Šlechtová, Ema: Festivaly, které nebyly

V letošním netradičním roce se mnohokrát dostala na přetřes otázka pořádání divadelních festivalů. Vraťme se ještě ke dvěma z nich – na podzim posunuté Skupově Plzni a taktéž podzimnímu Přeletu nad loutkářským hnízdem. První byl zrušen jen pár dní před slavnostním zahájením a druhý se nakonec divákům představil ve značně omezené internetové verzi. Berte tento text jako dokument doby, aby se zachovalo autentické svědectví o tom, s čím se museli v pořadatelé v roce pandemie vypořádat, a také jako doklad, kolik práce, nasazení a příprav bohužel spadlo nevratně pod stůl. (red)

Z hlediska kulturní reflexe je napříč celým rokem 2020 téměř nemožné vyhýbat se klišé. Je vůbec otázka, zda ještě někdo může přijít s tezí, která nebyla již nesčetněkrát vyřčena a na níž se už vehementně nereagovalo v internetových diskusích. Situace je pro divadla, včetně těch loutkových, od října jasná – co není jasné, je pouze to, kdy skončí. Ocitli jsme se ve zvláštním bodě „mezi“: jarní optimismus vyšuměl a podzimní frustrace vrcholí. Cílem tohoto článku však není bezútěšná „dojmologie“, ale snaha o vhled do problematiky divadelních festivalů i do jejich produkčních zákulisí. Jsou to totiž právě festivaly, které nejvíce staví na skutečnosti, že se opakují v pravidelných časových intervalech, a celé jejich poslání spočívá v kumulované intenzitě zážitku. S pandemií se oba tyto pilíře staly výrazně proměnlivými. A ano, nelze tvrdit, že by se festivaly potýkaly s výrazně odlišnými problémy než divadla obecně, přesto si ale podle mého názoru zaslouží, aby jim byl věnován zvláštní prostor.

Organizátoři mají momentálně k dispozici tři možná řešení: zrušit festival, přesunout ho, anebo ho realizovat online. Každá z variant má samozřejmě svá pro a proti. Pokud je pro festival stěžejní přesná periodicita (např. bienále), pokud nemá dostatek finančních prostředků a je z většiny závislý na zahraničních produkcích, je poměrně logické zvolit variantu zrušení. Varianta přesunu termínu s sebou nese poměrně náročné organizačně-produkční kroky. Navíc je z pohledu momentálního pandemického vývoje velice optimistickým, možná až naivním krokem. Nikdo nikomu nezaručí, že se na jaře 2021 situace výrazně zlepší. Přesto je teď, kdy nic není jisté a kdy

jsme už skoro přestali používat kalendář, příjemné mít do budoucna alespoň nějakou vyhlídku. Například Bábkarská Bystrica Tour 2020 je již napodruhé přesunuta do termínu 29. 4.–2. 5. 2021. Ale kdo ví, jestli bude? Tato strategie se například vyplatila letošnímu 69. ročníku Loutkářské Chrudimi. Do poslední chvíle nebylo jisté, zda se festival uskuteční. Nakonec se jeho první dny nesly na vlnách finálního rozvolňování a krátkodobého návratu do normálu po prvním „lockdownu“. Loutkářská Chrudim, která proběhla po první vlně koronaviru, pro nás byla velkou sázkou do loterie. Nevěděli jsme, zda se seminaristé nebudou bát, jestli nebude menší divácká odezva, ale žádná z našich obav se nepotvrdila, řekl ředitel festivalu Michal Drtina.1 Posledním řešením, a vlastně tím nejspornějším, je s ohledem na několikaměsíční stop-stav kulturních aktivit přenos festivalu do virtuálního prostoru.

Vraťme se ale k tomu, co pro festival znamená jeho odkládání a případně následné rušení. Téměř každý z loutkářské obce se po letním restartu připravoval na 34. ročník Skupovy Plzně, který se měl uskutečnit ve dnech 14.–18. 10. 2020. Bylo to, jako když se řítíte do propasti a doufáte, že někde narazíte na most. V dubnu jsme měli vše připravené, tak jsme obvolali soubory a potvrdili si s nimi říjnový termín. V létě jsme se drželi v optimismu, pandemická situace u nás vypadala dobře, ale v srpnu jsme už začínali tušit, že dojde na nejhorší. Snažili jsme se udržovat motivaci i se zhoršujícím se stavem a říkali si, že pokud to bude vládou dovolené, uděláme festival za každou cenu. Zpětně si říkám, že jsme se na to možná měli vykašlat. Po finálním zrušení totiž byla demotivace skutečně velká. Ve středu 7. října ještě proběhla tisková konference, kde jsme oznámili nová pravidla vycházející z vládních nařízení a ve čtvrtek 8. října už došlo k finálnímu zrušení, shrnul pro Loutkář proces příprav ředitel Divadla Alfa Jakub Hora. Nejvíce práce jsme investovali do zahraničního programu, který byl upravený pro prezentaci japonského loutkového divadla a který jsme připravovali tři roky. Za podpory Divadelního ústavu jsem strávil tři týdny v Japonsku a objížděl jsem klíčové soubory. Přivezl jsem si rozsáhlou rešerši japonského loutkového divadla, na jejímž základě vznikl program pro 34. Skupovu Plzeň. Zahrnoval tradiční bunraku souboru Minami Awaji, z moderního

divadla loutkové scény jako Miyako Kurotani a Theatre Minonushi a také filmy a výstavu loutek Kihachira Kawamota. Tento program jsme se snažili držet do poslední chvíle. V červnu nám však The Japan Foundation kvůli pandemické situaci nedala finance. Tím nám tedy zmizel fokus na Japonsko z programu. Jediný soubor byl odhodlaný přijet, takže jsme mu kupovali letenky ještě týden před finálním podzimním uzavřením divadel. Vzhledem k tomu, že soubory mají stále chuť do Česka zavítat, domluvili jsme se, že bychom návštěvu zrealizovali za dva roky. Dostali jsme původně poměrně velkou podporu od The Japan Foundation, kterou jsme v dané situaci sice museli vrátit, ale máme příslib podpory do budoucna.

Vláda nabízela prostřednictvím ministerstva kultury různé varianty kompenzačních balíčků. Představují však peníze tu největší ztrátu? Z pozice statutárního divadla jsme kompenzaci dostali automaticky a víceméně nám pokryla ztráty. Finančně mě tedy spíše mrzí, že došlo k investici peněz, z nichž nikdy nebyl žádný výsledek. Z mého úhlu pohledu jsou kompenzační prostředky vlády funkční. Aktuálním problémem pro Skupovu Plzeň však není nedostatek financí, ale spíš skutečnost, že některé věci zkrátka nejdou zopakovat. Další festival nemůžeme ani nechceme udělat stejně a budeme muset začít zase od začátku. Inscenace, které by pro letošní ročník byly aktuální, za dva roky nebudou. Pociťuji tedy spíše tvůrčí ztrátu. V současné situaci, kdy inscenace nevznikají a nehraje se, se navíc jen těžko odhaduje, kdy se situace změní a my budeme moci začít uvažovat nad dramaturgií pro další ročník.

Čím si je však Jakub Hora jistý, je, že přenos festivalu online by pro Skupovu Plzeň nebyl schůdný: Variantu streamování jsme nezvažovali, vsadili jsme zkrátka na jednu kartu a věřili jsme, že divadla zůstanou otevřená. Přesto se Divadlo Alfa v online prostoru momentálně také realizuje: U malých divadel a nezávislých souborů můžou být následky dost vážné. Alfy se tato situace úplně netýká. V případě, že by omezení trvala příliš dlouho, mohou se začít ozývat hlasy ohledně snížení podpor divadlům. Ale zatím to tak nevypadá, alespoň ze schválených rozpočtů (státu, měst i krajů). Budeme nadále hrát online, připravovat další premiéry, případně pracovat na filmech, klipech či záznamech – zkrátka nestagnujeme. Věříme, že dojde ke zlepšení díky vakcíně, je pro nás nezbytné, aby děti začaly

chodit do školy a my měli své diváky. Pevně věřím, že od léta už budeme normálně hrát. Na otázku, zda je nutné si i v této době udržovat kontakt s divákem za každou cenu Hora říká: Určitě je pro nás důležité dávat najevo našim dlouholetým příznivcům, že jsme tady. Také musíme být v kontaktu se školním publikem. Nakonec nás překvapil i počet zhlédnutí na streamech. Šlo o stovky až tisíce diváků, řada z nich byla ze zahraničí. Negativním aspektem však zůstává, že přenos sráží hodnotu tvorby na padesát procent efektu živé produkce. Nechceme se obracet zády k živému umění, které děláme. Nejsme přece tvůrci v sektoru audiovizuálního umění a filmu. Způsob tvorby v této oblasti je úplně jiný. Pro nás představuje jen východisko z nouze.

Každý festival za svým programem a vizuálem schovává práci několikačlenného týmu. Přípravy i jen víkendového festivalu reálně znamenají několik měsíců dopisování, dramaturgických rad a řešení produkčních záležitostí. Ve chvíli, kdy přijde onen moment realizace dlouho připravovaného, se v krvi organizátorů se rozpumpuje adrenalin, který je provází až do doby, kdy je zase všechno na začátku příprav na další ročník. Tento přirozený festivalový cyklus byl v roce 2020 násilně přerušen. Pokud se však máme zaměřit na pragmatickou stránku věci, ve chvíli, kdy mnohým festivalům zůstala plná výše grantu, stojí organizátoři před rozhodováním: vrátit peníze, nebo najít způsob, jakým se festival může i v karanténě uskutečnit? Představa o tom, že ve chvíli, kdy z rozpočtu vypadnou položky jako pronájem lokace, ubytování tvůrců nebo převozy scénografie, bude festival méně finančně náročný, je zcela zkreslená. Naopak. Pokud se festival vydá cestou živých streamů, tak jako například Prague Fringe Reimagined (24.–29. 11.), vyjdou náklady na technickou složku několikanásobně vyšší. Předpokladem kvalitního streamu je totiž několikačlenný odborný personál a četné kvalitní technické vybavení. A ani tak není výsledný produkt ani zdaleka ekvivalentní divadlu „live“. A proč se tedy snažit? Z mého úhlu jde především o možnost nabídnout divadelníkům práci a finanční kompenzaci v období, které je, především pro nezávislé soubory, téměř likvidační.

O osudu letošního 30. ročníku festivalu Přelet nad loutkářským

hnízdem se podobně jako v případě Skupovy Plzně rozhodovalo na poslední chvíli. Onen několikaměsíční proces se scvrkl do několika málo týdnů, které následovaly po rozhodnutí využít pro realizaci online prostoru. I z tohoto hlediska byla volba zpřístupnění již existujících filmových záznamů víceméně nevyhnutelná. Přesto se mezi čtrnácti odvysílanými záznamy objevily i tři živé streamy. Ty byly k dispozici pouze omezeně, na rozdíl od již zmiňovaného Prague Fringe Reimagined, kde měli diváci šanci sledovat záznamy až do 14. prosince (na festivalu se představily také loutkové inscenace zaštiťované společností Drama Label). Ředitel Přeletu nad loutkářským hnízdem Michal Drtina během panelové diskuse tento krok vysvětlil: Neumožňovali jsme příliš dlouhý časový interval ke zhlédnutí videí už jenom proto, že si myslíme, že by divadla měla dostat adekvátně zaplaceno. Dát k dispozici záznam či stream na několik dní je pro festival výhodné, ale nevýhodné pro jednotlivé umělce. Pro nás bylo hlavní, že jsme se se všemi divadly domluvili, že záznam nebude k dispozici déle než dvě hodiny.2 Výše popsaná situace je pouze jedním z aspektů, jimiž se organizátoři v rámci online podoby festivalů musí zaobírat a brát je v potaz. Například pokud festival nemá k dispozici zázemí pro nahrávání a přenášení představení k virtuálnímu hledišti, dochází k určité míře znevýhodnění, jak trefně komentuje Nina Malíková: Všichni, kdo zapůjčili své záznamy nebo hráli naživo, nebyli na stejné startovací čáře. Za normálních okolností mají soubory k dispozici společnou lokaci, vybavení i technický personál. Ve chvíli, kdy každá z institucí zprostředkovává záznam sama, dochází k výrazné diferenciaci. Dále vyvstává otázka, zda se snažit simulovat i části festivalů, které se netýkají pouze online prezentace uměleckých počinů, ale které neoddělitelně patří k obvyklé festivalové zkušenosti (např. workshopy, moderované diskuse, neformální setkání). Takže i přes jistou míru přesvědčení, že má smysl se podobným počinům věnovat i online, narážejí organizátoři na mnohá rozhodnutí, která je v důsledku vystaví spíše kousavé kritice než pocitu zadostiučinění.

A co když se výhledově k festivalům „naživo“ nevrátíme? I přes skutečnost, že se letošní jubilejní Přelet nad loutkářským hnízdem ve virtuálním prostoru úspěšně odehrál, Michal Drtina zůstává toho

názoru, že socializace a potkávání spojené s divadlem jsou nenahraditelné: Nechtěl bych, aby se to stalo normou. I když jsem rád, že se letošní 30. ročník uskutečnil, beru tento formát jako velmi krajní podobu pořádání festivalu. I když jsme se snažili a i když k nám přišla spousta zajímavých podnětů, šlo o překročení vlastního názoru. A Nina Malíková doplňuje: Když si představím začátky a potíže, které první ročníky festivalu vyvolaly, a podívám se, kam jsme se dostali teď, vidím babičku, co začínala s krystalkou a teď má v ruce chytrý mobilní telefon.3 A v tom myslím spočívá onen zásadní argument pro snahu fungovat i za nepříznivých podmínek. Protože několik posledních měsíců dokázalo, že schopnost přizpůsobit se a tvořit je od loutkářů neoddělitelná. Možná nejde ani tak o ctnost jako o prostou schopnost adaptace za účelem přežití. Můžeme se jen dohadovat, kam nás nová zkušenost povede dál, zda divadlo definitivně opustíme a využijeme snadnou dostupnost světa internetu, nebo se při první příležitosti nadšeně rozutíkáme do divadel a na festivaly s vnitřním pocitem vděku, který promění naši percepci.

Ať už tedy festivaly proběhly, či nikoliv, otevřely nám prostor pro další diskuse. Ať už se kloníme k postoji „kdo si počká, ten se dočká“, nebo považujeme online formát za vhodný způsob kompenzace divadelního zážitku, nezbývá nám než se alespoň lehce otevřít různým variantám, protože je velmi pravděpodobné, že budeme s každou ze tří možností dříve či později konfrontováni. Připojím ještě jednu zkušenost, a tou byl online 14. ročník festivalu bezdomoveckého divadla a specifických skupin Error na Slovensku. Na jeho příkladu totiž můžeme sledovat ještě jeden rys, k němuž jsme se zatím úplně nedostali, a tím je sociální přesah. Festival specifických skupin má výrazně odlišné obecenstvo než běžné divadelní festivaly. Překvapilo mě, že zrovna bezdomovecké divadlo jde i přes všechna úskalí vstříc online formátu, ale pak mi došlo, že dopad na diváky i tvůrce je v sociálním kontextu o to větší. Pokud by se takový festival rozhodl nekonat, předával by znevýhodněným skupinám skepsi, která by pro ně mohla být riziková. Samozřejmě považuji za nutné zmínit, že právě pro bezdomovecké divadlo online se formát loutek ukázal být za mě nejfunkčnější (viz představení Teatru Grodzki). A závěr? Budeme muset zůstat odvážní, a to

především v odhadu, která z výše nastíněných cest bude pro ten který festival nejschůdnější.

Poznámky pod čarou

1 Přelet nad loutkářským hnízdem. Panelová diskuse, 13. 12. 2020.

2 Přelet nad loutkářským hnízdem. Panelová diskuse, 13. 12. 2020.

3 Přelet nad loutkářským hnízdem. Panelová diskuse, 13. 12. 2020.

Loutkář 4/2020, s. 74–76.

Šlechtová, Ema: Festivaly, které nebyly

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás