Loutkar.online

Josephová Luňáková, Blanka: Ať žijou loutky!

Rozhovor s Václavem Poulem o loutkářských učednických letech, hraní v Alfě, Naivním, a především ve slavném královéhradeckém DRAKu a hlavně o loutkách. (red)

Rozhovor: Blanka Josephová Luňáková

Tíhnul jsi k loutkám už od mládí? Nebo jak to bylo?

Vyučil jsem se mechanikem telefonních ústředen, protože Míla Berger, který bydlel o patro výš, šel na tenhle obor. Tak jsem šel taky, když šel Míla! Bylo to neštěstí pro mě i pro telefonní ústředny. Po vyučení jsem ještě chodil na elektrotechnickou průmyslovku a pak jsem nastoupil do zaměstnání. Ale tam jsem měl jen čtrnáct dní dovolené, a to byl pádný důvod pro to, abych hledal školu, která by kladla co nejmenší odpor.

Jak jsi přišel na to, že je to právě „loutkárna“?

V té době jsem se seznámil s lidmi, co na loutkářskou katedru AMU chodili. Povídali o škole a na jejich doporučení jsem se šel po mnoha letech podívat na loutkové divadlo. Byl to hradecký DRAK a hrál se Enšpígl. Byl to obrovský zážitek a najednou jsem věděl, co bych chtěl dělat. Překonal jsem stud a šel k přijímačkám, na něž mě s velkou trpělivostí připravil Mirek Los. Později jsem s ním byl v Naivním divadle.

A byl jsi přijat. Jak na to reagovali doma?

Naši to nijak nekomentovali, ale později jsem se dozvěděl, že táta začal odebírat časopis Loutkář.

Nebyl jsi zklamaný? Splnila škola tvoje očekávání?

Rád na ni vzpomínám. Byli jsme celkem vyrovnaný a dost pracovitý ročník. Až teď s odstupem mně dochází, jaké štěstí jsme měli na učitele: Karla Makonje, který založil experimentální loutkovou scénu Vedené divadlo, Emila Havlíka, člena souboru Ústředního loutkového divadla, představitele iluzivního divadla, Ctibora Turbu, mima, režiséra, pedagoga, autora, zakladatele Pantomimy Alfréda Jarryho, Josefa Pehra, člena činohry Národního divadla a loutkáře. Každý z nich stál v jiném koutě divadla a byl to takový švédský stůl, ze kterého jsme si brali podle chuti.

Kdo tě nejvíc ovlivnil?

Naši loutkářskou výuku odstartovala čtyřtýdenní přípravka Jana Dvořáka, tehdejšího ředitele Divadla DRAK a tatínka našeho spolužáka Tomáše. Od začátku bylo jasné, že tahounem našeho ročníku bude právě on. Tenhle měsíc byl pro mě z celé školy nejdůležitější. Během studia jsme si vyzkoušeli všechny druhy loutek a učili jsme se na malých etudách. Každý byl sám sobě autorem i režisérem. Podle mě to bylo užitečnější než dělat hned od prvního ročníku celou inscenaci, kde už se objeví ambice studenta režie-dramaturgie.

Byl v té době obor loutkářství respektovaný?

Loutkárna byla na škole takovým odstrčeným dítětem. Když nepočítám malý prostor U staré paní, tak jsme neměli vlastní scénu a do Disku nás nepustili. Všechno se ale změnilo s příchodem Josefa Krofty do vedení katedry. Byl to on, kdo svou autoritou loutkáře zrovnoprávnil.

To ale předbíháme… V roce 1978 dostal váš celý ročník loutkoherectví neočekávanou nabídku…

Plzeňskou Alfu jsme znali. Byl takový zvyk, že loutková divadla posílala na premiéry autobusy. Jezdilo nás tolik, že nebylo ani kam si stoupnout, zajímalo nás, co se kde v kterém divadle děje. A například plzeňská inscenace Jan Žižka u hradu Rábí byl skvost. A právě Divadlo Alfa, tedy jeho ředitel Alois Tománek a umělecký vedoucí Karel Makonj, přišlo s nabídkou, abychom šli na čtvrtý ročník k nim do Plzně. Byli jsme všichni rádi, aspoň si to myslím. Plzeňský soubor nás vzal mezi sebe! Absolvovali jsme s inscenací Pověsti karlštejnského havrana podle předlohy Václava Beneše Třebízského v úpravě a režii Karla Makonje. Ten text by byl dneska aktuální.

Školní entuziasmus vám v Plzni zůstal?

Po škole nás v Alfě zůstalo pět a začalo to. První angažmá, jeden dlouhý večírek. Oslavovali jsme, co se dalo. Scházeli jsme se na naší ubytovně, říkali jsme jí Vila Róza. Anebo v luxusním bytě, interiér Loos, na náměstí u herců Broni a Milana. Pili jsme hodně a hodně jsme pracovali. Chtěli jsme pořád zkoušet i po zkoušce, až se na nás soubor někdy zlobil. Měli jsme chuť a pokoru. Hráli jsme s loutkami i bez nich. Makonjova dramaturgie byla rozkročená hodně doširoka. Tak například jsme hráli strašnou inscenaci, kde se šišlalo, Šašíráci nebojte še!, v překladu Papíráci, nebojte se! a podobně. Ale nekašlali jsme na to, hráli jsme, jak jsme nejlíp uměli. A pak přišla Karlova montáž básní Jiřího Wolkera Knoflík pro štěstí s hudbou skupiny Blue Effect a při premiéře naživo. A my s nimi jeli do Lucerny, kde jsme část téhle inscenace zahráli na pražském Beat festivalu. To byl zážitek!

