Loutkar.online

Šlechtová, Ema: Koralína ztracená v tunelu doslovnosti

Hororová pohádka Koralína britského autora Neila Gaimana se stala hitem v roce 2009, když ji Henry Selik převedl do podoby animovaného filmu – Koralína a svět za tajnými dveřmi byla mimo jiné nominována na Zlatý glóbus (2010). Úspěch filmové adaptace, který předčil popularitu knižní předlohy (2002), spočívá především ve výtvarném pojetí fikčního světa a v jinakosti, vymezující se vůči mainstreamu diktovaného ateliéry Walta Disneyho. V plzeňském Divadle Alfa se ale nepodařilo uchopit potenciál látky naplno, čímž se inscenace Jako knoflík v hlavě zbytečně připravila o spoustu možných rozměrů a přesahů.

Koralína se s rodiči přestěhuje do starého domu. Znuděné dívce toužící po dobrodružství připadá všechno příliš obyčejné, a to včetně vlastních rodičů. Při zkoumání nového bydliště ale objeví tajné dveře, kterými projde do alternativního světa. Všechno v něm je záhadné, kouzelné a druzí rodiče na první pohled dokonalí. K večeři se servíruje Koralínino oblíbené kuře s hranolkami, soused z horního patra pořádá krysí cirkus a žádná pravidla neplatí. Jenom jedna věc nehraje – v paralelním životě mají všichni místo očí knoflíky. Netrvá dlouho a dívka prohlédne léčku – čarodějnice, která se vydává za její druhou matku, uvěznila Koralíniny skutečné rodiče a srdce několika dětí. Musí se rozhodnout, zda zůstat, nebo se hrdinsky postavit něčemu, co je mnohem větší než malá holčička. Díky magickému talismanu (v inscenaci baterka, v originále kamínek), kočce, která ji provází mezi oběma světy, a statečnosti nakonec čarodějnici dokáže porazit. Najde srdce dětí a své rodiče uvězněné v zrcadle. Návrat k obyčejnosti tedy znamená vysvobození. Koralína projde procesem pochopení a uvědomění si, co je pro ni doopravdy důležité – autentická láska rodičů kompenzuje i jejich nedokonalosti.

Práce s předlohou (dramaturgie Natálie Preslová a Petra Kosová) se omezuje pouze na základní dějovou linku, ve srovnání s předlohou osekanou na minimum. Z promyšlené a prolínající se struktury vybrali tvůrci víceméně jedno hlavní téma spojené s rodinou a jejími nedokonalostmi. Koralína si až na konci uvědomí, že jsou to právě její obyčejní rodiče, s nimiž chce žít, navzdory estragonu, který maminka pořád přidává do jídla, a tatínkovi věčně přilepenému k monitoru počítače. Filsofická rovina, temnota a až archetypální souboj dobra a zla, které Gaiman zaplétá do textu, jsou potlačeny a příběh se stává velice plochým. Inscenace v textové rovině nenabízí žádnou invenci a pouze ho otrocky parafrázuje. To, co by jiná látka možná snesla, ale Koralína neustojí. Každá událost v předloze je poctivě vykonstruovaná a promyšlená a není možné s ní pracovat pouze prvoplánově.

Scénografie Karla Czecha je v kontrastu s fantazijní linkou příběhu až přehnaně realistická. Posuvné paravány do detailu ilustrují kuchyni nebo pracovnu. Kachlíky nad kuchyňskou linkou, hrnečky, trychtýř, retro lampa na pracovním stole nebo trouba, z níž se vyndávají „kouřící“ plastové makety jídla, zbytečně doslovují a víceméně odvádějí divákovu pozornost. Malá postýlka v Koralínině pokoji zase připomíná, že (i poměrně vysoká) herečka Lucia Čižinská je ve skutečnosti dospělá a nevejde se do ní. Oproti tomu momenty, kdy se scéna uchyluje ke zkratce, např. při průchodu magickým tunelem se kromě zeleného nápisu EXIT rozsvěcují světelné šipky představující Koralínino bloudění tmou, fungují skvěle.

I v kostýmovém zpracování panuje jakási nerozhodnost. Maminčiny červené šaty s nádechem retra neladí s dívčiným sportovním outfitem jako do posilovny. Pokud by se jednalo o generační rozlišení, což se nabízí, nenahrává mu celkové ladění kostýmů i scény do podobných křiklavých barev (dominuje červená). Největším zádrhelem jsou ale celoobličejové masky druhých rodičů. Zatímco u alternativní verze souseda, který má knoflíky přilepené na brýlích, působí podoba s realitou věrohodně, šedomodrá hmota s knoflíky a s namalovanými protáhlými ústy evokuje spíš Fantomase. Navíc nutí k dělené interpretaci, při které jsou hlasy pouštěny z reproduktorů, což osobně považuji za zbytečný krok, který jen ubírá hercům možnost synchronizovat slovo a tělo.

Loutek zde sice není mnoho, ale rozhodně představují jednu z nejhravějších rovin inscenace. Chlupatá bílá kočka, voděná zezadu nebo přímo herci na scéně, si třeba s hlasitým mlaskáním pečlivě olizuje tlapky a představuje zvíře naprosto dokonale. Šedivé plyšové krysy zase s nadsázkou rozehrávají jinak poměrně standardní muzikálovou scénu u souseda II. Velká loutka čarodějnice voděná zespoda na dlouhých tyčích maskovanými loutkoherci (po vzoru černého divadla) sice může ve scéně souboje působit úsměvně, ale co se týče dětí, zcela důvěryhodně. Do herectví se pak v případě Koralíniných druhých rodičů dostává jistá loutkovitost pohybů. Zde zcela opodstatněná, protože jednak připomíná, že se jedná o jakýsi umělý svět, který je svou dokonalostí až robotický, ale také přirozeně vyplývá ze skutečnosti, že herci mají zakryté obličeje. Maska vždy ovlivňuje fyzickou stránku hercova pohybu a tento jev je dobré zapojit do hry.

Režisérka Linda Dušková podle mě narazila na příliš ambiciózní snahu převést text na jeviště za každou cenu. I přes pár gagů, jako když tatínek pošle Koralínu hledat bojler, protože by sám rád věděl, kde je, nebo výstupy podivínského souseda v pruhovaném pyžamu, zůstává inscenace neatraktivní. Hlubokomyslný a nosný přesah v práci se zjednodušením jevu shledávám například ve svítících očích, které znázorňují vyprázdněné schránky dětí – po našití knoflíků zůstanou skutečné pouze oči, představující původní stav lidské bytosti. Kdyby se tvůrci více věnovali metafoře a zkratce, naplno využili znakový potenciál loutky, mohli s prostředky, které mají k dispozici, vytvořit ojedinělou adaptaci ještě ojedinělejší látky.

Divadlo Alfa, Plzeň

Neil Gaiman, Natálie Preslová, Linda Dušková: Jako knoflík v hlavě

Režie: Linda Dušková, výprava: Karel Czech, dramaturgie: Natálie Preslová, Petra Kosová, hudba: Jan Vondráček

Psáno z premiéry 4. 3. 2019.

Coraline Lost in a Literal Adaptation

Alfa Theatre, Plzeň, decided to adapt Coraline, a world famous story by the British author Neil Gaiman. Despite all their care, however, Jako knoflík v hlavě (Like a Button in Your Head) turned out to be a hollow and very simple paraphrase of a complex and multi-layered horror fairy tale. The role of puppets in the show is very limited, even though scenes in which the cat or the rat horde appear are some of the best and most effective.

Loutkář 1/2019, s. 62–63.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.