Peřina, Vít: Loutkovid

Vítek Peřina: LOUTKOVID

(sKoroRodinná oslava)

Drama pro několik loutek a jeden šicí stroj.

Obraz první

Byt.

Otec nahlíží do trouby a chystá stůl. Matka sedí u šicího stroje a šije roušky.

Otec Ták! Pečínka bude každou chvíli! Doufám, že se veškeré příbuzenstvo dostaví přesně na čas!

Konečně si všimne Matky, která se snaží nasadit si roušku.

Otec Co to proboha vyvádíš?

Žena ukáže na noviny.

Matka V novinách to psali jasně. Ode dneška musí v uzavřených místnostech všichni nosit roušky! Taky si ji koukej nasadit! Našila jsem jich celou kupu. Nechala jsem je pro ostatní u vchodových dveří.

Otec Já to taky četl. Při jídle roušku mít nemusíš.

Matka To platí jen v restauracích.

Otec Dobrá, miláčku. Ale nic z toho se netýká členů jedné rodiny! Ti roušky doma nepotřebují.

Matka Já vím. Právě proto si ji nasaď!

Otec nechápe Jak to myslíš?

Matka Copak jsi mě někdy požádal o ruku, abychom, byli jedna rodina?

Otec No to sice ne, ale –

Matka Na svatební veselku čekám dvacet let. Dvacet let s tebou na hromádce. Takže si teď koukej nasadit roušku!

Otec Ale to přece nemyslíš…!

Matka Neboj, dneska budou mít roušky všichni. Leccos vyjde najevo. Hlavně strýc Vít se asi podiví. A teta Běta? Cha? Údajná teta Běta? Že prej rodina! Že prej jedna krev! Všichni budou mít roušky. A to platí i pro to jejich ukřičený děcko!

Otec Matýsek? Co je s ním?

Matka Je z babyboxu. Jednou se to stejně dozvědět musí. S naší rodinou má společný leda že má dvě uši na hlavě. A právě na ty mu

zahákneš roušku.

Otec A… a naše Anička?

Matka NAŠE Anička? To si věříš! Spíš MOJE Anička! I když, vzhledem k tomu, jak si dává s tím strojením na čas, tak i o tom začínám pochybovat. Už tu měla dávno být.

Ozve se zvonek

Matka Á… ironicky …takřečené příbuzenstvo! Nasaď si to, dělej!

Obraz druhý

Kolem prostřeného stolu rozmanité sKoropříbuzenstvo, včetně mladé ženy s miminkem.

Všichni mají nasazené roušky. Snaží se o konverzaci, ale přes roušky si navzájem téměř vůbec nerozumějí.

Pozorný divák možná zpod zahuhlané konverzace vyrozumí náznaky vět typu:

„Měli jsme letos jet na Mallorcu.“

„Cože?“

„Na Mallorcu!“

„Co říkal?“

„Cos říkal?“

„Co říkal?!?!“

„Že měli jet někam.“

„Ničemu jsem nerozuměla…“

Atd…

Marný pokus všech přítomných o konverzaci přeruší Matka, která si odkašláním zjedná pozornost a pak začne cosi huhlat, přičemž dvě slova podtrhne natolik, že jejich znění prorazí i rouškovou bariéru.

„Matýsek… Babybox!“

Všichni ztuhnou. Muž v roušce se vrhne k ženě s dítětem a vyčítavě na ni doráží, ona huhlá něco na způsob, že mu to chtěla říct. Stará paní lomí rukama, miminko pláče… Zmatek přeruší až druhé odkašlání Matky. Všichni strnou.

Matka opět cosi huhlá, ale dvěma slovům je rozumět jasně, protože se do nich s gustem položí: „Strýc Vít… buzerant!“

Všichni šokovaně vyjeknou. Žena s dítětem s výkřikem omdlí i se židlí, na které sedí. Strýc Vít je zasypán výčitkami ostatních. On křičí

cosi srozumitelně nesrozumitelného na svou obranu. Zmatek vrcholí. Muž po jeho pravici ho huhlaje vybízí, aby se nestyděl. Vrhají se na sebe. Líbají se. Kdoví co ještě… se. Všichni zhnuseně odskakují, stará paní omdlívá vedle již omdlelé mladé maminky.

Chaos.

Pečínka stydne.

V ten moment vejde zcela nahá Anička. Všichni ustrnou.

Dcera zoufale Já se omlouvám, že jdu pozdě, ale nemůžu najít žádné své šaty!

Matka si sundá svoji roušku Z něčeho jsem ty roušky nastříhat musela, holčičko.

Konec

Loutkář 3/2020, s. 40.