Vondráková, Adéla: Je to pro nás i výzva

V lednu čeká Naivní divadlo Liberec zásadní změna. Po téměř třiceti letech ve funkci odchází z postu ředitele Stanislav Doubrava a na jeho místo nastupuje dosavadní náměstkyně ředitele a ekonomka Kateřina Pavlů. Do výběrového řízení na nového ředitele divadla se hlásila v tandemu s Michaelou Homolovou a jejich společná koncepce uspěla v konkurenci dalších tří uchazečů. Co se nyní v Naivním divadle změní a co naopak zůstane při starém, prozradila nová umělecká šéfka Michaela Homolová.

Ve funkci uměleckého šéfa začínáte sice „až“ od ledna, ale situace kolem živých divadelních produkcí je momentálně velmi nejistá. Jaké to je nastupovat do vedení divadla v téhle době?

Divadlo je instituce, která musí plánovat dlouhodobě. I se současným ředitelem Stanislavem Doubravou proto děláme, jako by se nic nedělo, vše připravujeme a zároveň počítáme s tím, že je situace každou chvíli jiná a my na ni musíme být schopní pružně reagovat. Samozřejmě, tahle doba není lehká, ale na druhou stranu je to pro nás i výzva.

Pružně reagovat – to znamená, že plánujete s divadlem nějaké speciální aktivity?

Spoustu věcí už děláme. Máme například vlastní YouTube kanál, kde jsou naše inscenace ke zhlédnutí. V současnosti připravujeme další záznamy inscenací a budeme se snažit každý z nich obohatit o nějaký „bonus“ v podobě krátkého videa – například záběry do zákulisí během představení, nebo nějaké krátké povídáni, které se tematicky vztahuje k dané inscenaci. Nesnažíme se ale vymyslet něco, co přímo nahradí běžné hraní, ve chvíli, kdy se situace zlepší a bude možné se setkávat, začneme samozřejmě opět tvořit vysloveně divadelní projekty.

Je současná situace pro vás výzvou i v umělecké rovině?

Tahle situace nás může nakopnout k novým způsobům myšlení skutečně i v rámci běžného fungování divadla. Například bychom chtěli přijít s inscenacemi, které budou určeny přímo pro hraní ve venkovním prostředí. Kdyby v budoucnu podobná situace opět nastala, měli bychom už něco v záloze a nemuseli to řešit ze dne na den.

Koncepce, se kterou jste se Kateřinou Pavlů hlásily do výběrového řízení, vznikala už v době pandemie. Počítaly jste v ní i s nějakými „covidovými“ projekty?

V koncepci to přímo zakomponované není, ale samozřejmě rozhovory tímhle směrem už vedeme.

V Naivním divadle působíte jako režisérka a herečka od roku 1999. Co se tedy v divadle pod vaším vedením změní?

Do výběrového řízení jsme vstupovaly s tím, že stav, který v divadle panuje, je nesmírně příznivý a naší primární touhou není něco radikálně měnit. Nečekejte od nás, že bychom přišly s nějakou revoluční proměnou divadla. Chceme se soustředit na to, co už děláme, dělat to dál a ještě lépe.

Jaké máte umělecké cíle?

V rámci tvorby inscenací jsou dvě základní věci, které chceme udržet. To nejdůležitější je, že chceme klást důraz na loutkovost. Mám pocit, že dnešní trendy loutkám nepřejí, my ale s loutkami pracovat chceme. Asi nemůžete čekat, že bychom tvořili v nějakém tradičnějším duchu, loutky u nás ale budou vždycky hrát hlavní roli.

A co je tou druhou věcí, o niž budete usilovat?

Tvorba pro děti. Je totiž nesmírně důležitá – a dnešní doba to jedině potvrzuje, protože děti jsou současnou situací asi nejvíc bity. Chtěli bychom jim prostřednictvím nějakého vizuálního zážitku,

jevištní poezie a humoru dávat základ k vnímání světa, k vnímání jiných rozměrů, než jsou ty běžné, každodenní, materiální. Chápu to navíc jako obrovskou zodpovědnost. Protože podle toho, co děti zažijí dnes, takoví z nich budou dospělí. Mám na to velmi jednoduché přirovnání: Když před dítě položím čokoládu, hranolky a jablíčko, tak si to jablíčko nejspíš nevybere. Ale když mu dám na výběr mezi jablíčkem, pomerančem a hruškou, tak vím, že si vždycky vybere to dobré. A to je v rámci divadla náš hlavní úkol – nabízet dětem kvalitní produkt, který formuje jejich estetiku a vnímání světa.

Budete dávat prostor i mladým tvůrcům, kteří z vycházejí z uměleckých škol?

Ano, to je také jeden ze zásadních bodů naší koncepce. Ale i zde navazujeme na to, co už fungovalo pod vedením Stanislava Doubravy. Vždy jsme se snažili vytvořit prostor pro mladé začínající režiséry, protože tahle spolupráce je oboustranně výhodná. Nám přináší nové podněty a impulsy a divadlo mladým tvůrcům zas může poskytnout profesionální zázemí souboru, dílen a celého divadelního systému, který velmi spolehlivě funguje. Máme už několik dlouholetých spolupracovníků, kteří u nás takto začínali, ostatně i já jsem byla jednou z těch mladých režisérek. První inscenaci jsem vytvořila jako host a bylo to pro mě nesmírně povzbudivé. Najednou jsem nemusela zápasit s každodenními starostmi o to, jak seženu prostředky a lidi na novou inscenaci. Mohla jsem se soustředit čistě jen na tvorbu. Myslím, že každý začínající tvůrce si takovou příležitost zaslouží.

Tady si dovolím trochu odbočit. Na DAMU také učíte, jak je na tom podle vás katedra alternativního a loutkového divadla DAMU, co se týká produkce lidí, kteří skutečně chtějí pracovat s loutkami?

Spektrum možností, které studenti v rámci studia na KALD dostanou, je nesmírně široké, takže i jejich tvorba, to, co se rozhodnou dělat, má široký záběr. Každý student navíc projde

zkušeností loutkové tvorby pro děti a pokaždé, v každé generaci, se najde někdo, kdo loutkové divadlo a divadlo pro děti dělat chce. A tihle studenti k tomu mají navíc i další zkušenosti, které mohou být pro loutkové divadlo nesmírným přínosem. Nemyslím si, že by měli z katedry alternativního a loutkového divadla vycházet každý rok tři režiséři, kteří touží dělat loutkové divadlo pro děti. To ani není možné. Osobně se snažím, aby se studenti setkali s loutkovým divadlem v té nejlepší formě a aby je zaujalo. Pak už je to jen na nich, jakým směrem se budou ubírat.

Vraťme se k Naivnímu divadlu. Nejbližší sezóny jsou samozřejmě naplánované a připravené, ale jak budou vypadat ty vaše, budoucí?

Už nyní oslovujeme režiséry a další tvůrce a snažíme se, aby každá sezóna přinášela různorodé podněty jak pro divadlo, tak pro diváky. Máme tři základní zdroje: tvorbu režisérů přímo z divadla, těmi jsou kromě mě ještě Markéta Sýkorová a Filip Homola, tvorbu režisérů, kteří s naším divadlem souzní, a tvorbu začínajících režisérů. Model tří inscenací do sezóny je velmi dobrý a osvědčil se nám. Také se budeme snažit, aby bylo těžiště repertoáru věnováno dětem předškolního a mladšího školního věku. To jsou inscenace, o které je největší zájem a které mohou na repertoáru velmi dlouho fungovat. Inscenace pro diváky třináct plus mají výrazně kratší životnost.

Budete hrát i pro náctileté diváky?

Ano. Děti v tomhle věku si mnohdy říkají, že jít do loutkového divadla už není pro ně, ony už jsou přece dospělé. Jenže inscenace pro dospělé pro ně také ještě nejsou. Jsem přesvědčená, že speciální věk potřebuje svoje speciální podněty. Prvním takovým pokusem v Naivním divadle byla inscenace Řekl bych nějakej vtip a pak bych umřel smíchy. S René Levínským jsme věnovali nesmírně velké úsilí do zkoumání toho, o co se vlastně zajímají náctiletí, čím žijí, co je pro ně důležité. Svět teenagerů má svoje vlastní pravidla a my

dospělí do nich jen těžko pronikneme. Ale měli bychom se o to snažit, protože je to nesmírně citlivá a vnímavá skupina lidí, která si zaslouží mít svoje vlastní umění. V literatuře už tahle linie existuje delší dobu, tak si myslím, že by se měla projevit i v divadle. Asi takové inscenace nebudou na programu každou sezónu, ale ráda bych se k téhle věkové skupině ještě vracela.

Plánujete v rámci běžného provozu nějaké nové a zajímavé programy a projekty?

V současnosti je hodně žádaný komplexní zážitek: kromě toho, že uvidím představení, zažiju ještě něco dalšího, co zážitek z představení podpoří. To je důležité hlavně pro školní skupiny. Ne všichni učitelé si totiž dají tu práci, aby děti na představení připravili a po návštěvě divadla zážitek nějakým způsobem reflektovali. Někdy po dětech představení steče jako po pláštěnkách, právě proto, že jim nikdo nepomůže si uvědomit, co vlastně zažily. Proto bych chtěla prohloubit spolupráci se školami a učiteli. Plánuji vytvořit metodické listy, které od nás školy dostanou, organizovat diskuse po představení nebo krátké workshopy, které buď tematicky, nebo formálně navážou na inscenaci. Oslovila jsem už několik výtvarníků, kteří by nám vytvořili koncept workshopu, který by potom mohli vést naši herci. S workshopy máme velmi dobrou zkušenost třeba i ze zájezdu do Číny, kam nám Robert Smolík připravil takové balíčky, z nichž si děti mohly vyskládat loutky a dotvořit si je. Nebylo to moc složité, ale ani moc jednoduché, takže se dětem nabízela i možnost využít vlastní kreativitu. Jde mi ale vysloveně jen o rozšíření a obohacení divácké zkušenosti, rozhodně nechci nahrazovat edukativní nebo metodická centra.

Kdo bude touhle prací pověřen? Plánujete zaměstnat divadelního lektora?

Ten kdysi v divadle byl, ale ta funkce se postupně vytratila. Vzhledem k tomu, že mám i pedagogické zkušenosti, budu to muset asi vzít do rukou já. Dalšího člověka si divadlo v téhle době dovolit

nemůže. Musíme vyjít z vlastních zdrojů a zkušeností, což ale nebude problém, protože ve spoustě kolegů vidím pro takovou práci velký potenciál.

Do výběrového řízení jste se hlásily s Kateřinou Pavlů v tandemu. V čem vaše tandemové vedení spočívá?

S Kateřinou jsme do toho vstoupily z úplně jednoduchých a praktických důvodů. Ona je nesmírně schopná po ekonomické stránce a rozumí všemu tomu, čemu já nerozumím vůbec. Zároveň ale nemá potřebu vstupovat do těch uměleckých sfér. Byl to přirozený proces, ale nerozhodly jsme se ze dne na den. Dlouho jsme diskutovaly, jak a jestli do toho půjdeme, co si představujeme a ujasňovaly jsme si i kompetence. Navíc do trojice máme ještě dramaturga Vítka Peřinu. Ve vedení tak budeme vlastně tři a na vrcholu trojúhelníku bude stát Kateřina, která bude zodpovědná za chod celého divadla. Co se uměleckých otázek týče, ty si podělíme s Vítkem.

U čeho se budete ze všech sil snažit, aby v Naivním divadle zůstalo při starém?

V Naivním divadle je skvělé, že všichni, kteří tam pracují, jsou neskuteční profesionálové. A nemluvím teď jen o uměleckém souboru, ale třeba také o technicích, kteří jsou úžasní, o našich skvělých dílnách, kde pracují nesmírně spolehliví a zodpovědní lidé. Druhá skvělá věc v Naivním divadle je atmosféra v souboru. Jsme spolu rádi, máme stejný smysl pro humor a baví nás společně tvořit. Když jsme na zájezdech, nezaleze si každý na hotelový pokoj, ale vymýšlíme si výlety a jiné aktivity. Tím se samozřejmě podporuje společné vnímání světa kolem nás, a to se zas později projeví v práci. Prostě nejsme jenom kolegové, ale jsme – je to takové pitomé slovo – parťáci. Ale jsme. A je to skvělé.

Loutkář 4/2020, s. 80–82.

Vondráková, Adéla: Je to pro nás i výzva

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás