Slavíčková, Sarah: Loutkové divadlo se na Kubě dělá silou vůle a srdcem

Kubánec Geanny García Delgado vystudoval obor scénografie. Po absolutoriu působil jako pedagog, navrhoval divadelní kostýmy a loutky pro několik inscenací, ale nejvíce času věnoval práci kurátora v galerii Raúl Oliva v Havaně. V letech 2011 a 2015 se účastnil Pražského Quadriennale jako národní kurátor a po druhém pobytu v České republice se rozhodl, že zde zůstane. Krátce po schválení pracovního povolení vyhrál výběrové řízení na pozici kurátora zahraniční sbírky v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi, kde s velkým nadšením v současnosti pracuje. Společně jsme si povídali o tom, jak to dnes vypadá s kubánským loutkářstvím a kde jsou jeho kořeny.

Co vás nejvíce přitahuje na českém loutkářství? Jsou si s kubánským v něčem podobné?

Obdivuji českou loutkářskou tradici. Už přes dva roky jsem na pozici kurátora Muzea loutkářských kultur v kontaktu s historickými předměty z různých dob. Studovat je, zapisovat a vystavovat je pro mě úžasným zážitkem a ctí. Díky dřívějšímu bližšímu kontaktu mezi těmito dvěma kulturami se některé rysy a scénická řešení kubánských a českých inscenací opakují, třeba v jistém tradicionalismu a příklonu k podobným inspiračním zdrojům. Zobrazovaná témata jsou však jiná, což je myslím přirozenou reakcí na rozdílné sociální, politické a ekonomické prostředí. Z pohledu konzervace historické kulturní paměti jsem překvapený, jak pečlivě zachraňuje Česká republika své dědictví. Často se nemohu vyhnout srovnávání, jak dobré by bylo, kdyby byly kubánské historické sbírky v podobném stavu.

Když budeme mluvit právě o spojnici mezi kubánským a českým loutkářstvím – jaký byl jejich vzájemný vztah v minulosti a jaký je dnes?

Historie kulturních vztahů mezi Kubou a nynější Českou republikou byla rozhodně definována politickými a ekonomickými zájmy obou zemí. To je vidět v hlubokém kontaktu obou kultur od 60. let 20. století, kdy jezdili čeští a kubánští odborníci z různých odvětví i umělci na dlouhodobé pracovní pobyty. Třeba pedagogové scénografie a jiných divadelních disciplín – jako malíř a scénograf Dmitrij Kadrnožka – na kdysi přátelské Kubě učili. Časopis Loutkář také zdokumentoval několik návštěv českých umělců na ostrově, které se uskutečnily v rámci různých festivalů loutkového divadla. Někteří Kubánci také v ČSSR a SSSR vystudovali. Ještě v 70. a 80. letech byly vazby s mezinárodní organizací UNIMA silné a kontinuální a do roku 1987 se Kuba dokonce několikrát prezentovala na Pražském Quadriennale. Tohle všechno ale skončilo po pádu Sovětského svazu. S UNIMA jsme ztratili kontakt, který byl obnoven až v roce 2010. Kuba se na Quadriennale navrátila až v roce 2011 a postupně – a velmi pomalu – se nějaké vazby obnovují. V minulých letech se také zúčastnila malá skupina českých loutkářů Mezinárodního loutkového festivalu v Matanzasu. „Staré rány“ se však hojí pomalu a kubánský systém je málo flexibilní přijmout nové události a změny.

Zmínil jste Mezinárodní loutkový festival v Matanzasu. Jsou u vás i jiné – například se zaměřením na amatérské či studentské loutkové divadlo? Jedná se o soutěžní festivaly?

