Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Pro Španěly je Česko významným centrem loutkářského umění

Katalánec Toni Rumbau patří mezi přední znalce loutkářství Pyrenejského poloostrova. Je činný jako loutkářský praktik, ale zároveň publikuje a věnuje se historiografickému výzkumu loutkářství. Jeho přehled o dění ve španělském loutkářství je skutečně úctyhodný – posuďte sami.

Které momenty z historie považujete za skutečně určující pro vývoj španělského loutkářství?

Pro dějiny španělského loutkářství byla zásadní čtyři období:

Středověk, o kterém sice máme určité poznatky, ale hmotných dokladů se nám z této doby dochovalo velmi málo. Víme například, že se v kostelech pořádala představení s biblickými náměty, mystéria, v nichž hráli buďto živí herci, nebo se využívaly loutky. O jednotlivých hrách toho však víme velmi málo. Nejstarší španělsky psaný dokument, který se nám dochoval, je rukopis původem z 12. století, hra Auto de los Reyes Magos (Hra tříkrálová), jejíž téma se objevuje ve všech pozdějších loutkářských tradicích.

2. Z hlediska loutkářství byly mimořádně plodné epochy 16., 17. a 18. století. Ani v tomto případě se nám však nedochoval žádný exemplář loutek. Existují pouze jejich náčrty a písemné doklady v literatuře. Pro toto období byly příznačné tři formy využití loutek:

- V loutkových představeních hraných na malých jevišťátcích jako to, které popsal Cervantes v Donu Quijotovi a na jehož motivy později napsal Manuel de Falla loutkovou operu Loutky mistra Pedra. Tato forma loutkového divadla byla tehdy podle všeho na iberském poloostrově velmi obvyklá.

- Na alegorických vozech užívaných v průvodech ke svátku Božího těla. Šlo o proslulá zpodobnění mýtického stvoření Tarasque, k nimž se nám dochovalo mnoho kreseb. Tyto figuríny byly často pohyblivé a staly se předlohou okázalých náboženských her z období baroka, jaké psal Calderón de la Barca.

- V představeních profesionálních barokních divadel nazývaných souhrnně máquina real, jež se hrála ve veřejných divadlech, takzvaných dvorech komedií, jako je to, které se dodnes zachovalo v městě Almagro. Využívaly se loutky vyřezávané ze dřeva, zavěšené na drátě, ale také loutky spodové. Tento typ divadla částečně přežívá v představeních cádizského divadla La Tía Norica, které existuje dodnes. Nejvíce se tradicí barokního divadla, jež byla doteď ve Španělsku málo známá, zabývá historik Francisco Cornejo. Za obdobu španělského divadla máquina real se považuje jihoitalské divadlo zvané pupi.

3. Velmi plodnými obdobími z hlediska loutkářství byly také 19. století a první desetiletí 20. století, které však už byly odlišné od zlaté éry baroka. V lidovém divadle se ve Španělsku (podobně jako ve Francii a dalších evropských zemích) prosazovalo divadlo maňáskové, jehož hlavní postavou byl Don Cristóbal, lokální varianta Polichinela. V Katalánsku se objevují tzv. titelles, v Galícii postava Barriga Verde, v Portugalsku zase Dom Roberto. O loutkové divadlo se zajímali i autoři Generace 27 (Lorca, Falla, Lanz Gonzáles, Alberti, Dalí, Buñuel) a nebýt občanské války, jistě by přispěli k jeho rozvoji.

4. V 70. a 80. letech 20. století, po nastolení demokracie v zemi, prošlo španělské loutkové divadlo obrodou. Bylo to období změn na celém Západě a takzvaného proboření čtvrté stěny v loutkovém divadle. Loutkoherci, kteří byli do té doby skrytí za scénou, nově vychází před ni, ukazují se publiku a po boku loutky se stávají součástí jeviště. Ve stínovém divadle proboření čtvrté stěny vedlo k přetvoření statického plátna, siluet a předmětů v pohyblivé součásti scény (viz italský Gioco Vita, Lescaux a další). Ve Španělsku řada divadel a divadelních souborů otevírá cestu vývoji za hranice tradic. Jsou jimi La Claca, Comediants, Libélula, La Tartana, Teatro de la A, L’Estaquirot, Marduix, La Deliciosa Royala, Pepe Otal, Aldebarán či La Fanfarra a řada dalších.

