Loutkar.online

Špalková, Gabriela: Cenu za workoholismus bych pochopila

Když si s herečkou, autorkou a divadelní pedagožkou Blankou Josephovou Luňákovou povídáte, ocitnete se tak trochu v jiném světě. Mluví zvolna, usmívá se, vždy chvíli přemýšlí, než odpoví. A často svou odpovědí nastolí nové otázky.

Tato dlouholetá členka plzeňského Divadla Alfa je autorkou písňových textů, rozhlasových a televizních scénářů i divadelních her a už řadu let oslovuje děti, teenagery i dospělé z divadelních jevišť. Připravuje frankofonní projekt Karavana deseti slov, nepřestává hrát na domovské scéně, a přitom ještě stačí vyučovat ve své herecké škole. Nejen mladou generaci, ale i dospělé. Zdálo by se, že je rozenou divadelnicí. Přesto mi hned na úvod řekla: Naše rodina s divadlem nic společného neměla.

Jak jste se tedy dostala k divadlu?

Ani si nepamatuji, kdy jsem se s divadlem setkala poprvé. Ale žádný velký vliv to na mně patrně nezanechalo. Narodila jsem se a žila v Praze. S babičkou a sestrou jsme v Kobylisích chodily do Klicperova divadla a do Loutkového divadla Jiskra. Ale netíhla jsem k loutkám. Ani proto, že by mě lákaly výtvarně, že bych ráda malovala nebo něco vyráběla. K divadlu jsem se dostala až později. Tak trochu jako slepý k houslím. Z nešťastné lásky! Když jsem chodila na gymnázium, rozešel se se mnou kluk. Řekla jsem si, že se potřebuji zaměstnat, abych přestala smutnit, a začala jsem hledat nějaké rozptýlení. V tehdejším Domě pionýrů a mládeže v Karlíně fungoval loutkářský kroužek, kam jsem začala chodit. Na začátky se ale mnoho nepamatuju, jen vím, že první moje role byla tuřín. Co se však do mě otisklo, a to hodně, bylo, že nás vedla výborná paní Lída Kuncová a že jsme se v kroužku sešly čtyři stejně staré holky z jednoho gymnázia. Víc než divadlo jsme probíraly rozchody, shody a takové ty dívčí věci. V té době pro holku naprosto zásadní témata.

Jak blízko bylo od „holčičích témat“ k divadlu na celý život?

Lída Kuncová absolvovala dálkově dramatickou výchovu na loutkářské katedře. Do té doby jsem netušila, že něco takového vůbec existuje. Až díky ní jsem objevila obor loutkoherectví. Nemyslela jsem si však, že bych jednou mohla sama hrát, že bych na to měla! Přesto jsem se na loutkářskou katedru DAMU přihlásila. Možná jsem podvědomě doufala, že tam potkám další paní Kuncovou, nebo že budu jako ona. Hlavně ale jsem si myslela, že to bude – jak se říká – procházka růžovým sadem…

A byla?

Zpočátku vůbec ne. Nešlo ale o školu – ta mě bavila, moc mi toho dávala. Potíž byla jinde. Byla jsem takový ten „krajkový límeček“, dobře vychovaná holčička. A tady byli najednou spolužáci-vlčáci. Kluci, kteří žili naprosto bohémsky! To jsem neznala. Hned první měsíce jsem cítila, že bych mezi ně chtěla patřit, ale byla jsem vychovaná jinak. Tohoto „jiného“ světa, jiného způsobu života, který jsem tu našla, jsem se zprvu lekla. Ale ani ne za půl roku se bariéry začaly bořit. A já jsem byla „jejich“. A oni „mí“.

DAMU tedy pro vás byla zásadním odrazovým můstkem.

Bylo to jedno z nejkrásnějších období v mém v životě. Měli jsme skvělé profesory – třeba Jana Dvořáka, s jehož synem jsem byla v ročníku a teď jsme spolu v Alfě. Nebo Ctibora Turbu, Emila Havlíka… Ti mě formovali. A samozřejmě spolužáci. Stále jsme něco vymýšleli. Každý toho chtěl hodně předvést, ale přitom nebyl nikdo z nás sólista. Dokázali jsme držet spolu. To bylo nejdůležitější. Možná i proto jsme v posledním ročníku, v roce 1978, nastoupili všichni na praxi do Alfy.

Tehdy se v Alfě hrálo ještě ve staré budově. Jak na ni vzpomínáte?

Na jedné straně euforie ze společného vstupu do velmi vstřícného profesionálního světa, na druhé nevlídná budova, obrovský studený sál vyhovující požadavkům pro tančírnu, ale ne pro loutkové divadlo. Tam se i milostné dialogy musely křičet. Ale díky té euforii jsme i tohle přehlíželi.

Napadlo vás v roce 1978, že se Alfa stane vaší osudovou záležitostí?

Vůbec. Angažmá vyplynulo až z naší praxe. Ta léta byla totiž –aspoň pro mě – úžasná. V Alfě nás všichni vzali mezi sebe, neexistovala žádná řevnivost nebo rivalita. Pomáhali nám a radili. Společně jsme se dokonce scházeli na ubytovně, kde jsme my mladí bydleli. Říkali jsme jí Vila Róza. Později se dům zřítil, ale ani tehdy to nebylo nic moc. První měsíce nám večer dokonce zamrzala voda ve skleničkách. Ale ty večírky tam! Byli jsme bujaří, ale taky velmi pracovití. V divadle jsme trávili celé dny. Nakonec jsme zůstali já a Tomáš Dvořák.

Během studií na DAMU jste prošla také amatérským divadlem. Dva roky jste působila v loutkovém divadle Jiskra. Jak k tomu došlo?

Když jsme měli ve druhém ročníku Honzu Dvořáka na marionety, řekla jsem si, že bych se měla zdokonalit a vzpomněla si na Jiskru, kam jsem jako dítě chodila. Byli rádi a já tam dva roky ty marionety vodila.

V roce 1977 jste jako členka Jiskry účinkovala na Loutkářské Chrudimi s výstupem Pirát. Pamatujete si na něj?

Tenhle výstup vznikl právě v hodinách improvizovaných marionet s Honzou Dvořákem. Byla to vlastně jednoduchá anekdota založená na slovní hříčce. Ale to hlavní, kvůli čemu vyhrála soutěž individuálních výstupů s loutkou, bylo to, jak originálně loutka vypadala a jak hrála. Byla sestavená z různých odřezků dřeva, připlula v lavoru, vyhodila starou rezavou kotvu, na protézu z ševcovského kopyta chytila mršinu – to byl nožík-rybička – a setkala se s džinem v láhvi… Všechno jsem vytvořila a vymyslela s Honzou Dvořákem. Byl to geniální učitel.

Alfu jste zažila v několika vývojových fázích. Jak se změnila? Ale na druhou stranu – něco v ní musí zůstávat stálé, co vás tu pořád drží.

Co se pro mě nezměnilo, to je atmosféra a vztahy s kolegy. Objevili se tu sice lidé, kteří Alfě nesedli, ale také se dlouho nezdrželi. Tady vydrží delší dobu jen člověk, který to tu má rád. A mladí, kteří sem přišli, do Alfy zkrátka patří, zapadli sem a jsou skvělí. Jsme s nimi naladění na stejné vlně, máme stejný styl humoru.

A co se změnilo?

Technické zázemí, skladba repertoáru, vůbec způsob fungování divadla… Když jsem nastoupila, hodně jsme vyjížděli do regionu celých západních Čech, jezdili jsme i s technikou, ráno vyjeli, večer jsme se vraceli. A třeba celých čtrnáct dnů! Všechno už vám pak splývalo dohromady, časy, představení… Jednou jsem se vzbudila a nastoupila v šest hodin na odjezd. Nikde nikdo, ulice prázdné, nikde žádný autobus. Čekala jsem dlouho a pak mi došlo, že není ráno, ale šest hodin večer a že jsem posunutá v čase. Bylo to v zimě, takže šero a tma permanentně, a pokud jste si odpoledne zdřímla, byla jste ztracená… Také se dříve dělala představení výhradně pro děti, pro dospělé publikum jen výjimečně.

Není pojítkem všech vývojových etap Alfy Tomáš Dvořák?

Možná ano. Je to pravověrný loutkář a svá loutková představení dělal vždycky s přesahem. Má rád staroloutkářské věci, ale vidí dál, má nápady, které je oživí, ozvláštní. V Donu Šajnovi, Faustovi a Jenovéfě třeba sestavil loutky z věcí, které našel na půdě. Dělal svérázného loutkového Jamese Blonda nebo třeba Zorra. Osvědčila se mu spolupráce s libereckým autorem Vítkem Peřinou. A letos v říjnu zcela zaslouženě dostal Cenu ministerstva kultury za osobitý celoživotní přínos k rozvoji českého loutkového divadla a jeho reprezentaci v zahraničí.

Kdy jste si všimla, že ubývá loutek a přibývá představení s dominancí herců?

Sama změna názvu katedry z katedry loutkářství na katedru alternativního a loutkového divadla tenhle posun reflektuje. Přitom ještě nedávnou se mě někdo ptal, jestli loutky vodím, nebo jestli je mluvím… Pořád má většina lidí naše divadlo spojené jen s loutkami pro děti, s nitkami i maňásky. Předsudky přetrvávají. Jinak na alternativu se dnes klade větší důraz, druhy a žánry se prolínají…

Jak je na tom dnes podle vás české loutkoherectví?

Loutkové divadlo nezaniklo a nezanikne. Ale řemeslo se u nás už moc neučí. Když jsem chodila na DAMU, učili nás vodit všechny druhy loutek. Dnešní studenti z katedry alternativního a loutkového divadla jsou sice perfektně vybaveni herecky, pěvecky i pohybově, ale loutkářské řemeslo jim chybí. A ne každé divadlo má takového režiséra, jako má Alfa Tomáše Dvořáka, který absolventy vše naučí v profesionální praxi.

Která z rolí, nebo které z inscenací v Alfě pro vás nejvíc znamenaly a znamená?

Určitě Tři mušketýři týmu Tomáš Dvořák – Ivan Nesveda – Michal Vaniš – Pavel Vašíček, dále inscenace z dílny Jakuba Vašíčka a Tomáše Jarkovského, tvorba Petry Tejnorové, Petra Vodičky, Antonína Pitínského… Za čtyřicet let u divadla toho bylo hodně a nechci unavovat dlouhým výčtem.

Alfa hodně vyjíždí s loutkami do ciziny. Byly to třeba i tak exotické destinace jako Spojené arabské emiráty nebo turné po Japonsku. Loutky tu slavily obrovské úspěchy. A hráli jste znovu Tři mušketýry, o nichž jste mluvila. Inscenaci, kterou má Alfa na repertoáru už od roku 2006 a k níž jste psala písňové texty.

Tři mušketýři jsou nesmrtelná inscenace a hrajeme ji moc rádi. Tahle, snad mohu říct „kultovní“ inscenace, získala už bezmála tři desítky prestižních ocenění a objeli jsme s ní půlku světa. A dodnes nemáme „ponorku“. Že má tak obrovský úspěch, je skvělé. V Japonsku jsme hodně cestovali a publikum bylo všude úžasné, složené ze všech věkových kategorií. Po představení Japonci stáli fronty, aby se mohli podívat na loutky.

Vnímáte rozdíl mezi domácím a zahraničním publikem?

Když hrajeme Mušketýry pro cizince, často se stává, že je během představení ticho. Říkáme si za paravánem: Průšvih! Jsou tam vůbec ještě?! Nešli domů? A pak je konec, vyjdeme na děkovačku a diváci vestoje provolávají bravo. Během představení se asi kvůli jazykové bariéře musí víc soustředit.

Velmi dlouho vás provází pedagogická činnost. Vedete vlastní hereckou školu. Kde to všechno začalo?

Když jsem přišla do Plzně, nabídl mi Jiří Oudes možnost vést dramatický kroužek v Lidové škole umění. Tam jsem s výukou divadla začala. Později, v 90. letech, založil Erik Bezdíček, tehdy člen plzeňského Divadla J. K. Tyla, uměleckou školu a já tam po Báře Munzarové a Zorce Kostkové přebrala dramatický obor. A teď mám vlastní hereckou školu. Ale děti už neučím, jen teenagery a dospělé.

Co vás na vyučování baví?

Společné hledání divadelních prostředků, neobvyklá ztvárnění, nové pohledy na běžné situace, ale přitom logická jednání v situacích, psychologie postav, a hlavně práce s mladými lidmi.

Svá představení uvádíte v Divadle Dialog, v prostorách Moving station. Jak své žáky vedete?

Kurzy probíhají jednou týdně v pronajatém sálku plzeňského gymnázia, každý večer jeden ročník. Jak název školy napovídá, výuka se zaměřuje na herectví, posledních pár let i na autorskou tvorbu studentů, kteří píšou svým spolužákům role na tělo. Objevují se nové talenty a jsem ráda, že jim dávám příležitost růst. Jsem herečka, která taky píše, a tak těžko budu předávat zkušenosti z jiných divadelních oborů. Občas se musím podepsat do kolonky režie, ale za režisérku jsem se nikdy nepovažovala.

V mezinárodním frankofonním workshopu Karavana deseti slov pracujete už celou řadu let s mladými lidmi v mezinárodním měřítku.

Alfa tento projekt velkou měrou podporuje. V České republice jsme jediní, kdo se na něm podílí. Na základě deseti vybraných slov, která každoročně vyhlásí francouzské ministerstvo kultury, vznikají po celém světě umělecké dílny, kde lektoři různých uměleckých oborů pracují se svými seminaristy. Natáčejí se dokumentární filmy. My máme už šestnáctým rokem dílnu divadelní. Z posledních nastudovaných titulů můžu uvést cenami ověnčenou Pěnu dní podle Borise Viana nebo Qěty pana Q., kde jsme zpracovali texty Raymonda Queneaua. Připravili jsme také divadelně detektivní komiks V rámci rámců, kde podstatnou roli hrála výtvarná složka. Jednou za dva roky se „frankofonní nomádi“ scházejí na mezinárodních fórech. Za poslední roky to bylo na Madagaskaru a v Arménii.

Jak jste se vy osobně dostala k francouzštině?

V Praze jsem měla francouzštinu na gymnáziu, pak jsem chodila do jazykovek, měla jsem ji i na DAMU. Strašně mě to bavilo.

A jak jste se dostala ještě v době předrevoluční do Francie? Za Francouze jste se pak i vdala. Jak se to celé seběhlo?

Krátce po tom, co jsem nastoupila do Alfy, přišel její tehdejší ředitel Alois Tománek s tím, že ministerstvo kultury nabízí ve Francii placenou tříměsíční stáž v Charleville-Mézières, což je taková Mekka loutkového divadla. Téma – stínové divadlo. A protože jsem byla jediná, kdo v Alfě uměl francouzsky, přišel za mnou, jestli bych o to měla zájem. Pochopitelně jsem řekla, že ano. A vyšlo to. Ocitla jsem se tam jako jediná z východního bloku. Měla jsem pocit, jak děsně tu francouzštinu válím, ale když mě ve vlaku oslovil průvodčí, spadla mi čelist… Zjistila jsem, že Francouzi mluví trochu jinak, než jak nás učily socialistické učebnice. Do toho všeho ještě slangové výrazy – nu, bylo to krušné. Byla jsem hozena do vody jako neplavec a musela jsem si poradit.

A jak to bylo s tím osudovým Francouzem?

Hlavním lektorem na stáži byl významný umělec Jean-Pierre Lescot. Měl asistenta, který mi byl od první chvíle protivný, protože do všeho mluvil. A já jsem měla pocit, že mi nemá co vykládat, protože mě učil sám Honza Dvořák, kterého v Charleville-Mézières znali a uznávali. Takže taková moudra od nějakého asistenta rozhodně nepotřebuji… No a nakonec se z toho protivy stal můj manžel.

Zůstala jste ve Francii hned, nebo se vracela?

Zajiskřilo to mezi námi až na poslední chvíli, já si pak rvala vlasy, že jsme měli tolik času a nevyužili ho! Asi rok jsme si psali a po roce mě přišel požádat o ruku. Vdávala jsem se v roce 1981, do revoluce bylo tehdy ještě relativně daleko.

Zůstali jste po svatbě ve Francii?

Ne. Můj muž pochopil, že já do Francie nepůjdu. To bych si musela vzít s sebou Alfu. A tak to byl on, kdo hledal možnosti, jak být tady. I jako manžel by tu ovšem tehdy musel fungovat jako turista, měnit si franky na koruny… Vyřešil to tak, že si v Československu našel stáž placenou francouzským ministerstvem a jako cizinec studoval v Praze scénografii. Alfa ho pak zaměstnala v dílnách. Ale také to nešlo nějak uspokojivě skloubit. A tak jsme se rozdělovali a spojovali, chvíli jsme byli spolu tam, chvíli tady, chvíli každý jinde…

Kde vás zastihl rok 1989?

V Lyonu, kde jsme žili. Tam jsem se odstěhovala, když jsem nastoupila mateřskou dovolenou na jaře 1989 s tím, že ve Francii vyčkám a porodím své druhé dítě. Tak dlouho jsem čekala, kdy se u nás v Československu něco stane, až jsem měla v Lyonu sbalenou tašku do porodnice a nemohla se z Francie hnout. Syn tam už chodil do školy, do toho to miminko… Dostala jsem se domů až v červnu 1990.

Jak jste prožívala revoluční události ve Francii? Možná jste toho v prvních chvílích paradoxně věděla víc než mnozí lidí doma.

Taky ne, nedozvěděla jsem se to z televize ani z rozhlasu. Když jsem šla pro syna do školy, ptali se mě: Copak se to u vás děje? Já nic nevěděla. A až pak jsem slyšela v rádiu Kubišovou, následovaly telefonáty domů, hltala jsem zprávy z médií… Tak jsem to měla všechno zprostředkovaně.

Vracela jste se po revoluci ještě do Francie?

Ano, docela brzy, ve Francii jsem totiž porodila ještě třetí dítě. Takže jsem tam nakonec byla s jedním školákem, jedním batoletem a jedním kojencem.

Když jste z Československa odcházela, odcházela jste z totalitního státu. Po půl roce jste se vrátila do svobodné země. Jak jste to celé vnímala? Nebyl to trochu šok?

Šok ne. Čirá radost.

Nechtěla jste ve Francii nikdy zůstat trvale?

Začínala jsem tam od nuly. Chtěla jsem něco dělat, někde se uchytit – aktivní tvorba je pro mě hrozně důležitá. Začala jsem psát komiks, měla jsem skvělou ilustrátorku, ale psát ve francouzštině pro mě bylo strašně těžké

A co divadlo?

V Lyonu bylo divadlo typu plzeňské Alfy, ale tam se mi nepodařilo ani domluvit si schůzku, natož se tam dostat jako herečka. Lyon bylo hodně konzervativní město. Když váš dědeček nechodil s naším dědečkem do stejného pekařství, tak jste prostě měli smůlu. Nebyla jsem tehdy zkrátka ve správnou dobu na správném místě. Po dlouhé době jsem konečně začala zkoušet divadlo s výtečným arabským mimem, ale zkoušky ukončilo mé těhotenství. Nakonec jsem rezignovala. Ačkoliv jsem chtěla, ve Francii jsem se nezabydlela a vrátila se do Česka.

I proto byl jednou z vašich aktivit projekt na pomoc cizincům?

Možná i proto. Znám totiž dobře ten pocit být cizincem v jiné zemi.

Jak vypadá taková divadelní pomoc cizincům v praxi?

Inspirovala mě kniha Věry Linhartové, brněnské učitelky češtiny pro cizince. Ta knížka vypráví o životě Ukrajinek u nás – jak se sem dostaly, s čím se musely utkat. Jsou to často docela těžké osudy. Do Česka přišla většinou ukrajinská inteligence, ale tady dělají ty nejpodřadnější práce. Jsem divadelnice, a tak jsem chtěla toto téma ztvárnit pro jeviště. Vzal si nás pod svá křídla multikulturní projekt EHMK 2015 Chaloupka strýčka Toma. Přihlásili se neherci z Ukrajiny, Běloruska a Ruska, kteří byli ochotni vyprávět o svém životě a souhlasili i s tím, že sami sebe ztvární. Inscenace se jmenovala Sám mezi lidmi.

Jak se vám s cizinci, navíc neherci pracovalo?

Byli zprvu trochu vyplašení. Říkali, že jejich osudy nejsou zajímavé, že nikoho neosloví. Jejich příběhy jsou sice z určitého úhlu pohledu obyčejné, ale současně jsou jedinečné a často velmi silné. Také se obávali herectví. Jedna z jejich prvních otázek bývala: Jak a co máme hrát? Chtěla jsem, aby inscenace měla několik rovin. A tak jsem odpovídala: Budeme si hrát, budeme si povídat, a najednou budete hrát divadlo a ani to nebudete vědět! A dopadlo to dobře.

Proč už v tomto projektu nepokračujete?

Pokračovalo to inscenací Místo přistání – země, jejíž text napsala jedna z hereček, Běloruska Rufina Bazlova. Rufininy angažované vyšívané obrázky vypovídající o situaci v její zemi v současné době obletěly svět. K naší inscenaci tehdy vytvořila i výpravu. A divadlo ji tak chytlo, že se přihlásila na DAMU a úspěšně vystudovala scénografii. Z časových důvodů jsme pak už bohužel nepokračovali. Přicházely další aktivity a člověk opravdu nemůže dělat všechno.

Vám divadlo vstupuje do života docela přirozeně. Z tohoto přístupu zřejmě vznikají vaše divadelně-sociální projekty. A nezahrnujete do nich jen cizince. Spolupracujete například s pacientským sdružením Krystal, které sdružuje dospělé s psychickým onemocněním. Tedy divadlo jako terapie?

Přesně tak. Divadelní představení tam připravuju na základě osobních zážitků pacientů. Na tématech a obsahu se tak podílejí všichni. Přenesením osobních problémů do divadelní podoby získávají pacienti odstup a nadhled. Na své problémy se dokážou podívat jako na divadelní roli. Jsou to oni, a přitom to nejsou oni. Ale neprožíváme spolu jen vážné chvíle. Užijeme si i spoustu legrace. Napomáháme tak nejen k posílení jejich sebevědomí, ale i k destigmatizaci vůči takzvaně zdravému okolí.

V roce 2015 jste získala Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru loutkového divadla. Překvapilo vás to?

V říjnu 2014 se to prý rozhodlo a já v lednu dostala od Herecké asociace dopis, kde mě o svém rozhodnutí informovala a zároveň mě požádala o mlčení. A tak jsem mlčela. Věděl o tom jen dramaturg Pavel Vašíček, jinak jsem o tom ani v divadle nemluvila. Kolegům jsem to řekla až dva dny před předáváním cen.

Jak jste se vyrovnala s tím, že v charakteristice této ceny je obsažena jistá konečnost, uzavřenost? Celoživotní mistrovství… Není to ještě brzy?

Měla jsem skutečně problém s tím, jak se ta cena jmenuje. Nemyslím si, že jsem bůhvíjaký „mistr“ ani že mám život za sebou. Kdyby to byla cena třeba za workoholismus, tak to ano, tu bych brala, tomu bych rozuměla. Ale samozřejmě mám z ceny radost a její charakteristika nijak nesnižuje hodnotu, kterou pro mne má. Říkala jsem si tehdy a říkám si to i dnes – jestliže její udělení podpoří mé aktivity a Divadlo Alfa, pak splní svůj účel. Samo předání Thálie pro mě bylo okamžikem plným emocí. Cenu mi měl předávat významný loutkář Josef Krofta. Bohužel několik dní před vyhlášením zemřel. Předal však pokyny své dceři Janě a od ní jsem Cenu Thálie přijala. Byl to nesmírně emotivní okamžik.

Ale Thálie neměla radostný osud – jak se v rozhovoru přiznal Milan Hajn, omylem ji na večírku v Alfě rozbil. A dodal, že má v plánu vám dát tu svoji…

Ano. Stalo se. On mi slavnostně předal tu svou celou, zelenou (a plnou vlastnoručně vyrobeného a mého oblíbeného dezertu) a já Milánkovi ještě dlužím žlutý střep s uchem té mé nešťastně rozbité vázy. Pro štěstí.

Čím je pro vás Divadlo Alfa?

Cením si toho, že tu můžu pořád být, tvořit, pracovat. Je tu skvělý kolektiv a tvůrčí tým. Když to shrnu – chvíli jsem pracovala na volné noze, chvíli žila ve Francii, ale pak jsem se vždycky vrátila domů. Domů do Alfy.

Rozhovor původně vznikl pro Divadelní noviny, kde byl publikován v čísle 21/2019, s. 8–9. Verze pro Loutkář byla autorsky doplněna, aktualizována a výrazně rozšířena.

Loutkář 4/2020, s. 4–8.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.