Vondráková, Adéla: Přála bych si, abychom mohli být ještě užitečnější

Přála bych si, abychom mohli být ještě užitečnější

Loutky v nemocnici letos slaví 15 let od svého vzniku. Za tu dobu se jejich soubor výrazně rozrostl a díky lepšímu financování mohl začít pravidelně navštěvovat nemocnice nejen v Praze, ale po celé České republice. Značně se posílila také důvěra lékařů a dalších zdravotníků vůči tomuto druhu pomoci a soubor Loutek v nemocnici mohl díky tomu načerpat řadu nezastupitelných zkušeností a zdokonalit svoji práci. O tom, jak divadelní praxe Loutek v nemocnici funguje, jsem si povídala s jejich zakladatelkou Markou Míkovou.

Jsou pro vás Loutky v nemocnici víc divadlo, anebo služba se zásadním sociálním rozměrem?

Jsou obojí a nedá se říct, že by něco převažovalo. Osobně cítím silnou touhu po tom, aby děti v nemocnici viděly moderní a skutečně kvalitní loutkové divadlo. Aby nešlo jen o to, že nějaký maňásek nebo marioneta vtrhne na pokoj a tam zlobí, ale aby ta inscenace byla esteticky a divadelně dobrá. Dělá mi velkou radost, že jsme schopni naše inscenace zahrát nejen v nemocnicích, ale i v divadlech a v obou případech obstojí. V prosinci pravidelně hrajeme vánoční inscenaci, na které pracujeme celý rok. V hledišti sedí děti i dospělí, naši podporovatelé i běžní diváci a myslím, že se jim to líbí. Nebo třeba na 33. Skupově Plzni jsme hráli pohádku O lenochodech také s úspěchem.

Takže jsou inscenace pro nemocniční pokoje hotové zafixované divadelní tvary?

Jsme připraveni na to, že ne vždy dohrajeme představení do konce. Víme, že bude dětmi přerušováno, protože možná zrovna dítě bude muset na vyšetření, možná bude mít nějakou indispozici. V inscenacích, které do nemocnic vozíme, je proto velký prostor pro

improvizaci.

Dá se vůbec na tu potenciální destrukci připravit?

Je to otázka praxe. Na začátku člověk přijde s přesně daným příběhem – nikoli textem – a zbytek se prostě odehraje. Vybavuje se mi náš příběh o Emilovi, kterému pořád všichni říkají, že je moc velký, divný, hloupý nebo nešikovný. Každý mu dává nějakou nálepku a on si je všechny nese v batůžku. Když vyroste, tak už má ten batoh obrovský a je kvůli tomu takový posmutnělý a sedí někde stranou a sám. V tu chvíli najednou jedna holka vyskočila a začala Emilovi říkat, že ona ho ale má ráda, že jí se přece líbí. Nemohli jsme to potom dohrát, protože to je právě pointa. Ve hře přiletí papoušek a řekne přesně tohle, jenže tady už se to stalo. Nás to ale vůbec nevykolejilo, protože ten konec byl sice překvapivý, ale také krásný.

Jak jsou vlastně velké inscenace, které do nemocnic vozíte?

Třeba právě O Lenochodech se dá hrát ve dvou, třech i ve čtyřech. Pořád ale bojujeme s tím, že větší inscenace se dají hrát jen v léčebnách nebo v hernách, které jsou dostatečně velké v nemocnicích vlastně jen na psychiatriích. V pokojích se hrát nedají. Je to nejen prostorem, ale i tím, jak jsou dlouhé. Čtyřicet minut je na pokoj neúnosně dlouhá doba. Tam je třeba, aby ta pohádka trvala pět až deset minut. Víc ty děti nevydrží. Proto vytváříme inscenace ve třech variantách – malé do papírového kufříku, střední na stůl a velké, které přivezeme v autě. V ideálním případě umějí každý příběh zahrát všichni členové, ale velké inscenace už nemůže hrát úplně každý, protože tam je potřeba znát text, nebo například umět hrát na hudební nástroj nebo mít jiné konkrétní dovednosti.

Jak často hrajete?

Každý den. Někdy hrají čtyři lidé, někdy šest – podle toho kam jedeme. Dřív jsme byli jen čtyři, ale dnes je nás pětadvacet. A máme

i další čekatelku, takže nás asi brzy bude dvacet šest.

Novou čekatelku? Jak se k vám vlastně člověk dostane?