Po čtyřech letech v Plzni jsem ale odešel do Liberce.

Tvoje kroky ale nesměřovaly jen k trvalým angažmá v kamenných divadlech…

To je pravda. V 80. letech založil můj kamarád Petr Kavan soubor Pedluke Padluke. První naší komedií byl Faust. Zkoušeli jsme ho u naší známé v Praze v Nerudově ulici a premiéru jsme měli v Baráčnické rychtě. Bylo vyprodáno, tak jsme hráli ještě jednou. Iluzivní inscenace jaksepatří s oponkou a zvonečkem. Karla Pecku tahle naše práce inspirovala k jedné Malostranské humoresce. Fausta jsme si zahráli i v dánské slavné galerii Louisiana.

Další loutkařinu Posvícení v Hudlicích režíroval Tomáš Dvořák u nás na chalupě na Malé Skále. Přes den zkoušení a večer hospoda. To bylo ideální prázdninové propojení našich zájmů: loutkového divadla a piva.

A nakonec přišla nabídka pro tebe tak zásadní…

Divadlo DRAK jsem znal ještě předtím, než jsem začal chodit na DAMU. DRAKovské inscenace byly rozpoznatelné. Byly silné. Ať šlo o scénografie Františka Vítka, například Enšpígl, kde se hýbala celá scéna, nebo Pavla Kalfuse, kterého později vystřídal Petr Matásek. To divadlo se mi strašně líbilo, ale že bych zaklepal na dveře ředitelny a řekl: Dobrý den, chcete mě?, to ne. Doufal jsem, že to třeba jednou přijde od DRAKu. No a přišlo. Někdy v roce 1985 jsem naskočil do hodně rozjetého vlaku.

A strojvedoucích bylo hned několik. Jak se ti jelo?

Směr divadla tehdy určovala inscenační trojice Krofta–Matásek–Vyšohlíd. Říká se, že to byla taková souhra šťastných náhod, ale podle mě za tou „náhodou“ stál Honza Dvořák.

Zkoušení jsem měl radši než hraní. Všichni byli pořád na jevišti, a když se zkoušel obraz, ve kterém jsi zrovna nebyl, tak jsi seděl na forbíně nebo v hledišti a všichni vymýšleli. Dávali jsme si fóry, radili jsme si a nikdy se neozvalo: Neraď, já si to udělám, jak budu chtít.

Josef Krofta – legenda – tohle všechno asi dokázal v hercích vyprovokovat…

Josef se při zkouškách ptal sám sebe: Co to je, tohleto? Co to děláme? Co je to za situaci? Co jsou ty živý lidi, co voni vlastně jsou? Byl to takový výzkumný divadelní ústav, všechno se pitvalo a převracelo. Nikdy se nebrala „první dobrá“, obrazně řečeno oblíkali jsme si saka místo kalhot a kalhoty místo sak a zkoumali jsme, co to udělá.

Kroftu jsem nikdy neslyšel, že by řekl: To ne, to je blbost! Zkusil každý nápad, i ten, který se zdál k ničemu. Měl cit pro výtvarno. Byl to jediný režisér, který uměl dělat s Matáskovou scénografií, přesně si vybral, co potřeboval. Loutkám věřil, ale použil je, jen když je potřeboval, jen když to mělo smysl. Říkal: Nebudeme hrát loutkama kvůli tomu, že máme na dveřích ceduli „loutkové divadlo“.

Nikdy tě to netáhlo jinam?

Všechno, co mě bavilo a zajímalo, jsem měl u Josefa. Je mi po něm smutno. Při zkouškách si myslím: Je to dobře, co teď dělám? Co by na to Krofta říkal? A právě proto, že jsem v šatně pořád vzpomínal na staré časy, tak jsem angažmá ukončil a jsem v důchodu.

Nelituješ?

Vůbec. Já mám z hraní čím dál větší nervy a s přibývajícími roky se drzost mládí mění ve stařeckou zodpovědnost. A to není dobře. Do divadla přišel nový tým – Jakub Vašíček a Tomáš Jarkovský. Přivedli do hradeckého souboru svoje vrstevníky. Generace současných absolventů školy je všestrannější, je vybavená pohybově, muzikantsky. Možná jsme na tom my byli líp s loutkářskou technikou. Ale! Kdysi jsem viděl inscenaci Karla Makonje Malý princ. Pilota hrál Ilja Racek a s marionetou Malého prince nehrál jako loutkář, jen ji držel v náručí. Potřeboval ji. Mělo to smysl.

Zkrátka: Ať žijou loutky! Hurá!

Long Live Puppets!

An interview with Václav Poul, one of the leading actors of DRAK Theatre, led by puppeteer Blanka Josephová Luňáková. They talked about his studies at the DAMU, his first roles, the Pedluke Padluke group and particularly his work at DRAK Theatre. He enjoyed rehearsals more than the performance itself; rehearsing with Josef Krofta was like being in a research institute for theatre where everything was examined and analysed.

Loutkář 3/2018, s. 6–7.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.