Našli bychom ještě dnes ve Španělsku tradiční loutkáře?

Odpověď zní ano. Dodnes se zachovalo několik významných loutkářských tradic jako například:

– divadlo La Tía Norica v Cádizu,

– Tirisitiho betlém ve městě Alcoy ve Valencii,

– tradice katalánských maňásků, kterou dosud udržují potomci Sebastiàa Vergése,

– 300 let starý barokní betlém v městečku Laguardia v Baskicku, který je k vidění pouze o Vánocích,

– v Portugalsku dodnes přežívá tradice divadla typu Dom Roberto a Bonecos de Santo Aleixo.

Od kdy lze ve Španělsku mluvit o skutečně moderním a profesionálním loutkářství? Koho byste zařadil mezi klíčové osobnosti raně moderního loutkového divadla?

Na konci 19. a počátku 20. století ve Španělsku působily významné profesionální společnosti, jakými byla v Katalánsku Hermanos Roca, jež se zaměřovala na břichomluvectví, kouzelné triky a marionety. Z břichomluvců můžeme jmenovat Francisca Sanze, který pocházel z Valencie.

V důsledku občanské války, která přerušila kulturní vývoj v zemi, se loutkářská divadla s novou vizí objevují až v 60. a 70. letech. Samozřejmě, že i během frankismu byli tací, kteří se loutkovému divadlu věnovali. Mezi významná jména patří Villarejo, Talio, Porras, galicijská rodina Sirvent (s postavou Barriga Verde), barcelonské rodiny Anglès a Vergés či mallorská Faidella. Avšak až s velkými změnami 60. a 70. let vznikají divadla, která budou mít rozhodující vliv na budoucí vývoj oboru.

Společnosti, jako třeba La Claca, se velmi záhy vypracovaly k profesionalitě. Z dalších můžeme jmenovat La Tartana, Libélula, La Deliciosa Royala a Els Estaquirots. K významným osobnostem patří Francisco Peralta, který působí v Madridu a byl učitelem mnoha generací loutkoherců (Teatro de la A, La Tartana, Libélula atd.); Harry V. Tozer, Angličan žijící v Barceloně, významný marionetář, svého času vyučující na divadelním ústavu Institut del Teatre v Barceloně, který vychoval generaci výtečných loutkoherců; Francisco Porras, kontroverzní osobnost, působil v Madridu v divadle Teatro de Títeres del Retiro; Joan Baixas, odborník v oblasti vizuálního a kreativně zaměřeného divadla. Pepe Otal, rodák z Albacete žijící v Barceloně, jenž patřil mezi nejvlivnější loutkáře v Barceloně i v celém Španělsku; Alfred Casas, jenž byl coby vyučující na barcelonském divadelním ústavu Institut del Teatre inspirací pro mnoho budoucích generací loutkoherců; Ana María de Guadalupe Tempestiniová a Alcides Moreno společně založili sevillský mezinárodní loutkový festival a loutkářskou školu v Andalucíi; Josep Maria Carbonell byl ve svém oboru také vlivnou osobností – vyučoval v divadelním ústavu (Institut del Teatre) a byl ředitelem barcelonského loutkového festivalu.

Jaké trendy pozorujete v současném španělském loutkářství?

Španělské loutkové divadlo v současnosti prochází velmi zajímavým vývojem, a to přesto, že španělské školy nejsou zdaleka tak dobře organizované jako školy jinde v Evropě. Mezi oblasti s největším počtem divadel a kreativním potenciálem patří Katalánsko, Madrid, Valencie, Andalusie, Aragonie, Galicie, Murcia a Baskicko. Pro představu bych rád zmínil několik inspirativních tvůrců, ale rozhodně nejde o vyčerpávající výčet osobností současného španělského loutkářství.

