Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Přelet a české loutkářství očima zvenčí

Díky tomu, že se v první den přehlídky Přelet nad loutkářským hnízdem uskutečnilo odborné mezinárodní kolokvium o loutkové tvorbě pro děti (příspěvky jednotlivých mluvčích si můžete přečíst na následujících stránkách), sešla se v publiku pětice erudovaných dam z blízkého i vzdáleného zahraničí – Milada Boráros, Barbora Krajč Zamišková, Livija Kroflin, Martina Maurič Lazar a Adriana Schneider Alcure –, které celý festival bedlivě sledovaly. Požádala jsem je proto o souhrn postřehů o současném českém loutkářství, protože pohled zvenčí bývá vždycky inspirativní.

Jak hodnotíte listopadový Přelet, tedy jaké je podle vás „české loutkářské hnízdo“?

Milada Boráros: Pro mě byl Přelet jedinou loňskou příležitostí nahlédnout, co se v českých loutkářských hnízdech vyklubalo, a díky za ni! Spatřená líheň byla až neuvěřitelně různorodá. Své peroutky rozpínala mezi přezkoumáváním tradice, sázkou na jistotu a pozoruhodným experimentováním. Mezi naprostým minimalismem a marnotratnou přebujelostí. Mezi metaforičností a realistickou popisností, mezi schopností strhnout k hlubokému zážitku a schopností působit hotová divácká muka. Společného měly tyto inscenace málo, snad jen to, že se nepokoušely hlásat pravdy a vychovávat, ale se zvědavou pozorností a hravostí zkoumaly všemožná zákoutí naší lidské zkušenosti, ať už skrze loutky, nebo skrze předměty a materiály. To sice není u českých loutkářů nic nového, pro běžné diváky je takový pohled na svět ale důležitým zdrojem inspirace.

Livija Kroflin: Celkově se mi festival líbil, protože jak je na Přeletu zvykem, viděla jsem tady velmi rozmanitý přehled různých inscenací, loutkových technik i způsobů hraní. Také se mi velice líbí nápad dát na jednom místě dohromady profesionální, nezávislé i amatérské loutkáře spolu s nejlepšími studentskými inscenacemi.

Adriana Schneider Alcure: Festival a možnost vidět tolik představení najednou hodnotím velmi pozitivně. Bylo velice zajímavé vidět tolik inscenací používajících různé techniky a styly. Také mě velmi bavily studentské inscenace. A jak už bylo řečeno, je pozoruhodné, že na jednom festivalu vedle sebe vystupují profesionálové i amatéři.

Barbora Krajč Zamišková: Dramaturgia festivalu vybrala predstavenia, ktoré každé zaujalo. Širokospektrálne ukázala stav českého bábkového divadla, ktorý pre mňa nebol alarmujúci, ale práve naopak. Je úžasné sledovať ochotnícku základňu, ktorá na Slovensku veľmi chýba. Žiakov základných umeleckých škôl, ktorých lákajú výrazové prostriedky bábkového divadla a rozumejú jeho metaforike. Možno je tento pocit klamný, ale výber festivalových inscenácií vo mne zanechal celkovo veľmi dobrý pocit.

Co si myslíte na základě zhlédnutých inscenací o kvalitě animace a divadelní práce s loutkou? Mnoho loutkářů z domácích řad žehrá na citelný pokles animačních dovedností v posledních letech…

Barbora Krajč Zamišková: Ak by som mala odpovedať iba na základe predstavení odohraných na festivale, tak poviem, že je práca s bábkami v Čechách skvelá. Bábke sa českí bábkari nevyhýbajú a stále v nej vidia metaforu, humor, magično.