Na Kubě stále existuje mnoho loutkářských festivalů. Některé jsou novější, některé mají delší tradici. Jedním z nejslavnějších a nejprestižnějších je zmíněný Mezinárodní loutkový festival v Matanzasu (Taller Internacional de Títeres de Matanzas), který založil roku 1993 loutkář René Fernándeze Santany, režisér divadla Papalote. Tento nesoutěžní festival se v Matanzasu koná každý druhý rok s účastníky z Kuby i z celého světa. Festival organizuje teoretická setkání, výstavy, představení, workshopy. V loňském roce proběhl už 13. ročník. Další známý festival Bacanal, který byl založen v roce 2012, se koná v Havaně každý sudý rok. Jeho hlavním cílem je diskutovat o loutkovém divadle pro dospělé publikum a následně ho prezentovat. Bacanal je místo, kde se potkávají místní loutkáři se zahraničními, probírají se současné rysy i budoucnost loutkového divadla, pořádají se workshopy, výstavy i noční loutkové kabarety pro dospělé. Tento festival organizují různí profesionálové (loutkáři, kritici, dramaturgové, scénografové, herci) spolu se studenty. Jiný nesoutěžní národní festival, který se koná od roku 1992 ve městě Santa Clara, je zaměřen na divadlo „menšího formátu“ (Festival de Teatro de Pequeño Formato) a hostí i komorní loutkové produkce.

Mezi mladší důležitá setkání patří například La Fiesta del Títere ve městě Hoguín, Títeres al Centro v Ciegu de Ávila, Espacio vital v Pinaru del Río a festival divadla jednoho herce (Feria Titiritera de Unipersonales). V roce 2017 vznikl pouliční festival Jornada Habana Titiritera: figuras entre adoquines, který se koná na ulicích v centru Havany.

Divadelní festivaly s národním charakterem jako Festival de La Habana nebo Festival de Teatro de Camagüey mají pro loutková představení v programech speciální místo.

To je tedy poměrně dost festivalů na vcelku malý ostrov. Kolik je na Kubě profesionálních loutkových souborů?

V současnosti jich je přibližně čtyřicet. Většina z nich má vlastní prostory k uvádění představení či zkouškám. Jenom na Havaně je osmatřicet souborů věnovaných loutkovému divadlu či divadlu pro děti.

Mluvil jste ale i o Bacanalu – festivalu se zaměřením na loutkové divadlo pro dospělé. Existují tedy i soubory věnující se právě tomuto segmentu publika?

Některé loutkové soubory mají v repertoáru inscenace pro děti i dospělé. Není ale běžné najít soubor, který hraje jen pro dospělé. Jako v mnoha jiných zemích i na Kubě přetrvává představa, že loutkové divadlo je jen pro děti. Tvůrci, které dospělí diváci zajímají, nejspíš zvolí dvojitý program a experimentují, jak se k dospělému publiku dostat – vznikají například divadelní festivaly, ve kterých soutěží loutka s živým hercem, nebo se hraje kabaret. Je třeba vysvětlit, že všechny loutkové soubory spadají pod ministerstvo kultury, což je výsledek institucionalizace všech uměleckých disciplín po Castrově kubánské revoluci. Patří sem také amatérští loutkáři, kteří se poměrně brzy zapojují do nějakých už existujících skupin, aby měli alespoň nějakou možnost výdělku.

Znamená to, že ministerstvo kultury může kontrolovat i to, co se bude hrát? Jaké má vlastně vůči loutkovému divadlu pravomoci?

Na Kubě financuje ministerstvo kultury všechny oficiální soubory celé země, všechna divadla, produkce, festivaly, turné a personál. Neexistuje nezávislé, privátní nebo komerční divadlo, protože legální cestou nelze požádat o financování. Když je tematika inscenace „problematická“, je titul hned zakázán, nebo jiným způsobem spolknut systémem.

Všichni členové souborů dostávají od státu fixní platy, které ale nejsou dostatečně velké, aby mohly pokrýt základní životní potřeby. Loutkové divadlo – ostatně jako většina kulturních aktivit na Kubě – se dělá silou vůle a srdcem. Na schválení a realizaci projektů musíte požádat stát o financování, které se ale získává pouze ve formě hmotného plnění. V Havaně je k dispozici jeden centrální sklad, kde si lze vybrat textilie a jiné – většinou nevyhovující – materiály. Na stejném místě vytváří specializovaný tým na vyžádání divadelní kostýmy a podobná pracovní skupina vyrábí scénografii. Už několik let se však díky bohu praktikují i nové způsoby financování související s granty z ambasád a jiných kulturních institucí, takže několik souborů si dnes realizuje své projekty samostatně.

Důsledky pro loutkové divadlo a umění obecně jsou jistě znatelné…

Ano, i když existuje na kubánské scéně velké množství loutkových skupin, jejich repertoár je velmi zastaralý. Jen několik souborů dokáže ilustrovat současnou sociální, politickou a ekonomickou problematiku. Některé z nich, například Teatro de las Estaciones nebo Teatro La Proa, hledají nová témata, nová řešení, experimentují, jsou ale výjimkou. Často chybí důsledný výzkumný proces týkající se dramaturgie, režisérského nebo vizuálního konceptu. V tomto smyslu je herecké divadlo daleko před loutkovým.

Jaká je tedy pozice loutkového divadla na Kubě? Je jiná než v minulosti, nebo vlastně ani ne?

Kubánská revoluce podporovala loutkářskou tvorbu od roku 1959 různými způsoby. Založením Národní rady kultury a Národního oddělení divadla pro dětství a mládež v roce 1961 revoluce loutkovou produkci institucionalizovala. Ekonomickými příspěvky umožňovala založení hlavních krajských loutkových souborů po celé zemi. Tato zlatá a kreativní doba skončila v 70. letech 20. století, když se dostala do všech uměleckých projevů obrovská cenzura – hlavně kvůli tuposti a ignoranci některých klíčových členů Národní rady kultury. Všichni a všechno, co nevyhovovalo novému modelu, se muselo z uměleckého prostředí vytrhnout. I jeden z klíčových loutkářů, Pepe Camejo, byl na rok uvězněn a definitivně odstaven od tvorby pouze kvůli své sexuální orientaci. Tato drastická opatření na dlouhou dobu ukončila nejlepší období kubánského loutkářství.

Po klidnějších 80. letech následovala na Kubě největší ekonomická krize a s ní i migrační vlna, kdy zemi opustilo velké množství talentovaných umělců. Paradoxně ale v té době loutkové divadlo rozkvetlo a vznikaly nové projekty a festivaly – jako třeba ten zmiňovaný v Matanzasu. Čerství absolventi divadelních škol se připojili k loutkářské scéně a od roku 1998 byly na Univerzitě umění v Havaně zavedeny dějiny loutkářství jako povinný předmět. Z těchto událostí můžeme tedy vyvodit, že loutková tradice na ostrově byla několikrát přerušena. Nicméně vůle a talent tvůrců, základní institucionální podpora a kvality některých projektů dělají z tohoto fenoménu v současnosti poměrně oceňované umění.

„Poměrně oceňované umění“ – i přes takové historické překážky a tvrdý režim mě potěšilo, že používáte právě tohle celkem kladné označení. Souvisí to třeba i s dlouholetou tradicí?

Loutkové divadlo na Kubě nemá dlouhou tradici. Sporadické historické záznamy o cizích loutkových představeních najdeme na konci 19. století. O kontinuálním vývoji však můžeme mluvit až od 40. let 20. století, kdy vznikla první Akademie dramatického umění a první loutková inscenace pro děti mimo školní prostředí. Byla to verze Červené karkulky napsaná a zrežírovaná kubánským dramaturgem a režisérem Modestem Centenem (1913–1985).

A co kočovní loutkáři? Dochovaly se nějaké doklady jejich činnosti?

I když pro historii loutkového divadla na ostrově kočovnictví nepředstavuje důležitý fenomén, je fakt, že můžou být asociováni s prvními představeními v 18. století. Byli sem přilákáni především ekonomickým bohatstvím hlavních měst Kuby – Havany, Trinidadu a Santiaga de Cuba. V novinových článcích z 19. století najdeme informace o kočovných mechanických divadélkách a loutkářích s „tančícími kloubovými panáčky“.

Přestože se nejedná o dlouholetou tradici, jak jste již mnohokrát naznačil, můžeme přeci jenom mluvit o nějakých typických loutkách či prvcích kubánského loutkového divadla?

Jak jsem říkal – mladá tradice, přerušená navíc hrůzami komunismu, nemá dostatek času, aby zanechala tradiční loutkářské odkazy, i když je na Kubě mnoho výborných loutkářů. Asi bych zmínil preferenci maňáskového divadla a spodových loutek, pravděpodobně jako dědictví prvních profesionálních souborů v 50. letech 20. století. Velký vliv měla také „sovětská škola“, kterou v 60. letech prošli začínající kubánští loutkáři pod vedením sovětských kolegů z Ústředního loutkového divadla v Moskvě. Jedno havanské divadlo – Hilos mágicos – udržuje ve svých inscenacích už tři desetiletí při životě techniku marionet na nitích. Jiné soubory při hledání loutkové kubánské identity experimentují s různými loutkovými technikami.

Od 50. let 20. století tedy můžeme vysledovat existenci profesionálního loutkového divadla. Kteří loutkáři stáli u zrodu profesionálních souborů?

Na počátku byl například jedním z prvních profesionálních souborů La Carreta, který existoval sice už od 40. let, ale až v roce 1952 se začal věnovat loutkovému divadlu. O čtyři roky později se spojili tři z největších budoucích kubánských loutkářů, Carucha Camejo, již zmíněný Pepe Camejo a Pepe Carril, a založili divadlo Guiñol Nacional de Cuba. Na žádost bratrů Camejových vytvořila spisovatelka a hlavní představitelka dětské kubánské literatury Dora Alonso (1910–2001) postavu Pelusína del Monte a napsala pro něj čtyři loutkové hry. Maňásek Pelusín reprezentoval typického vesnického chlapce s charakteristickou bílou košilí, šátkem kolem krku a slaměným kloboukem. Díky jeho úspěchu a oblíbenosti se často považuje za národní loutku.

Tahle tři jména jsou tedy zásadní pro vývoj moderního loutkářství? V čem spočíval jejich přínos?

Ano, intenzita a kvalita práce této trojice rozhodně představovala umělecký základ budoucího loutkového divadla. Věnovali se nejen divadlu pro děti, ale i pro dospělé. Jejich inscenace poprvé zahrnuly s pomocí nejlepších místních spisovatelů afro-kubánskou tematiku, často kombinovaly herce a loutky, inspirovaly se národními a zahraničními texty atd. Zmínění loutkáři brzy vedli početný tým herců a spolupracovníků a přitáhli začínající umělce všech disciplín – například Lea Brouwera (skladatel, dirigent, kytarista), Abelarda Estorina (dramaturg režisér, kritik), Ramira Guerru (choreograf, historik, režisér), Raúla Martíneze (malíř, fotograf, návrhář) – a mimo jiné společně založili v roce 1956 první loutkářský časopis Titeretada a poprvé na Kubě prezentovali loutky v televizi, díky čemuž se stala loutka Pelusína tak populární. S novodobou revolucí dostali bratři Camejovi a Carril úkol vzdělávat nové loutkáře a pomáhat se vznikem dalších souborů po celé zemi. S jejich podporou se v 60. letech zrodila divadla jako Teatro Papalote v Matanzasu (činné i v současnosti), které hrálo důležitou roli ve vývoji moderního loutkového divadla.

Mluvíte o vzdělávání loutkářů. Jak je to u vás s možnostmi studia? Máte například nějakou uměleckou školu se speciálním programem či katedrou zaměřenou na výuku loutkářství?

Kuba má v Havaně jedinou uměleckou univerzitu založenou v roce 1962. Na divadelní fakultě se učí loutkové divadlo pouze jako jeden předmět, nicméně školní scénografické projekty zahrnují ve čtvrtém ročníku řešení loutkové inscenace. Studenti teatrologie a dramaturgie studují historii loutkářství a jeho teoretické základy, avšak nikoli studenti herectví. Ti, pokud se o tuto disciplínu zajímají, si musí k loutkovému divadlu najít cestu sami. Před několika měsíci byl na Národní umělecké škole (což je škola, která předchází studiím na univerzitě umění) založen nový loutkářský studijní program. Kurz nejenže připravuje studenty na manipulaci s loutkami, ale také jim dává možnost, aby se mohli stát režiséry. Vedou ho mladí profesionální loutkáři kubánské scény ve spolupráci s teatroložkou, scénografem a profesory hlasu a dikce.

A jak to vypadá s kubánským loutkářstvím dnes? Máte nějaký oblíbený soubor či divadlo, které byste nám při návštěvě Kuby doporučil?

Z mého pohledu je jedním z nejlepších loutkových souborů současnosti Teatro de las Estaciones, které bylo založeno v Matanzasu v roce 1994. Jeho režisér Rubén Darío Salazar a jeho scénograf Zenén Calero Medina pocházejí z místního divadla Teatro Papalote a zachovávají nejlepší dědictví bratrů Camejových, zatímco neustále hledají nové způsoby komunikace s publikem. Jejich inscenacím předchází podrobný umělecký výzkum. Inspirují se národními i univerzálními tématy a pátrají po kubánské identitě. V repertoáru divadla se často objevují muzikály nebo klasické texty světové literatury. V harmonii s herci kombinují manekýny, masky, maňáskové či stínové loutky.

Jako scénografa mě nejvíc přitahuje vizuální stránka inscenací divadla Estaciones. I když se při vzniku profesionálních loutkových divadel k produkcím několikrát připojili výtvarní umělci, není obvyklé, že by byli součástí souboru. Proto si myslím, že Teatro de las Estaciones, které má silnou a koherentní estetiku, by mohlo být perfektním hostem českých festivalů. Nicméně po celém ostrově můžeme najít mnoho zajímavých loutkářských fenoménů, které obohacují kubánskou loutkovou scénu. Například havanské Teatro La Proa, založené v roce 2003, jehož repertoár je věnován především dětem, často zkoumá složitá témata z okolního sociálního prostředí, hlavně díky spolupráci s dramaturgyní a kritičkou Blancou Felipí. Divadelně zkoumají třeba závislosti, rodinné vztahy, rozdílné preference a průchod do dospělosti. Jejich estetika není sice tak dokonalá, ale tematicky jsou to inscenace velmi zajímavé.

Vzhledem k vaší práci v České republice nesmíme zapomenout na muzea mapující loutkářství na Kubě. Existují vůbec? Na začátku jste říkal, že byste si přál, aby uchovávání tradic na Kubě bylo na stejné úrovni jako u nás…

Kubánská instituce, která se nejvíce blíží konceptu loutkového muzea, se nachází na Havaně. Divadlo El Arca začalo od roku 2008 sbírat různé předměty po celé Kubě, které ležely v divadlech nebo v soukromých sbírkách. Nedávno založené stejnojmenné muzeum je uchovává, konzervuje a pokouší se zrekonstruovat dějiny národního loutkářství. Další instituce je v Matanzasu, tedy asi sto kilometrů od Havany, a uchovává loutky a různé dokumenty z produkce bratrů Camejových. Galerie El Retablo je nejen zachraňuje, ale také vystavuje, organizuje teoretická setkání a vydává specializované publikace o jejich historii. Obě místa bych vřele doporučoval jako možné destinace pro mezinárodní zájemce o tento fenomén.

Geanny García Delgado (1984)

Absolvent divadelní fakulty Univerzity umění (obor scénografie), kde působil i jako pedagog. Pracoval jako kurátor v galerii Raúl Oliva v Havaně, kde realizoval více než 30 výstav. V letech 2011 a 2015 se účastnil Pražského Quadriennale jako kubánský národní kurátor, dnes působí kurátor zahraniční sbírky v chrudimském Muzeu loutkářských kultur.

Making Puppet Theatre in Cuba Requires Strong Will and a Heart

An interview with Geanny García Delgado of Cuba who currently works as the curator of the international collection at the Museum of Puppetry Cultures in Chrudim. He talks about the history of puppetry in Cuba and the artists who had the most significant impact on Cuban puppetry. He also discusses the many puppetry festivals, the workings of Cuban theatre groups and current issues. García Delgado also mentions institutions that provide puppetry training as well as museums that protect puppetry artefacts.

Loutkář 1/2019, s. 34–37.

Slavíčková, Sarah: Loutkové divadlo se na Kubě dělá silou vůle a srdcem

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás