Kroflin, Livija: Proč jsou vysoké školy loutkářství důležité

Profesionální loutková divadla v Chorvatsku hrají pro děti. Některá z nich mají v repertoáru také inscenace pro předškolní děti, ale je to velmi vzácné. Když některá z našich divadel zjistila, že existuje projekt „Small Size“ a možnost získat z něj financování, nastudovala několik inscenací pro nejmenší. Je ale jenom málo režisérů, kteří takové inscenace umějí udělat. Je to něco úplně jiného, než na co je většina divadelníků zvyklá. Někdy se stane, že jsou vynikající divadelní režiséři pověřeni režií inscenace pro nejmenší a výsledek je naprostá katastrofa, protože vůbec nevědí, jak na to. Jindy takové inscenace režírují lidé, kteří jsou rodiči nebo učiteli ve školkách a dětem rozumějí skvěle, ale nemají dost zkušeností s divadlem, takže výsledek opět není dobrý. Existuje ale několik příkladů velmi dobrých inscenací pro nejmenší. Ty se hrají na jevištích (herci a děti jsou na jevišti společně), nebo se s nimi hostuje ve školkách.

Nezávislým loutkářským ani jiným divadelním skupinám se dosud žádný výzkum nevěnoval. Existuje řada divadelních souborů, které hrají mimo divadla, ale tato „specializace“ je spíše praktickou a technickou nutností než uměleckým rozhodnutím. Je nutné, aby vydělávali peníze, ergo musí navštívit co nejvíce míst, která nemají vždy vhodné divadelní zázemí, ergo musí být jejich inscenace co nejjednodušší. Obecně platí, že většina jejich inscenací je finančně nenáročná a poměrně jednoduchá. Nesnaží se kompenzovat technickou jednoduchost třeba lepším herectvím, ani se nepokoušejí vytvořit nějakou specifickou poetiku.

Loutkové divadlo se v Chorvatsku nadále považuje za divadelní formu nebo pedagogický nástroj pro děti. Loutkové inscenace pro dospělé neexistují. V minulosti se jich několik vyskytlo, ale byly to pouze výjimky či spíše excesy, byť některé z nich byly velmi úspěšné (například inscenace Zlatka Bourka). Takže inscenace pro dospělé nejsou a inscenací pro předškolní děti je z výše uvedených důvodů velmi málo.

Vedle toho, že jsou loutky spojované s dětmi, jsou také děti spojované s loutkami. Dnes v každé školce najdete takzvaný loutkový koutek (místo, kde si děti mohou hrát s loutkami); učitelé ve školkách s dětmi hrají krátká představení, ale také hrají pro děti. Pokud je nějaká inscenace zvlášť úspěšná, sehrají ji i v pár dalších školkách. Tímto způsobem se v minulosti dalo dohromady několik nezávislých loutkových souborů. Jen velmi málo z nich ale přežilo.

Rozhodujícím faktorem v mé zemi je to, že máme vysokou školu loutkářství a ráda bych porovnala situaci v Chorvatsku a v České republice. Chorvatsko nemá v podstatě žádnou významnou loutkovou tradici. V historii se objevilo pár jednoduchých forem lidového loutkářství a jezdili k nám kočovní loutkáři z jiných zemí (konkrétně Italové, německy mluvící loutkáři a velmi pravděpodobně i Češi, což ale zatím nebylo dostatečně prozkoumáno), ale první zaznamenané umělecké loutkové představení se odehrálo až v roce 1920. To je méně než sto let! Časopis Loutkář je starší! (A mimochodem v jednom ze starých čísel Loutkáře je o této inscenaci pravděpodobně víc informací než v jakýchkoliv dokumentech, které byste našli v Chorvatsku. Jindřich Veselý o ní napsal celý článek Loutkové divadlo prof. Babiče v Záhřebě.) Ve 30. letech pak byla činnost přerušena, takže loutkové divadlo, které známe dnes, má kontinuitu 78 let (první státní loutkové divadlo bylo založeno hned po druhé světové válce v roce 1945).

Oproti tomu dějiny českého loutkářství jsou úctyhodné. Dlouhá tradice, slavné loutkové rody, politický význam (během národního obrození), loutkové postavy, silné amatérské hnutí, první loutkářský časopis, první mezinárodní sdružení loutkářů (založení UNIMA v Praze), první loutková škola… České loutkářství zbožňuji a obdivuji, přednáším o něm svým studentům a jsem ráda, že dodnes vznikají výtečné české loutkové inscenace. Čeští režiséři skvěle rozumí podstatě loutky a herci mají dovednosti, které jsou jinde málokde k vidění. Proto mi přijde smutné, že některá loutková divadla už vůbec nehrají loutkové inscenace a že na některých loutkových festivalech je k vidění jen málo loutek (a samá činohra).

