Loutkar.online

Lešková-Dolenská, Kateřina: Spectaculo ve vrcholné formě

Letošní ročník mezinárodního festivalu loutkového umění se vydařil. Festivalová dramaturgie se poctivě pokusila o co nejširší vhled do sféry loutkového divadla a představila divákům opravdu různorodé možnosti, jak s loutkami/objekty/materiálem na scéně naložit.

Porotě 13. ročníku mezinárodního festivalu Spectaculo Interesse, v níž jsem zasedala společně s Martinou Maurič Lazar ze Slovinska a Markem Waszkielem z Polska, proto připadl nelehký úkol. V hlavním soutěžním programu se objevilo celkem 23 inscenací (plus dalších osm bylo k vidění v programu doprovodném), které se odlišovaly nejen vyjadřovacími prostředky a pochopitelně i zvoleným tématem, ale také zacílením, pro jaké publikum vznikly. A to v rozptylu inscenací pro nejmenší diváky od jednoho roku přes inscenace pro předškoláky, pro děti mladšího i staršího školního věku až po tituly pro dospívající i dospělé.

Přesto by se v programu nějaké styčné body, ať už formální, nebo obsahové, podařilo nalézt. Předně se dá s povděkem kvitovat, že velkému množství tvůrců není lhostejné, co se děje v současném světě, a seznamují publikum napříč věkovými kategoriemi se svým humánně-apelativním poselstvím. Často se vyskytlo téma migrace a s tím spojeného hledání nové identity v jiné kultuře, vykořenění a samoty, a v programu se objevila také inscenace otvírající problematiku ochrany životního prostředí. Je tedy zřejmé, že loutkové divadlo není vhodné jenom k převyprávění pohádek pro obveselení dětí, jak si většina společnosti bohužel stále myslí, ale dokáže zobrazit i zcela současné dění, které je čím dál tím temnější.

Spectaculo pro nejmenší

V (pro někoho dodnes sporné) kategorii divadla pro děti do tří let věku se v Ostravě objevili hned čtyři zástupci: inscenace Vzhůru nohama (Una soria Sottosopra) italského souboru La Baracca – Testoni Ragazzi, jednoho z průkopníků tohoto divadelního směru, Krecipupa polského LALE.Teatru, české Naivní divadlo s železničářsko-kynologickou odyseou Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! a hříčka Dobrou noc! (Good Night!) kanadského Puzzle Theatre.

Každý ze souborů se vydal jinou cestou. La Baracca – Testoni Ragazzi si vzal jako základní inscenační princip práci s papírem. Na scéně je bílá kovová palanda, po níž se dá lézt a herci na ni kovovými klipsami přichycují schematické náčrty prostředí (dům, strom, park, město). Hlavní dějová linka je poměrně lehce srozumitelná – pojednává o dvou osamělých lidech, kteří nevědomky sdílejí jednu kočku. Jenže ta se ztratí a oba se ji vydají hledat, nejprve každý za sebe, posléze se spřátelí. Po celodenním marném putování kočku objeví, jak sedí před domem. Papír se ukázal jako ideální materiál a vydatně mu pomáhal propracovaný sound design charakterizující jednotlivá prostředí (zvuky města, ptačí zpěv, zurčení potoku), velký díl úspěchu však ležel na dovednosti herců (Andrea Buzzetti a Carlotta Zini) působit přirozeně a beze slov sdělovat vše podstatné. Inscenace na závěr festivalu získala cenu za otevírání divácké fantazie.

S čestným uznáním za vytvoření divadelního světa srozumitelného a blízkého nejmenšímu divákovi v mnoha cenami ověnčené inscenaci Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! z Ostravy odjelo Naivní divadlo Liberec. Protože už o ní bylo podrobně napsáno mnoho, a dokonce i v tomto čísle v souvislosti udělením ceny Českého střediska UNIMA Erik (viz s. XX), přejděme k inscenaci, která se vydala směrem zcela opačným. Mám na mysli Krecipupu, která je údajně pro děti od jednoho roku (scénář, výprava, režie Tomasz Maśląkowski, který v inscenaci spolu s Grzegorzem Mazońem také účinkuje). Vytváří totiž na scéně svérázný svět, který je maličkým divákům zhola nesrozumitelný. Na scéně jsou dvě bílé smaltované toaletní mísy a dva muži nejprve v oblecích a posléze jen v bílých tílkách a trenýrkách, kteří rozehrávají své fekálně gymnastické etudy s vlajícím toaletním papírem, pojízdnými záchody i gumovými zvony. To je opravdu nenapadlo, že dětičky v tomto věku sotva chodí na nočník a dva pánové, co dělají „spartakiádní“ choreografie na velmi ryčnou hudbu, je spíš vyděsí? (Ano, několik dětí se během představení skutečně rozplakalo.) Na druhu stranu oceňuji jejich obrovské herecké nasazení a zachovávání vážného výrazu tváří v tvář bizarnosti choreografie s toaletní mísou.

Na rozdíl od nekontaktní a divácky spíše odmítnuté Krecipupy, sklidil kanadský herec a loutkář Csaba Raduly (Puzzle Theatre) obrovský úspěch s – ve své podstatě jednoduchou – etudou Dobrou noc! Je opravdu prostinká, ale o to zábavnější: co všechno se dá na scéně vymyslet, když je k dispozici peřina, polštář a látkový mazlík s knoflíkovýma očima na spaní, a hlavní hrdina ne a ne zabrat. Věci postupně ožívají a nespavec pochopitelně usne až těsně před zvoněním budíku. Děti přítomné na festivalovém představení reagovaly naprosto fantasticky, srdečně se smály všem gagům a vděčně přijímaly pobídky, které z jeviště přicházely. Zkrátka inscenace ve stylu „…si pořádně zařádit“.

Předškoláci a raný školní věk

V této věkové kategorii se zejména vyprávěly příběhy a dlužno doplnit, že žádný z nich se neopíral o notoricky známou literární či filmovou předlohu nebo klasickou pohádku. Inscenaci Yana a Yeti přivezl soubor Pickled Image (ano, titíž, kdo do Ostravy zavítali před dvěma roky s lehce agresivními klauny) a vznikl ve spolupráci s Nordland Visual Theatre, divadelním studiem na Lofotách (více o něm viz s. XX). Tentokrát byl styl práce Pickled Image zcela jiný, místy scénograficky velmi popisný až filmový. Scéna je rozdělena na tři herní segmenty – pro celkový pohled (využití marionet) a dva detailní „záběry“ (manekýni). Hlavní hrdinka Yana, cizinka, přijíždí kamsi do hor do sirotčince (na detailní scéně se objeví kouřící a svítící vlak, i malebné rozsvícené městečko) a postupně se aklimatizuje v dětském kolektivu. Nicméně stále naráží na nedůvěru a jazykovou bariéru (v inscenaci se využívá smyšlený jazyk). Yana se při dětské hře ztratí v horách a spřátelí se s malým yettim, který ji bere takovou, jaká je, a nemá žádné předsudky. Inscenace nabízí lehce hororové vyprávění pro děti – ovšem s dobrým koncem – které si dovedu představit i jako animovaný film; estetika inscenace tomu byla velice blízká. Svým realismem a absolutní doslovností pro mě však trochu popírala fantazijní, metaforické a obrazové možnosti loutkového divadla.

Druhým příběhem, který si divadelníci pro děti přichystali, byla původní pohádka Pavla Gejguše Plasťáci útočí v podání domácího souboru a hraná na alternativní scéně, o níž jsme tiskli nadšenu recenzi (viz Loutkář 2/2019, s. 50–53). Nevím, co se stalo, ale nemyslím si, že by byl problém jenom v tom, že se festivalové uvedení zkrátka nepovedlo. Inscenace sice záslužně otevírá problematiku znečištění životního prostředí všudypřítomným plastovým odpadem (který má tedy údajně na svědomí zlovolný Plastik Všemocný), ale jinak ten výchozí text velmi „šustí papírem“ a jen usledovat dějové zákruty je poměrně složité (například první dvě třetiny příběhu se hledá krystal, co umí vytvořit vodu, jíž je fatální nedostatek, a v poslední třetině už si na něj nikdo ani nevzpomene). Výprava je přitom divácky atraktivní a kombinuje nejen různé materiály, ale i druhy loutek (malé prstové i manekýny). Inscenaci beru jako pokus najít způsob, jak s dětmi o blížící se ekologické katastrofě hovořit, ale nepovažuji ho za úplně šťastný.

Další inscenací, kterou zvolený příběh ve výsledku „zradil“, je Já a blecha (Me and the Flea) nizozemského Teater Lichtbende, které experimentuje s projekcí a starými laternami magikami. Divadelně je provedena – jak je u Lichtbende obvyklé – dokonale. Kombinuje živou hudbu a nápaditý, opět živě vytvářený, zvukový plán (zapojení ozvučených kartáčů, hravé využití zvuků starých digiher, nazvučení bublání brčkem apod.), který velmi zdařile doplňuje příběh na projekční ploše. Jenže jak jsem naznačila, právě ten je svou trivialitou kamenem úrazu. Údajně vychází z reálného příběhu jedné členky souboru, která jako malá našla toulavého psíka a dovedla ho domů. Když ho tatínek vyhodí zpět na ulici, je holčička nešťastná a téměř se při jeho hledání ztratí. Rodiče obměkčí a pejska si vezmou domů. Jenže s ním domů přinesou i kolonii blech, které se jen velmi těžko zbavují – a to je celé, ovšem roztažené na 45 minut.

Dramaturgická bezradnost čišela i z druhé inscenace, kterou se v Ostravě prezentovalo kanadské Puzzle Theatre, Proměnlivá oblačnost (Variable Cloudiness). Oba jeho členové (Pavla Mano a Csaba Raduly, kteří na sebe na minulém ročníku strhli pozornost inscenacemi s využitím mikrotenových sáčků a papírových kapesníků) si tentokrát zvolili jako hlavní materiál papír, přesněji klasické bílé čtvrtky o formátu A4, ovšem pomalované neumětelskými – avšak svým způsobem roztomilými – dětskými kresbami vyvedenými pouze černou konturou. Asi bylo záměrem, aby byla inscenace lehce groteskní a lehce nonsensová, každopádně se zdála nekonečným opakováním několika málo situací a motivů nekonečná a agresivitou v podkresové hudbě a překvapivě i v hereckém projevu pro děti vlastně nevhodná.

Nesrozumitelná byla také inscenace Blizzard od suboru Une Tribu collectif z Belgie, a to zejména kvůli jejich nápadu, jistě dobře a vstřícně míněnému, přečíst a vysvětlit dějové zákruty v češtině. Herci, co se textem snažil prokousat, bylo rozumět každé páté slovo a dohromady s tím, co jsme zhlédli, se to věru v žádný jasný obraz nesložilo. Na scéně jsou nějací velmi teple oblečení dělníci odněkud z dalekého severu a hrají na malém stolovém divadle využívajícím přírodní materiály příběh člověka, podle programu dávného prapředka Nanooka, kterého osvobodí z velkého ledového kvádru (malý, bílý bezpříznakový manekýn), o jeho soužití s přírodou (soupeřem mu je hlavně medvěd Kimik). Víc jsem ovšem při nejlepší snaze nepochytila.

Neloutková, ale prací se stínohrou a sugestivitou provedení zajímavá inscenace Moje místo (Ma tache) dorazila taktéž z Belgie (soubor Cie O quel dommage). Dala se přečíst jako existenciální příběh opuštěné ženy, která sedí doma, slaví své narozeniny, a aby nebyla tak sama, vyfabuluje si imaginárního společníka pro oslavu – svůj stín (mimochodem, podobně existenciálně by se dala pootočením divácké perspektivy vyložit i zmiňovaná italská inscenace Vzhůru nohama, kde se dá ústřední pár přečíst také jako soužitím znavená dvojice neschopná vzájemné komunikace). Jenže protože je to pro čtyřleté děti, a nikoli pro životem ztrhané dospělé, tak to má nejspíš být veselá groteska o obživlém stínu, který svou majitelku zlobí, jedná samostatně a začíná být až vzpurný, takže se žena nakonec stínu sama přizpůsobuje, ale na konci se stanou kamarádkami.

Inscenace zacílené na děti do věku „teen“

V této kategorii jasně dominovaly inscenace výrazně výtvarné a využívající projekci, ať už to byl Bílý tesák z DRAKu pojatý jako live cinema a tematizující limity osobní svobody, nebo dvě inscenace s dívčími hrdinkami – Někde jinde (Nekje drugje) slovinského Lutkovno Gledališce Ljubljana a Galaktická Červená Karkulka (La Caputxeta galàctica) španělského souboru Insectotropics. První vyznává inscenační minimalismus a seznamuje dětského diváka s dívenkou, jíž se podaří s rodiči uprchnut z válečné zóny a hledá nový domov v nové zemi, kde zápolí s neznalostí jazyka a traumatickými zážitky. Sólová inscenace se odehrává ve školní třídě a hlavním scénografickým prvkem je černá školní tabule, na první pohled úplně obyčejná, na niž se dá malovat křídou, a na druhý pohled divák zjistí, že je to zároveň projekční plocha, která dokáže kresby oživit. Asja Kahrimanović Babnik je ideální představitelkou malé školačky, hraje ji civilně, nepateticky a velice uvěřitelně. Vypráví (a kreslí) o tom, jak musela přestat chodit ven a začít se s maminkou a svým psíkem schovávat ve sklepě a jak jí jednou pejsek utekl do parku, ona za ním vyběhla a jen tak tak při bombardování unikla smrti (na rozdíl od zvířete). Mimochodem právě scéna náletu patří k těm, které se svou sugestivitou vryjí divákům hodně hluboko, a přitom nebyla realizována nijak složitě – pouhým házením hrstí rozemleté prašné křídy na tabuli. Inscenace získala čestné uznání za silné humánní poselství realizované minimalistickými prostředky.

Španělé pro svou Červenou Karkulku a její příběh iniciace vytvořili koncept zcela odlišný a řekla bych až zbytečně přebujelý. Využívají multimédia, dvě projekční plochy, práci s živou kamerou (detailní snímání herečky), dotáčky a ještě živé snímání akce dvou výtvarníků, kteří na scéně živě malují a různými objekty dotváří projekci. Kvůli této přetechnizované formě sedí na scéně opravu velké množství lidí včetně osob, které pouští a míchají zvuky a obraz a ze celou dobu trvání představení jedinkrát nezvednou hlavu od svého notebooku.

Inscenace otvírá témata, jako jsou ženskost vs. dětskost, sny o svobodě a cestách do neznáma (v tom se lehce tematicky blíží zmiňovanému Tesákovi), bloudění labyrintem dospívání a hledání sebe sama, a prokládá je psychedelickými obrazy. Nemohu se ovšem ubránit dojmu, že méně je více.

O zcela konzervativní a formálními postupy staré inscenace Pověst o ikonopisci Dionisijovi ruského loutkářského souboru z Vologdy si netroufám říci nic, protože stejně jako u Belgičanů jsem zásadně narazila na problém nesrozumitelnosti jazyka (a že se v inscenaci mluví opravdu hojně) a nepomohlo mi ani to, co jsem viděla, protože v inscenaci stejné loutky představují různé postavy a celé je to spíše ilustrované vyprávění o skutcích ze života světce podbarvené ruským folklorem.

Loutkařina pro dospívající a dospělé

Z inscenací pro nejstarší věkovou kategorii vynechám podrobnější popis Seance od německého Decoltas Handwerk, protože jsem o ní už referovala v Loutkáři 2/2016, s. 76–79, a maňáskové rakvičkárny Dům od dánského Sofie Krog Teatre, o níž se více dočtete v čísle 1/2018, s. 86–89. Snad jen podotknu, že je dobrým dokladem, že loutkové divadlo snese v groteskní nadsázce sebevětší nechutnost a morbidnost, stejně jako to bezezbytku prokázala inscenace souboru IDDQD Goon: Krvavá pomsta, která získala cenu za plnokrevný herecký projev a za inspirativní využití loutkářských prostředků. I o Goonovi už se toho na stránkách Loutkáře napsalo mnoho, tak snad jen stručné shrnutí – tato inscenace, která už bohužel zažila svou derniéru, byla totiž pozoruhodná hned několika znaky. Zaprvé dokonale využila klasické víceméně iluzivní kukátko, tedy tradiční divadelní formu (s možností hraní v několika scénách nad sebou a vedle sebe, tak jako s nimi pracují třeba Buchty a loutky). Zároveň naplnila tuto známou formu novým obsahem, když vyhmátla, že loutky unesou brakovou estetiku velice dobře a vulgarismy se v podání mrňavých „drsňáckých“ loutek stávají divadelně ještě účinnějšími (ano, opět je zde tušit vliv B+L) a že občasné aktualizace z pestrého života našich politických reprezentantů přinesou představení velmi pikantní příchuť. Co bylo na inscenaci také pozoruhodné, bylo to, jak dokonale promítla téma šikany a eskalujícího násilí i do vztahu mezi herci a dovolila tak rozehrát dvojí rovinu příběhu – tu divákům viditelnou i tu tušenou za paravánem. A v neposlední řadě bylo úchvatné sledovat naprosto strhující herecké nasazení všech tří účinkujících (Dan Kranich, Antonín Týmal a Jan Strýček). Je opravdu škoda, že už je Goon minulostí a nezbývá než doufat, že se soubor IDDQD brzy vytasí s něčím novým.

Na podobném principu – tedy předvádění vykloubeného politicky zabarveného kabaretu, který ovšem nesršel testosteronem jako Goon a jeho parťáci, ale rozehrával feministickou linku – vystavěla svou sólovou inscenaci Mein Kind s podtitulem Fantastický kabaret diktátorovy matky izraelská loutkářka a klaunka Michal Svironi (Svironi Fantasy Theatre). Lámu si doteď hlavu, proč u českého publika Svironi tak strašně pohořela. Jestli to bylo jen nepovedeným představením, kdy diváci na její aktivizační výzvy téměř vůbec nereagovali, nebo tím, že dělat si legraci z Hitlera po více než sedmdesáti letech od skončení války už je tak strašně ohrané, že už to vlastně nikoho ani nebaví… A stylizace stand-up komičky do matky všech diktátorů, která je přímo na scéně dost explicitně porodí, pro mě bylo také spíš z ranku dehonestace ženství než vtipnou nadsázkou.

Poněkud rozpačitá jsem byla i z inscenace Rat, ačkoli si všech členů Fekete Seretlek jako uměleckých osobností velmi vážím. Myslím, že tentokrát se jim ambiciózní orwellovský projekt parafrázující 1984 o vzestupu krys a pádu lidstva rozsypal pod rukama a nezachraňují ho ani herecké a pěvecké nasazení.

V programu se ovšem objevil i druhý slavný román George Orwella Farma zvířat, a to ve velmi nápadité úpravě Tomsy Legierského s názvem Alfa farma (Divadlo Alfa), která získala čestné uznání za divadelní uchopení tématu a precizní hereckou a animační interpretaci. Protože jde také o titul, o němž jsme několikrát psali, omezím se na jediné konstatování – na této inscenaci si cením perfektní herecké souhry, brilantní soustředěné animace a dramaturgického propojení motivů z románu s evokací nástupu kolektivizace v Československu demonstrovaného na osudu skutečného sedláka Josefa Straky.

Cenu za intimní umělecké uchopení současného tématu v inscenaci Invisible Lands získalo duo Ishmael Falke a Sandrina Lindgren (Livsmedlet Theatre a Grus Grus Theatre ry) z Finska. Inscenace představuje divákům nijak blíže nespecifikovanou skupinu uprchlíků, která se vydává na nebezpečnou a dost strastiplnou cestu přes hory, ploty s žiletkovým drátem a moře kamsi do vytoužené země. Jednotliví migranti jeden po druhém odpadají, nejprve ti starší a ti s dětmi, velký kus cesty už absolvuje pouze muž a žena, které se jako jediné podaří dorazit do cíle. Inscenace je pozoruhodná po formální stránce – všechny postavy jsou totiž titěrné, o velikosti maximálně tří centimetrů, a hraje se s nimi přímo na polonahých tělech obou herců (kam si je nalepují), která se proti nim zdají obrovská. Herci pracují také s principem live cinema a detailní sekvence natáčí – v makrodeatilu se zdají výřezy těl opravdu jako krajina. Sugestivní jsou zejména dva momenty. Doslova akční je scéna, když se na nohou pokrčených v kolenou a představujících hory uprchlíci ukrývají, zatímco je ze vzduchu hledá helikoptéra (s kamerou), a stejně strhující je i plavba maličkého člunu s uprchlíky na rozbouřeném moři, které herečka vytvoří ze svého břicha natřeného modro. Inscenace, zase o kousek posouvající možnosti loutkového divadla, má jen jednu nevýhodu. Pro velký odstup daný miniaturností vystupujících postav a jejich téměř nepostřehnutelnou individualizaci je poměrně těžké se s nimi ztotožnit a vidět za nimi konkrétní lidské osudy (když to porovnám třeba se zmiňovanou slovinskou inscenací Někde jinde). Navzdory tomu ji řadím mezi nejinspirativnější počiny letošního Spectacula.

Opravdovým vrcholem a nositelem festivalové hlavní ceny se pak pro mě stal španělský soubor Zero en Conducta a Rotativa Performing Arts za inscenaci Mechanismus duše (Eh man he). Tato taneční inscenace zkoumá loutkovost loutky i loutkovitost lidského těla a pohrává si s jejich vzájemným vztahem. Pět tanečníků a zároveň loutkářů se plynule střídá o vodění manekýna v životní velikosti tak sugestivně, že občas není poznat, kdo je na jevišti živý a kdo ne. Těžko vyprávět nějaký příběh, je to spíš tok obrazů, kde loutka dýchá, tančí, vodí ostatní tanečníky a oni vodí ji. Dva protagonisté souboru Zero en Conducta, Julieta Gascón a Putxa, si pár dní předtím na festivalu vystřihli ještě drobnou komickou hříčku Odpad (Trash), v níž jim v rukou obživly kelímky od kávy, mikrotenové sáčky nebo třeba slupky od banánů, jinými slovy vcelku realistický obsah odpadkového koše, a publiku bezezbytku dokázali, že patří mezi nejtalentovanější současné loutkáře.

Díky skutečně eklektické dramaturgii letošního ročníku Spectacula Interesse je zřejmé, že je pomocí loutkového divadla v tom nejširším slova smyslu možné vyprávět příběhy strhující, apelativní, aktuální, smutné, kruté, plné bolesti ale i naděje. A viděli jsme, že pro to lze využít jak klasické loutky, tak práci s ready made předměty, sofistikovanou techniku nebo multimédia, ale třeba i úplně obyčejný papír nebo křídu. Loutkové divadlo zkrátka žije.

Loutkář 4/2019, s. 54–57.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.