Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Stále větší část veřejnosti vnímá, že loutkové divadlo není jen lidová zábava

Že v Argentině rozpoutal vlnu zájmu o loutkářství světoznámý básník, dramatik a milovník loutek Federico García Lorca, se obecně ví (v Loutkáři jsme o tom psali mj. v č. 3/2010, s. 108–111). Kdo ale byli jeho pokračovatelé a kdo patří mezi oborovou špičku dnes, už zase tak známé není. Prozradil mi to Tito Lorefice, herec, režisér, univerzitní pedagog a současný předseda komise pro odborné vzdělávání UNIMA, jinak též velmi laskavý a srdečný člověk.

Co považujete za původní kořeny argentinského loutkářství? Jistě zde existovaly nějaké loutkové formy i před příjezdem slavného García Lorcy…

Myslím si, že vývoj loutkového divadla v Argentině je úzce propojen s imigračními vlnami, které byly pro tuto zemi charakteristické po celou dobu její nezávislé existence, a se související kulturní a sociální výměnou. Tento proces začal v 18. století prvními masivní vlnami přistěhovalců z Evropy, které do země průběžně přicházely až do druhé poloviny 19. století. Nicméně loutkářství skutečně nabralo na významu až ve 30. letech minulého století, kdy do Buenos Aires přijel zmiňovaný Federico García Lorca a hrál své loutkové inscenace pro dospělé. V blízkosti velkého španělského básníka tehdy v publiku seděli dva mladí argentinští umělci Mane Bernardová a Javier Villafañe. Bernardová jako divadelnice, sochařka a malířka a Villafañe coby neúnavný básník a cestovatel, který pak se se svým maňáskovým divadlem La Andariega (na kolečkách a taženým koněm) objel celou zemi a pro mnoho loutkářů bylo setkání s ním iniciační. Na mnoho argentinských loutkářů mělo velký vliv také hostování Vittoria Podreccy ve 40. letech.

Jsou dneska ještě v Argentině k vidění loutkáři, které bychom mohli označit za tradiční?

Ano, samozřejmě. Nejoblíbenější jsou v Argentině maňásci, ale máme také soubory a loutkáře, kteří se specializují na marionety. Tyhle techniky jsou považovány za tradiční a jsou také nejrozšířenější. Máme ale také soubory, které se věnují stínovému divadlu, divadlu objektů i různým smíšeným formám koexistence loutek a herce na jevišti. Tvořivost současného loutkového divadla se neomezuje na jedinou techniku.

Odkdy se dá mluvit o skutečně moderním a profesionálním argentinském loutkářství? S jakými osobnostmi se tyto počátky moderního loutkového divadla pojí?

Klíčovou roli sehrál Ariel Bufano, divadelník a výtvarný umělec, který vytrvale hledal nové formy umění; spolu s Adelaidou Manganiovou a Kive Staiffem založil roku 1978 v Buenos Aires loutkový soubor San Martín, který představoval skutečný průlom. Loutky se začaly objevovat na velmi velkých jevištích a s odkrytým vedením. Velice důležitý byl také slavný soubor Periférico de Objetos, který v 90. letech nabídl novou estetickou vizi nejenom loutkářství, ale celého divadelního prostředí, jež pronikla i za hranice země.

Kdo jsou podle vás nejvýznamnější loutkáři argentinského původu?

Na tuto otázku je velmi těžké odpovědět, protože bylo mnoho umělců, kteří přispěli k tomu, že dnešní argentinské loutkářství má tak bohaté a rozmanité estetické formy. Pokud chceme mluvit o vývoji loutkového divadla v minulém století, ať už se jedná o dramaturgii, výtvarné či technické pojetí, nebo režijní koncepci, pak bych zmínil jména, jako jsou Sarah Bianchiová, Ariel Bufano, Guaira Castilla, César López Ocon, Otto Freitas, Juan Acuña, Héctor Alvárez d’Abórmida, Alcides Moreno, Roberto Docampo, Roberto Espina, bratři Di Maurové, Silvina Reinaudiová a mnoho dalších. Pro období po roce 2000 bychom potřebovali další velmi dlouhý seznam těch, kteří loutkové umění na základě těchto estetických konceptů rozvíjejí dál.

Jaké trendy dnes sledujete v argentinském loutkářství?

Argentina je velice rozsáhlá země. V různých regionech vznikají nové estetické proudy a podoby nekonvenčního loutkového divadla. Možná právě proto máme několik loutkářských škol, jejichž studenti každý rok přicházejí s novými absolventskými inscenacemi, většinou netradičními a často velmi zajímavými zejména z hlediska mísení různých podob divadelního jazyka. Někdy jsou v tom také velmi úspěšní.

Říkáte, že je v Argentině několik loutkářských škol – kde se nacházejí?

Jako první je třeba jmenovat Státní univerzitu v San Martinu (UNSAM), která nabízí čtyřletý program (ekvivalentní bakalářskému), jenž je jediným svého druhu v Latinské Americe. Národní univerzita umění (UNA) v Buenos Aires zase nabízí postgraduální studium divadla objektů a nových trendů. Další školy nabízejí loutkářům kurzy, které nejsou zakončené udělením titulu a trvají rok, dva nebo tři. Tyto kurzy nabízí Escuela Taller de Titiriteros „Ariel Bufano“ v divadelním komplexu v Buenos Aires nebo loutkářská škola ve městě Rosario. Dále se dají loutky studovat třeba na Univerzitě v Tucumanu (UNT), na Loutkové škole Neuquén nebo ve Škole loutek Avellaneda.

Jak je to s diváckou adresou? Uživí se v Argentině loutkové divadlo určené čistě dospělému publiku?

Obecně platí, že většina souborů tvoří primárně inscenace pro dospělé. Většinu jejich příjmu ale tvoří inscenace pro děti nebo pro školní publikum. Aktuální socio-politická situace je téměř v celé Latinské Americe velice komplikovaná. To se samozřejmě nevyhýbá ani loutkářům.

Jaké je v argentinské společnosti postavení loutkového divadla? Má přirozený respekt i v porovnání s jinými divadelními druhy?

Den po dni si divadlo loutek a objektů získává stále větší prostor v místech, která bývala téměř úplně vyhrazena „živým“ hercům. Což je zároveň jistou reflexí posunů ve společnosti. Stále větší část veřejnosti vnímá, že loutkové divadlo není jen lidová zábava. Že má vlastní fascinující pravidla i estetiku. Stejně jako cirkus se dokázal oprostit od svých starých forem a změnil se do podoby nového cirkusu, kde se prolíná tanec, akrobacie, výtvarné řešení, hudba atd. Stejně tak i umění loutkového divadla otevírá dveře novým formám divadelního jazyka, který aktuální divadelní scénu oživuje.

Jaký je u vás systém financování?

V celé zemi jsou pouze tři soubory, které jsou podporované státem a závislé na něm. Státní prostředky na podporu divadelních souborů jsou velmi omezené. Můžeme říct, že devadesát procent souborů i loutkářů pracuje zcela samostatně a nezávisle.

Kolik profesionálních loutkových divadel za tak tvrdých podmínek dnes v Argentině přibližně působí?

V celé zemi je finanční situaci navzdory více než 200 profesionálních souborů.

Doporučil byste čtenářům k návštěvě nějaké argentinské loutkářské muzeum nebo instituci, která o loutkářství pečuje?

Rád bych jim doporučil loutková muzea El Museo del Títere, La calle de los Títeres v Buenos Aires, nebo knihovnu „La Nube“, kterou vede Pablo Medina.

Existuje v Argentině odborné periodikum, která se loutkovému divadlu cíleně věnuje?

Nejoblíbenějším divadelním časopisem je Fardom, který vydávají profesionální loutkáři a který vychází více než 25 let.

Působí v Argentině kromě pobočky UNIMA, ještě nějaké jiné profesní organizace pečující o loutkové divadlo?

Ano. Titiriteros Argentinos a také Federación Latinoamericana de Titiriteros.

Pokud bychom se zaměřili na vazby mezi argentinským a českým loutkářstvím – funguje aktivní výměna mezi českými a argentinskými tvůrci?

V Argentině působí několik pedagogů, kteří v 70. letech studovali divadlo a loutky v Praze a tehdejší styl výuky přenesli k nám. Dnes ale není naše vzájemná kulturní výměna nijak intenzivní, i když se u nás české umění a kultura těší velkému obdivu. Myslím si, že je čas naše vztahy obnovit, abychom mohli naše milované umění společně udržet naživu. Dalo by se to dělat společnými inscenacemi, vzájemnými návštěvami a výměnami, a hlavně prostřednictvím vzájemného setkávání lidí na poetickém základě ztělesněné metafory, které říkáme loutka.

More of the Public Understands That Puppet Theatre Is Not Just Popular Entertainment

Interview with actor, director, university teacher and chairman of the UNIMA Commission for Professional Training, Tito Lorefice. The interview discusses the impact of Federico García Lorca, the leading puppeteers in Argentina and the current trend of the emergence of new aesthetic approaches and new forms of unconventional puppet theatre. Students of different puppetry academies every year graduate with new thesis shows, usually non-traditional and often very interesting, particularly as a combination of different performative languages. Theatre of puppets and objects also keeps gaining more and more space in places that used to be almost exclusively dedicated to live actors. This is a reflection of changes in society: more and more people understand that puppet theatre has its own and amazing rules and aesthetics and opens the doors to new languages that are renewing the contemporary theatre scene.

Loutkář 1/2019, s. 44–47.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.