Dvořák, Jan: Divadlo loutek na rozhraní věků

Jsou texty, které nezestárnou ani s odstupem několika desetiletí… – tak začínal úvodní perex v minulém čísle, a i v tomto to platí. Opět se vrátíme do roku 1993, kdy bylo několik pedagogů KALD DAMU jmenováno docenty, respektive profesory, a ve svých inspirativních přednáškách se zaměřili na loutkové divadlo. (red)

Nejstarší divadlo?

Je zřejmé, že současný svět (jako už mnohokrát před tím) pro sebe znovu objevuje nejstarší divadelní druh: loutkové divadlo. Říkáme-li nejstarší, máme tím na mysli šamany, kteří pohybovali primitivní figurou, aby uvedli do extáze primitivy svého diluvia. Myslíme na hru, jíž pračlověk propůjčoval neživé hmotě pohyb a duši, aby se sám – alespoň na chvíli – cítil stvořitelem, aby si kompenzoval svůj pocit méněcennosti před nepochopitelnými silami přírody a před zákony života, jimž podléhal. Zdá se ovšem, že tu současně hrála veledůležitou roli odvěká potřeba humoru, touha po smíchu, po uvolnění, nezbytnost nadsázky, cena nesmyslu, možnost kdykoliv prohlásit, že je to „jen tak“ či „jen jako“. A k tomuto poslání měly loutky vždycky ze všech druhů umění nejblíž.

Vážnost nebo legrace?

Celý vývoj loutkářství se vůbec jeví jako oscilace mezi vážným a humorným. Tedy mezi poezií a srandou, mezi hrdinským eposem a pouliční fraškou, mezi filosofií a lechtivým žertem. Loutkáři se dokonale uplatnili jak v kultické svatyni, tak i na tržišti. Potloukali se mezi literárním salonem a periferní putykou, mezi palácem a venkovskou veselicí. Loutky občas hrály (a leckde dosud hrají) noblesní roli ušlechtilé podívané, představovaly vznešené mýty a sdělovaly velké myšlenky. Ale mnohem častěji se loutkář ocital (a ocitá) v poloze lehké, dokonce frivolně odvázané, a jeho úmyslem bylo jen a jen pobavit. Co z toho je správnější a potřebnější?

Buď, anebo?

Naše úvaha míří k tomu, že ani ta ani ona krajnost nevedla k výsledkům hluboce přesvědčivým. Že ani to ani ono jednostranné

pojetí neudělalo z divadla loutek vážného a plnoprávného člena velké rodiny umění. Do dějin divadla se totiž významně zapsali jen ti loutkáři, kteří pochopili protikladnost svých možností, dvoupólovost loutkovosti. Jestliže se ta vznešená a řekněme „literární“ loutkářská víra více podobá hluboké vodě plné tajemných vírů a podivuhodných peřejí – má tento druhý pól loutkařiny spíše kvalitu živého ohně, veselých svíčiček a jarmarečních rachejtlí. A jak fyzika ukazuje, z vody a ohně – za správných okolností – může být pára, energie, pohyb.

Co s tradicemi?

Na rozhraní 19. a 20. století probíhalo v Evropě několik loutkářských tendencí současně. Dá se říci, že staré tradiční loutkářství, kterému jsme ze setrvačnosti říkali „lidové“, nezadržitelně degenerovalo. A jeho hrdinové (francouzský Guignol, anglický Punch, ruský Petruška, český Kašpárek, německý Kasperl, belgický Tchantchés, maďarský Vitéz Lászlo a celá řada dalších) sice i nadále úspěšně bavili své publikum, ale repertoár, v němž vystupovali, i jeho inscenační podoba nezadržitelně vyčichly. Magická pochodeň evropského lidového divadla čadí a pohasíná. Leckde se sice podařilo starý styl konzervovat jako vzpomínku na staré dobré časy, někde se tradiční loutkář dokonce uplatňuje jako „živý exponát“ národopisného muzea. Ve většině případů se však z této podívané stala pouhopouhá turistická atrakce. Ale i to je samozřejmě potřebné a dobré, v každém případě lepší než nenávistná nebo omrzelá likvidace žánru neschopného dalšího vývoje.

Divadélko jen pro děti?

Druhý významný trend vývoje loutkového divadla před první světovou válkou a těsně po ní představovali vychovatelé mládeže, tedy učitelstvo. Pochopili, že divadlo loutek se může (po nezbytném zušlechtění) stát vynikajícím nástrojem při výchově nové generace. Brzy vznikla (například v Československu) impozantní síť „spolkových divadel“, na nichž různé osvětové, vzdělávací nebo tělocvičné organizace hrály svým dětem klasické i moderní pohádky s nezastřeně poučným obsahem. I tato etapa se bezesporu snažila nadlehčit pedagogické cíle veseloherními prvky, ale vlny seriózních

úmyslů zvítězily většinou nad neposedným ohněm legrace – a tak na pořádnou páru nebylo. Jistě i proto, že toto převážně amatérské hnutí jen výjimečně dosahovalo skutečné uměleckosti. Například – mezi dvěma tisíci soubory v českých zemích bylo možno napočítat sotva dvacet těch, které neupadly v zapomenutí. V každém případě se však toto období neblaze zasloužilo o to, že se loutkové divadlo začalo chápat jako umění „především“, nebo dokonce „jenom“ pro děti.

Ale co dospělí?

Další zajímavou složkou vývojových proudů nastupujícího 20. století byly ateliéry výtvarníků, kteří se – někdy jen ze špásu a někdy naopak s nevšedním zaujetím – zabývali loutkami. Často dokonce ve spolupráci s významnými literáty a muzikanty. Zdá se, že v mnoha případech došlo k pozoruhodným výsledkům ve spojení kumštýřských a filosofických ambicí s bezprostřední improvizací a zábavností. Ale tyto pokusy pro dospělé publikum byly natolik exkluzivní a na maličkých soukromých scénách natolik utajené, že se o nich divadelní veřejnost téměř nedozvěděla.

Nová cesta?

Od této výtvarnické plejády se přímo i nepřímo odvozovala řada profesionálních loutkářů, vesměs sólistů (v krajním případě malých skupin), kteří se snažili nové tendence realizovat ve veřejné divadelní síti. Dařilo se to zejména tam, kde se spoléhalo především na překvapující výpravnost, varietnost, muzikálnost a humor, na předvádění toho, „co loutky dovedou“ (Skupa, Puhonny, Blattner, Podrecca, Aicher ad.). Oheň tedy tentokrát cílevědomě převládal nad vodou. A spokojení diváci, kteří doposud hleděli na loutky s jistým despektem, museli uznat, že na těch panáčcích něco je. Navíc jim návštěva loutkového divadla mile připomínala vlastní dětská léta. A dodnes platí, že vztah dospělých k loutkám je motivován převážně tímto sentimentem.

Kudy dál?

Plynulý vývoj byl tvrdě přerušen druhou světovou válkou. Jenomže z trosek obvykle povstávají nové svěží umělecké vlny – a

jedna z nich zasáhla i divadlo loutek. V zemích, kde se veřejné záležitosti začaly řešit komplexně, vznikala státem plně dotovaná divadelní síť, oproštěná od podnikatelských zájmů. A v ní bylo „de iure“ naprosto rovnoprávně zamontováno i loutkářství. Trvalo ovšem řadu let, než se tato rovnoprávnost projevila i „de facto“. Záleželo to pochopitelně především na loutkářích samých a na výsledcích jejich práce. Tehdy se na mezinárodních festivalech pravidelně prezentovaly velké soubory, které imponovaly nejen svým personálním vybavením, ale i cílevědomým divadelním programem. Západ nám záviděl tu nepochopitelně širokou podporu kultury – a netušil, jak potupnou cenu za to platíme. A dá se naopak tušit, že jsme to leckdy nevěděli tak docela přesně ani my sami. Ale vždycky jsme pociťovali jakousi škodolibou radost, když v konfrontaci s daleko protřelejšími velkosoubory mnohem proslulejších velkodivadel všech těch socialistických velkoměst náhle zazářila nesrovnatelně chudší divadla regionální (Hradec, Liberec, Banská Bystrica, Poznali, Riga nebo Magnitogorsk). A cítili jsme sebekritické zadostiučinění, když všechna tato plně zajištěná divadla svorně zatleskala osamělým běžcům – některému znamenitému sólistovi, nebo vynikající skupině. Záviděli jsme jim tehdy jejich nezávislost – nikoliv existenční nejistotu, kterou se svoboda vykupuje. Teď už jim naštěstí závidět nemusíme, máme obojí.

Jak teď?

Divadlo loutek se po mnoha staletích (či vlastně po několika tisíciletích) dostává do situace, kdy plně poznalo své možnosti. Hlubiny svých vod i žár svého ohně. Kombinuje nejrůznější druhy loutek, kontrastuje je projevem herce, mima, tanečníka, muzikanta – to vše mnohdy v jedné osobě. Používá masek. Oživuje loutky, figury a figuríny, materiály a věci. Pracuje nepopisnými symboly. Našlo a docenilo novou divadelní zkratku. Libuje si v jiskření mezi poezií a klauniádou. Hraje naplno. Už nejen pro děti, ale vždycky pro dítě, které v sobě až do stáří skrývá a uchovává každý citlivý člověk.

A při tom opravdu nezáleží na tom, má-li tvůrce dobrého představení k dispozici dvacet herců, orchestr, mnohačlennou jevištní techniku a nákladná zařízení, nebo hraje-li sám za improvizovaným paravánem někde v zákoutí ulice. Jde o to, co říká, koho oslovuje (už

dávno nejenom slovy). Hlavní je, jak naloží s hlubinami svých vod a žárem svého ohně. Podle jaké alchymistické formule smíchá velké a palčivé pravdy s potěšením dobré anekdoty a veselého představení. Protože – a to je to hlavní – svět potřebuje obojí! Potřebuje „studánky vody živé“. Tvorbu, která přes veškerý spad popílku, hluk strojů a smrdutost aut, přes kalnost řek a odpornou unifikaci jídel, přes všechnu nudu a únavu ze záplavy informací říká lidem to, co chtěli slyšet už tehdy v pračlověčí jeskyni: Člověče, věř si!

Nejvíc si věříš, když se směješ (hlavně sám sobě).

Buď i vážný, ale moc neplač (hlavně ne sám nad sebou).

Koukej žít!

Stojí to za to.

Text vyšel péčí Edičního oddělení AMU roku 1996 ve sborníku Acta academica ’93 (Bulletin pro teoretickou a vědeckou činnost AMU), zaměřeném na publikaci docentských habilitačních přednášek a projevů přednesených při příležitosti profesorských jmenovacích řízení konaných v roce 1993.

Loutkář 3/2020, s. 84–85.

Dvořák, Jan: Divadlo loutek na rozhraní věků

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás