Loutkar.online

redakce: Loutkové divadlo po sametu

Při bilancování letošního třicátého výročí listopadové revoluce, kdy se ve veřejném prostoru ozývaly hlasy skeptické i ty stále ještě euforické, je určitě dobré se ptát také divadelníků, jak nastalé změny, dnes už s patřičným odstupem, hodnotí. Desítkám lidí z pestré škály loutkářských oborů jsme proto položili jednoduché otázky: Co se podle vás všechno změnilo v českém loutkářství po roce 1989? Co se proměnilo k dobrému? A naopak k horšímu? Co vám osobně přinesla znovu nabytá svoboda? Je asi také příznakem současné uspěchané doby, že se nám sešla jen hrstka odpovědí. Všechny jsou ale poctivé, upřímné a stojí za to si je přečíst a zamyslet se nad nimi. Respondenti se totiž vzácně shodli, že otevření se obohacuje a svoboda není samozřejmost. (red)

Stanislav Doubrava, ředitel Naivního divadla

Po roce 1989 se díky možnosti žít ve svobodném státě změnilo všechno: v síti profesionálních divadel i v divadelním školství; vznikla nová, nezávislá divadla a skupiny; řada loutkářů se přihlásila k živnostenské profesi. Otevřené hranice přinesly nekonečně nových kontaktů a příležitostí, uměleckých inspirací a experimentů. To vše přispělo a přispívá k pestřejšímu světu loutkového divadla. Vývoj jde překotně dopředu a loutkové divadlo si v něm stále udržuje své místo na slunci, jen o něj možná musí víc než předtím usilovat a bojovat. Ale i to je dobře. Co se změnilo k horšímu, nechci posuzovat, dovolím si parafrázovat Karla Čapka, který říká, že odcházející generace je přesvědčena, že starý dobrý svět mizí společně s ní, mladá je si jista, že ten lepší svět přichází… Osobně mám radost, že se loutkové divadlo čile rozvíjí ve všech svých podobách a ani loutky z něj úplně nemizí.

A nabytá svoboda – to je prostě nádhera, snad si ji občané naší země dokážou uhájit. Kéž by!

Marek Bečka, pedagog DAMU a člen souboru Buchty a loutky

V českém loutkovém divadle se změnilo hlavně to, že už není úplně jisté, co je a co není loutkové divadlo. Můžeme k tomu přistupovat s despektem a říkat, že to je nesmysl, ale také to můžeme vzít pozitivně a snažit se znovu si zformulovat, co pro nás osobně tento typ divadla znamená a proč se mu věnovat. O to se tedy snažím já. Jinak mi svoboda přinesla možnosti, ve které jsem před rokem 1989 nedoufal. A taky zodpovědnost. Ta se ale někdy nese dosti těžce a bolí to, ale neměnil bych! Mám svobodu rád a vážím si jí. Volně bych parafrázoval pozdrav, kterým jsme se před revolucí zdravívali, místo: Dětem loutky, světu mír! bych dnes zvolal: Dětem loutky, světu svobodu!

Bela Schenková, loutkoherečka, autorka divadelních her, režisérka, scenáristka

Znovu nabytá svoboda je křehká a já doufám, že ji další generace díky své uvědomělosti uchrání. Svoboda posouvá myšlení, nabízí rozhled a rozpětí křídel, a to se stalo i v oblasti kultury. Lidé se mohou díky otevření hranic navzájem inspirovat a měnit svoje názory. Připomenutí událostí roku 1989 je nejen dojemné, ale velmi důležité, protože žít a tvořit svobodně není samozřejmostí. A já si čím dál tím víc uvědomuji odhodlání a statečnost studentů, kteří nezaváhali a udávali tempo, kterým jsme se ke svobodě probojovali. Jedním z nich je Honza Potměšil ale i mnozí další, kteří jsou příkladem nikoli nezodpovědnosti, což se v té době mnohým mohlo zdát, ale naopak zodpovědnosti a odvahy.

Barbora Kalinová, produkční Divadla DRAK a Studia Damúza

V roce 1989 mi byl rok, takže těžko něco osobně bilancovat. Obecně myslím, že se otevřela řada nových možností zejména pro nezávislé soubory. Příležitost srovnání tvorby v evropském, potažmo celosvětovém měřítku, což považuji za zásadní a nezbytné. Zároveň však vznikl prostor pro růst konkurence a pokles kvality. V případě divadelních produkcí pro děti je to myslím hodně rozšířené a měla by tomu být věnována větší pozornost. Nové přístupy, principy a technologie přispívají k rozšíření oboru, většímu prorůstání loutkového divadla s výtvarným, objektovým, alternativním a dalším divadlem. Takže se možná vytrácí čistota žánru, což ale vnímám spíš jako šanci. Jelikož jsem se do svobody v podstatě narodila, otázkou pro mě nyní není, co mi nově nabytá svoboda přinesla, ale jak ji udržet. A jelikož naše divadlo je primárně určené nejmladším generacím, myslím, že hledání a otevírání témat, kladení otázek a vytváření prostoru pro vzájemný dialog může být jednou z cest.

Nina Malíková, historička loutkového divadla, pedagožka KALD DAMU

Po roce 1989 se trochu změnila sociálně-politická funkce loutkového divadla. V inscenacích pro mládež a dospělé suplovalo zejména v 70. a 80. letech loutkové divadlo svým metaforickým vyjadřováním to, co se nemohlo objevit na oficiální divadelní scéně, a tak rozšířilo svou diváckou adresu. Po roce 1989 ale politickou roli převzala skutečná politika, a v souvislosti s neúprosnou „politikou trhu“ se musela zejména profesionální loutková divadla obrátit znovu na dětské publikum. Zásadní změnou ale bylo působení nezávislých skupin, které vstoupily po roce 1989 – už oficiálně – do širokého spektra divadla, a to nejen loutkového. Konfrontace jejich tvůrčích podnětů a výsledků probraly znovu celé české divadelnictví k životu. Uvolnily se možnosti uplatnění v oboru, větší možnost experimentování v souvislosti s možnostmi alternativního divadla. Loutkového divadla začaly využívat i další divadelní druhy – nejen u nás, ale i v zahraničí. A díky uvolněným hranicím se vylepšila možnost srovnávání naší i zahraniční tvorby. Řada festivalů, které měly do té doby jen lokální charakter, se proměnila v mezinárodní či se širší mezinárodní účastí. Vystoupili jsme se sevřeného ghetta, které se i díky omezení kontaktů uzavřelo v „kroužek vzájemné adorace“. Začala další etapa přístupu k loutkářské tradici. Zároveň však po prvním okouzlení přišla i kritika loutkářské praxe a menší hrdost na obor. Malá znalost možností loutkového divadla a okouzlení postmodernistickými principy (a někdy i zdánlivá snadnost jejich využívání) způsobila pohrdání profesionální, řemeslnou zručností a tradicí vůbec. Osobně ale vývoj v loutkovém divadle rozhodně nevnímám nijak tragicky. Divadlo, a nejen loutkové, se vyvíjí v jistých vlnách – daných potřebou společnosti, módou a někdy i tvůrčí bezradností. Myslím si ale, že životaschopnost loutkového divadla je už staletí nezpochybnitelná. Mně osobně znovunabytá svoboda přinesla zamyšlení se nad svým vlastním dalším směřováním – profesním i lidským. Úvahy nad tím, jestli umím s nabídnutou svobodou vůbec zacházet. Byla to výzva, která mě potkala ve středním věku, uprostřed životního běhu, kdy člověk i za normálních okolností hodnotí svůj život, natož v takových převratných změnách, které jsem si ani neuměla představit!

Bohumil Klepl, herec

Myslím si, že z loutkářské katedry se za posledních třicet let stala náhradní destinace pro ty, kterým se nepodařilo dostat na činohru. Řada herců vystudovala alternu bez vztahu a lásky k loutkám. Také se tam loutkové divadlo skoro přestalo učit, což je škoda, protože DAMU tím byla unikátní. Z alterny se spousta lidí dostává k činohernímu herectví, ale skoro nikdo k loutkovému divadlu. Těch zapálených loutkářů kolem sebe vidím málo – z mého blízkého okruhu jsou to jen Petr a Matěj Formanovi, Petr Nikl nebo třeba Buchty a loutky. Po roce 1989 se rodí, nebo prostě je nějak méně skutečných loutkářů.

Miloslav Klíma, dramaturg, pedagog a bývalý děkan DAMU

Loutkářství se po revoluci výrazně diverzifikovalo jak v tradiční síti, tak především řadou nezávislých skupin a souborů. Přirozeně se narovnává jako jedna z legitimních podob divadla. Přijímá a integruje různorodé inspirace a podněty z ostatních divadelních poetik a směrů tu zajímavě, tu nekriticky, tu náhodně – jak je normální po pádu omezení. Chová se samostatněji a nekopíruje samo sebe. Má nejspíše stále nové nápady. Sám původní kořen a jeho živé výhonky se staly „nehmotným kulturním dědictvím“. Lze nad tím mávnout rukou, lze to respektovat, lze se na tím zastavit a třeba i zamyslet. Většina loutkářské tvorby už není direktivně a normotvorně řízena. Tlak na edukativní funkci, zvláště pro statutární divadla, je o milimetr menší. To bude asi nekonečný běh. Státní aparát všech stupňů, zvláště těch vrcholových si nadále plete – ale už ne tak přímo a nahlas, spíše podvědomě – že mají spravovat, nikoli řídit. Sem tam přestávají šafářovat a vytvářejí podmínky pro tvorbu, což je jejich smysl, ale povede se jen sem tam, bylo by to fajn častěji. Negativně vidím, že prestiž zajímavých a využitelných dovedností loutkářského řemesla poněkud – na přechodnou dobu – poklesla.

Podle některých vše končí dobře. Protože není nikdy dobře, není tedy ještě konec a je tedy naděje. Jen se nesmí projektovat. Zkusme si tu chybu zapamatovat a mladým ji trpělivě vysvětlovat – i když začínám hrůzou sem tam vídávat u frustrovaných mladých, jak vstřícně hledí na lákavost rudých, sociálních, rychlých a rázných řešení.

A co mi dala znovunabytá svoboda? Cestovní pas a návrat do Prahy. Ostatní si kazím sám.

Tomáš Procházka, loutkoherec, performer, hudebník, pedagog KALD DAMU a umělecký ředitel divadla Alfred ve dvoře

Především se dost zjednodušilo zakládání nezávislých skupin, takže mladí tvůrci nemusí jen čekat na nabídku z „kamenného“ divadla a mají i další možnosti, jak se projevit. Od mnoha mých vrstevníků jsem slyšel, že pro ně mělo první setkání s loutkovým divadlem v dětství traumatizující účinek. Tomu lze snad dnes lépe předejít, výběr loutkového divadla pro děti je přece jen pestřejší. Naopak si všímám trvajícího úpadku zájmu o loutkové divadlo pro dospělé. Loutkářství jako takové je bohužel obecně dost „uncool“, je na tom asi jen o něco málo lépe než pantomima. Naštěstí si dost lidí hledá svou skulinu třeba jako součást scény nového cirkusu, který momentálně frčí, nebo na experimentální scéně, která je spíš zaměřená na objektové divadlo. Model loutkáře v pruhovaném triku s buřinkou se podle mě už dávno přežil a není třeba ho resuscitovat. Bavilo by mě vidět víc loutkového divadla, které se nějakým inteligentním způsobem odkazuje k tradici 19. století, s čímž souvisí také to, že kvalita dnešních loutek mi mnohdy připadá nedostatečná – v porovnání se sto let starými loutkami mnohdy naprosto osudně. Dobrých loutkových scénografů je stále málo. Výjimkám čest!

Co přinesla svoboda mně? Možnost tvořit v souladu se svou vizí, možnost vzdělávat se i v oborech, které dnes někteří považují za zbytečné, možnost cestovat a být v kontaktu se zahraničními tvůrci a neměřit pořád všechno jen naším nejbližším horizontem.

Marek Zákostelecký, scénograf a režisér

Zodpovědně napsat, co se v českém profesionálním loutkářství za dobu třiceti let od sametové revoluce změnilo, je pro mě těžké. V roce 1989 jsem byl v prvním ročníku DAMU a do světa profesionálního divadla teprve nesměle vstupoval. Větší změnu jsem zaregistroval v loutkářství amatérském, a to hned v prvních porevolučních letech. Úbytek účastníků, třeba Loutkářské Chrudimi, byl velmi zřetelný. Spoustě lidí nedal komunismus šanci svobodně podnikat a veškerý přetlak byl mnohdy vypouštěn a ideálně přes amatérské divadlo. V prvních letech svobody se tak všichni vrhli na podnikání a amatérské divadlo přišlo o velkou část své členské základny. Velký pokrok jsem v pozdějších letech, kdy se divadlo stalo mojí profesí, zaznamenal třeba v rozvoji technických možností. Ale pořád zůstává, všem technologiím navzdory, tím nejdůležitějším dobrý a nosný nápad. Pro mě osobně je nejdůležitější na nabyté svobodě to, že mohu pouze s občankou v kapse přejíždět bez nejmenších problémů hranice a tvořit v různých městech Evropy.

Blanka Josephová Luňáková, herečka, autorka divadelních her

Má odpověď nebude nijak originální, ale otevřely se hranice, nastaly možnosti konfrontace se zahraničními soubory, což znamenalo novou inspiraci, ovlivňování, technické možnosti, okénko do světa… Padla cenzura, ale tím, že padl i společný nepřítel, se ono „hurá!“ časem vyčerpalo a byla potřeba se zorientovat v dramaturgii – aby forma představení nepřebíjela obsah. Změnil se také systém financování, získat peníze bylo o něco těžší, ale svoboda za to samozřejmě stála. Jsem šťastná hlavně pro svoje děti – tedy pro všechny nastupující generace, které se po světě mohou libovolně pohybovat, jít „na vandr“, vidět, přebrat si to, vyzkoušet… Mimochodem jedno z mých dětí se narodilo v Lyonu listopadu 1989 s prstíky do „véčka“, tak je to takové symbolické…

Všem respondentům děkujeme!

Loutkář 4/2019, s. 70–72.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.