Milada Boráros: Myslím si, že zhruba menší polovina inscenací vědomě hru s loutkou opustila, v lepším případě proto, že se vydala objevovat půvaby minimalistické animace předmětů, materiálů a částí těla (a to víceméně poctivě, s přesností a jemností), v horším případě (takových bylo ale jen pár) loutku používala spíš jako zástupný předmět, se kterým není potřeba (umět) hrát, který stačí jen ukázat – např. hra-nehra s jedinou loutkou v Pinokiovi, nebo velmi únavné „mrdlání“ s plošnými loutkami v Přijdu zítra. Inscenací, které stavěly na loutkohře, bylo sice víc než těch druhých, z pohledu animace nepřinesly nic nového ani vyloženě bravurního, mrzí mě, že jsem na přehlídce neviděla nic, co by bylo experimentem a zároveň skvělou loutkohrou kromě výborného Fausta, který ovšem záměrně neobjevoval nové, ale znovuobjevoval zapomenuté. Je škoda, že si z velkého spektra technik tvůrci vybírají téměř výhradně manekýny nebo marionety na drátě, úplně chybí jakékoli spodovky, stínové loutky, totemy…

Livija Kroflin: Souhlasím, a ještě bych doplnila, že v práci s tradičními marionetami jsou čeští loutkáři nepřekonatelní. Umí je využívat jako loutky a ve vhodných chvílích náhle i jako rekvizity. Nikdo na světě tenhle přechod neudělá tak hladce! Také jsou skvělí v prozkoumávání bohatství možných vztahů mezi člověkem a loutkou. Chytře kombinují naivní styl lidových loutkářů s moderním nadhledem, sebeironií, hrou s konvencemi a specifickým českým humorem. A neodpustím si poznámku, že tohle všechno sice dělat umějí a často to také dělají, ale ne vždy. Znepokojuje mě, že některá divadla – zejména ta největší profesionální – se loutek i loutkového uvažování začínají zříkat. Přestávají prozkoumávat jejich potenciál, možnosti, které nabízejí, a všechny další kvality, díky nimž jsou tak odlišné od divadla živých herců a pro některá témata proto vhodnější.

Které konkrétní inscenace vás nejvíc zaujaly a čím?

Milada Boráros: Těch, které mě zaujaly, bylo skutečně mnoho. Nejvíce mě ovšem nadchly dvě inscenace: Johan doktor Faust souboru Handa Gote, který ukázal, že tradiční loutkohra zrekonstruovaná se skutečnou znalostí řemesla, s citem a důvěrou, vědomě prostá veškerých aktualizujících komentářů a efektů, dokáže svými původními ctnostmi přesvědčit a strhnout i dnešního diváka. Mým druhým oblíbencem je Bílý tesák Divadla DRAK, inscenace, která svou jedinečnou koncepcí zpracování známého příběhu, trefnou volbou inscenačních prostředků, hlubokou empatií i humorným odstupem velmi výmluvně nastavila zrcadlo stále přetrvávajícím nešvarům lidské společnosti.

Představení Jeníček a Mařenka (KALD DAMU) a Šťastný princ (MajTO) mě potěšila svým minimalistickým přístupem a experimentováním s metaforou plným skvělých nápadů, i když to ani u jednoho z nich k nadšenému zážitku bohužel nestačilo.

A také Alfa farma (Divadlo Alfa) – sláva, konečně politické divadlo! Toto zpracování stále velmi aktuální látky ale bohužel nenabídlo dostatečně silné situace umožňující prožít celé to zoufalství společnosti žijící v absurditě totality a varovat tak před jejím možným návratem.

Barbora Krajč Zamišková: Zaujali ma viaceré predstavenia – tiež sa mi svojou autentickosťou páčil Johan doktor Faust od Handa Gote, iOtesánek Divadla b ma zaujal svojím humorom a aktuálnosťou, no inscenácia, ktorá sa mi stále vracia je Alfa farma z Divadla Alfa, o ktorej už tiež bola reč. Tvorcovia upozornili na čierne miesto v histórii, na ktoré netreba zabudnúť, ale ho pripomínať, aby sa nič také už nezopakovalo.

Livija Kroflin: Inscenací, které se mě zaujaly, bylo hodně. Nejvíc mě překvapilo, jak se mi – podobně jako kolegyním – líbila ta, od které jsem to ale ani trochu neočekávala: Johan doktor Faust. Několik století starý příběh, rekonstrukce inscenace z 19. století, zásadní text v češtině a v němčině – nebyla jsem si jistá, jestli vůbec něčemu budu rozumět –, hodinu a půl dlouhá rekonstrukce, která neměla obsahovat vůbec nic nového… Říkala jsem si, že z toho nic dobrého nevyjde. Ale byla jsem upřímně překvapená! Autoři odvedli skvělou práci. Rekonstrukce byla udělaná tak pečlivě, že sama o sobě byla komentářem. Celá inscenace byla chytrá a vtipná a já ji sledovala s očima dokořán a čekala, co přijde dál, jako kdybych Fausta neviděla už stokrát předtím. Není to žádné zakonzervování tradice, ale naopak její oživení. A to oživení fungovalo výborně.

A na druhém protipólu, od tradice vůbec nejdál, byl Bílý tesák. Ať už to je loutkové divadlo, nebo není – a spíš asi není –, je to jedna z možných podob „evoluce“ loutkového divadla. Roli loutky převzala kamera. Myšlenka ukázat celý příběh očima hlavního psího/vlčího hrdiny je skvělá a její realizace byla prvotřídní.

iOtesánek v sobě nejlepším možným způsobem spojuje tradici a současnost. Velmi zručně a vtipně používá tradiční české marionety k ilustrování starého moudra, že je potřeba být opatrný, co si přejeme, protože by se to také mohlo naplnit, v moderním příběhu o povstání robotů s velmi současným tématem rizik moderních technologií. Je to inscenace chytrá, odvážná, vtipná a skvostně odehraná.

Také jsem velmi ocenila amatérskou inscenaci Šťastný princ, jež prostřednictvím výtečné práce s objekty vypráví známý příběh novým způsobem, který zachovává myšlenky i atmosféru Wildovy pohádky.

Adriana Schneider Alcure: Líbila se mi jednoduchost studentských inscenací. Také mě oslovily inscenace, které představovaly dialog s tradičními prvky loutkového divadla. Ovšem třeba zmiňovaný Bílý tesák z Divadla DRAK, který dokonce získal cenu UNIMA za nejinspirativnější počin divadelní sezóny, se mi nelíbil vůbec, protože ho považuji za inscenaci politicky problematickou. Mimochodem, většina z uvedených inscenací nenadnesla žádná relevantní politická témata, což podle mě stojí za podrobnou analýzu. Také jsem si povšimla, že účast loutkářek a režisérek byla velmi slabá. To považuji za problém.

To je neobyčejně zajímavý postřeh. Napadá mě ještě trochu kacířská otázka: Je sláva českého loutkářství vůbec taková, jak rádi říkáme? Adriano, vy jste do Prahy přijela až z daleké Brazílie, slyšela jste předtím, než jste Českou republiku osobně navštívila, o nějakých českých loutkářích?

Adriana Schneider Alcure: Ano, samozřejmě. České loutkové divadlo je známé na celém světě.

Martino, vy jste v Praze dokonce studovala. Co vás ze Slovinska přivedlo na DAMU?

Martina Maurič Lazar: Dovolím si být v odpovědi trochu obšírnější. Moje vzpomínky na české loutkové divadlo sahají až do 80. a 90. let minulého století, kdy řada českých režisérů tvořila inscenace pro slovinské publikum – například Pavel Polák v Mariboru, Jan Schmid v Lublani. Česká divadla a české soubory byly samozřejmě také stálými hosty našich loutkových festivalů. České loutkářství jsem tedy začala vnímat prostřednictvím okouzlujících inscenací zejména Divadla DRAK i spektakulárních klauzur Kroftových studentů v Charleville, stejně jako prostřednictvím mnoha malých souborů, kteří Lublaň a Maribor navštívili.

Čím vás tehdy tak okouzlilo?

Martina Maurič Lazar: Bohatství českého loutkářství konce 20. století na nás dělalo dojem především svou odvahou a touhou experimentovat. České loutkářství se nebálo obracet vše vzhůru nohama a ukazovat loutkové divadlo z úplně nové perspektivy – zpochybňovat význam i smysl samotné divadelní existence loutky. To vše bylo samozřejmě doprovázeno ohromující scénografií a rafinovanou loutkovou technologií, která v sobě pořád nesla tu tajemnou a neuchopitelnou jiskru „staré české tradice“.

V čem?

Martina Maurič Lazar: Když jsem sledovala české loutkové inscenace, vždy jsem měla pocit, že ti, kdo je dělají, tvoří jakési nesmírně silné tajné společenství, které vytrvale pečuje o rodinné stříbro. Jejich přístup k práci i k materiálům (jako loutky, scény, věci, nástroje, oni sami) byl prostoupen úctou k jejich hodnotě, významu i jedinečnosti. Dávali tak najevo, že se jedná o jejich morální a historické dědictví, ale také že oni jsou ti jediní, kdo zná tajemná zaklínadla, jež loutkový svět probudí k životu. A samozřejmě to vše dělali skvěle. Dělali to s lehkostí, stylem a perfekcionismem, protože nic menšího než dokonalost pro ně nebylo přijatelné. Ale abych se dostala k pointě, byla to právě magická přitažlivost tohoto tajemného klíče k českému loutkářství, která mě později přivedla do Prahy.

Kdy jste na DAMU studovala?

Martina Maurič Lazar: V letech 1994–2000. V té době nabízela loutky spíše jenom symbolicky. Přesto jsem ale měla štěstí, že jsem se dostala do styku s některými ze starých mistrů tohoto umění, jako byli Jan V. Dvořák, Markéta Schartová, Milan Forman a trochu i Josef Krofta. Ačkoliv „výuku“ loutkářství nahradily „alternativní“ předměty, DAMU nadále zůstávala v kontaktu s loutkami zejména prostřednictvím teorie, historie a samozřejmě i práce učitelů a studentů scénografie i skvělé dílny, v níž loutky i nadále přicházely k životu. Studenti v té době také ještě měli povinnost během svého pětiletého studia připravit několik loutkových inscenací a mnoho z nich bylo skvělých. Školu proslavenou znalostmi loutkářství navštěvovali zajímaví studenti z celého světa a probíhaly na ní skutečně jedinečné projekty. Za to jsem velmi vděčná.

Je evidentní, že o českém loutkářství hodně víte a soustavně ho sledujete. Pozorujete u něj v posledních letech nějaké proměny nebo vývoj? Vaše perspektiva zvenčí by mohla být cenná pro rozpoznávání signálů, které tu můžeme snadno přehlédnout…

Milada Boráros: Přiznám se, že ani můj odstup, ani můj přehled není k poctivému zodpovězení takové otázky dostatečný, a tak nepovím nic nového. Vidím, že množství paralelních světů současnosti, ve kterých žijeme, se odráží i v pestrosti a neomezenosti pojímání inscenací s přítomností loutek, a to není špatně. Byť je mi líto, že zájem o experimentování s loutkou směrem do hloubek možností loutkohry spíš mizí, mnohá hledání na poli divadla animace přinášejí vizuální čerstvost a zároveň taková témata a látky, které tradiční loutkářství spíše opomíjelo. Vidím, že čeští a moravští loutkáři po mnoha letech nářku za mizejícím řemeslem už tuto skutečnost přijali jako přirozenou součást cesty. Každopádně pojem loutkové divadlo už k pojmenování toho, co na českých loutkářských scénách vzniká, přestal stačit.

Martina Maurič Lazar: Kombinace loutkové tradice a nového a progresivního způsobu uvažování tu byla vždy skutečně velmi inspirativní a obohacující. Na druhou stranu bylo pochopitelné, proč v českém loutkářství dochází ke zpochybňování samotného materiálu. Otázky, které si velcí mistři jako Krofta, Kalfus, Matásek, Makonj, Dvořák, Tománek a další kladli ve své práci, byly jejich vyjádřením uctivého a upřímného vztahu k dědictví českého loutkářství. Zároveň si ale potřebovali najít vlastní místo v prostoru a čase. A jejich snaha naše vnímání loutek promyslet znovu od základu byla impozantní v tom, že propojovala staré znalosti s novou filozofií; už nebyla uzavřená ve své kleci, ale utekla z ní pryč a své vlastní hranice začala vnímat jako tvůrčí materiál.

Vnímáte v českém loutkářství i dnes přítomnost té zmiňované „péče o rodinné stříbro“?

Martina Maurič Lazar: To, co českému „loutkovému“ divadlu podle mě dnes chybí, je právě překračování hranic, o němž jsem mluvila. Jednotlivé inscenace, které jsme viděli na Přeletu, se nacházejí buď zcela mimo tuto klec (Romské pohádky, Pinokio, Bílý tesák, Jeníček a Mařenka, Moment), nebo v ní (Johan doktor Faust, iOtesánek, No, to dá rozum…, Mauglí). A pokud dovolíte čistě osobní názor, chybí tu právě odvaha a sebedůvěra loutkářů, kteří drží v rukou kouzelný klíč k národnímu pokladu. Chybí radost ze znovuobjevování a chybí hravost, a to mě mrzí ze všeho nejvíc. Přesto se ale objevily inscenace, které se odvážily pustit dál než ostatní, ale které i tak nesly emocionální náboj a poselství, jež ostatní, bezpečné a ozkoušené formy kdesi ztratily. Proto jsem měla velkou radost z inscenací Šťastný princ, Čechomoří a Přijdu včera.

Barbora Krajč Zamišková: Já by som nebola až taká skeptická. Viem, že sa hovorí o úpadku bábok v Čechách, no ja to nepociťujem. Aj na Slovensku zaznievajú tieto hlasy, no myslím si, že výrazové prostriedky bábkového divadla sa len rozširujú a priberajú nové a nové impulzy. Dôležité je vzdelávanie. Na Katedre bábkarskej tvorby v Bratislave študenti priam volajú po bábkach. Nedávno mala dokonca premiéru absolventská inscenácia činoherného režiséra, ktorý spracoval faustovskú tému za pomoci bábkového divadla, a spojili sa v nej študenti Katedry herectva a Katedry bábkarskej tvorby.

Livija Kroflin: Český ústup od loutek pozoruji už celou řadu let. Naštěstí je ale pořád neúspěšný, a jak jsem říkala, pořád vznikají skvělé loutkové inscenace. Souhlasím s tím, že je vzděláván důležité, a dovolte mi se na chvilku zaměřit na DAMU jako na instituci, které jsem si vždy velmi vážila. U inscenací, které jsem viděla na posledním Přeletu, bylo zjevné, že studenti přemýšlejí nad světem, ve kterém žijí, že vnímají jeho problémy a snaží se na ně reagovat, což je velmi dobré a chvályhodné. Dělají to jako loutkáři, s použitím loutek nebo objektů, a dělají to převážně velmi dobře (tedy, přiznám se, že s jednou inscenací jsem se skutečně zcela minula). U jednotlivých inscenací je všechno zcela v pořádku. Už několik let ale platí, že se u většiny inscenací loutka používá pouze jako znak. To je v pořádku. Loutka ale může být mnohem víc. Předpokládám – ale nevím to jistě, protože znám víceméně jenom to, co bývá k vidění na Přeletu –, že studenti mají volnost v tom, co chtějí dělat. A svoboda je skvělá věc. Jediným problémem je, že si nemohou vybrat něco, co neznají. Možná nikdy neměli příležitost vidět loutkové inscenace, které loutky využívají jinak. Myslím, že by měli dostat šanci rozšířit si obzory a prozkoumat možnosti loutkového divadla do větší hloubky. Je těžko uvěřitelné, že by jim loutky už daly všechno, co mohly. Také si všímám nedostatku režisérů loutkového divadla. Tím myslím režiséry, kteří rozumějí specifikům loutkového divadla, pracují s nimi, prohlubují je a hledají nové způsoby, jak využít bohatství loutkového divadla, a zejména možných vztahů mezi člověkem a loutkou.

Přelet and Czech Puppetry As Seen from the Outside

Five experts from abroad, Milada Boráros, Barbora Krajč Zamišková, Livija Kroflin, Martina Maurič Lazar and Adriana Schneider Alcure, who visited last year’s Přelet nad loutkářským hnízdem/One Flew over the Puppeteer’s Nest festival discuss the current state of Czech puppetry. Of all the presented productions, they particularly enjoyed the authenticity of Johan Doktor Faust by Handa Gote as well as student shows. When discussing the transformations or development of Czech puppetry, they seem to agree that Czech „puppet“ theatre today lacks the confidence and boldness to explore its limitations, as well as an interest in experimenting with the puppet. Some also believe that the term „puppet theatre“ no longer seems adequate for what is being created on Czech stages.

Loutkář 1/2019, s. 71–75.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.