Loutkar.online

Mikotová, Zoja; Broulíková, Veronika: Střípky z historie a současnosti Ateliéru výchovné dramatiky pro Neslyšící

Dne 10. října loňského roku se v pražské Invalidovně uskutečnilo sympozium Výzkum umělecké tvorby ve specifických skupinách, pořádané Výzkumným pracovištěm KALD DAMU (pod vedením prof. Miloslava Klímy), reflektující výzkumnou práci a projekty profesionálních divadelníků v různých specifických skupinách (s lidmi s mentálním postižením, s lidmi s Downovým syndromem, se seniory, neslyšícími atd.). Podstatou výzkumu je hledání možností kreativního vyjádření lidí s postižením a jejich integrace do společnosti právě prostřednictvím umělecké tvorby. Z programu sympozia jsme pro vás vybrali tři inspirativní příspěvky. (red)

V roce 1992 začali na divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění V Brně (DF JAMU) studovat první neslyšící studenti. Do té doby jim samozřejmě právo studovat nikdo neodpíral, ale ani jim studium nějak neumožňoval. Jejich specifické potřeby byly přehlíženy, tak jako i u mnohých dalších adeptů studia se specifickými potřebami… U neslyšících studentů je to především zprostředkování plnohodnotných informací ve znakovém jazyce, zajištění písemných materiálů a také respekt ke kulturním zvláštnostem této jazykové menšiny.

Od prvotních nápadů na studium pantomimy pro neslyšící studenty se vyprofiloval nový studijní obor, který byl nazván Výchovná dramatika neslyšících (VDN) psáno s malým n, později i s respektem právě k uznání Neslyšících jako kulturní a jazykové minority bylo změněno na velké N. Bylo to tedy první studium v České republice – ukázalo se, že i v celé Evropě – připravené pro neslyšící studenty s plným respektem k jejich potřebám. Cílem bylo zvyšovat vzdělanost Neslyšících, dosáhnout toho, aby neslyšící děti a mládež vzdělávali a kulturně s nimi pracovali právě neslyšící pedagogové. Aby se tak pro ně mohli stát dobrými identifikačními modely. Kladný vliv mají nejen na děti, v mnoha případech se mohou stát životním povzbuzením pro slyšící rodiče, kteří teprve hledají cestu ke svému neslyšícímu dítěti (až 90 procent neslyšících dětí se rodí slyšícím rodičům).

Studium VDN mělo ještě v názvu dodatek – se zaměřením na pohybově výchovné disciplíny. Byl kladen důraz na zkoumání pohybu v jeho komunikačních možnostech. Předmět Pohybové divadlo byl koncipován jako laboratoř hledání nových výrazových možností divadla Neslyšících (například inscenace Genesis byla v roce 1997 věnována právě boji o uznání znakového jazyka). Součástí předmětu bylo také hledání nových postupů her a cvičení v oblasti dramatické výchovy. Celkově byl kladen důraz na pohybovou a výtvarnou kreativitu. Názornost a vlastní prožitek se staly východiskem studia i tvůrčí práce. Divadelní fakulta hned v počátcích jasnozřivě uznala právo studentů a přijala tlumočníka znakového jazyka na plný úvazek. V té době se teprve usilovalo o to, aby vláda byla ochotna jednat o zákonu, který by umožnil přijetí znakového jazyka.

Tak jako se postupně upravoval název ateliéru až k aktuální modifikaci v nové akreditaci Divadlo a výchova pro Neslyšící, je upravován obsah studia. Nejde o to, že se mění název ateliéru. Je především důležité, že se pozměňuje i náplň studia, které reaguje na sociální a profesní požadavky oboru. Jestliže jsme byli zpočátku zaměřeni na pokrývání potřeb neslyšících dětí a mládeže v pedagogickém procesu, velmi brzy jsme se soustředili také na oblast rané péče (tedy práce s dětmi od 0 do 7 let), kde je potřeba vybudování kvalitní komunikace pro rozvoj dítěte klíčová. Mnohé projekty, které byly primárně určeny neslyšícím dětem, přesáhly svou působnost i mezi děti slyšící. Jedná se především o projekty Zažitý slovník, projekt Kniha, Abeceda ad.) Svým komunikačním potenciálem dokázaly překročit i mnohé hranice. Mohlo by to být vnímáno symbolicky v oblasti sociální, ale i reálné, kdy s drobnými inscenacemi, které byly součástí těchto projektů, jsme vystoupili v mnoha zemích Evropy, nejzápadněji pak v USA a nejvýchodněji v Macau v Číně. V rámci praxe pravidelně navštěvujeme mateřské, základní i střední školy. Jestliže na počátku našich praxí dominovaly neslyšící děti ve speciálních školách, současná situace ukazuje, že dochází k nárustu dětí s kochleárním implantátem, který je v ČR operován od roku 1993. Umožňuje neslyšícím lidem získávat sluchové vjemy, v ideálním případě může jedinec s implantátem po dlouhodobé rehabilitaci rozumět mluvené řeči, dokonce i telefonovat. Díky kochleárnímu implantátu se většina jeho uživatelů dokáže integrovat mezi slyšící (např. děti navštěvují běžné školy, nejsou odkázány na používání znakového jazyka). Dítě s kochleárním implantátem/implantáty se neobejde bez komunikace ve znakovém jazyce, současně pak potřebuje akustické stimuly a citlivé seznamování s mluveným jazykem.

Drobná inscenace Byl jeden domeček reaguje právě na tyto nové skutečnosti v potřebách dětí v MŠ, případně v prvních ročnících ZŠ. Známá říkanka je sdělována hlasem – mluvou – a také znakovým jazykem. Především je však hrána. Před dětmi vzniká hravou formou domeček, děti tak mohou pochopit plošnou symboliku tvarů. Hravé herní situace pak přibližují a ozřejmují další děj. Jestliže hrajeme tuto pohádku pro slyšící děti, je to pro ně seznámení se znakovým jazykem – takovým, na který se můžeme dívat. Poznávání různých druhů komunikace může vést k nenásilnému budování respektu k jinakosti, k budování schopnosti tolerance a empatie.

Byl jeden domeček je příkladem, jak někdy vzniká divadelní miniinscenace: v rámci projektu Divadlo do kapsy jsme spolupracovaly s japonskou výtvarnicí Yumi Mráz Hayashi na výtvarném pojetí poetického japonského příběhu Daigaku Hanaoka Sto jeřábů. V úvodu projektu se studentky výtvarnici představily krátkou prezentací dětského říkadla Byl jeden domeček v překladu do českého znakového jazyka. Výtvarnici se jednoduchá říkanka a její provedení líbila tak, že z vlastní iniciativy (s koncepční spoluprací režisérky) vytvořila velmi poutavou a funkční scénografickou „podporu“ k danému textu.

Dětští diváci jsou ihned interaktivně vtaženi do děje, protože se před nimi neobjeví hotový domeček, ale bílá čistá plocha s dalšími mobilními segmenty – modré trojúhelníky, pomocí nichž pak vytvářejí aktérky nebe nad střechou domečku, díly stolečku, misku, vodu, rybičku; vše je možno funkčně doplňovat pomocí magnetů na centrální plochu tzv. domečku. Kočka (muppet) ukazuje dětem rybku uvnitř tlamičky, hlavy volů se mění v maso, červené jazyky v podobě palčáků vypijí vodu, až vše končí na hřbitově, kde jsou páni zakopáni. Výtvarnice nabídla jednoduchým způsobem nápaditý a inspirativní scénografický materiál pro rozehrání situací, možnou improvizaci a aktivizaci publika s interakcí. V inscenaci hrají studentky 2. ročníku bakalářského studia VDN Anna Žďárová a Nikol Věntusová a byla uvedena například v MŠ, ZŠ a SŠ Gellnerka Brno, v rámci podpory týdne komunikace osob se sluchovým postižením Slyšíme se? (Brno, 21. 9. 2019), na festivalu integrace Slunce (Praha, 26. 11. 2019), v Krajské knihovně Vysočiny (Havlíčkův Brod, 2. 12. 2019), pro studenty univerzity třetího věku DF JAMU (Brno, 5. 12. 2019), v Divadle Polárka (Brno, 13. 12. 2019).

Loutkář 1/2020, s. 20–21.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.