Loutkar.online

Malíková, Nina: S Jitkou Dvorskou o loutkách a lidech

Neznám nikoho jiného než letošní jubilantku Jitku Dvorskou (1939), pro koho by tak beze zbytku platilo, že „věk je jen číslo“. Prošla jako herečka loutkovým divadlem, televizním studiem nejen v populárním pořadu Studio Kamarád, jako obětavá knihovnice Divadelním ústavem, jako tajemnice časopisem Loutkář. V poslední době zúročuje svou divadelní zkušenost četbou seniorům v Centru RoSa a dětem v mateřské škole.

Také vytrvale sleduje pražské divadelní premiéry a zůstává věrnou návštěvnicí Naivního divadla Liberec. Tam totiž po absolvování loutkářské katedry DAMU nastoupila a stalo se její celoživotní srdeční záležitostí. Vzhledem k letitým kontaktům a přehledu pomáhá při pátrání a upřesňování faktů v moderní loutkářské historii. Umí dát jedinečným způsobem dohromady lidi, kteří „by o sobě měli vědět“. A navíc má šarm, vtip, toleranci a vzácnou vlastnost, která se v současné době zcela ztrácí – umí naslouchat a rady udílí jen na vyžádání! Zcela pozoruhodné je, že se v poslední době stala nejen pro to, co vše s loutkovým divadlem zažila, doyenkou českého loutkového divadla. I přes svou příslovečnou skromnost přiznává, že se jí ze všech oslovení v blahopřáních k životnímu jubileu tento titul líbí čím dál tím víc.

Studovala jsi na loutkářské katedře, ale jistě jste měli hodně společných akcí s činoherci a spřátelili jste se i s filmaři a hudebníky…

Neměla jsem k tomu moc příležitosti, protože jsem bydlela doma. Hlavní seznamování se spolužáky z jiných kateder se totiž odehrávalo na koleji v Hradební ulici. Já jsem je poznávala hlavně z různých sportovních soustředění na horách nebo z brigád, kde jsme zažili historky veselé i vážnější. A tak mi v paměti třeba utkvěl Jiří Kodet, který tehdy stojící v širém bramborovém poli v hlubokém zamyšlení, nás nevnímaje, pronášel: Tak já už půjdu do praktického života a stále ještě se nemohu rozhodnout, mám-li se jmenovat Kodet nebo Steimar?!

Mými spolužáky byl například Rostislav Černý, který už jako student spolupracoval se Semaforem, Ivan Dvořák, jeho sestra Eva Dvořáková, posléze Švankmajerová, Světla Bouzková, má přítelkyně, která později působila v brněnské Radosti a provdala se za svého kolegu Františka Hrušku, Zuzana Bardošová-Schmidová, šikovná výtvarnice Jarmila Pánková-Tejmlová, další výtvarnice, něžná Pavlína Štouračová-Kuschmitzová, nadaní loutkoherci a nadšenci Dana Bufková a Bedřich Hányš. Na Loutkářské Chrudimi jsem pak poznala několik o něco málo starších kolegů – výtvarníka Jiřího Procházku, režiséra Juraje Herze, režisérku Libuši Palečkovou nebo Jaroslava Vidlaře, který se stal v pozdějších letech mým dobrodějem. Řada z nich po roce 1968 odešla do zahraničí, kde povětšinou působili v černém divadle a kde si někteří založili vlastní soubor. Pak jsem se s nimi dlouho neviděla, ale úplně jsme se sobě neztratili.

Z činohry jsem již léta znala Janu Hlaváčovou, jejíž maminka mne připravovala na přijímací zkoušky. Během studií jsem se poznala například s Janou Drbohlavovou, Naďou Vicenovou-Prchalovou a hned při přijímacích zkouškách s Janem Přeučilem. Ten mě totiž „vyfasoval“ v rámci péče o nové adepty. Zachoval se ke mně tehdy velmi gentlemansky, když mi pomohl rozmotat nitě u marionety, s níž jsem si připravila monolog. Loutku jsem měla půjčenou z libeňského loutkového divadla, ve kterém museli mít loutky s neobyčejně dlouhým vedením. Vše nakonec dobře dopadlo.

Z mnoha důvodů osudové pro tebe bylo angažmá v Liberci…

Do Liberce mě angažoval v roce 1961 Jiří Filipi. Byla v tom trochu náhoda. Začalo to jízdou na lodičkách po Vltavě se Zuzanou Bárdošovou-Schmidovou a Janem Schmidem. Zeptali se mne, do kterého divadla hodlám nastoupit. Zajímala jsem se sice o Krušnohorské divadlo, ale když mi řekli ať s nimi jdu do Liberce, okamžitě jsem souhlasila. Hned jsem tam napsala a pohovor dopadl dobře. Tak jsme v srpnu 1961 všichni tři společně začínali svůj život u divadla. Jako ředitel nás vítal František Sokol, protože Jiří Filipi mezitím přešel do pražského ÚLD, a dramaturg Oskar Batěk.

Jaké byly tvoje liberecké začátky?

Divadlo bylo zájezdové, technikáři nebyli, museli jsme časně vstávat, abychom stihli naložit loutky, odjet na místo určení, vyložit loutky, postavit scénu, odehrát, vše zase složit, dojet do Liberce, vyložit… Bylo to opravdu velmi dobrodružné. V té době s námi jezdili manželé Vilík a Zdenka Maiznerovi, potomci slavného marionetářského rodu, kteří za sebou sami měli kočovnou minulost a kteří se o mě, jako o vykulenou čerstvou absolventku, dojemně starali. Zájezdy byly také často vícedenní, takže jsme nocovali v hotelích. Protože jsem v Liberci bydlela velmi nuzně, vozila jsem s sebou kufr špinavého prádla a v hotelu jsem si prala.

Kdo byl tehdy v souboru?

Soubor se tehdy začal pomalu formovat. Rok před námi nastoupila do angažmá Eva Zapletalová, po nás postupně přišli Jiří Švec, Jana Hoskovcová, Pavel Polák, Milan Hlavsa, Milan Hodný, Helenka Klubková-Fantlová, Andrej Pachinger, Zdeněk Peřina, Iva Veverková-Peřinová, Jarmila Čermáková a konečně z kladenského loutkového divadla přišla Markéta Kočvarová-Schartová. Připočítám-li ještě všeumělce Karla Nováka, než odešel s Ypsilonkou do Prahy, myslím, že to je plejáda zvučných jmen loutkářských osobností! Divadlu se také začalo velmi dobře dařit.

Jak na ty roky dnes vzpomínáš?

Byla to krásná léta naplněná nejen prací. V roce 1963 jsem se provdala za profesora češtiny Ladislava Dvorského, který se posléze stal ředitelem Severočeského nakladatelství. Napsal pro mne pohádku Poklad baby Mračenice, pro kterou ještě v témže roce Jan Schmid navrhl loutky a také ji režíroval. Byla to inscenace po mnoha stránkách přelomová a stala se nejúspěšnější inscenací tohoto období. U diváků i kritiků vzbudila mimořádnou pozornost. Textem a hlavně výraznou, nebývalou výtvarnou interpretací se ohlásilo nové období českého loutkového divadla – nepopisné, metaforické a hravé. 2. listopadu 1968 se pak Severočeské loutkové divadlo přestěhovalo z Revoluční ulice do nových divadelních prostor v Moskevské ulici, jejichž podoba byla vytvořena výjimečným architektem Karlem Hubáčkem. Divadlo změnilo nejen adresu, ale i název na Naivní divadlo Liberec. A v neposlední řadě jsem se Naivním divadlem také dostala poprvé do světa, a to na nezapomenutelném zájezdu do Itálie v roce 1974.

S jakými režiséry kromě zmiňovaného Jana Schmida jsi tehdy spolupracovala?

Divadlo, tedy i já, mělo vysloveně štěstí na tvůrce nových inscenací. A že jich bylo! Kromě Pokladu baby Mračenice třeba Zvědavé slůně, Guiňol v Paříži, Ferda Mravenec a další a další. Mohla jsem také zblízka sledovat počátky Ypsilonky. Inspirující bylo setkávání s režiséry, jako byl nejen Jan Schmid, ale i Karel Novák, Jiří Středa, Miroslav Vildman, Karel Brožek, Karel Makonj, Pavel Polák… Byla to prostě galerie těch nejvýraznějších osobností tehdejšího loutkového divadla. Ale pracovali tu i režiséři z liberecké činohry – třeba Miloš Horanský nebo Ivan Glanc. Výtvarný styl té doby určoval především Jan Schmid, ale také Miroslav Melena, Pavel Kalfus, Alois Tománek, Petr Matásek, Jaroslav Malina… A kolik zajímavých hudebníku a skladatelů zde pracovalo! Milan Uherek, Petr Skoumal, Miroslav Kořínek, Petr Mandel nebo Jiří Kolafa. K inscenaci Dračí kámen od Oldřicha Augusty, poslední, které jsem byla před svým odchodem účastna, zkomponoval hudbu Ilja Hurník.

Tvým dalším působištěm se stala Československá televize. Jak ses k televizní práci dostala?

Už na vysoké jsem se poznala s Jarinem Vidlařem, který se stal šéfem loutkoherecké skupiny Československé televize. A tak jsem se na Jarina obrátila, když jsem odcházela z Liberce a hledala v Praze uplatnění. Bohužel byl v televizi tehdy stop stav. Na stejnou situaci jsem narazila i u své žádosti do Laterny magiky. I zde mi nabízeli pouze externí spolupráci. To jsem si netroufla, měla jsem dvě malé děti a potřebovala jsem fixní plat. Díky svému milovanému učiteli Eriku Kolárovi jsem se dostala do knihovny Divadelního ústavu, a ještě jsem měla možnost externě pracovat v loutkoherecké skupině ČST. Takže opět tu byly pohádky a posléze i Studio Kamarád!

Kterou z těch populárních figur oblíbeného Studia Kamarád jsi vodila?

Tlustého Hele. Vodili jsme ho tři – Ivan Anton vodil hlavu a jednu ruku, já druhou a Vlasta Weislová měla na starosti Heleho nohy. Hubeného, vytáhlého Jů vodila Jana Prachařová s Karlem Hanzem.

Ale s loutkovým divadlem jsi nepřišla do styku až na vysoké škole…

Věděla jsem o něm, sotva jsem začala vnímat svět. Můj dědeček Karel Hacker byl zapálený loutkář a nakazil tím celou svou rodinu. A tak jsem s rodiči, kteří také hráli, navštěvovala neděli co neděli loutková představení. O přestávkách, abychom nezlobili, nám dědeček-principál hrál na housle národní písničky a my zpívali. Nejoblíbenější písničkou bylo Když jsem já sloužil…, protože měla hodně slok. Tu uměly pak všechny kobyliské děti. Když jsem začala navštěvovat jedenáctiletku, začala jsem – opět i s rodiči – hrát v libeňské sokolovně, kde loutkové divadlo navazovalo na slavnou předválečnou minulost. Divadélko pro mne bylo jedním z prvních setkávání se se zajímavými lidmi. Potkala jsem se zde například s Miroslavem Vildmanem, Ivanem Jandlem – prvním českým nositelem Oscara za dětskou roli –, nebo s pozdějším režisérem Národního divadla Václavem Hudečkem a jeho milou ženou Jarmilkou. A byli to nejen oni, hráli tam i studenti medicíny, technických oborů a řada dalších. Všechny nás spojoval velký entuziasmus!

Loutky a loutkářství tě provázely v nejrůznějších podobách celý život. Co bylo na tom všem podle tebe nejdůležitější a co všechny ty zážitky nějak spojovalo?

Loutkové divadlo sleduji dodnes a také jsem byla ještě nedávno v porotách přehlídek amatérských loutkových divadel. Teď čtu seniorům v Centru RoSa v Kobylisích a také dětem v mateřské škole v Ostrovní ulici. Když jim čtu, tak se snažím rozlišovat různé postavy, a tak trošku jim to i hraji a vidím, jak to děti, ale i mé starší posluchače baví. Snažím se je všechny seznámit především s českou literaturou. Soudobou tvorbu pro děti pečlivě sleduji, nebo si nechám poradit oblíbené současné dětské tituly od přátel. Kromě loutek mě totiž vždycky zajímali i lidé. Už když jsem jezdila jako průvodčí-brigádnice v tramvaji nebo když jsem prováděla na hradě v Lipnici nebo pracovala a žila v divadle nebo v knihovně či v redakci. Zkrátka: kdekoli kde jsem byla, tak mě zajímali hlavně lidé a jejich příběhy a osudy. Snažila jsem se často jen uhodnout, co je trápí, pokusila jsem se je rozveselit, potěšit, nebo i jen vyslechnout. A číst teď chodím zase především kvůli lidem…

Loutkář 4/2019, s. 102–103.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.