Lešková Dolenská, Kateřina: Rozhodně to nejsou loutky

Krištof Kintera patří mezi nejznámější výtvarné umělce české scény a jeho hlavní doménou je práce s hmotou, materií a předměty, které dává do nečekaných, provokativních a leckdy velmi vtipných souvislostí. Právě v té lehkosti, hravosti, grotesknosti a teatralitě, navíc podržené faktem, že mnohé z jeho soch jsou mechanicky pohyblivé, má k loutkářskému světu poměrně blízko – byť se tomu velmi laskavě, ale nekompromisně brání.

Kromě svého působení na výtvarné scéně máte zkušenost i s divadlem a performativním uměním – byl jste vůdčí osobností divadelní skupiny Jednotka (někdy také Skrytá tvůrčí jednotka), spolupracoval jste s festivalem 4+4 dny v pohybu, jste autorem několika divadelních výprav, třeba i pro Dejvické divadlo (například Návrat opeřeného hada, 1997). Máte k divadlu stále blízko, nebo to dnes považujete za uzavřenou kapitolu své práce?

Už je to pro mě s největší pravděpodobností uzavřená kapitola, i když nikdy neříkej nikdy. Fakt je, že to byla od poloviny 90. let do konce minulého století poměrně intenzivní epocha a hrozně mě to bavilo – tou kolektivní umanutostí, propojením mezi lidmi i kouzlem toho „teď a tady, a ne nikdy jindy“, což je vlastně podstata divadla a živého umění vůbec. Byla to skvělá zkušenost, rád na to vzpomínám, ale bylo to zároveň dost vyčerpávající v tom, jak to celé zkoordinovat, vymýšlet a být v kolektivu… Když už jsem měl pocit, že se to nedá zvládnout, tak jsem to celkem radikálně ukončil a začal se věnovat tvorbě objektů a soch. Což bylo poměrně úlevné.

Nicméně kdyby za vámi dnes přišel nějaký tvůrce, že by vás chtěl zlákat zase zpátky k divadlu, nechal byste se přesvědčit?

To se stává. Neříkám, že často, ale několikrát do roka mi to někdo nabízí a přemlouvá mě, abych s ním něco udělal. Bývají to i dost zajímavé projekty od souborů, kterých si vážím, jako je třeba VOSTO5, Buchty a loutky a podobně, ale já se opravdu neumím naklonovat a už horkotěžko zvládám vůbec to, co jsem si na sebe vymyslel sám.

Jak vlastně inscenace Jednotky vypadaly? Jediné, co jsem se dočetla, je, že spojovaly klasické divadlo s cirkusem, hudbou, videem a filmem. Dala by se vaše divadelní tvorba charakterizovat i jako objektové divadlo?

Naše projekty byly poměrně různorodé a dělali jsme i neohlášené akce na ulici, de facto flash moby, ale dávno před sociálními sítěmi, což mě hodně bavilo. Třeba jsme se domluvili a asi devadesát nás napochodovalo do auly právnické fakulty a začalo tam unisono přednášet Starý a Nový zákon. Pořádali jsme i menší akce, které ale nejsou na žádných záznamech a kolikrát ani na fotografiích. Ale když se ptáte na objektové divadlo, měli jsme i projekt Pasažér (2001), který by se tak snad dal zadefinovat a který se hrál v NODu a jezdilo se s ním i po světě. Ten by se dal charakterizovat jako celkem standardní pohybová inscenace se scénografií a s hudbou. Nebo jsme hráli pouliční inscenaci Život fantazie (1999), která byla vymyšlená tak, aby se dala hrát naprosto kdekoli – zvuky i světla jsme měli upravené na dvanáctivoltový systém a s tím jsme na přelomu tisíciletí dvě sezóny objížděli Evropu ve staré dodávce a bylo to bezvadné.

Loutkáři, ať už herci, nebo scénografové, s nimiž jsem kdy mluvila, se shodují, že když tvoří, naslouchají materiálu, který je inspiruje a prý je sám do jisté míry vede. Dokonce jsou i tvůrci odmítající antropomorfizované loutky s tím, že je to „znásilnění hmoty“ – její vlastnosti by se podle nich měly respektovat, a nikoli deformovat k lidskému obrazu. Funguje to u vás stejně nebo podobně? Jinými slovy: jaký je váš vztah k hmotě? Je hlavním zdrojem vaší inspirace, nebo jen prostředkem, nástrojem pro předání ideje?

Určitě je to pro mě obojí, inspirace i prostředek. Přiznám se, že jsem na práci s materií poměrně dost zatížený. Může to znít jako nějaká regresivní, zpátečnická metoda, ale mě to hrozně baví. Každá socha má svou genezi, důvod a myšlenku, které se s tím materiálem propojují a ten pak samozřejmě udává celou tóninu té věci i jejího provedení. Ve zkratce se dá říct, že jde o nějaké myšlení hmotou, a to nejen u soch, ale i v případě těch mých kreseb, jak jim říkám, což jsou vlastně asambláže z různých předmětů, které nás obklopují. Chápu, že by to někdo mohl klidně rozporovat, že to žádné kreslení není, ale já to vnímám jako plošné „kreslení objekty“. Protože dělám spoustu mechanických a někdy dost složitých soch, které jsou časově náročné – třeba Postnaturalia, kterou charakterizuji jako model architektury vytvořený hmyzem ze zbytků technologií, vznikala téměř dva roky – jsou ty moje „kresby“ úlevné v tom, že vznikají relativně snadno a rychle. Je to skoro jako dělání hudby, kdy se praští do bubnu a hned je slyšet zvuk. A u té kresby je výsledek navíc instantní, a to mě hrozně baví.

Toto číslo Loutkáře je z velké části věnováno také scénografii loutkového a alternativního divadla. Nelákalo by vás vytvořit výpravu pro takovou inscenaci? Přiznám se, že by mě jako diváka velmi zajímalo, jak byste se s tím popasoval… Nepřipadá vám, že mají ty vaše objekty divadelní potenciál?

Asi mají, ale já to tak nevnímám. Možná, že v nich ta moje zkušenost s živým uměním něco zanechala, ale rozhodně si při tvorbě nepředstavuji nic jiného než to, jestli ta věc bude mít nějakou svou radiaci a bude fungovat sama o sobě. Protože ty sochy vnímám také trochu jako baterie ve smyslu, že co do nich uložíte, to by v nich mělo zůstat a mělo by to být schopno předávat energii. Jsou to pro mě opravdu pouze a jenom sochy, a nikoli scénografie.

Mnohé vaše kinetické objekty jako Revolution, Mluviči nebo třeba Nervous Trees mají podle mě zase blízko k loutkám, nikoli primárně divadelním, ale mechanickým. Máte vůbec rád loutky? Považujete tyto objekty za loutky, nebo o nich takhle vůbec neuvažujete a vnímáte je opravdu „jen“ jako pohyblivé skulptury?

Rozhodně to nejsou loutky, jsou to sochy. Určitě se na to dá nahlížet i tak, že například Nervous trees jsou do jisté míry i herci, kteří vytvářejí nějakou situaci, v níž se návštěvník galerie ocitá, to nikomu rozporovat nebudu, ale pro mě jsou to fakt sochy. Vždycky mě zajímalo zkoumat, kam až se ta socha dá natáhnout, ať už v práci s formou, jako je zvuk, kouř, vítr… Všechno, co se a priori zdá, že do sochařiny nepatří, jsem vždycky rád bral do hry. Ale není to podmínkou, velmi nerad se ocitám v situaci, kdy si mě lidé spojují jen s kinetikou věcí. Věřím, že se socha nemusí hýbat, mluvit a kouřit se jí z hlavy, aby byla zajímavá. Vytvářím i sochy, které zkrátka nedělají nic.

Stejně tak se nemohu zbavit dojmu, že by mnohé vaše práce skvěle pasovaly třeba do světa animovaného filmu. Lákalo by vás se pustit touto cestou? Dostáváte takové nabídky?

Nějaké nabídky jsem dostal, ale musím jen znovu zopakovat, že moc dobře vím, co mám dělat, a většinou i to, co nemám. Mě to opravdu netáhne, mnohem víc mě zajímá dobrodružství sochy a nepotřebuji to druhově ani žánrově míchat. Jediné, co se v poslední době přihodilo, jako jakési přeladění na jinou formu, bylo velmi kvalitní natočení už zmiňované Postnaturalie během výstavy v Rudolfinu jako přeletu nad krajinou.

Ten záznam mě právě k této otázce inspiroval. Když jsem to video viděla, říkala jsem si, že to opravdu vypadá jako scénografie k animovanému filmu.

Dokonce to bylo nedávno použito ve filmu Mars. S režisérem Benem Tučkem jsme se dohodli a některé záběry jsem mu zapůjčil do titulků, takže se to vlastně v nějaké kinematografické formě objevilo. Ale to video jako takové je vlastně filmem o Postnaturalii, je bez zvuku a jen ukazuje tu sochu z úplně jiného úhlu pohledu a úplně jinou optikou, než když se na to člověk dívá v galerii. To mi na tom přišlo docela zajímavé, ale beru to jenom jako jednorázové vybočení.

Jisté rysy teatrality nese i vaše zkoumání rozdílů mezi galerijním a veřejným prostorem – třeba když jste v městské knihovně pojednal začátek své výstavy jako zcela funkční večerku, nebo vaše procházení se Prahou s „domácím mazlíčkem“ pojmenovaným lakonicky To, oblým objektem z lakovaného laminátu na šňůře, který jste vláčel třeba metrem, a lidé na vás jen nevěřícně koukali. Je toto znejišťování osob ve veřejném prostoru ještě předmětem vašeho výzkumu? Nebo to zase byla jenom nějaká etapa, která proběhla, a berete ji za ukončenou?

Ne, to za uzavřené nepovažuji. Jde mi vždycky o to ten prostor nějak změnit – večerka v městské knihovně vznikla proto, že jsem chtěl přeměnit celkovou náladu v té instituci. Takže jsem k tomu použil tento řekněme „šokézní“ nástroj. Lidé to při vstupu překvapilo a znejistilo, kde to vlastně jsou, proč tam jsou, a najednou se pro ně věci otočily vzhůru nohama. Myslím, že to tu výstavu uvedlo velmi dobře někam jinam, než jsme v galeriích zvyklí zažívat. Použil jsem to v různých modifikacích i jinde, třeba v basilejském Muzeu Tinguely se chodilo přes takový přecpaný obchod s konfekcí, kam jsem umístil ty své Mluviče, a naposledy v Rudolfinu jsem podobným způsobem použil jukebox. Je to vlastně kvůli kontrastu s hrací plochou, která je vám nabídnuta. Když to řeknu jinými slovy, baví mě pracovat často s celým domem jako s nějakou situací. Takže tomu klidně můžeme říkat jistý druh scénografie. To mě nijak neuráží, ale podtrhuji, že je to tak vždycky proto, aby se nabourala rutina.

O což jde koneckonců i divadelníkům, takže jste pro mě jasným důkazem, že umělecké obory sledují podobné cíle, byť jinými vyjadřovacími prostředky, vzájemně se ovlivňují, prostupují a dělat škatulky nemá cenu.

Souhlasím!

Krištof Kintera (1973)

Výtvarný umělec, kurátor, grafik a především sochař, spoluzakladatel pražského Experimentálního prostoru NoD. Absolvent Akademie výtvarných umění v Praze (ateliér prof. Milana Knížáka) a Rijksakademie van Beeldende Kunsten v Amsterdamu. Nositel mnoha cen, jehož tvorba je zastoupena v evropských i mimoevropských sbírkách. Pravidelně vystavuje doma i v zahraničí – například jeho loňská výstava Nervous Trees v Rudolfinu přilákala rekordních 160 000 návštěvníků. Mezi díla, která mají k loutkám docela blízko, jež ovšem sám striktně označuje za kinetické sochy, patří například Revolution (chlapec bijící hlavou o zeď, 2005), Mluviči (1999), Nervous Trees (samohybné třesoucí se stromy, 2013) nebo Bad News (čert hrající na buben a poslouchající z rádia zprávy o katastrofách, 2011).

Those Are Definitely Not Puppets

Interview with Kryštof Kintera, one of the leading Czech visual artists of today who mainly works with materials and objects placed in various unexpected, provocative and often very amusing contexts. Their light, playful, grotesque and theatrical character, together with the fact that many of his sculptures are articulated, make them rather close to the world of puppetry – a theory that Kintera himself politely yet uncompromisingly rejects. The interview also discusses his projects, almost proto-flash mobs, performed under the label of the Jednotka collective in the 90s. When asked whether his objects have a theatrical potential, he says they probably do, but he never thought of them that way. When working on his sculptures, he only wants to know whether they are going to be functional by themselves. For him, these are only sculptures, not stage design.

Loutkář 4/2018, s. 14–17.

Lešková Dolenská, Kateřina: Rozhodně to nejsou loutky

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás