Loutkar.online

Vondráková, Adéla: Loutky po šedesáté sedmé

Loutkářská Chrudim letos opět představila to nejlepší a nejzajímavější, co přinesla aktuální divadelní sezóna. Kromě 19 soutěžních inscenací hlavního programu bylo k vidění ještě 33 dalších z doprovodného programu, včetně inspirativních inscenací profesionálních českých i zahraničních divadel. K vidění byly inscenace přísně loutkové i experimentálnější, soubory hrály s manekýny, marionetami, maňásky, javajkami i stínovými loutkami.

Tomáš Alferi, Martin Hak, Tomáš Jarkovský, Petra Kosová, Blanka Luňáková a Karel Vostárek, kteří byli členy odborné poroty letošního ročníku, ocenili celkem šest inscenací: Asi jsme špatně odbočili…, Lepardessus, Vox populi, Hotel, No, to dá rozum… a Šťastný princ.

Tou nejúspěšnější ze všech se stala inscenace Šťastný princ souboru MajTo ze ZUŠ Petra Ebena (Žamberk), která získala přímou nominaci na Jiráskův Hronov. Inscenace založená na úsporné scéně s pár hudebními nástroji, skleničkami a rámem obrazu vychází z klasické předlohy Oscara Wilda. Mladí tvůrci Mariana Matějčíková a Tomáš Sourada vytvořili pod vedením Olgy Strnadové dílo rozkročené mezi loutkovým divadlem a divadlem poezie. Je to křehká inscenace, na které je znát silné zaujetí herců, jejich emocionální vypětí i pozornost k detailu. Ačkoli by se jim dal vyčítat snad přílišný důraz na závažnost předlohy, který je mnohdy svádí až na pomezí patosu, upřímná snaha o předání jakéhosi poselství divákům je nepopiratelná.

Rozdíl ve způsobu zacházení s výrazovými prostředky divadla poezie ve Šťastném princi oproti běžné praxi by se dal vysledovat například i ve srovnání s inscenací Listí souboru JuFaFa ze ZUŠ Horažďovice, který uvedl inscenaci na motivy poezie Dagmar Andrtové Voňkové. Listí, které by patřilo spíše na Wolkrův Prostějov, bylo jen vizuální animací textu. Herci ve tmě škrtali sirkami, do každého záblesku světla pronesli verš a občas drnkli do strun lyry. Výsledkem byla odosobněná inscenace, která sice nechala verše zaznít, nic k nim ale nepřidala – ani náznak toho, proč se autoři rozhodli zabývat zrovna tímto textem, proč by měl oslovit diváka.

Šťastný princ vnesl mezi inscenace základních uměleckých škol ambici po celistvém, složitě strukturovaném uchopení díla. Třeba Polštářky se zipem ze ZUŠ v Chlumci nad Cidlinou (soubor ZIP) a Předpotopní příběh souboru Loutkino kladou silný důraz na zacházení s loutkou, ostatní složky inscenace však ustupovaly do pozadí. Polštářky se zipem je inscenace složená ze tří nesouvisejících etud, které spojují jen použité loutky – polštáře doplněné stylizovanými husími hlavičkami, kterým herci v růžcích udělají dlaněmi nožičky. Jednotlivé scény jsou lépe či hůře vystavěné a vypointované, je ale jasné, že inscenace sloužila primárně jako nástroj pro výuku animace. Vedle toho celistvější Předpotopní příběh hrály děti zhruba z druhé třídy základní školy a jejich výkony odpovídaly věku. Také tady byl příběh Aloise Mikulky pouze kostrou pro výuku základních loutkářských dovedností s maňásky a manekýny.

Inscenace základních uměleckých škol a jiných těles zaměřujících se na práci s dětským hercem tvořily zhruba polovinu celého soutěžního programu. Mezi ty nejúspěšnější patřily také svěřenkyně Jarky Holasové ze ZUŠ v Jaroměři. Barbora Maksymovová si odnesla cenu poroty za koncept inscenace Asi jsme špatně odbočili…, která vychází z povídky Kosa Raye Bradburyho. Soubor Desirafes porota ocenila za inscenace Lepardessus podle Jacquese Préverta.

Barbora Maksymovová založila svou inscenaci na několika jednoduchých prvcích: na své elektrické kytaře, looperu (sampleru) a na pin-art otiscích. Dívka v černém koženém křiváku a s černou elektrickou kytarou přes rameno nechá zaznít první tón a na plátně za ní se objeví autíčko, které animuje skrytá herečka. Následně se ve zlomcích dialogů a občas jen vizuálních znacích odvíjí příběh rodiny, která objeví mrtvého muže v opuštěném domě, převezme jeho pole a otec rodiny den co den kosí obilí, přičemž každé stéblo symbolizuje jeden lidský život. Obilí je zobrazeno kovovými pin-artovými tabulkami, do kterých lze vytlačit obrazec a které položené vodorovně skutečně evokují pole. Při kosení jsou jednotlivé kovové hřebíčky prostě jen spuštěny dolů.

Barbora Maksymovová věnuje pozornost více převedení základních znaků a tématu na jeviště než samotnému textu či dramatizaci. Divákovi se tak naskytne řada otevřených možností pro vlastní interpretace. Základním motivem obsaženým už v předloze je stereotyp a repetice, s kterou otec vychází na pole. Repetitivnost Maksymovová reprezentuje pomocí looperu a stále dokola se opakujícími tóny kytary. Jsou to jednotlivá máchnutí kosou i plynoucí čas. Je to hrozivé a dekadentní.

Zatímco Asi jsme špatně odbočili… je inscenace alternativní spíš než loutková, Lepardessus je sice ve zvolených výrazových prostředcích také velmi úsporná, je ale založená na kombinaci hry živého herce s maňásky. Objektem v centru zájmu je kabát z žirafí kůže, o který se přetahují tři spoře oděné dívky na vysokých podpatcích. Parafráze krásných, štíhlých, vysokých žiraf a krásných, štíhlých, vysokých dívek je na první pohled jasná a funguje skvěle.

Problematická začíná být inscenace až ve chvíli, kdy přicházejí na scénu maňásci ukrytí v kabátu. Jejich podoba neodpovídá zbytku inscenace a ani konkrétní důvod využití právě maňásků není zcela zřejmý. Celkové téma surrealistické inscenace je ostatně v tomto případě také zastřené. Lepardessus je inscenace o bezduchém hubení zvířat pro malicherné důvody s paralelou k ženám v patriarchální společnosti. Přesnějšího pojmenování tématu bohužel nejsem schopna.

Asi jsme špatně odbočili… a Lepardessus jsou inscenace na motivy již známé předlohy, autorský vklad tvůrců je v nich však zcela dominantní. Nicméně vlastní zpracování známých námětů s různě velkým autorským vkladem předvedla většina všech účastnících se souborů.

Soubor Civáramo ze ZUŠ ve Veselí nad Moravou v inscenaci Na cestě zpracoval Japonskem inspirovaný příběh z knihy Prodaný sen s totemovými loutkami, štaflemi a kusem černé látky. Příběh se ale neukázal jako příliš nosný a navíc i loutky bohužel zůstaly mnohdy toporné, animace dlaněmi a prsty je dokázala oživit jen velmi málo. A podobně na tom byla i jiná inscenace podle literární předlohy Šnofonius a Mordulína souboru LDO ze ZUŠ Strakonice. Pohádkový námět tvůrci ozvláštnili rámcem dětí, které v opuštěném domě najdou spoustu haraburdí a knihu, jejíž příběh si přehrají. Soubor proto vytvořil nelíbivé, neiluzívní manekýny složené z věcí, co dům dal: Šnofonius má například tělo ze struhadla. A i když v inscenaci mnohdy něco nedrží, něco se kýve a něco ujíždí (občas i nějaký ten tón), rámec příběhu vše jistí. Zároveň je na inscenaci vidět, že vychází z vlastních tvůrčích nápadů souboru. Ty dominují také u tvorby souboru JuFaFaKMA ze ZUŠ Horažďovice. V Máte plíce? My ne… ale zůstal celkový smysl inscenace opět upozaděn. I tak je tu však řada zajímavých jevištních řešení. Je jím třeba loutka mořského prasete z obrácené vany, která je středem děje podobně jako sedačka v sitcomech.

Je až s podivem, že se více souborů nevěnuje zcela původní tvorbě, protože vlastní tvůrčí invence jim zjevně nechybí. Na druhou stranu je ale chvályhodné, pokud si mladí aspirující umělci vyberou ke zpracování skutečnou klasiku, a ještě víc, pokud v ní najdou skulinu pro vlastní výpověď. Taková byla inscenace Rozum a Štěstí souboru Kampak z DDM Spirála. Vznikla na základě textu Jana Wericha v úpravě Markéty Schartové. Noví inscenátoři do námětu vložili náznaky politické satiry: ministři slepě podporují svého premiéra, který ovládá natvrdlého a lehce manipulovatelného krále. Sdělení navíc posiluje i volba loutek, tedy šediví maňásci ovládaní skrytými vodiči. Inscenace Rozum a Štěstí je zatížena snahou o naléhavé poselství, trochu moc doslovná, narážející na technické nedokonalosti. I tak je ale vklad tvůrců do klasického textu zásadní a naznačuje, že otázky dramaturgie jim nejsou cizí. Navíc se nabízí srovnání s Očištěním (z doprovodného programu) souboru Bazilisk ze stejného DDM, kdy smysl zmatečné inscenace zůstal po celou dobu skrytý natolik, že bylo možné začít zpochybňovat jeho celkovou existenci. Očištění zavánělo pubertální revoltou, která postrádá hlubší smysl nebo alespoň nějaký záměr. Kvalita dramaturgického uvažování mladšího souboru Kampak je pozoruhodná, i když prozatím naráží na nezkušenost tvůrců (a je zvláštní, že oba soubory sdílejí některé herce).

Na tvorbu ZUŠ je ale třeba pohlížet trochu jinou optikou než na inscenace běžných amatérských souborů. Mají totiž navíc i své pedagogické cíle, a inscenace proto mnohdy připomínají spíš klauzurní výstupy zaměřené na konkrétní dovednost/složku inscenace, které vše ostatní ustupuje. Je pro ně tedy poměrně těžké vstoupit do konkurenčního světa jevištních tvarů primárně určených přímo pro diváka.

Podobně problematické je hodnotit inscenace, které jsou určeny pro zájezdy do školek. Ty na Loutkářské Chrudimi reprezentovaly Jarní medvědiny Divadla Na Háčku. Slova v inscenaci z větší části nahradila živá hudba společně s různými zvukovými efekty (bublání vody, řehtačka). Jednoduchý příběh na motivy knihy Medvědiv Wolfa Erlbrucha slouží jako pilíř pro hru s pletenými manekýny. To, co na Jarních medvědinách zaujme, je zejména charisma Jitky Míčové a její schopnost animovat loutky s citem a vcelku precizně, uchopit je s jakousi něhou.

Jarní medvědiny bylo navíc možné sledovat v kontextu další tvorby pro nejmenší děti. V rámci doprovodného programu totiž mohli diváci vidět i představení Pan Barvička Hany a Tomáše Volkmerových, které bylo primárně tvůrčí a terapeutickou výtvarně-divadelní dílnou pro nejmenší děti. Inscenace založená na schopnosti protagonistů strhnout děti ke společné hře a vyprovokovat v nich fantazii je skvělou ukázkou toho, jak by se s dětmi školkového věku mohlo a mělo pracovat. Na opačném konci spektra naopak stálo Divadlo Bořivoj s inscenací O Červené karkulce (doprovodný program). Autorky Mirka Vydrová a Barbora Novotná akcentovaly ty nejslabší části příběhu, kde krutost a hloupost hrají prim. Závěrečná píseň s veršem I když má vlk jenom hlad, nesmíme ho litovat, není to náš kamarád, je sice jen detailem, i tak ale dobře ukazuje celkové pojetí interpretace i míru vkusu.

Letošní Loutkářská Chrudim přinesla i řadu inscenací ne-školních divadelních souborů. Větev ochotnického divadla jdoucího ve šlépějích sousedského divadla, které se snaží inscenovat tradicionalisticky, zastupovalo plzeňské Divadlo v Boudě s inscenací No, to dá rozum. Marionetová pohádka, jejíž děj je natolik zběsilý a zmatečný, že o něj zas až tolik nejde, je druhým dílem příběhu Kašpárek s Honzou v zakletém hradu. Tvůrci si zvolili pohádkový půdorys jako stabilní podklad pro vlastní špílce a hrátky. V průběhu představení se hercům sice přihodila nejedna nehoda – například se Honzovi zamotaly nitě – herci ale ke všem přistupovali jako k podnětu ke hře, a nikoliv jako k malé tragédii. Jejich schopnost přizpůsobit se dané situaci napovídá, jak moc se na jevišti cítí komfortně.

Svět pohádek je mnohdy poznamenán nelogičnostmi, zkratkovitostí a dalšími prvky, které by byly v tvorbě pro dospělé označeny za dramaturgickou chybu. No, to dá rozum je sarkastickým komentářem pohádkovému světu – ostatně tenhle Honzův příběh končí tím, že si raději jde po svých.

Mezi tradicionalisty festivalu, stylem scénování podobné Divadlu v Boudě, se zařadil i soubor Opal z Opavy. Jejich verze Ptáka Ohniváka a lišky Ryšky sice na první pohled vypadala věrně Erbenově předloze, byl to však jen optický klam. Opavský Pták Ohnivák diváky zavedl do říše pravého nonsensu. Všechny zvraty přicházely z čistého nebe, ale o to víc v příhodnou chvíli, postavy jednaly bez zjevných motivací. Symboličnost příběhu se rozpustila ve zdlouhavém jevištním ztvárnění, které navíc doplácelo na limitované loutkovodičské schopnosti souboru. Marionety na scéně zpravidla jen postávaly a neurčitě rozhazovaly rukama.

Ačkoliv velmi tradicionalistických inscenací viděli diváci v Chrudimi řadu, Divadlo v Boudě vynikalo svou suverénností i schopností zkrotit vzpírající se formu, která sice mnohým divákům nemusí připadat jako zrovna nejšťastnější, svou tradici a publikum však nepochybně má.

Také mezi ne-školními amatérskými divadelními soubory se objevila řada těch, které raději než k vlastní původní tvorbě sáhly k dramatizaci. Ve Westových Afrických pohádkách našel inspiraci Divadelní spolek Scéna pro inscenaci Malý člověk jménem Ngali, propojující tři nesouvisející příběhy s filozofickým přesahem. Těžko říct, zda by složitá témata podpořená energickými hereckými výkony a variabilní a výrazně barevnou scénou uspěla u čtyřletých diváků, kterým je inscenace určena. Loutkové divadlo Spojáček z Liberce zas na festival přivezlo svého Krabata vyznačujícího se využitím ilustrativních projekcí. Zdlouhavá a neustále se opakující intermezza s promítanými letícími ptáky a kolem mlýna neoživily ani herecké výkony členů souboru, kteří jako by ovlivnění neosobními projekcemi také ztratili větší část svého emocionálního zapojení. Do trojice autorsky zpracovaných námětů lze doplnit ještě liberecké Divadlo Na kliku s inscenací O slepičce a kohoutkovi, kde si tvůrci pohráli s tradiční pohádkou a vytvořili inscenaci o těžkém údělu manželky a ženy obecně. Smysl pro humor a sarkastický nadhled jim při tom byli oporou stejně jako jízdní kolo symbolizující cestu a v průběhu představení se loutkářsky proměňující v rozličné postavy. Také Bůhví, jak to bylo, další one man show Rudy Hancvencla a jeho jednočlenného Divadla Vozichet, se inspirovalo biblickým příběhem stvoření světa. Hancvencl tentokrát přišel s bílou tabulí a magnetickými, kreslenými černobílými obrázky, kterými někdy více, někdy méně loutkově ilustruje vyprávění. Je to opět smršť originálního humoru a hudebních čísel založená na charismatu hlavního protagonisty a jeho schopnosti nahlédnout známé téma z překvapivého úhlu pohledu.

Na pole původní dramatické tvorby se vydaly jen dvě inscenace hlavního programu. Tou první byla inscenace Vox populi plzeňského Rámusu, která byla posléze vybrána i do programu Jiráskova Hronova. Tvůrci se v ní vydali hledat hrdinu současnosti a při té příležitosti vyrobili obraz současné české společnosti. Inscenace složená z množství střípků situací v náznacích představuje například ošetřovatelku v domově důchodců, běžce, který kamsi běží a měl by to stihnout včas, a představením navíc provází i dvojice komentátorů TV Vox populi, kteří mají své profesionální úsměvy a nicneříkající věty. Zkratkovitost je jedním ze znaků inscenace společně s humorem, který si sice bere na paškál popkulturu, ale zároveň naplno všechny její nástroje využívá. Rámus do padesáti minut spojil tolik různorodých prvků, že je nemožné jít s nimi do hloubky, a tak i vlastní téma klouže po povrchu. Je jasné, že se soubor chtěl vyjádřit k současnému dění, zároveň by se ale od divadelní inscenace dalo čekat i něco víc než jen pouhé konstatování.

Oproti Rámusu stojí čistě autorská inscenace svitavského souboru C Hotel. Ta přivádí diváky do zaprášeného světa starého hotelu. Inscenace staví primárně na původní hudbě a textech písní (Karel a Matěj Šefrnovi), které střídají drobné, na sebe navazující divadelní výstupy. Cílem inscenace je vytvořit atmosféru antikvariátu, zkrotit a zpomalit čas a bez výčitek se oddat nostalgii. V zásadě se to inscenaci daří, jen mírně naráží na nedokonalost narativu a také na to, že hudební čísla se s divadelními nedoplňují, spíš jen koexistují. Také potenciál loutek, které jsou vytvořené z vycházkových holí, není zcela naplněn. Herci je neanimují, vizuálně nejsou dostatečně odlišeny a je škoda, že tvůrci nepoužili třeba i různé druhy holí – vždyť u slepce se řešení vysloveně nabízí.

Nutno říct, že zejména dramaturgické problémy byly něčím, co většinu inscenací hlavního i vedlejšího programu neprofesionálních divadel spojovalo. Ať už šlo právě o Hotel, Listí, Ptáka Ohniváka nebo třeba o Hanako (Turnovské divadelní studio), jasné převedení tématu do scénické podoby se ukázalo být stěžejním problémem. Loutkové divadlo je sice divadlo s důrazem na vizualitu, nicméně ani výtvarná metafora nemůže být prázdná. V Chrudimi byla k vidění řada krásných loutek i zábavných a kreativních výtvarných řešení obrazů a situací, divákovi se však po celou dobu festivalu žalostně nedostávalo smyslu. Václav Havel jednou napsal, že absenci smyslu cítí ten, kdo nějaký hledá. Možná by tedy měli loutkáři začít pomalu hledat. Svůj osobitý výtvarný styl už našli, teď ještě ten smysl.

Puppets, Take Sixty-Seven

A summary of all nineteen shows that were part of this year\’s competition at the Puppeteer\’s Chrudim festival. The reviewer mentions each of them specifically and puts some of them in the broader context of similar productions from the festival\’s accompanying programme. Her impressions of the festival are very positive, as it managed to show a wide spectrum of everything that happened in Czech amateur puppet theatre in the recent season. She is however surprised that theatre groups frequently seem to ignore the dramaturgy of their work. Which is a pity particularly considering that the visual aspect of their shows is often very sophisticated.

Loutkář 3/2018, s. 60–64.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.