Z oblasti Andalusie je třeba upozornit na Ángela Calventeho, který je součástí divadelního souboru El Espejo Negro v Málaze, či Enriqueho Lanze z granadského Títeres Etcétera. Jde o význačné režiséry, kteří stvořili výborná díla, v oblasti kabaretního žánru v případě prvního a v oblasti operního žánru a takzvaného poetického divadla v případě druhého. Také Luís Zornoza Boi, který žije v Granadě a jako režisér působil v mnoha částech Evropy, je osobností hodnou zmínky, přestože v současnosti se věnuje spíše sólovým projektům. Rosa Díazová z divadla La Rous Teatro je další veleúspěšnou režisérkou. Dále je třeba zmínit Josého-Diega Ramíreze z A la Sombrita, Juana Luíse Clavija z divadla Buho Teatro, Maríu José Gonzálezovou z La Lastra a Francisca Corneja z divadla Aldebarán.

V Madridu vyniká osobnost Pabla Vergneho, režiséra s bohatým profesním portfoliem, který působí v souboru divadla El Retablo. Jmenujme také Argentince Claudia Hochmana, který žije v Lisabonu, ale často za prací jezdí do Španělska a ukázal se být jedním z nejpečlivějších a nejzajímavějších režisérů v zemi. Dalším madridským umělcem je Guillermo Gil, který působí v Tropos Teatro, v La Gaviota, původem argentinském divadelním souboru s dlouhou tradicí, a v mnoha dalších výborných nových i zavedených divadlech.

Z Aragonie jmenujme Paca Paricia a Pilar Amorósovou z Titiriteros de Binéfar, kteří vyčnívají svou bohatou profesní drahou a obrovskou tvořivostí. Ve městě Abizanda s jejich přispěním vzniklo půvabné loutkové muzeum La Casa de los Títeres. V Aragonii také působí divadelní soubor Arbolé, který společně tvoří Iñaki Juárez, Pablo Girón a Esteban Villarrocha. Arbolé má dokonce v Zaragoze vlastní divadlo. Mnohé další soubory, jako je Teatro de Medianoche, Javier Aranda, Helena Millán, Sol Jiménez či Títeres sin Cabeza vystupují z řady díky jedinečné povaze své práce.

Z Katalánska je kromě neúnavného tvůrce Joana Baixase třeba jmenovat osobnosti, jako jsou Alfred Casas, který působí na divadelním ústavu Institut del Teatre a je scénografem v divadelní společnosti Els Estaquirots, či Xavi Bovés, který se specializuje na takzvané divadlo předmětů. Jedním z katalánských center loutkářského umění je Centre de Titelles de Lleida, které organizuje pouť zvanou La Fira de Titelles. V okolí města Lleida vznikla řada úspěšných divadelních souborů jako La Baldufa či Zum Zum Teatre. Mezi zdejší významná jména patří Eudald Ferré, nezávislý loutkář z města Valls, kreativní ředitel festivalu Guant a IF Barcelona a vyučující na Institut del Teatre; Jordi Palet, mladý režisér, který stál v čele významných souborů, jako jsou Farrés Brother; Eugenio Navarro, veterán mezi loutkáři a ředitel divadla La Puntual; Cales Cañellas; Jordi Bertran; David Laín; divadelní soubor Titelles Babi; Andreu Martínez Costa, který taktéž působí na ústavu Institut del Teatre de Barcelona; Àlex Serrano, režisér divadla Señor Serrano, které se specializuje na vizuální divadlo; Cabo San Roque; Jordà Ferré, tvůrce obřích loutek a mnoho dalších. Na to, abychom plně obsáhli nezměrnou pestrost katalánského loutkářství, bychom potřebovali daleko více prostoru.

V oblasti Valencie působí Edu Borja, Alberto Cebreiro, Gabi Fariza a Maite Millaresová z La Estrella, divadelní společnosti s dlouhou tradicí, která spravuje ve španělském městě Valencia dvě divadla; Jaume Policarpo, ředitel divadelní společnosti Bambalina, jednoho z vůdčích španělských souborů, z jehož iniciativy bylo založeno mezinárodní loutkové muzeum Museu Internacional de Titelles d’Albaida. Jeho bratr a spoluzakladatel divadla Bambalina Josep Pilcarpo je dnes ředitelem valencijského divadla Teatro Escalante. To je jen několik příkladů.

Murcia je malá autonomní oblast, která loutkářstvím přímo oplývá. Nalezneme zde divadelní společnosti s dlouhou tradicí, jako jsou Periferia Teatro či Los Claveles.

V Baskicku je třeba vyzdvihnout například loutkářské centrum Topic v Tolose i divadelní společnosti s tradicí, jako jsou Txotxonguillo, společnost veteránů Enkarni Genua a Manolo Gómeze, Taun-Taun z Bergary či Bihar, jehož ředitelem a zakladatelem je Felipe Garduño.

I Galície je na loutkářské umění velice bohatá. Ze starších souborů lze jmenovat Tanxarina či Viravolta, jehož součástí je Anxo García, zakladatel loutkového muzea Museo Galego da Marioneta. V této oblasti působí také Jorgeho Reyese a Carmen Domechovou z divadla Cachirulo Teatro, ředitelé mezinárodního festivalu Festival Internacional de Títeres Galicreques, který se pořádá ve městě Santiago de Compostela.

V oblasti Asturie se loutkářství věnuje Luís Vigil z divadla Kamante Teatro, zakladatel festivalu Títeresí, který se koná v Pola de Siero. Dále zde působí Joaquín Hernández z divadelní společnosti Tragaluz, který je zakladatelem loutkového muzea Museo el Taller de Títeres v Pola de Siero.

Mohl byste ten výčet pro české čtenáře uvést ještě jednou, ale nikoli podle geografie, nýbrž z hlediska používaných výrazových prostředků?

Myslím, že by se v tomto ohledu dalo uvazovat o zhruba sedmi kategoriích:

– divadlo předmětů: tento nový žánr se rozvíjí velmi rychle. Mezi jeho významné zástupce patří Xavi Bovés, Shaday Lariosová, Jomi Oligor, Àlex Serrano, Jaime Santos, Pablo Vergne či novátorský soubor Agencia de Detectives de Objetos el Solar, jehož členy jsou právě Shaday Lariosová, Xavi Bovés a Jomi Oligor;

– tradiční maňáskové divadlo a jiné lidové formy: sem patří divadelní společnosti a soubory, jako jsou Els Estaquirots, Los Titiriteros de Binéfar, Títeres Etcétera, Edu Borja, Teatro La Estrella, La Puntual, Tanxarina, Buho a nespočet dalších;

– kabaretní divadlo pro dospělé: El Espejo Negro v Málaze, Casa Taller de Marionetas Pepeho Otala, Marionetárium Herty Frankelové, Taun-Taun ve valencijském městě Bergara a další;

– klasické loutkové divadlo s marionetami: v Barceloně existuje loutkářská škola, která se specializuje právě na marionety a kde vyučovali nebo ještě stále vyučují loutkáři jako Harry V. Tozer a Pepe Otal, Carles Cañellas, Fernando Gómez, který působí v Marionetáriu Herty Frankelové, Jordi Bertran, neodmyslitelně spojený s katalánskými marionetami, a Mariona Masgrauová. Školy a dílny, jako jsou Casa Taller de Marionetas Pepeho Otala, Marionetárium Herty Frankelové či Taller del Parc Jordiho Bertrana obor loutkářství pohánějí kupředu. K barcelonské škole umění ovládání marionety na nitích patří mimo jiné také Teresa Traviesová, asistentka a blízká přítelkyně Harryho V. Tozera, Núria Mestresová, Toni Zafra, Santi Arnal, Esther Cabacésová, Manel Tirado, Eduardo Rodríguez přezdívaný Tatán, zakladatel galicijské divadelní společnosti Tanxarina Títeres, Karin Schaferová, která profesionální kariéru zahájila po boku Santiho Arnala a později se přestěhovala do Vídně, kde se jí profesně velmi daří. Mezi zmíněnými chybí jména mladších loutkoherců, kteří se učili v některé ze současných barcelonských škol;

– tradiční španělské loutkové divadlo: La Tía Norica, Tirisitiho betlém, soubor Titelles Vergés a další;

– vizuální divadlo a jeho hybridní varianty: Àlex Serrano (video), Joan Baixas (výtvarná umění), skupina Cabo San Roque (mechanický orchestr), Jordà Ferré (obří loutky), Marcel·lí Antúnez (všestranný, interdisciplinární umělec), soubor La Fura dels Baus (opera) a další;

– opera: Títeres Etcétera v Granadě, katalánský soubor Per Poc a další.

Jaké má loutkové divadlo postavení ve španělské společnosti?

Až donedávna se ve Španělsku o loutkovém divadle mluvilo výhradně jako o divadle pro děti. To se však pomalu mění. Můžeme za to děkovat především nespočtu festivalů, divadel a televizních programů, které informují o vizuálním divadle, divadle předmětů i tzv. mechanickém a figurativním divadle a šíří ve velkých městech osvětu především mezi tou částí veřejnosti, která už si divadlo oblíbila a je s ním dobře obeznámena. Na vnímání loutek mají vliv i divadelní společnosti, jako je La Fura dels Baus, které loutky sice nemají v názvu, ale využívají velké marionety jako součást svých operních a jiných inscenací.

V dnešní době existuje mnoho divadelních souborů, které se pohybují na pomezí několika uměleckých žánrů. Využívají loutky, optické klamy, stíny, rozličné předměty, hru se světlem i video. Loutky v názvu nemají, ale často se účastní loutkových festivalů. Jsou to právě tyto soubory, které soudobému publiku otevírají oči.

Jak je španělské loutkové divadlo financováno?

Loutková divadla byla tradičně soukromými a mnohdy také rodinnými podniky. To se nyní začíná měnit. V závislosti na významu daného divadla lze požádat o finanční podporu. Obecně řečeno je možností dostatek, avšak částky jsou nízké. Loutkové inscenace často vyžadují zdlouhavé přípravy, v důsledku čehož není možné o finanční pomoc požádat. Naopak festivaly jsou zhruba z 80 procent financovány z veřejných peněz, někdy je to dokonce více, a stálá divadla bývají dotována, byť malými sumami.

Kolik je dnes u vás přibližně profesionálních loutkových divadel?

Přesné číslo vám nepovím, lze však mluvit o nějakých 800 a více profesionálních divadelních souborech. UNIMA má ve Španělsku přes 200 členů.

Jaká muzea byste doporučil našim čtenářům, kteří by se o španělském loutkářství chtěli dozvědět více? Existují nějaké instituce zaměřené na propagaci loutkářství?

Ve Španělsku existuje řada loutkových muzeí:

– Topic v Tolose;

– Museu Internacional de Titelles d’Albaida ve Valencii;

– Museu de les Arts Escèniques (MAE) v Barceloně. Toto muzeum nedisponuje výstavní plochou, vlastní však významné exempláře tradičních katalánských loutek;

– Museo Galego da Marioneta ve městě Lalín v Galicii;

– La Colección de Títeres Francisco Peralta v Segovii;

– Museo del Títere v Cádizu;

– Museo el Taller de Títeres ve městě Pola de Siero v Asturii;

– nesmím opomenout ani Museu da Marioneta v Lisabonu, které sice do území Španělska nespadá, ale vzhledem ke geografické blízkosti je pro loutkářství Pyrenejského poloostrova neméně významné.

Kde ve Španělsku se dnes dá loutkářské umění studovat?

Oficiálně lze tento obor na univerzitní úrovni studovat jedině na divadelním ústavu Institut del Teatre v Barceloně, který spolupracuje s francouzským Institutem v Charleville-Mézières. Další oficiální divadelní školy někdy vypisují předměty zaměřené speciálně na loutkářství.

V reakci na to, že je ve Španělsku loutkářských škol tak málo, vzniká mnoho jednotlivých kurzů, ať už z iniciativy UNIMA, jako je to v případě její letní školy, či v rámci festivalů či muzeí, jako v případě centra Topic, které svým způsobem funguje jako škola.

Je ve Španělsku rozšířené amatérské loutkářství?

Na rozdíl od amatérského herectví, které je především v Katalánsku velmi oblíbené, amatérských loutkoherců je pomálu. Loutky ale bývají hojně využívány při výuce ve školách.

Už jste se zmiňoval o podpoře loutkářských festivalů. Kolik jich ve Španělsku je a jak často se konají?

Festivalů zaměřených na loutky není mnoho. Většina se týká divadla obecně. K těm výhradně loutkovým patří:

– mezinárodní festival loutek pro dospělé Muestra Internacional de Títeres para Adultos pořádaný v Bergaře v Baskicku;

– IF Barcelona se zaměřuje především na novou interdisciplinární tvorbu.

Existují ve Španělsku odborná periodika zaměřená výhradně na loutkové divadlo?

Také časopisů věnovaných loutkám je málo:

– Fantoche je časopis publikovaný jednou ročně španělským střediskem Mezinárodní loutkářské unie;

– existuje také trojice internetových časopisů www.titeresante.es (vydávaný španělsky), www.putxinelli.cat (vydávaný v katalánštině) a www.puppetring.com (vydávaný v angličtině a francouzštině);

– Titerenet (www.titerenet.net) je elektronický časopis, který letos oslaví své 20. výročí.

Existuje vedle UNIMA Španělsko nějaká další profesní organizace, která se aktivně věnuje podpoře loutkářství?

Jen UNIMA. V Katalánsku však funguje profesní sdružení Teatro para público familiar (TTP) a jedno takové existuje i pro zbytek Španělska (TE-VEO). Tyto organizace sdružují mnoho loutkových divadelních souborů.

Jaké byly z hlediska loutkářství česko-španělské vztahy v minulosti a jaké jsou dnes?

Z formálního hlediska lze najít určitou podobnost mezi tradičními českými marionetami na drátě a loutkami španělského barokního divadla. Vztahy mezi loutkáři našich zemí existovaly vždy. Praha byla a je pro evropské a španělské loutkové divadlo významným vzorem. Divadla jako DRAK mají dodnes velkou váhu, protože pomáhají otevírat nové možnosti a obzory. Divadlo Karromato, které společně založili Španěl a Češka, je ztělesněním našich vzájemných dobrých vztahů. Divadlo bratří Formanů je ve Španělsku proslulé a velmi vážené. Nedávno uspořádalo dvoutýdenní kurz v klášteře Santes Creus v Tarragoně v Katalánsku. Také pražské černé divadlo je ve Španělsku známé a mnohé španělské soubory ho napodobují. Pro Španěly je Česko významným evropským centrem loutkářského umění a Praha nezpochybnitelným klíčem k chápání moderního evropského loutkového divadla.

For the Spanish, Czechia is a Major Centre of Puppetry

An interview with Toni Rumbau of Catalonia, one of the leading experts on puppetry on the Iberian Peninsula who is active both as a puppeteer and a historian of puppetry. The article mentions some of the major puppetry traditions that survive to this day in Spain and provides a comprehensive and detailed list of key personalities of early modern puppet theatre for individual regions and specific theatre forms. The second part of the interview discusses the financing of puppet theatre in Spain, amateur puppetry and Spanish museums and festivals. There is also a brief summary of Czech-Spanish relationships.

Loutkář 1/2019, s. 11–14.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.