Loutkar.online

Vondráková, Adéla: Loutky v českých mateřských školách

Loutkové divadlo je v České republice stabilní součástí programu mateřských škol. Na rozdíl od Slovenska ale v Česku zatím neproběhl žádný dlouhodobější a komplexní výzkum, který by se na problematiku školkohry zaměřil. Nicméně i tak lze provést rychlý přelet nad tímto tématem.

Na území České republiky eviduje ministerstvo školství více než 5 200 mateřských škol, jen v Praze je jich zřízeno 426.1 Praha se oproti celorepublikové situaci liší zejména počtem soukromých školek. Zatímco podle celkové statistiky je soukromých školek jen sedm procent, v Praze je to již dvacet šest procent. Při zaměření výzkumu primárně na Prahu je třeba vést tuto odchylku v patrnosti, protože u soukromých školek s výrazně vyšším školným lze předpokládat lepší finanční situaci, což může být faktor ovlivňující kvantitu i kvalitu kulturních programů školky. Mezi školkami převládají instituce s celodenním režimem fungující pět dní v týdnu – dlouhý provoz je pravděpodobně také jedním z faktorů ovlivňujících program školek, protože narušení všednodenní rutiny je pro učitelky i děti jistě žádoucí.

Divadlo, tedy konkrétně loutkové divadlo, je jen jedním z mnoha kulturních a zábavních pořadů, které vedení školek svým svěřencům poskytuje. Školky ozvláštňují svůj každodenní provoz množstvím externě poskytovaných hudebních programů, výtvarných dílen, vzdělávacích i sportovních programů. Jsou to například nejrůznější koncerty a besídky známých osobností (příkladem může být třeba Besídka Jiřího Helekala), hudebně vzdělávací programy zaměřené na určitý hudební nástroj nebo tematicky navázané na konkrétní roční období (Vánoční návštěva u Flétničkových), mobilní planetária, ekologické i cestovatelské pořady. Školky ale hojně navštěvují i klauni, kejklíři, kouzelníci, bublináři a různé univerzálně zábavní animační programy.

Divadlo je dobrým didaktickým nástrojem, a tak je divadelní jazyk (ať už loutkářský, nebo činoherní) často součástí programů, které primárně divadelní nejsou. To, že je prostředí školek ideálním místem pro osvětu, si uvědomují i některé organizace. Sokol tak nechal vzniknout například zábavnému sportovnímu pořadu Svět nekončí za vrátky, cvičíme se zvířátky a VZP ve spolupráci s Českou stomatologickou komorou zase vytvořily Bobříkovy zdravé zoubky, kdy vyškolený tým předává dětem a jejich rodičům zábavnou formou informace o správné péči o chrup.2

Loutkové divadlo tak v podstatě vstupuje do velmi konkurenčního prostředí. Jistě, na poli zábavy jakékoliv divadlo do jisté míry soupeří s dalšími možnostmi kulturního vyžití. V kontextu mateřských školek se ale nejedná o abstraktní konkurenční boj, ale o přímý souboj nabídek, které jsou vedoucím mateřských škol zasílány. Kulturní programy si totiž zpravidla nacházejí cestu dovnitř institucí samy. Výjimkou sice nejsou ani výlety školek za kulturou ven – do muzeí či divadel (buď divadel určených přímo pro děti, jako je třeba Divadlo S+H, nebo do divadel, která pro školky přímo připravují program, jako je např. Počernické divadlo) – ty ale nejsou ani zdaleka tak běžné jako produkce přímo ve třídách.

Divadelní soubory (loutkové i činoherní) se do školek dostávají buď jako samostatné subjekty, nebo díky divadelním agenturám. Ty fungují jakožto marketingový partner, podobným způsobem jako třeba literární agentury, nebo produkují svůj vlastní program. Agentury mají navíc velmi často hodně široké pole působnosti, takže se zpravidla věnují i pořádání dětských akcí mimo školky, pořádání ne-dětských eventů všeho druhu apod. Příkladem může být třeba produkční, umělecká a modelingová Agentura Veronika nebo Agentura ARS, která nabízí vše od koncertů vážné hudby přes loutkové divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila až po programy v kategorii Erotika.

Jednou z čistě divadelních agentur, které mezi všemi vyčnívají, je Agentura Ludmily Frištenské (většinou pod názvem Divadlo Úsměv). Ta produkuje vlastní program, který dosahuje monstrózních rozměrů. V současnosti má totiž na repertoáru zhruba 80 inscenací, organizuje 20 výjezdních skupin a působí po celé republice. Funguje na principu inscenací na klíč – tzn. svým spolupracovníkům poskytuje text a výpravu, zadá seznam míst, kde budou skupiny hrát, a vyšle je na cestu. Žádné režijní či dramaturgické vedení neexistuje a veškerá zodpovědnost za kvalitu inscenace leží na hercích. Agentura přitom profesionální herce ke spolupráci nevyzývá, podle webových stránek přijímá zejména středoškolsky vzdělané zájemce, kteří vlastní automobil a hudební aparaturu. Příjemné vystupování, zodpovědnost, spolehlivost a organizační schopnosti, to vše je v seznamu požadavků agentury výše než vztah k dětem, zkušenosti s dramatickou výchovou a práce s hlasem.

Ke zmapování úplně všech souborů, které působí v pražských školkách, bude třeba několikaletý výzkum. Jen na území Prahy působí přinejmenším kolem deseti agentur, které mj. produkují loutkové inscenace pro děti ve školkách. Co se divadel a souborů týká, jejich počet se pohybuje zhruba kolem padesáti. Přesnější stanovení počtu těchto subjektů je poměrně složité, protože trh s divadlem pro školky je velmi uzavřený a vzhledem k zcela přesnému zacílení nemají agentury ani divadelní soubory potřebu inzerovat své služby širší veřejnosti. V mnohých případech tak komunikace (od prvního seznámení a první nabídky až po dohodnutí podmínek) probíhá soukromými a přímými kanály.3 Dalším problémem ve výzkumu je to, že je pro tyto subjekty typické, že často dojíždějí i na velké vzdálenosti. V pražských školkách tak děti mohou vidět například inscenaci Přišel k nám bílý kůň Divadla Koník z Vysočiny.

Subjekty, které přinášejí loutkové divadlo do tříd mateřských škol, se dají rozdělit do tří kategorií: profesionální, divadla nedávných absolventů uměleckých škol a amatérské. Z profesionálních souborů jsou to například Buchty a loutky, produkční jednotka Studio Damúza, Divadlo b nebo Divadlo Karossa, které jsou dobře známé a není třeba je více představovat.

Divadla absolventů uměleckých škol zaměstnávají velké množství mladých umělců, kteří zpravidla nemají jiná angažmá ani další umělecké projekty. Těmto souborům dominují mladí absolventi VOŠH, konzervatoristé a absolventi Mezinárodní konzervatoře Praha; zároveň s nimi v těchto souborech působí i absolventi KALD DAMU – ti nedávní i ti, kteří v průběhu kariéry prošli velkými profesionálními loutkovými scénami (např. Ladislav Peřina). Mezi tyto soubory patří mimo jiné Divadlo Appaluse, Divadlo Formela, Divadlo D5, Divadelní studio Neklid.

Amatérské soubory, které jezdí hrát do školek, se vyznačují velkou diverzitou. Jsou mezi nimi soubory dobře známé z působení na amatérských přehlídkách, soubory s dlouhou historií i ty velmi mladé – například Illegumova divadelní společnost, Divadlo Vysmáto, Divadlo Koloběžka, Divadlo Na houpačkách či Divadlo Pod kloboukem ad.

Repertoár těchto divadelních subjektů samozřejmě úzce souvisí s uměleckým směřováním vůdčí osobnosti divadla a velikost repertoáru zase s velikostí divadla a jeho možnostmi. Obecně se však dá říci, že tvůrci jdou zpravidla cestou nejmenších finančních nákladů a nejmenšího rizika. Velkou část jejich inscenací tak tvoří klasický pohádkový repertoár (Perníková chaloupka, O Červené Karkulce, O Sněhurce), dále pak pohádky autorů, na které se už nevztahují autorská práva, jako například O pejskovi a kočičce a další pohádky bratří Čapků. A nezanedbatelná část repertoáru je tvořena původní autorskou dramatikou. Pokud už soubory texty nakupují, zaměřují se na dobře známé a osvědčené dětské tituly, jako jsou třeba večerníčky (Káťa a Škubánek, Krysáci, Čtyřlístek).

Inscenace a programy, které jsou do školek nabízeny však samozřejmě procházejí výběrem. Pominu nyní to, že jedním ze zásadních faktorů je cena jednotlivých pořadů. Dramaturgie totiž leží výhradně na bedrech zaměstnanců školy, kteří se rozhodují na základě zaslaných nabídek, doporučení kolegů odjinud nebo i vlastní zkušenosti s danými soubory. Výběr inscenací tak závisí čistě na míře osvícenosti a vkusu učitelek a učitelů a na marketingových schopnostech divadel.4

Ze statistik MŠMT mimo jiné vyplývá například i to, že učitelky a učitelé MŠ jsou nejčastěji středoškolsky vzdělaní lidé nad padesát let – a těm je pravděpodobně mnohem snazší prodat třeba právě Besídku Jiřího Helekala než divadelní představení čerstvých absolventů konzervatoře.

Zaměstnanci školek mají tendenci opakovat úspěšné modely,5 takže pokud se vypraví do divadla jednou, je pravděpodobné, že se v dalších měsících či letech opět vrátí. Totéž platí pro soubory zvané přímo k hraní ve třídách – jestliže jsou učitelky spokojeny, není důvod, aby se divadlo nemohlo zanedlouho opět vrátit. I tato praxe se promítá do podoby a skladby repertoáru divadel, která mají v drtivé většině případů na repertoáru hned několik inscenací; často navíc zaměřených na různá roční období, svátky a sezónní záležitosti, které pomáhají opakované prodejnosti.

Zdá se, že hlavním marketingovým nástrojem těchto divadelních subjektů je stále e-mail, kterým rozesílají konkrétní sezónní nabídky i soupisy celkového repertoáru. Ve snaze zaujmout v množství podobných nabídek hledají čím zaujmout. Mezi hlavními lákadly je samozřejmě cena produkce, která v pražském kontextu a v dostupných materiálech oscilovala mezi zhruba 1 700 až 12 000 Kč za představení, přičemž středovou cenou byly cca 3 000 Kč za představení, případně 50 Kč za dítě. Kromě toho kladou divadla ve svých nabídkách důraz na výpravnost inscenací, živou hudbu a profesionální provedení – které ale zpravidla nedokladují dosaženým vzděláním či konkrétní divadelní praxí, ale všeobecně srozumitelnějším sdělením – tedy: Herce znáte z televize.

Školková kultura se pochopitelně řadí mezi faktory, které do budoucna ovlivňují a formují vztah dětí k divadlu či kultuře obecně. Ve školkách se navíc nezřídka odehraje úplně první setkání malého diváka s divadlem, které je pro jeho další přístup k divadlu klíčové. Školková kultura je navíc také velkým byznysem a místem, kde se uplatňuje množství absolventů uměleckých škol. I přesto jde o oblast, které se doposud nevěnovala prakticky žádná pozornost, která je šedou zónou českého divadelního světa.

Přesné a podrobné informace o souborech nemáme, odborný kriticko-teoretický pohled na školkohru (její podobu, úskalí a umělecké i výchovné cíle, včetně jejich třecích ploch) v Česku nikdo zatím nepřinesl. Do českých školek přitom chodí 360 000 dětí (z toho 43 000 dětí v Praze), a docházka do posledního ročníku školky je navíc od školního roku 2017/2018 povinná. Ať už je kvalita uváděných produkcí jakákoliv, není možné nad ní mávnout rukou ani už není možné nadále toto odvětví (loutkového) divadla opomíjet. Ostatně, práce s mladým publikem a snaha vychovávat si nové diváky musí být ve středu zájmu všech divadel, protože je pro jejich dlouhodobé fungování esenciální.

Poznámky pod čarou

1 Statistiky jsou převzaty z údajů MŠMT, jsou platné k listopadu 2018.

2 Viz https://www.vzp.cz/o-nas/tiskove-centrum/otazky-tydne/pece-o-zuby-deti (cit. dne 2. 11. 2018).

3 Z tohoto důvodu jsem se kromě vlastního hledání při výzkumu obrátila přímo na ředitele a ředitelky mateřských škol v Praze. Oslovila jsem jich přes sto, přičemž odpověděla zhruba desetina. Zajímala jsem se nejen o programy, které ve školce skutečně proběhly, ale i o ty, které byly školkám různými subjekty nabízeny. Je s podivem, že – ačkoliv byly ve výběru školky různě specializované i školky s všeobecným zaměřením – výběr jejich programů se příliš nelišil a poskytnuté materiály si byly vzájemně velmi podobné.

4 Učitelky a učitelé jsou tak v podstatě nedílnou součástí cílové skupiny, na kterou divadla svým marketingem míří. Je tedy zajímavé podívat se podrobněji na to, kdo v mateřských školkách vlastně učí. Co se vzdělání týká, jsou to převážně středoškolsky vzdělaní lidé (73 %), učitelé s bakalářským (12 %) nebo s magisterským (9 %) titulem, učitelé s vyšším odborným vzděláním tvoří poslední větší skupinu (5 %), přičemž učitelé s výučním listem nebo s doktorským titulem dohromady tvoří jen 1 %. Učitelky a učitelé mateřských škol jsou se 7 % starší šedesáti let a ze 37 % padesátníci, další 24 % jsou čtyřicátníci a shodně po 16 % tvoří třicátníci a zaměstnanci do 29 let.

5 Z mého výzkumu vyplynulo, že existuje několik evergreenů školkových zábavních pořadů, které se vyskytovaly prakticky ve všech nashromážděných materiálech a navíc opakovaně. Jsou to sice neloutkové a nedivadelní programy, i tak ale stojí za zmínku jako zástupci toho největšího mainstreamu jakési předškolní kultury: Klaun Pepíno, Bublinář Václav Strasser a nejrůznější přehlídky dravců.

Puppets in Czech Kindergartens

A brief overview of basic information about the cultural programme of Czech kindergartens (with particular focus on Prague) with an emphasis on puppet theatre. The author divides theatre groups to professionals, graduates and amateurs, some of which are independent and some perform under the header of an agency. Most of the theatre groups perform in classrooms. The author also examines the repertoire and concludes that the theatres tend to minimise their risks and costs. All claims are supported by specific examples. The statistics are taken from the Ministry of Education.

Loutkář 1/2019, s. 80–81.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.