Dolenská, Kateřina: Postsovětské středoasijské republiky

Pokud se zaměříme tento pro nás lehce exotický a nepříliš známý prostor, který zrovna nespadá mezi preferované turistické destinace, zjistíme, že si je zde loutkářství v mnohém podobné. Společným rysem divadelní kultury tohoto teritoria je především její těsné propojení s lidovou tvorbou – v mnoha zdokumentovaných lidových hrách, rituálních pochůzkách, slavnostech a obřadech je doloženo využití masek, figur a idolů – a také neoddělitelné propojení s hrou na hudební nástroj a zpěvem.

Pokud se zaměříme vysloveně na loutkové divadlo, shodné znaky podle badatelů vykazuje v Tádžikistánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu, protože jsou si tyto kultury velice blízké a hudebnicko-herecké společnosti (většinou rodinné klany) byly schopné hrát ve všech třech jazycích. Loutkáři zde v minulosti uváděli – stejně jako v blízkém Íránu – především komediální maňásková představení s hlavní postavou jménem Pahlavan Kachal (uzbecká verze se jmenuje Palvan Katchal), což doslova znamená „plešatý hrdina“. Jde o formu podobnou evropským maňáskárnám, která také využívá deformaci hlasu piščikem. Podle některých badatelů vykazuje Pahlavan Kachal shodné rysy také s tureckým Karagözem – například je hrbatý a představení s ním se nevyhýbají společenské kritice, včetně kritiky náboženství – i proto bývala často zakazována. Uzbecký Palvan Katchal měl orlí nos, husté obočí a výrazný knír. Nosil kožešinovou čepici zdobenou zvonečky a jasně červenou nebo žlutou košili.

Pro zbývající země regionu, tedy Kazachstán a Kyrgystán, je zase typické lidové loutkové divadlo s tančící loutkou horské kozy. U kazašské verze této tradiční formy zvané orteke etnografové odhadují stáří dokonce na několik tisíc let. Slovo „orteke“ sestává ze slov „or“, tedy příkop, díra nebo past a „teke“, což znamená koza. Vyřezávaná loutka kozy je namontována na stojanu a animována pomocí tenkých tyček a nití připevněných k dřevěným částem loutky. Loutkář-hudebník ji ovládá prsty a zároveň hraje na dombru (dřevěný drnkací nástroj se dvěma strunami) a bicích nástroj daulpaz (buben), na němž loutková koza tančí. Není bez zajímavosti, že tato kazašská tradice upadla na dlouhé roky v zapomnění, ale v roce 2010 se uskutečnil v Almatě první vládou financovaný loutkářský festival zaměřený na tradiční orteke, aby se vrátilo do obecného povědomí jako součást kazašské kulturní identity. V Kyrgystánu se hraní s tančící loutkou kozy nazývá tak teke a vykazuje naprosto shodné rysy s kazašskou, a také íránskou verzí – v té je tělo kozy potaženo červeným sametem (červená je obvyklá barva oblečení nevěst) a ozdobeno cetkami, zvonečky, mincemi, barevnými látkami a zrcátky. Proto je tato koza, stejně jako nevěsta, symbolem štěstí a naděje.

Dalším shodným rysem loutkářství této málo známé, ale rozlohou obrovské oblasti, je silný vliv Sovětského svazu, jehož součástí se jmenované státy staly v rozmezí let 1924–1936. Importovaná loutkářská kultura s evropskými rysy podle vzoru moskevského Ústředního loutkového divadla vedeného Sergejem Obrazcovem sice dala základ modernímu loutkářství regionu, ale zároveň potlačila lokální divadelní tradice. Například v Uzbekistánu bylo jako první založeno Státní loutkové divadlo v Taškentu (1939), v tádžikistánském hlavním městě Dušanbe (tehdy Stalinabad) byla stálá loutkářská scéna založena v roce 1950 a v kazašské Almatě (dříve Alma-Ata) založila skupina učitelů v sirotčinci loutkové divadlo hrající jak kazašsky tak rusky už v roce 1938. Po rozpadu Sovětského svazu (1991) se proto tyto státy snaží kulturně navázat na domácí uměleckou tradici a podpořit rozvoj autentické kultury. Bylo zde založeno několik nezávislých loutkářských souborů, ale rozhodně se nedá hovořit o nějakém boomu nebo zvýšení prestiže loutkářského oboru.

Loutkář 2/2021, s. 24–25.