Sitasová, Amaranth: Loutkáři na Kypru bojují o přežití

Karaghiozis

Řecké stínové divadlo s hlavním hrdinou Karaghiozisem bylo na Kypr dovezeno na konci 19. století, kdy byl ostrov pod dvojí nadvládou, britskou a osmanskou. Několik loutkářů z počátku 20. století si udrželo vysokou popularitu. George Laoutaris (1901–1965), který byl považován za jednoho z nejlepších loutkářů své doby, byl aktivní v oblasti Nikósie. Christodoulos Pafios (1904–1985) zahájil svou kariéru v roce 1923 poté, co se umění karaghiozis naučil od řeckých loutkářů Yerasimose a Athinodora. Se svým malým jevištěm a loutkami jezdil na oslu z vesnice do vesnice, kde hrál v tavernách za stravu a nocleh. Jeho věhlas postupně rostl a ve 30. letech 20. století se dokonce účastnil divadelních festivalů v Athénách. O mnoho let později, v roce 1978, byl hostem kyperského kulturního festivalu v Mnichově a v roce 1981 byl pozván do Remeše. Dalším slavným loutkářem této generace byl Nikos Ioannou (1904–1985), který studoval u řeckého loutkáře Souliotise a se svými inscenacemi vystupoval jako sólový umělec téměř čtyřicet let. Loutkář Athinodoros Georgiades (1895–1958) se zase naučil hrát stínové divadlo v armádě. Po odchodu do civilu v roce 1920 si založil vlastní divadlo s pečlivě vyřezanými a výrazně barevnými figurami, s nimiž hrál až do roku 1950.

Další generaci loutkářů specializovaných na umění karaghiozis zastupují zejména Yannis Kissonergis a Andreas Idhalias. První z nich byl mladým truhlářem, kterého okouzlilo umění Nicose Ioannou a nastoupil k němu jako učedník. Spolupracoval také s Athinodorem Georgiadesem, kterého považoval za nejlepšího loutkáře své doby. Kissonergis obhacoval tradiční repertoár karaghiozis o vlastní hry a zůstal aktivní až do 80. let, byť těžiště jeho tvorby spadá do let 1948–1973. Druhý zmiňovaný loutkář Andreas Idhalias se loutkářství učil u svého švagra George Laoutarise. Stejně jako Kissonergis byl jedním z mála loutkářů, kteří nehráli jenom tradiční kusy, ale také psali nové hry na aktuální témata. Svůj styl vždy přizpůsoboval věku publika.

Dnes hraje karaghiozis na Kypru několik loutkářů, jako jsou George Idhalias, syn Andrease Idhaliase (nar. 1939), a v menší míře Yiannis Pafios, vnuk Christodoulose Pafiose.

Muzeum lidových umění na Kypru má ve svých sbírkách několik loutek Christodoulose Pafiose a Nikose Ioannou.

Karagöz

Na turecké části ostrova hráli představení s Karagözem loutkáři jako Jemal Arif (který byl činný ve 40. letech 20. století ve staré turecké čtvrti v hlavním městě Kypru Nikósii) a Kara Mustafa.

Fasoulis

Tradiční řecké maňáskové divadlo nazývané fasoulis, které se hraje na malém dřevěném jevišti a jehož hlavní hrdina Fasoulis se snadno pozná podle charakteristického fezu s dlouhým střapcem (který se otáčí a umí i odletět) a podle výrazné ošklivosti (má křivý nos a jedno oko), bylo dovezeno i na Kypr. Stejně jako v Řecku ale i zde zůstávalo spíše okrajovou formou.

Moderní kyperské loutkářství

Loutkové divadlo prošlo obdobím renesance v roce 1953, kdy přivezla první profesionální kyperská terapeutka Fef Adlerová na Kypr hlavičky loutek ze saského Hohnsteinu. Jejich autorem byl slavný loutkář Max Jacob, který Fef Adlerovou přesvědčil o tom, že loutkové divadlo může mít výjimečné arteterapeutické účinky. Fef Adlerová své loutky odkázala dceři Amaranth Sitasové, která se s nimi záhy naučila zacházet a hrála představení pro děti. Už v roce 1959 její divadelní soubor, který utvořila se svým manželem a několika přáteli, dokonce vystupoval v televizi. Po získání nezávislosti a vyhlášení republiky (1960) bylo hraní s loutkami zavedeno do školek. V roce 1965 se dvěma učitelům podařilo získat malé divadélko, které bylo postaveno v Limassolu, kde se nachází jediný park na celém ostrově. K Sitasové se připojilo několik herců a kolegů a nově vzniklé Divadlo Kourkoulianós zde vystupovalo až do roku 1968. Po požáru divadla v roce 1972 aktivity loutkářů na určitou dobu ustaly. Během 80. let začal v Nikósii vystupovat s malými inscenacemi Androula Embedocleous.

Amaranth Sitasová odjela v roce 1971 do Jihoafrické republiky, na Kypr se vrátila až v roce 1986. Znovu pak dala dohromady divadelní soubor a v roce 1989 bylo v parku Limassol otevřeno nové divadlo. Protože v Jižní Africe spoluzakládala místní středisko UNIMA, pokusila se o totéž i na Kypru, ale neúspěšně.

Kyperské loutkářství ale zůstává dál naživu díky snahám učitelů, jako je například Spyroula Skordasová, učitelka výtvarné výchovy, která ve své dílně vyrábí loutky. Angelo Evangelou, která studovala v Řecku a ve Velké Británii, učí loutkové umění učitele ze školek a nabízí večerní kurzy. Dosáhla určitých úspěchů s televizním pořadem s loutkami podobnými muppetům. Loutkové divadlo na Kypru ale celkově nedostává žádnou oficiální podporu a doslova bojuje o své přežití.

Loutkář 3/2019, s. 36–37.