Šlechtová, Ema: Continuo v Chrudimi: Na vážno

Malovické Divadlo Continuo asi není nutné podrobně představovat. Svým působením od roku 1990 přináší na českou scénu alternativní divadelní vlnu spojenou s důrazem na fyzické, loutkové a pouliční divadlo. Inscenace vznikají jakožto produkt tvůrčích workshopů, kterých se účastní umělci jak domácí, tak zahraniční.

Na letošním 68. ročníku Loutkařské Chrudimi mohli diváci vidět dva takové projekty: loutkovou pohádku Zuna (ve stanu za Divadlem Karla Pippicha) a fyzické divadlo masek s až politickým přesahem Mea Culpa (Divadlo Karla Pippicha). Z hlediska použitých prostředků zcela odlišné tvary však sdílejí vztah ke kulturním kořenům, přes které krůček po krůčku hledají svou vazbu k současnosti.

Pudem hnaná zvěř?

Příjezd performera Charlese Nomwendé Tiendrebéogo do Chrudimi se dá považovat za jeden z horkých a hojně diskutovaných bodů v programu celého festivalu. Tvůrce, který se zajímá především o propojování současného fyzického divadla s tradiční africkou kulturou masek, pochází z Burkiny Faso. Divadlem se zabývá již od gymnázia a vnímá ho především jako prostředek komunikace, který je nezbytný pro rozvoj společnosti. Není tedy náhoda, že jeho sólová inscenace Mea Culpa otevírá už samotným názvem otázky spojené se zodpovědností za stav světa, v němž žijeme. Ať už se vypořádává s krvavou africkou historií, nebo naráží na populismus Donalda Trumpa, jeho výpověď nabývá až apelativního rozměru. Každý z nás se snaží popasovat se svým dílem viny, je zmítán démony nebo stíny z minulosti a pod tíhou tohoto vědomí zápasí se svým okolím, ale nejvíce se sebou samým, stejně tak, jako Nomwendé na jevišti.

Na scéně se válejí čtyři staré pneumatiky, které vyvolávají dojem skládky, na níž se dnešní společnost nachází. Na malém oltáři stojí dřevěná socha bojovníka, prezentující jakousi božskou entitu, která vytváří jevištního partnera pro herce a zároveň symbolizuje vyšší božskou sílu, které se musíme kořit. V různých částech scény i hlediště jsou pak poschovávané zvířecí masky buvola, osla nebo třeba prasete. Velmi jednoduše pojatý prostor proto potřebuje lidské tělo, aby mohl skutečně ožít. Byť je pohyb doprovázen útržky textu v angličtině, nejpodstatnějším zůstává fyzično. Na polonahém a vypracovaném těle performera lze sledovat sebemenší záchvěv každého svalu. Kapičky potu, které mu postupně začínají stékat po kůži, na scéně formují obraz lidské obnaženosti a zranitelnosti. Nasazením každé z masek vzniká nové alter ego, které definuje celkový pohyb: šelma se úlisně plíží a posměšně útočí na diváky se slovy: Who gave you freedom?, zatímco oslovi se podlomují kolena a tělem prochází třes. Převtělováním se do zvířecích archetypů se mimo jiné otevírá další motiv – nejsme nakonec všichni jen pudem hnaná zvěř?

V mnoha ohledech pro mě zůstává Mea Culpa nezřetelná, ale přesto setrvává intenzivní, až tělesný prožitek hrůzy. Energie, kterou Nomwendé vysílá, je silná, temná, až rituální. Často nekonkrétními a většinou pohybovými prostředky vyvolává mnoho otázek, které nemusí být nutně spojené s tématy, která inscenace cíleně otevírá. V mých očích jde především o zamyšlení nad sebou samým a nad světem kolem nás. A není příliš podstatné, zda se přihlížející divák bude snažit popasovat se světovou politikou, nebo prohřešky v osobním životě. Hlavní sdělení zůstává jasné: každý si nese svůj díl viny, s níž se musí vyrovnávat každý den.

Lehce feministická pohádka

Autorská loutková pohádka Zuna je přece jenom o něco odlehčenější a rozhodně cílenější na dětské publikum. Zachovává silný podtext nejen typického souboje dobra se zlem, ale táže se, co jsme schopni obětovat pro ty, které milujeme. Příběh s až lehce feministickým nádechem vypráví o ženě, která by i bez muže chtěla mít dítě a žádá o pomoc déšť. Malá holčička Zuna, která se narodí z červeného listu, je propojená s přírodou a mluví se zvířaty. Musí podstoupit náročnou cestu za vysvobozením zakleté matky, která doplatila na zahrávání si s přírodními principy a kvůli vytouženému mateřství uzavřela smlouvu s čarodějnicí.

Scénografii tvoří skříň, jejímž otevíráním nebo nahýbáním vznikají jednotlivá dějiště. Dřevěné loutky-manekýni, jen lehce opracované, evokují keltskou či indiánskou kulturu, stejně tak jako celkový zjev obou herců Natálie Váňové a Filipa Bednára. Zatímco matka i Zuna jsou jemné a mají upravené vlasy, čarodějnice ve smaragdových šatech vyrůstá z neopracovaného robustního kusu dřeva a chamtiví sousedé mají černé kruhy pod očima. Velmi vkusné loutky, které svou vizualitou odpovídají charakteru postav, ale občas nefungují v herecké akci a svou velikostí a pohyblivostí často ztěžují proces animace. Nejfunkčnější se nakonec ukazuje být postava žížaly-hermafrodita, růžové látky natažené mezi dvěma tyčkami. Jedna strana s mužským a druhá s ženským hlasem, které se neustále handrkují mezi sebou, tak vtipně vykreslují biologickou obojetnost. Vstupem žížal vznikají odlehčující gagy, které velmi funkčně rozráží jinak vážný příběh a ucelenou formu.

Zuna klade mimo jiné důraz i na hudbu a důmyslně ji propojuje s narativem. Zatímco Bednár hraje na kytaru v předklonu, jeho tělo se stává horou, po které matka stoupá na posvátné místo. Déšť, zastupující v příběhu funkci božské síly, je evokován chrastivým zvukem přivolávačem deště. Takové detaily fungují ve prospěch inscenace jako celku a podporují její hravý a určitým způsobem svobodný nádech.

Continuo rozhodně představuje na české scéně „něco jiného“. Možná ne vždy divadelně dokonalého. Přináší však jiné úhly pohledu a svým divadelním jazykem otevírá originální dialog s divákem. Mea Culpa i Zuna nám připomínají základní hodnoty lidství a nutí nás se ptát, zda na ně občas nemáme tendenci zapomínat.

Divadlo Continuo, Malovice

Zuna

Koncept a režie: Natálie Vaňová; výprava: Filip Bednár; dramaturgie a režijní spolupráce: Kateřina Šobáňová; výtvarná spolupráce a kostýmy: Helena Štouračová; hudba: Filip Bednár; světelný design: Jiří Šmirk

Mea culpa

Koncepce, režie, dramaturgie, scénografie: Charles N. Tiendrebéogo; umělecká supervize a dramaturgická spolupráce: Pavel Štourač, Anna Kuch; masky: Collette Roy, Erhard Stiefel; hudba: Elia Moretti; světelný design: Jiří Šmirk

Loutkář 3/2019, s. 44–46.