibně započatou tradici letních pražských vystoupení.

Čtvrté desetiletí divadla (1991–2001)

Stejně jako v roce 1991 i v 1992 a 1993 cestoval Srncův soubor po zahraničí s inscenací Alice v říši zázraků. Zúčastnil se festivalů v Itálii a Německu, podnikl turné do USA a v roce 1993 také opět do jižní Ameriky. Po několika letech navštívil Anglii, a to dokonce dvakrát v každém roce. Roku 1992 začal v létě hostovat na pozvání Otomara Krejči na scéně Divadla za branou II v paláci Adria. Tato spolupráce pokračovala i v následujícím roce, který však byl výjimečný z jiného důvodu – poprvé v historii připravilo divadlo během jedné sezóny dvě nové inscenace, které uvedlo měsíc po sobě.

První, Ahasver – legendy magické Prahy, měla premiéru 2. listopadu 1993 právě v Divadle za branou II. Vychází ze stejných zdrojů jako inscenace Legendy staré matky Prahy a podle Jiřího Srnce chce ukázat život města, který pulzuje pod povrchem toho současného a spojuje historii s dneškem. Tentokrát je však předveden formou audiovizuální inscenace, které má blíž k Laterně Magice než k černému divadlu – k vizualizaci, rytmizaci a dynamizaci příběhu se používá film a polyekránová projekce. Symbolické je proto i uvedení v původních prostorách Laterny Magiky. Záměrem Jiřího Srnce bylo převést inscenaci Ahasvera do podoby, kde vniká napětí mezi tancem, filmem, světlem a hudbou. Tato sugestivní koláž je se svým jednadvacetimilionovým rozpočtem nejdražším projektem Srncova divadla, ale ne kritikou nejoceňovanějším. Zdeněk A. Tichý označil inscenaci propojující černé divadlo s projekcí za „přešlapování na místě“. Triky černého kabinetu zde prý náhle slouží jako pouhá stafáž stříbrného plátna a surreálná lehkost se vytratila.24 A s Lenkou Jungmannovou se představení minulo zcela – odsoudila jak zapojení filmových projekcí, které označila za podbízivé, tak i scénu, herecké výkony a interakci s divákem.25

Vzhledem ke složité a rozměrné konstrukci, kterou musí přepravovat kamiony, není Ahasver vhodný pro turné, a proto se hrával převážně v Praze. Publikum však tvořili hlavně zahraniční turisté. První zahraniční zájezd Ahasvera se uskutečnil až o tři roky později na festival v Santander. Poté následoval v roce 1998 zájezd do Německa a o rok později měsíční pobyt ve Španělsku a vzápětí opět v Německu. Od vzniku této inscenace také začaly souběžně fungovat dva soubory Černého divadla Jiřího Srnce – jeden hrál v Praze a druhý na zájezdech.

Druhou inscenací, kterou Černé divadlo připravilo v roce 1993, byl Peter Pan na motivy románu James Matthewa Barrieho. Představení vzniklo na objednávku anglických producentů, proto také premiéra proběhla v Londýně, a to těsně před Vánocemi. Česká premiéra se uskutečnila až 26. dubna 1994 na scéně Divadla za branou II. V roce 1994 se s ním soubor zúčastnil festivalů Logrona y de Viktoria ve Španělsku a di Merano v Itálii, hrál ve Vídni a opět v Londýně. Tento rok se však stal zlomovým, co se týče statutárního zařazení – od ledna přestalo být Černé divadlo součástí Českého uměleckého studia a stalo se soukromým subjektem.

Následující rok můžeme nazvat rokem festivalů – s inscenací Alice v říši zázraků divadlo poprvé navštívilo Hong Kong (Festival of Arts), a Thajsko (Children’s festival of Bangkok), s Petrem Panem zase Izrael (Children’s festival of Haifa).

Pásmo The Best zase reprezentovalo na festivalu de Vitoria ve Španělsku. Toho roku se také uskutečnilo první turné do Japonska, a to s Alicí v říši zázraků. 5. ledna 1996 proběhla v divadle v Kolíně obnovená premiéra Létajícího velocipédu, s nímž pak soubor odjel na turné do Rakouska, USA a Španělska.

