Švecová, Veronika: Chtěl bych si vyzkoušet čistě loutkovou inscenaci

Činoherní režisér, kterého svedly loutky. I tak by se dal charakterizovat Martin Tichý. Rozhovor s ním je další částí letošního volného cyklu k připomínce 70. výročí založení Naivního divadla, které jeho vztah s divadlem pro děti nastartovalo, což Martin Tichý liberecké loutkové scéně oplatil nastudováním několika úspěšných inscenací. Mírná rozvernost rozhovoru budiž podzimní vzpomínkou na lehkost divadelních prázdnin.

Na JAMU jste vystudoval činoherní režii, ale poměrně záhy jste se začal věnovat práci pro loutková divadla. Jak jste se k loutkám dostal?

Tenkrát ještě existovala civilní náhradní vojenská služba, kterou bylo možné vykonávat i v divadle. Takže jsem nastoupil službu v Naivním divadle jako kulisák a začal se sžívat s divadlem pro děti.

Kdy jste se tedy poprvé profesionálně setkal s loutkami? Bylo to v inscenaci Vynález zkázy (2001) z repertoáru zmiňovaného Naivního divadla, nebo s nimi máte nějaké předchozí zkušenosti?

Předchozí zkušenosti s loutkami jsem neměl žádné a Vynález zkázy popravdě téměř loutkový nebyl, tedy ne ve smyslu klasických loutek. Loutka má podle mě řadu výhod i úskalí. Když už jednou je, účastní se poctivě úplně každé zkoušky a neškemrá o pauzu na chlebíček. Při zkouškách nereptá. Zato když jí něco nejde, nejde jí to zpravidla ztuha a nejde to v ní zlomit, leda fyzicky.

Vaším výrazným počinem byla inscenace Pohádka o Raškovi (2008). Kde se vzal nápad inscenovat pohádku Oty Pavla o slavném českém sportovci? Čím si vás tento námět získal?

S tím úžasným nápadem přišel dramaturg Tomáš Syrovátka. Pro dětské divadlo tak objevil možná nejlepší českou sportovní beletrii. Pohádka o Raškovi byla lákavá i tím, že jsme mohli na jeviště postavit žijící postavu, a ne jednu. V době uvedení žil i Raškův trenér Remsa, kterého v Naivním už jedenáct let hraje Mára Sýkora. Málokdy se herci stává, že hraje postavu, která se na něj dívá z hlediště, a jemu a Ondřeji Ševcovi alias Raškovi se to poštěstilo.

Jak na zkoušení Rašky vzpomínáte?

Zkoušet jsme museli po večerech a o víkendech, protože jsem tenkrát chodil ještě do práce. Výhoda byla v tom, že byl čas věci přizpůsobovat zkoušení a měnit. Hlavní koncepce prostoru, ve kterém diváci sedí obklopení kopci, fungovala od začátku tak, jak jsme ji se scénografkou Renátou Pavlíčkovou vymysleli. Ale třeba loutky jsem vyzvedával den před zkouškou u Renáty v jakémsi Újezdu u Českého Brodu a pak je zapomněl v kufru autobusu.

Co říkaly „živé předobrazy“ na výslednou inscenaci? Líbila se jim?

Na představení, které se hrálo během mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci v roce 2009, vzpomínám opravdu rád. Ten večer seděl v hledišti skutečný olympijský vítěz Jiří Raška i trenér Zdeněk Remsa. Když se na konci představení pan Raška neubránil slzám, všichni jsme se dmuli pýchou. U sklenky slivovice nám pak ale prozradil, že spouštěčem pláče byla československá hymna, kterou v představení zakrákají Jirkovi na počest vrány. Jiří Raška se nám pak podepsal na scénu. Čepice, které Český olympijský výbor nechal vyrobit k 60. výročí jeho zlatého skoku, takzvané „raškovky“, jsem daroval hercům ke 250. repríze. Není jednoduché hrát něco tolikrát a nezbláznit se.

Za Pohádkou o Raškovi putovala do Naivního divadla cena Erik za nejinspirativnější loutkovou inscenaci sezóny 2008/2009. Vy na svém kontě máte ovšem i cenu Alfréda Radoka nebo cenu Josefa Balvína. Co pro vás tyto ceny znamenají?

Přiznám se, že Erik znamenal to, že jsem se o existenci této ceny vůbec dozvěděl. O ceně Alfréda Radoka jsem věděl, a dokonce ji chtěl získat. A znamenala pro mě nevšední odpoledne – mohl jsem díky ní posedět s rodiči v kavárně Slávie a užít si to bezčasí při čekání na předávání, kdy člověk nikam nepospíchá a nic nemusí. Cena Josefa Balvína, dříve Cena MAX, je v mých očích asi nejprestižnější, protože šlo nejlepší českou inscenaci německého textu sezóny a konkurence byla větší. Činohra je přeci jen maličko rozlehlejší rybníček, divadlo pro děti je taková tůňka.

Byla pro vás osobně Pohádka o Raškovi v něčem přelomová?

Možná jsme přelomili nějaký čempurit při zakopnutí v Zakopaném a já svou žlutou tužku 6B.

Vidím, že pro vtip nejdete daleko, ale teď zase trochu vážněji. Pohádkou o Raškovi jste na sebe přeci jen upozornil jako režisér inscenací pro menšího diváka. V čem se podle vás divadlo pro děti nejvíce liší od toho pro dospělé?

Podle mě existuje jen dobré a špatné divadlo. Je snad Pohádka o Raškovi nebo Ronja dcera loupežníka jen pro děti? Některá představení mají rozhodně větší smysl, když je sledují děti s rodiči. Přál bych si, aby na večerní představení chodilo více dětí a na dětská víc dospělých.

Rozdíly tu ale jsou. Jedním je nefalšovanost dětských reakcí. Dítě, když se nudí, začne demolovat křeslo, na kterém sedí, odejde na záchod, vytáhne telefon, nebo se prostě začne bavit. Dospělý člověk nudou přimhouří oči, někdy tak dokonale, že zbytek představení prospí. Děti jsou dnes zvyklé na rychlejší tempo, častější změny a zkratku. Možná to souvisí s tím, že s nimi neděláme žádné dlouhé práce, které trvají, a necháváme je vnímat svět v rytmu videí na sociálních sítích a počítačových her. Průměrná délka videí na Instagramu je asi 30 vteřin, na Facebooku asi minuta. Čas formátů vysílaných pro děti se smrsknul. Když se dnes podíváte na nový díl animovaného seriálu, má oproti dílu vyrobenému před patnácti lety úplně jinou dynamiku. Animaci ovlivnil vývoj počítačových her, které se snaží o totální sugesci a pohlcení.

A co práce s loutkoherci? Je jiná než v činohře?

Práci s hercem u mě určuje náš vztah, ne divadlo. Snažím se, aby herec věděl, že to, co dělá, má smysl, a měl svobodu si s rolí hrát. Důležité je, aby ho to bavilo a co nejvíce si mohl vymyslet sám. Vždyť herci s herectvím začali, protože byli hraví a hráli své příběhy. Časem se na to, co je v nich, zapomíná, časem na to zapomenou i oni sami.

Přes možnou počáteční nedůvěru začínáte ve svých inscenacích loutkám dávat více prostoru. Vyvíjel se nějak váš vztah k „neživým hercům“?

Loutky mě v poslední době začaly bavit tím, že vyžadují zkratku a jde o druh omezení. U činohry není vždy zkratka nutná a někdy se jí staví do cesty psychologie. Zajímá mě, jak skrze loutku protéká lidská energie a emoce. Čím dál víc bych si chtěl vyzkoušet čistě loutkovou inscenaci.

Po deseti letech na Rašku v Naivním divadle navázala Pohádka o Liazce, kde se skutečné události opět mísí s pohádkovými motivy. Tentokrát jste ovšem nevycházeli z literární předlohy. Jak pohádka a následně inscenace vznikaly?

Motor zkoušení poháněl zajímavý námět, skutečné příhody žijících jezdců, fenomén nejznámější světové rallye a tajemná Afrika. To všechno se najednou vznítilo a na cestu po divadlech se rozjela hravá a zábavná hra o tom, jak tři liazáci uspěli v nejtěžším automobilovém závodě se sériově vyráběným vozem. Pohádka o Liazce je inscenace, která se musela zajet a díky energii herců si dnes s dětmi rozumí. Ty, které sledovaly etapu na festivalu Dítě v Dlouhé, se bavily tak, že jí dokonce udělily cenu Dítko.

Sám se často podílíte na dramatizacích dětské literatury. Jak při adaptaci kanonických i méně známých děl postupujete?

Když zasahuji do dramatizace, tak se snažím, aby nebyla moc upovídaná. Není větší trest pro herce než monolog, při kterém se z něj stane terč na žvýkačky. Když to jde, snažím se text nahradit akcí.

Kromě Tomáše Syrovátky často spolupracujete i s libereckým dramaturgem a zároveň výtečným dramatikem Vítem Peřinou – v ostravském Divadle loutek jste inscenoval i jeho texty. Jaký je podle vás Peřina-dramatik oproti Peřinovi-dramaturgovi?

Vítek má velký dar. Kromě toho, že dokonale ví, co loutky unesou, má smysl pro humor a zároveň empatii, což ho k dětem přibližuje. Když jsem chtěl dělat hru o Komenském, bez něj by to nešlo. Dokázal vymyslet koncept, který byl zábavný a citlivý. I proto se asi v ostravském Divadle loutek stále hraje. Dramaturg a dramatik jsou úplně odlišné role. Vítek zvládá oboje. Naivnímu divadlu se pořád daří přivádět na scénu ještě nehrané tituly a výrazné autorské věci. Žádné oprašování se nekoná.

Dalším častým členem vašich tvůrčích týmů je Ivan Acher. Jak byste přiblížil svou spolupráci s tak výraznou osobností na poli scénické hudby?

Jsem rád, že jsem s ním mohl dělat. Ivka je geniální. Může dělat všechno od režiséra, dramaturga, výtvarníka, grafika po herce nebo vrátného. Je to multitalent. Kromě pole scénické hudby mě ale ještě více baví jeho pohyb na drnové louce při vánočním fotbálku za jeho domem nebo na výletě lesem.

Vy už si mě zase dobíráte a sršíte humorem. Tak schválně! Co se vám vybaví, když se řekne Naivní divadlo Liberec?

Speciální font, oranžová, slon a první z dvojice mužů s největší hlavou.

A co byste divadlu popřál k jeho letošním 70. narozeninám?

Něco hřejivého. Třeba, aby vzplálo, shořelo a museli jej postavit znovu. Ale kdyby k tomu náhodou došlo, nebyl jsem to já.

Už to raději utněme. Není to s vámi lehké.

Martin Tichý (1975)

Roku 1999 absolvoval na JAMU obor činoherní režie. Kromě režírování v Naivním divadle Liberec, Divadle F. X. Šaldy nebo třeba v ostravském Divadle loutek napsal i divadelní hry či dramatizace a působí také jako copywriter na volné noze.