Je to, jako když přijdete do učení k zenovému mistrovi. Nechceme pořádat nějaký konkurz. Každý uchazeč musí nejdříve poměrně dlouhou dobu chodit po nemocnicích s námi. Měl by totiž vidět co nejvíc kolegů a co nejvíc nemocnic. Nesmí se ale do ničeho zapojovat, má za úkol se jen dívat. Později hraje se mnou, a pak se zkušenějšími členy souboru. Zkoušíme alespoň dva měsíce, většinou u mě doma. A když toho člověka nic nezlomí – protože třeba potlesk nikdy nepřijde – bereme ho. Zpočátku hraje asi čtyřikrát do měsíce. Ale nikdy z toho není jen klasický pracovní poměr. Chceme být rodina, nebo alespoň dobří přátelé.

Jak se produkce Loutek v nemocnici a jejich účel liší třeba od Zdravotních klaunů?

Zdravotní klauni mají na tu práci jinou – také skvělou – fintu. Také jim funguje, ale loutky nepoužívají. Loutka v sobě sama má takovou zvláštní věc. Podobá se hračce, je malá a dítě se jí nebojí. Jakmile vyskočí na postel panáček, panenka, kašpárek, tuleň nebo cokoliv jiného, je to pro dítě okamžitě začátek hry. Už nevidí herce za loutkou, ale propadne se do světa fantazie a povídá si jen s loutkou.

Děti reagují hned takhle spontánně?

Dítě navazuje komunikaci velmi lehce a je pozoruhodné, že u dospělých to vlastně funguje stejně. Když člověk hraje v LDN, tak je to kolikrát na začátku takové nejisté. Ale pak najednou vyndá loutku – máme například loutku Zdeňka Pohlreicha – začne s ní trochu blbnout a všichni ti senioři na hru okamžitě přistoupí: Jó, nám tady vařej děsné blafy, pane Pohlreich. A už to jede.

Vy nyní hrajete i v LDN?

Ano, už ani pořádně nevím, jak se to vlastně stalo. Hrajeme pro seniory třetí rok a je zajímavé, že není zas tak velký rozdíl mezi hraním v nemocnicích a v LDN. Když vcházíme do pokoje k seniorům, máme jen větší ostych. Zaklepeme a čekáme, jestli na nás mají náladu. Většinou alespoň jeden z pokoje řekne, že nás chce. Jezdíme do LDN v Olomouci a v Motole a do hospice v Čerčanech. To jsou naše tři pravidelná místa, zatím jsme další místa aktivně nevyhledávali. Primárně hrajeme dětem.

Chodíte i do hodně depresivních míst, jako je dětské onkologické oddělení. Jak se vyrovnáváte s utrpením, jehož jste svědky?

Je to zvláštní. Ale my si ani ty nejsmutnější příběhy, co zažíváme, nenosíme domů. Nemyslíme na to, jak těžká jsou onemocnění dětí. To, co se ten den v nemocnici stalo, byl totiž malý zázrak. Dělo se něco hezkého a dobrého. Dítě i maminka se chechtali a nemysleli na to, co je tíží. Máme navíc i spoustu příběhů, kdy děcko skoro nemluvilo a najednou ho loutka jakoby probrala. Člověk si odnáší hlavně vnitřní pocit, že to stálo za to. Ale máme i vlastní psychoterapeutku Alexandru Lammelovou, za kterou můžeme jít. Kdokoliv ze souboru se k ní může objednat a je to anonymní. Máme smlouvu na celý rok a vždy na konci se jen dozvím, jestli někdo terapeutku vyhledal. Zatím tuhle možnost nevyužil nikdo.

K hraní jste se dostala už jako náctiletá a později jste vystudovala režii na loutkářské katedře DAMU. Kde jste se vlastně naučila „to ostatní“?

Ze začátku jde hlavně o cit, který v sobě člověk má. Jsme s kolegy z Loutek v nemocnici všichni mámy, tátové, babičky a dědové. Tam někde to začíná. Člověk se totiž musí umět trochu vcítit do toho dítěte. Ale protože už hrajeme v nemocnicích patnáct let, tak máme za sebou samozřejmě i mnoho konzultací s lékaři a sestřičkami. Ten posun je ale nejen v praktické rovině, máme

samozřejmě i načteno. V tomhle oboru jde každý svou cestou a postupně objevuje, co funguje a co ne. Nic není univerzální.

Váš soubor je hodně různorodý. Je v něm řada profesionálních loutkářů, hudebníků a zpěváků, spisovatelů, pedagogů, zdravotní sestra, terapeutka… Jak obtížné je skloubit všechny dohromady pod jednu divadelní střechu?

Během roku si na cestách povídáme o tom, co dalšího na repertoáru potřebujeme. Něco pro větší děti? Něco pro jednoho herce? Když jsme začali hrát například na psychiatrii, vyvstala potřeba inscenace pro teenagery. V tu ránu začínám přemýšlet a hledat titul a pak je potřeba žádat o grant. Později se ukáže, kdo ze souboru má v tu dobu čas a koho by to bavilo. Hlásí se většinou všichni. V létě máme soustředění, kde čteme scénář a vymýšlíme. Z toho je pak zřejmé, kdo nové inscenaci už propadl a kdo by si v ní chtěl za každou cenu zahrát.

Podle čeho, kromě věkové kategorie dětí, volíte náměty na nové inscenace?

Zpočátku jsem si myslela, že je nutné mluvit o dané nemoci nebo handicapu. Teď už vím, že to důležité není. Děti potřebují jenom to, aby byl hrdina sympaťák a aby se neřešily těžké věci. Třeba pohádky Statečný tygřík, Bleděmodrý Petr, to jsou přesně ti hrdinové, kteří vším projdou, a nakonec to dopadne dobře. Není třeba do hloubky zkoumat, jak se máme špatně a jak je to těžké. Na paměti máme i typ onemocnění, protože psychiatrie je samozřejmě úplně jiná než například neurologie, onkologie nebo rehabilitace. Je nutné uvažovat i o tom, že jsou krátkodobě nemocné děti, které potřebují jen takovou legraci k povzbuzení, a pak jsou ty, které jsou v nemocnicích dlouhodobě. Ty už nás znají a dokážou přijmout i delší vyprávění.

Máte centrum v Praze a děláte výjezdy, nebo máte i nějaká centra v regionech?

Pobočky zatím nemáme. Dva kolegové žijí v Brně a v Ostravě. Na Slovensku jsou momentálně čtyři herci, kteří jezdí pravidelně hrát do nemocnice v Brně, protože je to na půl cesty. Mají svůj vlastní sesterský spolek Bábky v nemocnici a my za nimi občas jezdíme. Na Slovensku si ale už vše – i finance – zařizují sami. Jsou z Bratislavy, ale jezdí i do dalších měst. Vzájemně se obohacujeme, zejména co se repertoáru týká.

Jak jsou vlastně Loutky v nemocnicích financovány?

Na novou inscenaci nám pravidelně dává peníze ministerstvo kultury. Máme hlavně silnou a stálou podporu v Praze hlavně od Magistrátu hlavního města Prahy, Prahy 5 a Prahy 2.

Jedním z vašich hlavních partnerů je Kofola, která vás podporuje už řadu let. Jak vás tohle spojení posunulo?

Kofola nás podporuje na Slovensku i v Česku. Je to prima. Naším partnerem je i úžasná společnost Mibcon, která nás už několik let sponzoruje, nadační fond Kapka naděje, fond Anima… Máme také jednotlivé soukromé dárce, kterých si velice vážíme a kterým posíláme informační letáčky o tom, co děláme. Cítím vůči všem dárcům velkou odpovědnost. Je navíc báječné vidět, jak umí náš manažer Jakub Matějka skvěle navazovat kontakty, a hlavně je i udržovat. Důvěra člověka, který vám dává peníze, je nesmírně důležitá.

Loutky v nemocnici se za těch posledních patnáct let výrazně rozvíjely. Kam byste si přála, aby se dostaly za dalších patnáct?

Ano, ten posun je báječný. Ozývají se nám lékaři, vrchní i staniční sestry a zajímá je, jestli loutka může pomoct a jak. Kéž by se tahle spolupráce rozrostla dál. Na foniatrii jsme se třeba nedávno radili, jak udělat představení přímo pro ně. Jestli třeba máme vymýšlet nějaké říkadlové pohádky, ale pak jsme společně dospěli k

tomu, že máme vymyslet hrdinu, kterému to jde ještě hůř než těm dětem. Nebo na rehabilitacích zkoušíme po poradě s lékaři obrátit roli dítěte. Loutka je pacient a dítě lékař, který vysvětluje loutce, jak je potřeba cvičit a že to bude možná bolet, ale že to pomůže. Vlastně řeší své vlastní pocity, ale obráceně. Díky spolupráci s lékaři na všechno přijdeme rychleji a funguje to ještě lépe. Ale přála bych si, abychom mohli být ještě užitečnější – třeba na psychiatriích. A pak by bylo také fajn, kdybychom našli ještě další kamarády a spolupracovníky. Aby se Loutky v nemocnici rozrostly i do krajských měst a my nemuseli jezdit ty dlouhé štreky.

Loutkář 3/2020, s. 75–77.

Vondráková, Adéla: Přála bych si, abychom mohli být ještě užitečnější

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás