Loutkar.online

Veverková, Lenka: Spojuje teorii a praxi i lidi s lidmi

Viliam Dočolomanský, Farma v jeskyni

Spoluprácu medzi Janou Pilátovou a mnou málokto chápal. Obidvom nám išlo „o věc“ a generačný rozdiel nebol prekážkou, naopak. Mala vždy načítané, odžité, odpozorované. Podporovala a bola sprievodcom v krízach. Prinášala vhľad do témy, na situáciu, na spôsob práce. Vždy hlboký, komplexný a ambivalentný. Ten vhľad umožňoval okrem iného pochopiť, že prácou v divadle sa človek dotýka a formuje predovšetkým sám seba. V prepojenosti a zodpovednosti voči druhým. A tak aj predstavenia, na ktorých sme spolu pracovali, nevznikali ako produkt ale ako súčasť práce každého z nás na sebe. Boli tak osobnou praxou. Dosah vplyvu Jany Pilátovej je oveľa väčší, než si tu v malom českom divadelnom rybníku dokážeme predstaviť. Je to ako s tými žeravými uhlíkmi, ktoré vďaka svojej ignorancii nevidíme, ale ktoré spôsobili ten veľký požiar, po ktorom sa volalo. Pilátová bola vždy „iná“, „mimo“, „nečeská“. Česká divadelná kritika a divadelná obec dlží Jane Pilátovej veľa.

Helena a Pavel Štouračovi, Divadlo Continuo

Kdybychom měli jen jednu větu, řekli bychom, že Jana Pilátová je kmotrou našeho divadla. Dodávala nám odvahu založit vlastní skupinu, pomáhala nám vybrat její jméno, když jsme se rozhodli odejít z Prahy, pomohla nám sehnat zázemí v třeboňském divadle. V začátcích Continua nám radila, jezdila za námi na zkoušky, když jsme si nevěděli rady, volali jsme jí a ptali se na názor. To bylo v roce 1993. Jana za námi stále jezdí na zkoušky, a když si opravdu s něčím v divadle nevíme rady, voláme jí a ptáme se na názor.

Profesorku Janu Pilátovou jsme poznali na počátku devadesátých let. Její přednášky a semináře patřily vedle hodin s profesorem Ivanem Vyskočilem, profesorem Albertem Pražákem a Petrem Kolínským mezi to smysluplné v jen pomalu se měnící podobě výuky porevoluční DAMU. Jana Pilátová nás ještě jako studenty brala na představení Cricotu 2 Tadeusze Kantora, Teatru Osmego Dnia či Teatru Węgajty. Umožňovala nám setkání s polskými divadelníky Lechem Raczakem, Januszem Stolarskim, Wacławem Sobaszekem nebo profesorem Henrikem Jurkowským. Vším tím zásadně ovlivnila naše uvažování o divadle a o tom, jak divadlo dělat. Někdy v roce 1991 jsme jeli společně do Wroclawi na představení Odin Teatret a v rámci porevoluční euforie, kdy bylo možné skutečně cokoli, jsme do týdne společně přivezli Odin Teatret do Prahy.

Když jsme se v roce 2006 rozhodli proměnit podobu a směřování souboru, stala se Jana naší spolupracovnicí a dramaturgyní. Spolupracovala s námi na inscenacích Klobouk, hvězdy, neštovice, Vrba i na letních projektech. Díky ní přijal nabídku na spolupráci s námi v roce 2007 polský režisér Leszek Mądzik. Jana viděla snad všechny naše inscenace a letní projekty. Chválí, kritizuje, trhá na kusy, dodává odvahu, inspiruje. Myslím, že nebýt Jany, nebylo by Continuo takové, jaké je.

Zuzana Pitterová, herečka, studentka doktorandského programu na KATaP

Janu Pilátovou jsem poznala, když mi bylo čtrnáct. Chodila jsem se dívat na klauzury jejího integračního programu a kromě výsledků studentů mě přímo fascinovalo její nadšení v průběhu těchto vystoupení. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ona je jen divák, nikoliv účinkující. Různě se nakláněla, div nevstala ze židle, a neuvěřitelnými pohyby téměř celého těla prožívala totéž co postava na jevišti. Když jsem se po letech stala její studentkou na DAMU, došlo mi, že tento entusiasmus se projevuje podobným způsobem i v dalších oblastech jejího působení: na přednáškách, kde k výkladu o Grotowském a k tématu síly svobody pustí video velryby, která právě unikla z rybářské sítě a žene se mořem. Na chodbě, kdy všem představuje novou studentku z Polska a doporučuje nám, abychom ji vzali s sebou do hospody. Po skončení semináře, kdy hledá s radostnou nedočkavostí (ve vlněné duhově zbarvené tašce) cigaretu. Nebo kdy mi jednoho brzkého srpnového dopoledne telefonuje, jestli už jsem zpracovala její poznámky k magisterské práci, které mi poslala v půl třetí ráno.

I ve chvíli, kdy sedím u ní doma v kuchyni a ona mi podává kapesník, když si zrovna nevím rady se životem. Jana Pilátová není jen skvělá teatroložka a pedagožka v jedné osobě, ale můj blízký člověk, který drží krok se současnou dobou a její rady pro mne hodně znamenají.

Martin H. Frys, sociální pedagog, divadelník a terapeut

Jana Pilátová byla mojí profesorkou na DAMU. Je neodmyslitelně spjatá s Jerzy Grotowskim. V Čechách za to byla (a možná stále je) vysmívána (tak jsem to vnímal za studií), v Polsku (nejen proto) vážena a obdivována (byl jsem u obého). Mně Grotowski učaroval! Seznámení s ním skrze Janu způsobilo koperníkovský obrat v mém vnímání divadla a zcela zásadně mě ovlivnilo. Jak? Jana mi ukázala cestu a já se vydal po stopě, která je stále živá. Nacházel Setkání. Následující výčet není jen výčtem setkání s divadly, představeními, dílnami, proudem energie, ale i setkání s lidmi, které bylo vřelé a přátelské. Gardzienice, Teatr Pieśń Kozła, Teatr Węgajty, Teatr Ósmiego Dnia. A především setkání s přímými spolupracovníky Grotowského jako byli a jsou Zygmunt Molik, Stefania Gardecka, Irena Kozaczka-Flaszen (manželka Ludwika Flaszena, který spoluzakládal a později vedl T. L.), Maud Robard (specialistka na písně afro-haiťanské vúdú tradice; při účasti na jejích workshopech a povídání s ní jsem měl pocit, že mi zpěv vychází z pod víček. ISTA – mezinárodní škola divadelní antropologie: setkání se s Eugeniem Barbou a herci Odin Teatret, možnost s nimi pracovat na dílnách, vidět řadu jejich představení. Studium ve Varšavě. Profesoři Kolankiewicz a Osiński (oba výteční znalci Grotowského). Třešnička na dortu: ta nesmírná pocta hrát v sále Teatru Laboratorium! Obávám se, že jsem nevyjmenoval vše. Ten výčet je důležitý. Grotowského odkaz v Polsku žije a pulsuje. A jsou další následovníci následovníků. Něco, co mi v Čechách chybí. Všichni ti výše zmínění Janu znají (znali) osobně. Díky tomu, jak moc si jí váží, se ke mně chovali jako že patřím do rodiny. Jana se mnou spolupracovala na inscenaci Don Quijote, byla mi na svatbě, nabídla tykání, přespala loni u nás na venkově, byla nápomocná při mých složitých osobních situacích. Jednou řekla, že v příštím životě by chtěla být pejsek u Frysů. Od jara 1998 patří do mého života. Díky, Jano!

Biljana Golubović, režisérka a výtvarnice

Někteří lidé, které na své divadelní cestě potkáme, se stávají součástí našeho života. Profesorku Janu Pilátovu jsem potkala jako studentka režie-dramaturgie na ALD DAMU, pak jako její asistentka, doktorandka a spolupracovnice. Zasvěcovala mě do divadla jako do dílny lidskosti. Dar, který dostala v mládí, nepřestala zkoumat a rozvíjet a dál jím obdarovává své studenty a všechny, kdo o to stojí, bez očekávání, že se jí to nějak vrátí. Ten dar putuje dál sám, od člověka k člověku. Profesorka spojuje teorii a praxi i lidi s lidmi, zvala na DAMU významné tvůrce a posílala nás za nimi. Ví, že každý musí hledat svou cestu.

Vzpomínám si na své imigrantské začátky v Čechách, kdy mě netrápily jen úkoly, ale i existenční a existenciální krize. Janě Pilátové jsem mohla zavolat i o půlnoci. Nejvíc jsem ji ale poznala při vznikání disertační práce. Trvalo mi to, pořád jsem hledala, jak své zkušenosti poskládat. Potřebovala jsem rádce, čtenáře i korektury češtiny. Proseděly jsme řadu nocí do rána a zkoušely, s čím co souvisí, a tak jsme se dál učily o životě i o divadle. Styděla jsem se, když káva nezabírala a chtělo se mi spát. Jana nebyla unavená. Naopak, zářila, když jsme našly to pravé slovo, zachytily myšlenku a dostaly se ke kořenu věci. Známe se léta a já se nepřestávám ptát, jak se dá spojit láska k divadlu s řádem života tak, aby mi to drželo pohromadě jako Janě Pilátové.

Loutkář 1/2020, s. 10–11.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.