Chorvatská akademie umění a kultury v Osijeku se nemůže s šestašedesátiletou DAMU srovnávat. Teprve vloni dosáhla plnoletosti (byla založena v roce 2004). Zdá se ale, že starší dámu už loutky unavily. V divadlech se hraje stále méně loutkových inscenací, a proto i mladí studenti mají stále méně příležitostí zhlédnout kvalitní loutkové inscenace. Podle mého názoru je představa, že se studenti na katedře alternativního a loutkového divadla mohou rozhodnout studovat výhradně alternativní divadlo a nikdy se s loutkou nesetkat, pokud nebudou chtít, jednoduše mylná.

Naše škola (byť je mladší, má celou řadu problémů a rozhodně není nejlepší na světě) se pokusila této pasti vyhnout tím, že učíme studenty všechny tradiční techniky animace. Dostanou příležitost se seznámit se všemi technikami, které by možná někdo označil za staromódní. Na závěrečnou zkoušku si ale mohou vybrat mezi tradičními technikami a velmi moderními a inovativními postupy; mohou také využívat jakoukoliv kombinaci vztahů mezi člověkem a loutkou, čehož s radostí využívají. V konečném důsledku to znamená rozmanitou paletu různých loutkových forem. Někteří studenti si vybírají marionety (vzácně) nebo maňásky, ale dělají své postavy také třeba z balónků nebo z jiných předmětů či částí těla; hrají loutkami na stole, hrají stínové divadlo i černé divadlo, experimentují se světlem a vytvářejí neuvěřitelné tvary atd. V jedné diplomové práci zkoumali vztah mezi loutkářem a marionetou, v jiné vytvořili postavy (s detailní psychologickou kresbou) z obyčejných kamenů. V zatím poslední inscenaci úchvatným způsobem použili scénu, která celá sestávala z nití, jež jako by přicházely odnikud, a celé jeviště pokryly složitou sítí, po níž se neviditelnou silou pohybovaly předměty. Od loutek na nitích až k nitím bez loutek! Pořád je to ale loutkové divadlo a divadlo animace – herci zpívají a hrají, zatímco nitě a předměty na jevišti se pohybují jakoby samy, jako by jim vodiči vdechli život a pak odešli pryč.

Nejdůležitější ale je, že studenti mají příležitost si vyzkoušet různé podoby loutek, aby se seznámili s tím, co pro ně před zahájením studií bylo pravděpodobně zcela neznámé. Většina z nich se do loutkářství zamiluje a chce v něm pak pokračovat. Odcházejí s tím, že chtějí být profesionálními loutkáři. Některé to táhne k inscenacím pro děti, jiní se pokoušejí vychovat publikum pro loutkové inscenace pro dospělé.

Proto si upřímně myslím, že loutkářská vysoká škola je naprosto nezbytná. Je to condicio sine qua non. Aby se situace českého loutkářství zlepšila, je nezbytné na DAMU vrátit loutky. Pokud se to nestane, pak jediný, kdo zůstane, aby dělal inscenace pro děti, budou učitelé ve školkách – a budou to dělat tím jediným způsobem, který znají. A ten není špatný, jenom je jiný. Bylo by ale smutné, kdyby loutkové inscenace vznikaly jenom takhle. Podle mě naděje pro české loutkářství spočívá v tom, že se na DAMU vrátí loutky.

Doc. Livija Kroflin je pedagožkou Akademie umění a kultury v Osijeku (Akademija za umjetnost i kulturu u Osijeku), dlouholetá pořadatelka festivalu PIF a současná předsedkyně komise UNIMA pro vzdělávání, rozvoj a terapii.

How a Puppetry Academy Can Make a Difference

A paper from the symposium on the current state of independent puppet theatre in neighbouring countries presented by Livija Krofiln, teacher at the Academy of Arts and Culture in Osijek, organiser of the PIF festival and chairwoman of the Education, Development and Therapy Committee at UNIMA. She claims there are very few directors who know how to make a good show for pre-school children. The article compares the situation of the Croatian puppetry academy and Prague’s DAMU, concluding that the hope for Czech puppetry lies in bringing puppets back to the DAMU.

Loutkář 1/2019, s. 88–89.