Power, Byrne: Zahánění tmy

Gruzie je kavkazská země, která je většině lidí neznámá. Je velká zhruba jako Rakousko, její hory jsou vyšší než Alpy a pěstují se tu pomeranče. V různých obdobích dějin byla řazena někdy k Evropě a někdy k Asii. Vždy ale tvořila odlehlou výspu pravoslavné křesťanské Evropy na hranici s různými formami islámu z Blízkého východu. Před 200 lety byla Gruzie pohlcena Ruskem a v roce 1921 se nuceně stala součástí Sovětského svazu. Mnoho lidí se proto domnívá, že je svou kulturou slovanská. Gruzínština ovšem není slovanský jazyk a nesouvisí ani s žádnou jazykovou skupinou mimo Kavkaz. Její abeceda je přímo psychedelická. Gruzínsky se Gruzie řekne საქართველო (Sakartvelo), tedy země Kartvelů. A ve srovnání se starobylostí gruzínské kultury je ta ruská sotva teenagerem. Prošli tudy Mongolové, Turci, Peršané, Arabové, Byzantinci, Římané i staří Řekové. Legenda o Iásónovi a zlatém rounu se odehrává na staré Kolchidě, která je dnes částí Gruzie. Médea byla Gruzijka. Gruzie je také rodištěm vína, které se zde pěstuje zhruba od sedmého tisíciletí před naším letopočtem. To je pro gruzínskou kulturu zcela klíčové, protože ta se ve většině svých rysů dodnes točí kolem vína.

Gruzie má bohatou uměleckou tradici, která je mimo samotnou zemi téměř neznámá. Gruzínské zdobení velmi často vychází z motivu propletených výhonků vinné révy. Ve všech aspektech od architektury po malířství Gruzie přejala prvky všech civilizací, které tudy prošly, jež si ale vždy přetvořila podle svého. Gruzínská hudba a styl tance ovšem zůstávají zcela jedinečné. Ženy jako by se při něm vznášely a neskutečně ohební muži tancují na prstech nohou a přistávají na kolenou. Vstupte do pravoslavného gruzínského kostela a uslyšíte nádherně disonantní polyfonní hudbu, jejíž kořeny sahají až do 4. století, kdy se Gruzie stala druhou zemí, jež konvertovala ke křesťanství. A pak je tu ještě divadlo.

Gruzínské divadlo je v mnohém jedinečné. Je ovlivněno klasickým divadlem stejně tak jako ruským, ale také záměrně artificiálním stylem symbolistů. Na jednom představení Shakespearovy Bouře ještě před pandemií jsem si povšiml něčeho zvláštního. Jednotlivé hlasy se tu vůbec nikdy nepřekrývaly. A rytmus jednotlivých promluv jasně ukazoval vliv symbolistů a kadence rituálu. To pro Gruzijce není jenom póza. Gruzínská kultura je v mnohém velmi uvolněná. Čas tu plyne zvláštně – někdy pomalu, někdy velmi rychle. Dohodnutá schůzka se nikdy nemusí realizovat. Doprava je čiré šílenství. Existuje ale jedna věc, kterou Gruzínci berou velmi vážně, a to je přípitek. U rituální hostiny zvané supra musí každý host přednést promyšlený a poetický přípitek. Začíná se ritualizovanými přípitky Bohu, rodině, ženám, Gruzii atd. Později se ale očekává, že lidé přijdou s myšlenkami od srdce (guli). A je neseno s velkou nelibostí, pokud někdo tuto příležitost využije k sarkasmu, jako to mají ve zvyku třeba Angličané. Tento rituální aspekt poetických přípitků se zcela jednoznačně odráží ve specificky gruzínském přístupu k symbolistnímu divadlu.

Podobně je tomu i s loutkami.

Loutkářství v Gruzii je zároveň prastaré a velmi mladé. Prastaré v podobě, kterou najdeme u amatérských loutkářů v horách, u nichž je těžké rozlišit mezi tím, co je fetiš, co je panenka a co je loutka. Mladé proto, že Sovětský svaz zde tak jako v mnoha jiných zemích ve své sféře vlivu prosazoval specifický druh loutkového umění jako jeden ze základů kultury. Když navštívíte Varšavu, najdete tam Palác kultury a vědy postavený ve stylu stalinské gotiky, který má obří fasády věnované baletu, opeře, činohře a loutkářství. Takto monumentální strukturu věnovanou loutkám bychom v západní Evropě nebo anglicky mluvících zemích hledali jenom stěží. Právě tyto čtyři kulturní pilíře se od každé země východního bloku očekávaly. Gruzie samozřejmě musela tento příklad následovat.

Nejprve se ale zaměřme na ty prastaré kořeny. Začít musíme u gruzínského slova pro loutku, jež zároveň znamená také panenka. To slovo zní თოჯინა (tojina), v množném čísle თოჯინები (tojinebi). Aby bylo zřejmé, kdy se mluví o loutkách, používá se někdy sousloví თეატრის თოჯინა (teatris tojina), tedy divadelní „panenka“. Občas se vyskytne také slovo მარიონეტული (marionetuli), které může znamenat marioneta, ale někdy obecněji jakákoliv loutka. Samozřejmě existují i další slova pro různé typy loutek. Protože se ale Gruzie dělí do mnoha regionů s vlastními dialekty a někdy i vlastními odnožemi kavkazské jazykové skupiny, známe i řadu místních názvů. Klíčové ale je, že hranice mezi loutkou a panenkou je vždy nejasná. Panenky, které se zde vyrábějí, jsou často umělecky propracované a mají výrazný charakter.

Ty nejzajímavější a nejunikátnější „panenky“ jsou ovšem ty nejprimitivnější. Tradiční lidové panenky jsou velmi jednoduché a přitom krásné – vyrábějí se z klacíků, kousků látek a někdy také kukuřičných vláken nebo dokonce lidských vlasů. Tyto panenky jsou velmi nezvyklé; obličeje mívají velmi abstraktní a vyrobené z látky a knoflíků nebo jednoduchých křížků z nitě. Látka je často vyšívaná. Obličeje samotné mohou loutkářům sloužit jako východisko pro objevování mnoha různých postav.

Tyto primitivní tojinebi jsou dědictvím z ne zas tak dávných dob, kdy se podobné figury využívaly k přivolání deště. Existoval také rituál vyrábění panenky (nebo loutky, protože občas měla i jednoduché vodicí nitě) v podobě biblického Lazara. Při mnoha rituálech se loutka namáčela. Namáčení bylo prosbou: Lazare, zvlaž nás a skrop nás. Během slavnosti Gonjaoba byla do vody vhozena loutka pojmenovaná Gonja za rituálního zaříkávání: Už nechceme suché kusy hlíny. Bože, dej nám bláto. Děsivější slavností byla Berikaoba jako gruzínská verze masopustu, jež se dodnes občas slaví v modernizované podobě. Zde se často objevovaly zvláštní masky ze zvířecích kůží a zejména prasečí hlavy, kterými místní uráželi své muslimské vládce. A existoval i další starý rituál, v němž jel člověk nebo figura na oslu pozadu a následně byl vhozen do rozvodněné řeky. To byla forma lidské oběti. Variantu této postavy najdeme ve filmu Strom přání Tengize Abuladzeho, kde velmi symbolická figura jede na oslu obráceně. A nevěstí nic dobrého.

Také existovala figura jménem Bentera, která je zjevně součástí stejné linie jako Pulcinella, Punch a Polichinelle. Během ruské okupace v 19. století byl ale Bentera spojen s Petruškou a vznikla postava pojmenovaná Petrikela. V Gruzii jsem dosud nenašel nikoho, kdo by někdy nějaké představení s Benterou viděl. Což je smutné, protože představoval skutečnou místní loutkářskou tradici. Zvláštním zvykem bylo, že když loutkáři (kukne) předávali žezlo svým nástupcům, všechny svoje loutky pohřbili – kromě Bentery. Tento zvyk se podobá házení figur do řeky. A možná vysvětluje, proč jsem dosud žádné vyobrazení Bentery nenašel.

Ve stejné době se do Gruzie ze západu dostal i další zástupce stejné satirické linie, a to turecký karagöz, který s sebou přinesl stínovou tradici, jež dodnes přežívá, i když v neobvyklých variacích, kterými jsou zejména umělecké inscenace divadla Budrugana Gagra, kde jsou stíny tvořeny rukama.

Dalším typickým rysem těchto starých loutkových inscenací je to, že se často hrály v kočovném voze zvaném ბუდრუგანა (budrugana), s nímž jezdili loutkáři z vesnice do vesnice po prašných horských cestách. Vypráví se fascinující příběh filmového animátora ze sovětské éry Karla Sulakauriho (podrobný portrét tohoto tvůrce naleznete na následujících stránkách, pozn. red.), který jako kluk zhlédnul ve své vesnici loutkové představení. Poté, co loutkáři dohráli a odjeli, ale nebyl malý Karlo k nalezení. Ukryl se totiž v loutkářském voze a byl objeven až po mnoha kilometrech. To něco vypovídá o tom, jaký byl na začátku 20. století vztah mezi těmito kočovnými loutkáři a malými vesničkami, kterými projížděli.

První skutečně profesionální loutkové divadlo vzniklo v roce 1934, tedy během sovětské éry. Založil jej Giorgi Mikeladze jako Lidové loutkové divadlo, nicméně později se přejmenovalo na Tbiliské státní loutkové divadlo Giorgi Mikeladzeho a dnes pouze Tbiliské státní loutkové divadlo. Nad jeho inscenacemi samozřejmě panoval přísný dohled cenzorů. V celém poválečném východním bloku dominoval vliv divadla Sergeje Obrazcova, které mělo posvěcení sovětských úřadů. V 70. letech došlo k jistému uvolnění, kterého využil loutkář a pozdější umělecký ředitel souboru Givi Sarchmelidze k tomu, aby do divadla vnesl více gruzínských témat, nový přístup k scénografii a náměty ze zahraniční literatury. Sarchmelidze je považován za jednu z nejdůležitějších postav gruzínského loutkového divadla 20. století. Časem se vynořilo něco, co můžeme označit za „gruzínský styl“ – hraje se prsty a na stolech ve variantě techniky bunraku, herci jsou v černém, ale tváře nemají vždy zakryté, a loutky jsou javajky ovládané krátkými tyčemi na zadní straně hlavy. Aktuální umělecký ředitel Nikoloz Sabashvili více pracuje s vlivy ze zahraničí a je náchylnější k experimentům, nicméně dál pokračuje také s inscenacemi pro děti, kterými se divadlo proslavilo.

Měl jsem možnost vidět inscenaci nazvanou jednoduše Sakartvelo (Gruzie), která využívala techniku odvozenou od bunraku, jež se příliš nelišila od Gabriadzeova divadla. Hrálo se převážně na stole a herci oblečení v černém vodili své figury zezadu. Hlavními postavami byl dřevěný osel a pták. Inscenace přitom byla velmi vynalézavá, od velkých kousků vaty pro mraky a tanečníků vystříhaných z papíru až po kbelíky s pískem, ze kterých byla vystavěna jakási bábovičková verze starého Tbilisi. Režisér Niko Sabashvili, který začínal v činohře, se snaží obohatit gramatiku loutkového jeviště. Zvlášť velký dojem na mě udělalo, když bylo písečné Tbilisi nakonec zapáleno pomocí jakési hořlaviny, a pak rozmetáno loutkovými bombami. Osel a pták hledali motýla jménem Suliko, který představuje duši Gruzie. Suliko je také jméno známé gruzínské písně, jež v inscenaci několikrát zazní. Ve chvíli, kdy se zdá, že se přece jen motýl navrátí, jej ale rozdrtí děsivá vojenská bota komunismu. To mi připomnělo českou inscenaci Začarované dudy od Divadla DRAK, která si také kladla otázku, co se bude dít s duší země. Nakonec ale, podobně jako v inscenaci Není dnes krásný den divadla Budrugana Gagra, osel vystoupá po žebříku do nebe, kde motýla najde. Na závěr herci spolu s diváky zpívají píseň Suliko. A tak vypadá v Gruzii šťastný konec. V těšení se na život věčný namísto života v tomto světě zmítaném starostmi. Na gruzínských příbězích mě okouzluje, jak jsou prostoupené touhou, jež je často nenaplněna.

Podobný motiv najdeme v tvorbě jednoho z nejoriginálnějších gruzínských divadel, kterým je soubor Budrugana Gagra. Budrugana (starý loutkářský vozík) Gagra (jméno města, které bylo zničeno během abchazské občanské války v 90. letech) je stínové divadlo, které hraje pouze rukama. Tyto ruce vytvářejí různé stíny od zvířat po čistou abstrakci. V jedné inscenaci pojmenované Není dnes krásný den? se stíny pohybují do rytmu koncertních nahrávek Louise Armstronga a Elly Fitzgeraldové, kteří jsou oba zpodobněni jako medvědi. To, co by v Americe bylo považováno za nesnesitelný patos a sentimentalitu, se zde stává dojemnou meditací na téma ztráty a medvěd Louis i medvědice Elsa se nakonec setkávají ve smrti. To se podobá nejenom nanebevzetí osla ve Tbiliském loutkovém divadle, ale také jedné z nejlepších loutkových inscenací všech dob, Ramony od Reza Gabriadzeho, kde jsou dva vlaky, jež byly rozbity ve druhé světové válce, nakonec společně roztaveny a do posmrtného života tak vstupují spolu.

Rezo Gabriadze, jehož úmrtí nedávno oplakávala celá Gruzie, je jednoznačně nejvýznamnějším loutkovým režisérem v dějinách země. V sovětské éře byl považován za předního scénáristu filmových komedií. Před všudypřítomnou cenzurou ovšem zběhl k loutkovému divadlu, které bylo primárně vnímáno jako dětské a stejně jako v mnoha dalších zemích komunistického bloku nebylo pod tak bedlivým dozorem jako činohra nebo film. Jeho tvorba obnovila úctu k marionetám, které musely za sovětských dob ustoupit Obrazcovovu stylu. Tvořil inscenace, které byly pro velké jeviště „příliš malé“. Jeho mistrovským dílem byla inscenace Píseň Volgy z roku 1996 později přejmenovaná na Bitvu u Stalingradu, která líčí děsivé obléhání města z pohledu zvířat. Vznikla poté, co Gabriadze v textech jednoho válečného korespondenta našel popis mrtvých a umírajících koní na bojišti. Obraz koně stojícího na třech nohách mě pak dlouho pronásledoval. A tak se mi v hlavě začalo rodit téma Bitvy u Stalingradu, řekl Gabriadze. Gabriadze uměl vytvářet inscenace s obrovskou emocionální silou.

Gruzínské loutkářství často pracuje s tématy lásky, ztráty, politického útlaku, svobody a duchovní touhy, jež jsou odrazem historie celé země. Loutkohra a loutky jsou součástí tvorby mnoha různých gruzínských divadel. V Tbilisi: Divadlo Marjanishvili, které řídí Nino Namitcheishvili, hraje loutkové inscenace na své malé scéně v horním patře. Divadlo pohybu mísí dohromady loutky, tanec a elektronickou hudbu. Také existuje divadlo Prsty, kde jsem ještě nebyl. Giorgi Apkhazava brzy otevře Tbiliské komorní divadlo, kde se bude hrát i loutkami. V Kutaisi je Loutkové divadlo Kutaisi. Ve stejném městě také sídlí uznávané Loutkové divadlo Batumi. I v lázeňských městech jako Borjomi a Tkaltubo v poslední době hrála loutková divadla.

Divadlo Budrugana Gagra Gely Kandelakiho v Tbilisi je kategorie sama pro sebe. Kandelaki, který je ze stejné generace jako Rezo Gabriadze, je filmový režisér, producent a herec; je autor scénáře a režisér realistického filmu უბედურება (Ubedureba), který je adaptací divadelní hry Davida Kldiashviliho. Práce režiséra byla v sovětském systému velmi nejistým zaměstnáním. (třeba Tarkovskij kvůli nekonečným sporům s úřady dokončil za celý svůj život jenom sedm filmů.) Proto na začátku 80. let přišel Kandelaki s nápadem oživit staré umění stínohry tvořené rukama, které stále ještě přežívalo v horských vesnicích jako zábava pro děti. Jeho loutkový soubor sídlí v Divadle Rustaveli. Nehraje ovšem pravidelně – obvykle jen tak jednou za měsíc.

Mnoho stínových loutkářů tvoří rukama stíny zvířat, což dělá i Gelův soubor. Kromě toho ale dělají i něco, co je pokud vím mezi evropskými stínovými divadly velmi jedinečné, a to jsou abstraktní stíny. Často je doprovází Bachova hudba. Začátkem roku 2019 odehrál soubor premiéru zkrácených Matoušových pašijí (o délce asi 90 minut) v malém sále Divadla Rustaveli. Mezi diváky byl i gruzínský prezident a zástupci mnoha médií. Všech 250 sedadel bylo vyprodáno. Inscenaci tvoří převážně abstraktní balet rukou a stínů. Ptal jsem se Gely, jaký je duchovní rozměr jeho tvorby. Matoušovy pašije jsou sice abstraktní, ale plné odkazů na náboženské poutě, modlitby a hledání krásy v těžkých časech. Přiznal se mi, že i když o sobě vždycky říkal, že není zrovna správný křesťan, něco v něm z křesťanství přece jen zůstalo. Myslím, že to byla z jeho strany jenom skromnost. Jeho tvorba má hloubku, kterou nelze minout. Když jsem se ho ptal, jestli je loutkářství ještě potřeba ve 21. století plném digitální zábavy všemožných typů, řekl mi: V dnešním světě se nacházíme v duchovní krizi. Máme jenom dvě možnosti. Buď se náš svět zhroutí a zmizí. Nebo, a to je druhá možnost, přežije. Pokud ale chceme přežít, musíme se vrátit k duchovnímu způsobu života.

Gruzínské loutkářství často pracuje s nadějí vyrůstající z bolesti, které jsou gruzínské dějiny plné. Často se zde klasická díla interpretují novým způsobem, jako tomu je u Dona Quijota v adaptaci Giorgiho Apkhazavy. V roce 2019 mi ve svém nedávno založeném Tbiliském komorním divadle, které sám financoval, řekl: Dnes už žádní donové Quijotové nejsou, ale my, kteří toto nové divadlo tvoříme, jsme tak trochu Quijotové, kteří se pouštějí do boje s větrnými mlýny. Přijde mi, že tím vyjádřil ducha celého dnešního gruzínského loutkářství. Je to donquijotský pokus vytvořit něco, co se této době plné nejistot znovu postaví. Apkhazava pokračoval: Dnes nám chybí láska. Žijeme ve velmi temné době. Temnější už být nemůže. Je to vrchol temnoty. Víme ale, že nejtemnější část dne znamená, že už brzy vyjde slunce. Na ten východ slunce dnes čekáme. V 90. letech, v době občanské války, byla tato temnota v Gruzii velmi reálná a fyzická. Život byl těžký, dodávky elektřiny zcela nespolehlivé a chudoba všudypřítomná. Giorgi, který byl v té době teenager, se rozhodl této temnotě postavit loutkami. Jsme si velmi nablízku. Společně s touto temnotou bojujeme. Pro teď se všechno zdá být dobré. Ale tento život se ukázal jen jako pozlátko a iluze. Celý svět žije v této iluzi. Není to jen Gruzie… Ale slunce vyjde. Na chvilku se odmlčel. Pak opět pozvedl tvář a se zamyšleným výrazem pokračoval: "Ale jsem moc starý na to, abych to vzdal. Upozornil jsem ho, že jsem starší než on. Podíval se na mě, usmál se a řekl: Jsme moc staří na to, abychom to vzdali!

Loutkář 2/2021, s. 13–16.

Power, Byrne: Zahánění tmy

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás