Lešková-Dolenská, Kateřina: Loutky jsou dnes respektovaná umělecká forma

Loutky jsou dnes respektovaná umělecká forma

Přiznám se, že zcestovaný a světoznámý loutkář a technolog Bernd Ogrodnik, kterého si mnozí ještě pamatují jako lektora z Loutkářské Chrudimi, je pro mě doslova synonymem islandského loutkářství, a proto jsem doufala, že si ve svém nabitém itineráři najde čas mi pomoci doplnit islandskou část tématu. Jak vidíte, nezklamal a byl jako vždycky vstřícný, milý a skromný. Žádná nafoukaná primadona!

Rozhovor: Kateřina Lešková Dolenská

Jsou v islandském loutkářství vysledovatelné nějaké nové trendy a tendence?

Nemyslím si, že by existoval nějaký konkrétní trend, ale dobrá zpráva je, že loutkářství žije. A to nejenom v podobě „klasických“ loutkových inscenací, ale také v tom, že loutkové postupy zvolna pronikají do divadelních inscenací všeho druhu.

Kdo podle vašeho názoru dnes patří na Islandu mezi nejinvenčnější divadelníky, pokud se tedy budeme bavit o loutkovém divadle v tom nejširším možném pojetí?

Naše divadelní scéna je tak živá a bohatá, že je obtížné poukázat na jednoho konkrétního umělce. Můj pohled je samozřejmě velmi subjektivní a vychází zejména z toho, s jakými režiséry a scénografy jsem kdy měl to štěstí pracovat. Águsta Skúladóttir režírovala mnoho z našich inscenací a pro mě jako pro loutkáře je velmi důležité, že je to režisérka, která má otevřené oči i otevřené srdce vůči všemu, co loutky mohou nabídnout. Režiséři, kteří jsou zvyklí pouze na činoherce, často nedokážou tuto jedinečnou příležitost využít, protože nevnímají, v čem jsou loutky výjimečné a jaké mají možnosti. Águsta Skúladóttir to ale chápe velmi dobře. Nicméně i její „klasické“ divadelní inscenace jsou známé svým inovativním přístupem. Bergur Þór Ingólfsson, který režíruje naši příští inscenaci, má velmi podobný přístup a za svou práci získal mnoho cen. Také bych rád zmínil Gísliho Örna Garðarssona ze slavného divadla Vesturport a Þorleifa Arnara Arnarssona, který je dnes uměleckým ředitelem berlínského Schauspielhausu. Jednou z mých oblíbených kostýmních návrhářek a scénografek je Eva Signy Berger, se kterou spolupracujeme již počtvrté; ta kromě práce pro loutky navrhuje scény pro operu, Národní a Městské divadlo, Islandský taneční soubor a mnoho nezávislých divadel.

Je možné hrát loutkové divadlo výhradně pro dospělé publikum? Jsou na to Islanďané zvyklí, nebo ho spíše řadí do škatulky zábavy pro děti?

Hrát pouze pro dospělé by byl v naší maličké zemi velmi obtížný úkol. Na Islandu žije jenom 350 000 lidí, a proto je v podstatě nezbytné, aby loutkáři byli z hlediska věku diváků flexibilní.

Jaké je tedy postavení loutkového divadla v islandské kultuře? Je vnímáno na roveň s jinými divadelními druhy?

Loutky už jsou dnes zavedené jako respektovaná umělecká forma, ačkoliv stigma dětské zábavy dodnes trochu přežívá. Nicméně mnoholetá snaha vytvářet kvalitní inscenace pro diváky všech věkových skupin přinesla své plody. Mnoho našich rodinných inscenací stále častěji přitahuje dospělé diváky. Naše příští inscenace Loutkář je pak určena výhradně dospělým.

Jak u vás funguje systém financování kultury?

Každý rok mohou loutkáři stejně jako ostatní umělci žádat o veřejné finance, a to zejména od ministerstva kultury a od své obce. Občas se objeví i nějaký soukromý grant. Abychom mohli přicházet s novými inscenacemi, musíme se dostat mezi pár vyvolených. Na to se ale samozřejmě nedá spolehnout, takže obživu nám zajišťují hlavně prodeje vstupenek a naše zájezdová představení.

Kolik profesionálních loutkových divadel dnes na Islandu přibližně působí?

Aktivních profesionálních loutkových souborů dnes máme pět. Náš je jediný, který má to štěstí, že má i vlastní stálou scénu. Naše divadlo Puppet Loft se nachází v hlavní budově Islandského národního divadla, s kterým úzce spolupracujeme.

Jsou nějaké instituce zaměřené na podporu a dokumentaci loutkářství?

V městečku Borgarnes kousek od Reykjavíku dříve existovalo Centrum loutkových umění. V něm se nacházelo divadlo, muzeum i restaurace a bylo velmi oblíbené. Jmenovalo se stejně jako náš soubor: Svět loutek. Bohužel ekonomická recese před osmi lety zasáhla Island velice tvrdě a naše centrum bylo jednou z jejích obětí. Přišli jsme o veškeré zdroje veřejných financí. Od té doby jsme pro naše divadlo i dílny našli nový domov v Islandském národním divadle, které nám i loutkářství pomáhá mnoha různými způsoby. Z muzea ale zbyla jenom malá výstavka na schodišti vedoucím k našemu divadlu.

Je na Islandu možnost loutkářství studovat?

Právě jsem doučil jeden kurz na Islandské umělecké akademii. Ten se koná každé dva roky. Učí tam i další loutkáři z Islandu i ze zahraničí. Občas se pořádají nějaké workshopy v rámci různých festivalů. Do našeho divadla také pravidelně zveme stážisty z celého světa. Všechny své poznatky volně šíříme na Facebooku, protože internet je skvělé médium pro to, abyste se o své vědomosti podělili s větším mezinárodním publikem. Zhruba 3–4 měsíce každého roku strávíme na cestách a učíme a vystupujeme na celém světě. Očekávám, že v blízké budoucnosti asi začnu nabízet také kurzy online, abych snížil svou uhlíkovou stopu a aby se do nich mohli zapojit studenti opravdu odkudkoliv.

Jsou na Islandu zastoupeni i amatérští tady takzvaně neprofesionální loutkáři?

Na setkání UNIMA chodí obvykle asi dvacet lidí. Zhruba polovina z nich jsou profesionálové.

Kolik je na Islandu divadelních festivalů, které do svého programu zahrnují i loutkové inscenace?

Když ještě fungovalo naše centrum, pořádali jsme v něm mezinárodní festival. Ale v průběhu let se nepravidelně a v různých částech ostrova konaly i jiné. Protože je nás ale tak málo, posílili jsme v posledních letech své vazby na ASSITEJ jako mezinárodní sdružení divadla pro mladší diváky. Na festivalech ASSITEJ proto dnes vždy vystupují i loutková divadla. Také je nutné zmínit festival Act Alone, který se na Islandu koná každoročně v odlehlé oblasti Západních fjordů. Na tomto jedinečném festivalu vystupují pouze sóloví performeři, což se pro naše loutkáře ukázalo jako skvělá příležitost.

Existuje na Islandu odborné periodikum reflektující loutkářský obor?

Na něco takového je nás příliš málo. Jsme ale součástí širší severské komunity a skandinávské časopisy o tom, co se u nás děje, často referují.

Víte o nějakých přímých vazbách mezi islandskými a českými divadelníky? Ať už se realizují formou koprodukcí, stáží, hostování…

S některými českými umělci jsme v kontaktu a dříve jsme s nimi spolupracovali. Dvakrát jsme u nás měli stážisty z Česka. Ale pokud vím, tak dnes mezi našimi zeměmi žádná spolupráce neprobíhá. Řekl bych, že s tím musíme něco udělat!

V roce 2015 jste byl zvláštním hostem Loutkářské Chrudimi, kde jste nejen vystoupil v programu se svou inscenací Metamorphosis, ale vedl jste i stejnojmenný týdenní seminář. Zaujalo vás na české loutkářství? Chtěl byste se k nám ještě za loutkami vrátit?

Chrudimský festival byl báječný, a pokud by mi na to vyšel čas, kdykoliv bych tam rád přijel znovu. Jak festivaloví diváci, tak účastníci workshopů byli velmi vstřícní a nadšení. Pro naše milované umění je mezinárodní spolupráce zcela zásadní. Podle mě je velmi obohacující a také nezbytné občas známé domácí prostředí opustit a nechat se inspirovat jinými kulturami a umělci. Bohatství české loutkové kultury i její dlouholetá tradice mě samozřejmě fascinují, protože nic takového na Islandu nemáme. Zároveň je tu ale vždycky riziko, že tradice povede k jisté stagnaci. Jsem přesvědčen, že aktivní výměna a nepolevující snaha hledat nové a lepší techniky i způsoby jevištní práce je zcela nezbytná pro to, abychom zajistili loutkářství zářivou budoucnost.

Loutkář 4/2019, s. 33–34.