Pražský soubor hrál Ahasvera stále na scéně po již zaniklém Divadle za branou II, ovšem pouze do 15. dubna 1996, kdy byla Adrie kvůli plánované rekonstrukci uzavřena. Náhradní útočiště našel Srnec pro své divadlo na scéně Divadla Jiřího Grossmana, kde od dubna 1996 hrálo výběr ze scének To nejlepší z Černého divadla – The Best, protože technicky i prostorově náročný Ahasver se do tohoto prostoru nevešel. Ve druhé polovině roku však alespoň získalo provozní zázemí, dílny a kanceláře spolu s divadelním sálem, které Černému divadlu dal k dispozici zbraslavský Sokol. Od té doby má divadlo konečně vlastní scénu, ovšem bohužel ne v centru pražského kulturního dění. V divadle na Zbraslavi poprvé vystoupilo 23. října 1996 s Ahasverem. Od té doby se tam občas hrával, zejména však pro zahraniční turisty.

Kromě působení na domácí scéně samozřejmě i v tomto roce podnikalo Černé divadlo zájezdy – s inscenací Peter Pan opět do USA, s obnoveným Létajícím velocipédem navštívilo Rakousko a Španělsko a v následujícím roce Chile a Festival of Adelaide v Austrálii. V roce 1997 hostovalo v cizině i s Alicí, Petrem Panem a The Best. V Praze hrálo od května do poloviny září ve velkém sále Lucerny Ahasvera, převážně však pro zahraniční diváky, stejně tak v dalším roce, kdy mělo pronajatý zdejší sál ještě o měsíc déle. Rok 1998 byl na turné poněkud chudší, uskutečnila se jen čtyři evropská, a to do Švýcarska se scénkami The Best, do Německa s Ahasverem a do Dánska, kde se soubor prezentoval na festivalu v Kodani, s Petrem Panem.

Zato v Praze připravilo Černé divadlo Jiřího Srnce svou v pořadí již osmnáctou inscenaci. 11. června 1998 měl v Divadle Komedie premiéru Labyrint. Jde o jarmareční příběh o věštci, který podvádí, aby získal moc. Slibuje šťastnou budoucnost a říká vědomě nepravdu. Předstírá, že v čarách ruky každého člověka je neštěstí a zlo. Jako řešení nabízí zelené rukavice v barvách naděje, jimiž podle něj lze osud v čarách života zakrýt. Kdo si je však navlékne, vkládá svůj osud do věštcových rukou a stává se bezduchou loutkou. Základní myšlenkou je tedy varování před jakoukoli manipulací. Tematicky se Labyrint velmi podobá Jarmarku rukou z roku 1969, ale syžetová, režijní, výtvarná i hudební koncepce se značně liší. S Labyrintem odjel soubor na dvou měsíční turné do Španělska, což bylo první a také poslední zahraniční účinkování této inscenace. Mezi vánočními svátky poprvé účinkoval na scéně Divadla v Celetné, kde v dalších letech pravidelně hrával.

V roce 1999 se Černé divadlo zúčastnilo Dětského festivalu v Hong Kongu s inscenací Peter Pan a The Czech Arts festival of Japan s Létajícím velocipédem a The Best. S těmito třemi kusy také podnikalo zahraniční turné do Dánska, Španělska.

Roku 2000 proběhla devatenáctá premiéra divadla. V Divadle v Celené 18. dubna poprvé uvedlo inscenaci Bílý Pierot v černém, věnovanou francouzskému mimovi českého původu Jeanu Gaspardu Deburauovi. Touto inscenací přivádí Jiří Srnec na jeviště černého divadla opět typy komedie dell’arte – Pierota zápasícího o lásku Kolombíny s vypočítavým intrikujícím Harlekýnem. Hned v květnu odjel soubor s touto inscenací do Německa, které také bylo i v dalších letech jedinou štací Bílého Pierota v černém. Tamní kritika ocenila brilantní a bezchybný pantomimické výkony herců, ale vytýkala nepřehlednost děje.26

Se zájezdovou stálicí Létajícím velocipédem podniklo divadlo turné po zemích jižní Ameriky, s Petrem Panem pak dva zájezdy do Španělska. Domácí pražský soubor zatím na Zbraslavi pravidelně hrával Ahasvera, a to i v roce 2001, kdy se konaly oslavy čtyřicetileté existence divadla. V tomto jubilejním roce zájezdová skupina procestovala s Alicí v říši zázraků Brazílii, Mexiko, Salvador, Peru, Panamu, Kostariku, Venezuelu a Španělsko. Kromě španělsky mluvících zemí se s ní zúčastnila festivalů v německých Drážďanech a norském Ingolstadtu.

V tomto desetiletí došlo v divadle k mnoha existenčním změnám, z nichž nejvýraznější byl přechod do soukromé sféry bez státních dotací. S ním byla spojená nutnost zvýšit vstupné, čímž se divadlo českému publiku opět o krok vzdálilo, přestože v Praze hrálo pravidelně a od poloviny 90. let zde konečně mělo i zázemí se stálou scénou, ač bohužel mimo centrum.

Černé divadlo po roce 2000

Na počátku nového tisíciletí pokračovalo Černé divadlo Jiřího Srnce i nadále ve své zájezdové činnosti, s inscenací The Best bylo v Maďarsku, v Itálii, několikrát v Německu a mimo jiné se také prezentovalo v rámci festivalu Dny české kultury v Míšni. S Létajícím velocipédem odjelo na turné do Mexika, do Řecka, kde strávilo dva měsíce ještě společně s inscenací Alice v říši zázraků. S ní také navštívilo poprvé ve své historii v roce 2002 Malajsii. Pražská skupina do sezóny 2002/2003 hrála pravidelně v divadle na Zbraslavi Ahasvera a od roku 2003 začala uvádět čtyřikrát týdně To nejlepší z Černého divadla v Redutě na Národní třídě. Malinké prostory Reduty a blízkost s diváky, jejichž první řada sedí necelý metr od herců a může si na ně takřka sáhnout, umožňují větší interakci, ale také kladou vyšší nároky na pečlivost a opatrnost, aby ani ti nejblíže sedící neviděli černodivadelní zákulisí. A samozřejmě i herectví – mimika, gesta, se musejí přizpůsobit malému prostoru.

V roce 2002 sehrálo Černé divadlo scénky z programu The Best v rámci prezentace české kultury při zasedání Summitu NATO v Praze. Následujícího roku získala zájezdová skupina s se stejnou inscenací Premium World-Fest Certificate na festivalu v Missouri a v dalších letech pak navštívila s Petrem Panem dvakrát v Mexiko, jižní Ameriku, Itálii, Řecko, Německo, s programem The Best Itálii, Německo. V lednu 2005 hostovala v Řecku s inscenacemi Alice v říši zázraků a Létající velocipéd.

Během června 2005 nazkoušel soubor, jehož součástí jsem se tehdy stala, obnovenou premiéru Petra Pana, která se uskutečnila 28. června 2005 v sále Městské knihovny v Praze. Původním záměrem bylo hrát jej zde celé prázdniny, ovšem kvůli nízkému zájmu diváků se uskutečnilo jen několik představení. Po zbytek léta se tedy hrály v Redutě scénky To nejlepší z Černého divadla. S Petrem Panem jsme se také účastnili v listopadu Dnů české kultury v Míšni, odkud jsme jeli přímo na ruzyňské letiště, protože nám navazovalo měsíční turné Kolumbie–Venezuela s pásmem scének, pro latinskoamerické země nazvaným Lo mejor del Teatro Negro de Praga. Při tomto turné jsem poprvé zakusila klady i zápory zájezdové praxe. Také jsem si potvrdila, jak je v zahraničí Černé divadlo proslulé a uznávané, když za námi do zákulisí chodili děkovat diváci, kteří viděli před lety některé z představení, popřípadě lidé, kteří o divadle slyšeli a nemohli si tento zážitek nechat ujít. Také propagace byla nesrovnatelná s českou. Počínaje tiskovými konferencemi v každém městě, kam jsme přijeli, přes pozvánky do televizních pořadů až po billboardy podél silnic. Nikoho z tamních obyvatel by nejspíš nenapadlo, že doma Srncovo divadlo pomalu upadá v zapomnění.

Na jaře 2006 jsme odehráli představení Peter Pan v italském Centu, poté jsme odletěli na čtrnáctidenní turné do Dominikánské republiky a Portorika se scénkami The Best. Na základě úspěchu z předešlého roku v Kolumbii a Venezuele a poptávce po dalším vystoupení Černého divadla se v srpnu zahájilo turné po zemích Jižní a Střední Ameriky, věnované 45. výročí. Během tří měsíců jsme navštívili Chile, Uruguay, Argentinu, Venezuelu, Ekvádor, Salvador, Guatemalu, Honduras, Kostariku, Nikaraguu a Kolumbii.

Následujícího roku navštívil soubor se stejným programem už potřetí za sebou Venezuelu, dále Peru, Brazílii a Mexiko, v Evropě pak italský festival Casalincontrada. A v roce 2008 opět podnikl turné do Dominikánské republiky, na Portoriko, Kostariku, do Chile a na podzim vystoupil v rámci festivalu Campobasso v Itálii.

Postupem času vznikla v Praze řada černých divadel, ve velké většině parazitujících na pověsti i názvu toho Srncova a vydávajících se za originál. Mnohé z nich založili bývalí spolupracovníci Jiřího Srnce (například ACT – All Colours Theatre, Black Theatre Animato, Black Theatre Prague – Divadlo Metro, Black Light Theatre – Wow Show, Black Theatre Image, National Black Light Theatre Prague, Ta Fantastika, 3D Black Light Theatre – Divadlo Palace) a vzniklo několik dočasných divadel za účelem sezónního zisku (v Divadle Broadway, v Divadle Hybernia, v Divadle Radka Brzobohatého). Všechny tyto soubory spolu svádí souboj o diváky – vzhledem k výši vstupného i charakteru představení, která jsou ve velké většině spíše jakousi show než divadlem, převážně diváky zahraniční. Návštěvnost pak bohužel závisí ne na kvalitě inscenací, ale na smlouvách s cestovními kancelářemi, s hotely i s jednotlivými průvodci, kteří všichni dostávají provizi, aby přivedli diváky právě do toho určitého divadla.

Podle mého názoru je škoda, že Černé divadlo Jiřího Srnce, které si udrželo laťku kvality vysoko, mizí v zapomnění a dnešní mladá generace si už jen stěží vybaví, o co vlastně jde. Jakkoliv se může zdát tento princip již zastaralý či přežitý, přece jen jde o významnou součást české kultury.

Diplomová práce Romany Goščíkové nazvaná Černé divadlo Jiřího Srnce od svého vzniku do současnosti byla obhájena roku 2009 na katedře divadelní vědy FF UK v Praze. Redakčně kráceno.

Poznámky

Rozhovor s JUDr. Vladimírem Vodičkou, 5. 2. 2009, soukromý archiv autorky.

2 Bárta, P.: Sametové rovnoběžky Černého divadla, Praha 1983, s. 50.

3 Program inscenace Trochu, Praha 1960, uložen v dokumentaci Divadelního ústavu (sign. 472).

4 Černý, J.: Trochu?, Divadelní noviny, 1960/61, č. 1, 30. 8. 1960, s. 7.

5 Později budova Divadla Semafor.

6 Kolár, E.: To nejsou jen věci, Večerní Praha, 16. 12. 1960.

7 Rozhovor s Jiřím Srncem, 20. 5. 2008, soukromý archiv autorky.

8 Bárta, P.: o. c., s. 51.

9 Bárta, P.: o. c., s. 52.

10 [B]: Na návštěvě doma, Zemědělské noviny, 4. 10. 1966.

11 [O.k.]: Naše kuriozita: první ochranná známka pro divadlo, Zprávy Divadelního ústavu, roč. 1, č. 7, 4. 7. 1965, s. 28.

12 [B]. Na návštěvě doma. Zemědělské noviny, 4. 10. 1966.

13 Makonj, K.: What next?, ČsL, 1966, s. 106.

14 [Ý]: Černé divadlo v Brně, Lidová demokracie, Brno, 28. 1. 1968.

15 Hermann, A. H.: Black Theatre of Prague, Financial Times, 27. 8. 1971, překlad autorka.

16 Barber, J.: Černé divadlo – sbírka podivného, fascinujícího kouzla, The Province, 28. 10. 1971, překlad anonym, uloženého v archivu Černého divadla na Zbraslavi.

17 Archem, K.: Černé divadlo z Prahy v Olympii, The Irish Times, 18. 4. 1972, překlad anonym, uloženo v archivu Černého divadla na Zbraslavi.

18 Patsch, J.: Černé divadlo opět doma: Pruhovaný sen, Svoboda, 12. 8. 1974.

19 [Lam]: Pražané hostují v Praze, ČsL 1974/10, s. 222.

20 Bárta, P.: Sametové rovnoběžky Černého divadla, Praha 1983, s. 65.

21 Tan, C.: Pitch Black and Pure Fantasy, The Sraits Times, 16. 6. 1984, překlad autorka.

22 [Lík]: Léto v černém, Mladá Fronta, Praha, 30. 7. 1987.

23 [Anonym]: Teatro negro de Praga, Guatemala City, 11. 9. 1989, překlad autorka.

24 Tichý, Z. A.: Stříbro přebilo samet, Mladá fronta Dnes, roč. 4, č. 257, 5. 11. 1993, s. 11.

25 Jungmannová, L.: Ahasver, Program, roč. 4, č. 38, 15. 9. 1994, s. 35.

26 Bergmannshoff, F.: Wie von Zauberhand bewegt, Rheinische Zeitung, 18. 5. 2000, překlad Simona Cendelínová.

Loutkář 3/2021, s. 4–13.

Goščíková Romana: Malé divadlo velkých zázraků

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás