Romanova, Anna: Loutkové divadlo jako životní styl

Že není synonymem ruského loutkářství jen nesmrtelný Sergej Obrazcov, dokládá následující pestrý přehled současného loutkového a alternativního divadla, který pro Loutkář připravila ruská loutkářka a absolventka scénografie pražské KALD DAMU Anna Romanova.

V Rusku existuje asi stovka státních a několik set soukromých loutkových divadel. Jejich přesný počet nelze určit. Vždyť v současné době k založení divadla nepotřebujete žádné prostory, ateliér ani producenta. Přitom se samozřejmě nedá říct, že by loutkové divadlo bylo v Rusku nějak zvlášť populární. Stejně jako v minulosti je spíš považováno za zábavu pro děti. Ale ani děti nemusí do divadla nutně chodit, a ještě k tomu ho zbožňovat. Pokud se jazyk divadla nerozvíjí, stává se jakousi nepotřebnou prázdnou dekorací, formalitou. Po uvadlé letargii let osmdesátých a chaotické dynamice let devadesátých začalo postupně vznikat víc a víc soukromých divadel, kde se loutky staly důležitým komunikačním objektem. V takových divadlech se záhy objevili i diváci.

Loutkáři v Rusku nejsou žádní boháči, provoz nestátního divadla by se stěží dal označit za dobrý podnikatelský nápad. Je to především životní styl. Proto jde často o rodinná divadla, lidé si tuto cestu vybírají jako svůj osud: legendární Divadlo Těň, které bylo původně soukromé, Taratumb, Trikster, Bača, Pěrvyj těatr, KukLab, Kotofej, Tarakanov a Roza, dokonce i divadelní spolek Těatr vzajimnych dějstvij má partnerskou dvojici – výtvarníka a producentku. Aby si vydělali, podílejí se režiséři a herci těchto divadel často na jiných projektech, skládají hudbu, vytvářejí scénografii.

Soukromé divadlo nemusí nutně sestávat z rodiny, existují i menší spolky, tvořené lidmi stejného smýšlení, ale i divadla jednoho herce, či naopak velké soubory, s nimiž spolupracují různí režiséři.

Nestátní divadla v Rusku v současnosti žijí z počtu představení – čím víc repríz, tím větší výdělek pro celý soubor. Státní i nestátní granty a sponzorské dary – to vše je také k dispozici, ačkoliv granty zřídkakdy pokryjí náklady na celou inscenaci. V Petrohradě se vyplácejí městské dotace na podporu nestátních divadel, v Moskvě, stejně jako po celém Rusku, je možné soutěžit o grant od Svazu divadelníků (Sojuz těatraľnych dějatělej). V poslední době soukromá divadla zakládají studia, vedou divadelní kurzy, která rozšiřují možnosti komunikace s dětmi, jejich hlavním publikem, a zároveň jsou zdrojem stabilního příjmu. V době pandemie vzrostl počet online kurzů a divadelních studií pro děti. V předcovidové době divadla vydělávala i na uskutečňování oslav a divadelních dílen.

Loutkové divadlo jako místo setkávání

Většina soukromých divadel nemá vlastní prostory ani stálý soubor, jsou to převážně komorní divadla pro malé publikum. Představení se hrají na různých místech. Kromě běžných – soukromé jeviště, kavárna, byt, škola, muzeum, ulice – existují speciálně postavené divadelní prostory. Například Divadlo KU+2 v Tomsku, které založil Vladimir Zacharov společně s manželkou v roce 1991. Divadlo vypadá jako velká dřevěná truhla, vevnitř se nachází zároveň jeviště a muzeum interaktivních loutek. Představení nejčastěji hrál sám Zacharov, loutky jsou vyrobeny podle jeho vlastní technologie „loutky na zápěstí“; velmi realisticky pohybují celým tělem i jednotlivými částmi včetně prstů. V roce 2019 ale Zacharov zemřel při požáru v divadelním ateliéru.

Oblíbeným místem pro setkávání loutkářů jsou festivaly. Na nich se navazují jak domácí, tak mezinárodní kontakty, herci nacházejí spřízněná divadla, režiséři výtvarníky a producenti návštěvníky svých festivalů. Nejznámějšími jsou BTK-fest a KUKART (Petrohrad) a Karabas (Moskva).

Řada loutkových divadel po celém Rusku uvádí stále to, co se hrálo ještě za dob Sovětského svazu – nejčastěji jde o dramatizace národních pohádek, sovětské prózy, méně už evropské klasiky. Ale samozřejmě najdeme i výjimky. Například Žoltyj kvadrat [Žlutý čtverec] v Jekatěrinburgu nebo Loutkové divadlo Ulger v Ulan-Ude, které spolupracuje mimo jiné i s Janou Tuminovou (viz dále).

Loutky a objekty v Petrohradě

Divadelní laboratoř Jany Tuminové (Těatraľnaja laboratorija Jany Tuminoj) je v ruském alternativním divadle znamením kvality. Tuminová byla dvanáct let herečkou, spoluautorkou a režisérkou divadla АХЕ. V současné době uvádí představení na různých domácích i světových scénách. Tuminová je mistryní vizuálního divadla, její tvůrčí přístup by se dal nazvat jako „poetické divadlo objektů“. Ve svých inscenacích pracuje s různými materiály a předměty (ready made nebo speciálně vytvořenými), někdy používá loutky – jako například v inscenaci Vesnice provazolezců (Děrevňa kanatochodcev). Tuminová také hodně vyučuje a má svůj vlastní systém cvičení – jde o metodiku na základě zkušeností „výtvarného divadla“, práce s předmětem a prostorem. Od roku 2009 tvoří jako samostatná režisérka, která ke spolupráci zve známé herce a výtvarníky. Nejznámějšími inscenacemi Tuminové jsou: SINE LOKO, Pan Karmen (Gospodin Karmen), Faust na třetí. 2360 slov [Faust v kubě. 2360 slov], Já, Bašó [Ja Basjo], Koljova básnička [Kolino sočiněnije], což je loutková inscenace o postižených dětech), nebo Gerdin pokoj [Komnata Gerdy]. Tuminová je držitelkou prestižních divadelních ocenění – od ruské Zlaté masky po cenu Edinburského festivalu.

Karlsson Haus je nejvýznamnější mladé divadlo v Petrohradě, založené v roce 2006, s nímž se často můžete setkat na mezinárodních festivalech, například ve francouzském Charleville-Mézières. Ve stálém programu má mnoho evropských pohádek (od Muminků po Pettsona a Fiškuse). Hraje se zde zejména pro děti nebo přesněji řečeno pro celou rodinu, nicméně vznikají tu i zvláštní projekty pro dospělé. Na základně tohoto divadla probíhají workshopy a divadelní škola pro děti. Loutkoherci jsou především mladí absolventi ruských divadelních institucí. Ze všech nestátních petrohradských loutkových divadel je Karlsson Haus nejalternativnější, nejevropštější a nejdomáčtější. V jednom z prostorů divadla, scéně na Furštatské, probíhá každoročně v létě už po několik let Laboratoř figurativního divadla, na niž se sjíždí pedagogové z různých států. Studenti, kteří jsou vybíráni na základě dotazníku, celý měsíc studují u evropských mistrů loutkového divadla (Agnès Limbosová, Fabrizio Montecchi ad.). Ke konci každého workshopu Laboratoř uvádí veřejnou přehlídku etud a improvizací. Mladí herci a umělci mají možnost sledovat, jak pracují evropští režiséři, a také si vyzkoušet v divadle to, co nikdy předtím nedělali. Díky přehlídkám se rozvíjejí i diváci. V sále na závěrečných přehlídkách většinou nezůstane jediné místo volné. V rámci Ruska je taková škola výjimečná, studenti se na ni sjíždějí z celé země.

V Karlsson Hausu pracují různí režiséři a pro inscenaci se vždy vybírá zvláštní skupina. Režírovali zde Anna Ivanova-Brašinskaja, Aleksej Leljavskij, Jevgenij Ibragimov, Boris Konstantinov, Pjotr Vasiljev a také mladí začínající režiséři. V divadle je velká pozornost věnována scénografii, designu a vedení loutek. Setkáme se zde s dřevěnými marionetami, s loutkami à la planchette, vyrobenými z látky nebo ze dřeva, i ready made objekty. Animaci loutek nespojuje žádný jednotný styl, vše záleží na režisérovi a na záměru. Nejčastěji jde o odkryté vedení, součinnost mezi herci a loutkami, herci a maskami, herci a předměty.

Soukromé divadlo Kukoľnyj format, založené v roce 2003 režisérkou a výtvarnicí Annou Viktorovovou, bývá často nazýváno zkráceně jako KukFo. Od roku 2013 má divadlo vlastní prostor, přičemž herci při představeních sami pracují se zvukem, světlem, montáží scény; divadlo nemá jiné, k tomu určené zaměstnance. Uvádí se tu loutková představení jak pro děti, tak pro dospělé. Typické pro KukFo jsou malé dřevěné loutky na drátě. V jednu chvíli se naopak objevily loutky obrovské, „velikáni“. Jsou to stylizované portrétní loutky ruských spisovatelů či jiných slavných lidí. Bloumají po městě, přičemž dekorace jim tvoří petrohradské ulice.

KukFo se zúčastnilo desítek mezinárodních a ruských festivalů (v Polsku, Jižní Koreji, České republice, Finsku a jinde), projektů a dobročinných akcí; jeho nejznámější inscenace jsou Jezdec CUPRUM (Vsadnik CUPRUM), Robin-Bobin a Petit foury.

Loutky a objekty v Moskvě

Prvním nezávislým loutkovým divadlem v Rusku ještě ke konci 80. let bylo Divadlo Těň (Stín) pod vedením rodinné dvojice Ilji Epeľbauma a Maji Krasnopolské. V kontrastu ke svému názvu neuvedlo Divadlo Těň mnoho stínových inscenací. Vznikly v něm však různé nápadité a svou povahou ironické projekty, od „lilikánského“ divadla po „rychlou divadelní pomoc“. „Lilikánské“ divadlo je divadlo pro 5 diváků, kdy se příběh odehrává v modelu barokního divadla. Diváci sledují děj skrze divadelní okénka, herci jsou šesticentimetrové loutky. V „lilikánském“ divadle jsou i stálí diváci – „Lilikáni“, v sále jich sedí okolo tisícovky. Podle legendy, kterou vymysleli Ilja a Maja, jsou „Lilikáni“ malý národ se svými tradicemi, dějinami, životním stylem a neochvějnou láskou k divadlu. Před každým představením diváky pohostí čajem a vyprávějí jim báji o „Lilikánech“. Jde o dlouhodobý projekt, inscenace v „lilikánském“ divadle vytvořili i takoví mistři jako Tonino Guerra či Anatolij Vasiljev. Žádné představení netrvá déle než 10–15 minut. Pro divadlo Těň jsou vůbec typické minimalistické formy, například představení v krabičce od sirek pro jednoho diváka.

Posledním Iljovým projektem (Epeľbaum zemřel vloni na covid-19) byl projekt Divadlo představivosti (Těatr voobraženija): na scéně je přítomná pouze projekce, text na černém pozadí, a vše, co probíhá při představení, musí divák vymyslet sám. Ilja chtěl s tímto projektem přijet i do České republiky. Hlavní hodnotou divadla – kromě kvality loutek a režisérské fantazie – je neopakovatelná a útulná atmosféra. Malý divadelní soubor, nyní pod vedením Maji Krasnopolské, je téměř jako rodina. Už v 90. letech bylo divadlo Těň kvůli finančním problémům zestátněno, ale i tak zůstalo nejnezávislejším ze všech státních divadel v Moskvě. A zůstalo rodinným.

Žáci a bývalí herci Divadla Těň Marija Litvinova a Vjačeslav Ignatov založili v roce 2010 vlastní nezávislé, v Moskvě velmi populární Divadlo Trikster. V současnosti uvedli v Rusku i v Evropě již přes dvacet inscenací. Začínali jako loutkáři, ale později značně rozšířili své zájmy – kromě komorních loutkových a stínových inscenací mají ve svém repertoáru i pouliční divadlo a velké operní inscenace s důmyslnými kostýmy a mnoha herci. Trikster vede workshopy pro diváky, Litvinova a Ignatov občas spolupracují jako režiséři nebo výtvarníci s jinými divadly.

Jestliže je v Triksteru často používána složitá a drahá scénografie, důraz na spektakulárnost, v dalším oblíbeném soukromém divadle v Moskvě, Snark, je scénografie pojímána jako hra. Loutky jsou často vyráběny ze starých předmětů (ramínka, polštáře, oblečení, roury, konvičky a tak dále) metodou asociací. Stačí, když ke konvičce přiděláte oči a uši a je z ní například slůně. A někdy jsou to zase plošné loutky nebo textilní hračky, záleží na zadání. Snark hraje komorní inscenace, s nimiž se lze lehce přesouvat, neboť divadlo nemá vlastní prostory. Divadlo bylo založeno v roce 2012 v Moskvě režisérem Jurijem Aljesinem. V tomto divadle může společně strávit volný čas celá rodina. Snark je herecké divadlo. Vystupují v něm profesionální herci i hudebníci. Představení stojí na jejich energii, není důležité, s čím zrovna hrají. Od jiných divadel se liší interaktivností, prací s dětmi při představeních. V inscenacích Snarku hraje živá hudba, hudebníci se také zapojují do děje.

Uvádějí jak pohádky (staré i současné), tak například dramatizace literatury faktu. Jak se stát umělcem (Kak stať chudožnikom) je interaktivní inscenace – reflexe o podstatě umění.

Další divadlo, jež se soustředí na rodinné návštěvy, je Těatr vkusa (Divadlo chuti). Po svém založení v roce 2009 se v Moskvě okamžitě zviditelnilo, neboť v sobě propojuje kulinářskou dílnu a divadelní představení. Na začátku představení vám vždy dají najíst a potom vyprávějí příběh, v němž se všichni diváci většinou stávají herci. Divadlo vytváří inscenace na rozmezí různých forem: dramatického umění, hudby, objektového divadla a nového cirkusu. Potraviny a předměty vystupují jako skutečné postavy inscenací na nejrůznější témata.

Různé staré předměty jsou základním materiálem inscenací v divadle Těatr Predměta (Divadlo předmětu). Divadlo bylo založeno na jaře roku 2019 režisérem Michailem Plutachinem a producentem Pjotrem Volkovem. Nyní jde o sdružení profesionálních výtvarníků, herců a hudebníků. Předměty tu vystupují zároveň jako loutky i jako součást scénografie; obyčejně je to mix loutkového a objektového divadla. Divadlo spolupracuje s moskevskými muzei a kulturními institucemi, ve výsledku většinou vznikne dokumentární inscenace. Například v Muzeu gulagu vytvořili inscenaci Pozorovatelé (Nabljudatěli), kde v hlavních rolích vystupují předměty, které přivezly vědecké expedice Muzea dějin gulagu z bývalých lágrů na Čukotce a Kolymě. Pozorovatelé jsou komorní inscenace o čase a lidech. Společně s Židovským muzeem uvedl Těatr predměta inscenaci o válce Posvátný talisman (Svjaščennyj talisman), v němž performeři používají přírodní materiály, věci, hračky, papír a hudební nástroje.

Těatr vzajimnych dějstvij (Divadlo vzájemného působení) je otevřené umělecké sdružení tří umělců: Ksenije Peretruchinové, Alekseje Lobanova, Šifry Každanové a producentky Aleksandry Munové. Umělci se seznámili již v 90. letech, nicméně spolek vznikl teprve v roce 2016. Skupina vytváří projekty na rozmezí divadla a současného umění. Je to vizuální, často objektové divadlo, které využívá pseudo-dokumentární prvky, a to včetně filmů.

Inscenace Muzeum vpádu mimozemšťanů (Muzej inoplanětnogo vtorženija) je inscenací a výstavou o smyšleném přistání mimozemšťanů v Tomské oblasti. Jedna z místností, kde probíhá děj, je zaplněná předměty, údajně nalezenými ve vesnici, v níž přistáli mimozemšťané. V další místnosti herci vyprávějí dějiny oblasti, přitom používají obrovskou mapu a malé hračky jako človíčky. Ve třetí místnosti je k vidění „mockumentary“ film, v němž autoři inscenace sami cestují na toto podivné místo. Je tu i místnost, kde herci líčí příběh z vědeckého pohledu. A místnost s tajemným svítícím předmětem. Během představení je také možné si ve sluchátkách poslechnout obyvatele vesnice, svědky události, a prolistovat jejich deníky. Zdá se mi, že toto divadlo v něčem připomíná Handa Gote. Přinejmenším způsobem práce, ironií a sebeironií, použitím mystifikace, jistou naivitou v dobrém slova smyslu. Stejně jako Handa Gote pracuje Těatr vzajimnych dějstvij s tématem paměti. Ani ne tak s nostalgií, jako s ironickou reflexí.

Loutkové divadlo jako důvod k diskusi

V posledních deseti letech se v loutkovém divadle objevila nová tendence – dramatici nebo sami režiséři loutkového divadla píšou divadelní hry na motivy současné ruské a evropské literatury, vydávané v Rusku. Obyčejně jde o narativní inscenace, převážně podle pohádek, povídek a novel. Stejně jako v literárních předlohách však nemá příběh za úkol vychovávat, ale hovořit s dětmi o složitých tématech. Zejména o sociálních otázkách, dětských problémech, jejich sebeurčení. Často jsou to témata spojená s problémy jinakosti. Objevují se i dramatizace literatury faktu, vzdělávací představení. O smrti, válce, holokaustu, dospívání se mluvilo vždy, avšak nyní se o nich hovoří otevřeněji, vynalézavěji. Do loutkového divadla téměř nepronikla cenzura, vyjádřená pobouřením nějakého úředníka či rodiče. Ačkoliv v malých soukromých divadlech takové precedenty již byly.

S post-dramatickým loutkovým divadlem v Rusku, zejména v provincii, se nesetkáme tak často, nicméně přece jen se pomalu rozvíjí. Pro divadlo je dnes snazší si najít svého diváka – a to díky rozmanitosti. V repertoáru loutkových divadel najdeme dokumentární projekty, objektové divadlo, divadelní instalace, divadlo pro jednoho diváka, divadlo pro nejmenší diváky, multimediální inscenace, imerzivní loutkové nebo předmětové divadlo, pouliční divadlo s loutkami.

Přitom v Rusku v současnosti není zase tolik vzdělávacích institucí, které by vyučovaly loutkářství a režii loutkového divadla (nejpopulárnější jsou v Petrohradě a Jaroslavli), víc se zde klade důraz na herectví. Avantgardnější přístup k výuce mají v Moskvě, v GITISu, v kurzu Anatolije Krymova a Jevgenije Kameňkoviče – u nich výtvarníci, režiséři a herci studují vizuální divadlo, takže jejich zadání občas připomínají cvičení KALD DAMU.

Nestátní divadla často zakládají lidé bez divadelního vzdělání. Například ředitelka oblíbeného petrohradského divadla Karlsson Haus Anna Pavinskaja původně pracovala jako lékařka na pohotovosti a teprve později se při práci stala divadelní vědkyní. Do loutkového divadla přicházejí lidé z různých povolání: výtvarníci, inženýři, hudebníci, tanečníci, fyzici, ekonomové.

Nová generace ruských loutkářů se zpravidla neopírá o tradice obrazcovovského divadla, je to zcela nové loutkové divadlo, které vzniklo pod vlivem současného umění i evropského divadla a které vyrůstá z osobní životní zkušenosti režiséra, individuality každého zúčastněného a lásky k loutkám.

Loutkář 1/2021, s. 22–26.

Romanova, Anna: Loutkové divadlo jako životní styl

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás