Slavíčková, Sarah: Využít situaci

Už téměř rok probíhá v divadelní obci diskuse ohledně současné podoby divadelních představení, a jak bylo zmíněno například na závěrečné besedě loňského online festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem, všichni už se těší na živý dialog nejen mezi jevištěm a hledištěm, ale i mezi diváky ve společném nevirtuálním prostoru. Je však nutné se stále obracet a vracet k minulosti? Nepřináší tato nestandardní situace také nové pohledy na vývoj divadelního média?

Samozřejmě i já jsem z těch, kteří se těší na společná setkávání a debaty při kulturních akcích, nebo podporují „živé umění“ a přejí si jeho brzký návrat. Co mi ale v posledních měsících přetrvávající pandemie vadí, je právě tento neustálý stesk a utěšování se, že tohle období je jen dočasné, že se vše se brzy vrátí do normálu a že to „není ono“. Myslím, že zvláště pro loutkové divadlo, které je často stigmatizováno jako zastaralé médium nebo jako forma oblíbená spíše mezi dětmi a pár dospělými nadšenci, může být tato krize naopak velice prospěšná, a hlavně inspirativní. Nakonec online podoba některých festivalů (např. Pražský divadelní festival německého jazyka, 30. ročník festivalu Přeletu nad loutkářským hnízdem nebo Festival 13+) toho může být důkazem.

V případě Přeletu nad loutkářským hnízdem v čele s ředitelem Michalem Drtinou se většina pozvaných divadel touto formou nenechala odradit a festivalu poskytla své divadelní záznamy, dva soubory (Convinium ze ZUŠ F. A. Šporka a RESERVE ze ZUŠ F. L. Gassmanna) svá představení dokonce živě streamovala. Každý den také doprovázely online diskuse, kterých se účastnilo mnoho loutkářských tvůrců i teoretiků. Myslím, že Přelet touto události vyslal nejen do loutkářského světa nosnou a důležitou zprávu – i v omezených podmínkách tvořit a inspirovat lze. Nakonec se na tom shodla většina diskutujících posledního dne festivalu, která kvitovala, jak osvěžující bylo se vidět, byť jen na dálku, a mít zprostředkovaně možnost zhlédnout tolik divadelních novinek.

Musím se ale vrátit k neustále se opakující se větě „není to ono“. Samozřejmě, že streamované divadelní představení je jiný zážitek než ten „naživo“, ze své podstaty přece pracuje s jiným médiem, které má i jiná specifika. Diváci a herci sdílí pouze společný virtuální prostor, jsou tedy sice „ve stejný čas na stejném místě“, latentně vnímají zprostředkovanou „stejnou“ přítomnost (herci jsou sice v prázdném sále, přesto vědí, že se na ně lidé dívají), dokonce na sebe mohou různými prostředky reagovat (komentáře, emojis…). Live stream navíc, stejně jako divadelní představení, počítá s faktorem lidské chyby a nedokonalosti, kterou film i záznam dokáže vytlačit a skrýt.1 Co ale divadelním live streamům samozřejmě chybí, je právě ona jedinečnost každého divadelního představení, jakási aura, atmosféra, energie, kterou lze nabýt pouze společným fyzickým sdílením určitého prostoru.

Divadelní záznam s divadelním představením snad ani nemůžeme srovnávat. „Divadlo“ odříznuté obrazovkou od komunikace je čistě filmovým médiem a přídomek „divadelní“ upozorňuje na druh umění, který záznam nese – tedy zakonzervované zkreslené zachycení divadelní akce. Někteří teatrologové a teoretici také často tyto formy vnímají jakou pouhou ochutnávku či informaci o podobě inscenace kterou nelze nijak blíže analyzovat nebo s ní spojovat téma divadelního zážitku.

Kam dál?

Správným konstatováním „není to ono“ o současné podobě něčeho, co nazýváme divadlo, se tedy dostáváme k podnětnějším otázkám: Co s tím? a Kam dál? Myslím, že pro začátek by bylo přesnější „divadlo“ zprostředkovávané virtuálně pojmenovávat s určujícím přídomkem „digitální“ upozorňujícím na fakt, že se opravdu jedná o jiný, specifický, nový umělecký druh stojící mezi filmovým a divadelním médiem, mající své náležitosti, parametry a specifika. Nestýskala bych si tedy v souvislosti s digitálním divadlem po ryze divadelním zážitku tak, jak o něm všichni rádi mluvíme. Naopak je myslím pro divadelníky a loutkáře novou výzvou i inspirací poradit si s těmito novými médii a akceptovat je jako určitý nevyhnutelný trend. Nehledě na to, že právě i v kontextu této doby se zas a znovu rozdmýchává diskuse ohledně intermediality. Boom divadelních live streamovacích platforem v první polovině roku 2020 je toho dobrým důkazem. Propojování audiovizuální a divadelní tvorby ostatně není trendem nijak novým. Podobné experimenty jsou doložitelné už od počátku minulého století přes Theatergraph, Laternu magiku, princip live cinema, found footage v divadelní tvorbě nebo performance v galerijních prostorách společně s videoartem.

Pro loutková i neloutková divadla je podle mého velice přínosné, že jsou díky této krizi těmito postupy a principy naplno a ve velkém měřítku konfrontována. Tato doba totiž loutkovým divadlům nemusí jenom ublížit, ale také pomoci při hledání nových cest a přístupů v komunikaci se současným divákem, který je přehlcený, chce stále víc a audiovizuální tvorba je mu blízká. S divákem, který je zvyklý na bezprostřednost a rychlost internetu a jiná snadno dostupná média. Tvůrci online festivalů si nakonec často pochvalují dosah a sledovanost, která je obvykle několikanásobně vyšší než při „normálním“ provozu. Diváci zase to, že mohou například zhlédnout záznam nebo stream ze zahraničních divadel, do nichž by se jinak z různých důvodů nedostali. Využívání různých médií v umění přináší nové nápady, podněty a zmiňovanou výzvu, která zabraňuje zastaralosti a neaktuálnosti a může soubory vrátit k počátečním otázkám jejich umělecké tvorby, jako je hledání vlastního jazyka, stylu, formy a společného dialogu „co chceme vytvářet a proč“. Nakonec i kdyby tato krize měla přinést uvědomění si, že digitální divadlo a audiovizuální formáty jsou pro většinu recipientů nedostačující a že všichni voláme a potřebujeme „živé umění“, je to zkrátka další podnětný ukazatel ve vývoji umění.

Nutnost transformace

Je skvělé, že se divadelníci, včetně loutkářů, pouštějí do experimentování s médii, na která nejsou zvyklí, berou je jako výzvu a jednu ze současných omezených možností, jak s diváky komunikovat. Myslím, že tato doba, oproti neustále omílaným negativním věcem, ukazuje jejich schopnost adaptace, ochotu a rychlost reagovat na neustále se měnící nové trendy. Ať už se jedná o velký rozmach hudebních i slovesných podcastů v minulém půl roce, nebo snahu transformovat divadelní jazyk přímo do filmového média, které může stát na divadelních technikách a podobat se v tvůrčím procesu divadlu více, než se zdá. To dokazuje například „online inscenace“ (Memento) Mor Jakuba Čermáka a Depresivních dětí toužících po penězích a posléze záznam (tedy film). Příprava právě takového filmu je totiž velice podobná divadelnímu zkoušení, kdy natáčení probíhá podobně jako divadelní představení v reálném čase, jen na několika různých místech „green screenového“ studia. Zde byly přítomné minimálně dvě kamery, které střídavě snímaly žádané akce, čímž se mohli tvůrci pomocí živého střihu jednoduše přenést do nové scény. Navíc herci často brali do hry také kameru, která v tomto případě nepůsobila jenom jako voyeur, ale herci se do ní přímo dívali, čímž navazovali intimnější vztah s diváky, nebo ji využívali jako komunikační a funkční médium při Skype telefonátů či natáčení na mobily v konkrétních výstupech. Všechny akce musely být dopředu dokonale naplánovány a herci své postavy budovali po celý čas.

V kontextu Přeletu ale i jiných „divadelních událostí“, které využívali live-streamovacích platforem, se ještě nemohu vyhnout jedné poznámce. Divadelní podobu je nutné přizpůsobit novému médiu. Je nutné divadelní jazyk transformovat, vnímat specifika daného média a využít je ku svému prospěchu. Některá představení na live streamovací platformě totiž pak vypadají přesně jako často zmiňované unylé a mrtvé divadelní záznamy. Problémem je totiž jejich podoba neupravená do nového kódu a jazyka živého online vstupu. Aby se tyto živé vstupy mohly stát funkčním médiem, je tedy nutné je transformovat (míra samozřejmě závisí na konkrétní produkci) podobně, jako když se například divadelní scénář či hra musí přetvořit či poupravit do podoby hry rozhlasové. To by samozřejmě mělo platit i pro divadelní záznamy, které nemusí snímat pouze jednu z repríz, ale mohou kamery i celý štáb lépe využít a cíleně s ním pracovat.

Virtuální prostor nabízí pro divadelníky mnoho možností a výzev. Je čas jich využívat naplno. Nebránit se intermedialitě, trendům a novým situacím. Dívat se více do budoucnosti než se neustále ohlížet, což samozřejmě platí nejen v souvislosti s touto neobvyklou dobou…

Poznámky pod čarou:

1 Podrobněji jsem se tímto tématem zabývala ve studii Digitální divadlo za časů korony, viz Loutkář 2/2020, s. 65–67.

Loutkář 1/2021, s. 56–57.