Jirků, Jan: Stíny holubů mezi hvězdami

Jirka Laštovka měl pohřeb 21. 2. 2018 v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na Náměstí Jiřího z Poděbrad.

Je konec února, nebe bez mráčku, středa, slunce svítí jako o život a venku je mráz, že se člověk při každém nadechnutí rozkašle. Vzal jsem si, blbec, tenkou bundu, ale byla černá… Kostel je plný mladých lidí. Já si teda aspoň myslím, že jsme pořád ještě mladí, my všichni, kteří tu jsme, kteří jsme s Jirkou studovali, zkoušeli, dělali divadlo, televizi, eventy a kšefty. Je nám plus mínus pětatřicet, čtyřicet a přišli jsme se s Jirkou rozloučit.

Venku svítí slunce jako od filmařů a okny se vrhá do kostela na cihlové stěny plné zlatých hvězd. Na oknech sedí holubi a zima je nutí každou chvíli vzlétnout, plácají křídly, aby neumřeli, a jejich stíny se mihotají mezi hvězdami na červené zdi. Ježíšikriste, to je přece tak krásný! Úplně loutkový. Farář, který má mimochodem výborný kázání, mne dorazí: V modlitbě Páně, kterou nás naučil Ježíš Kristus, je věta: „…a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme naším viníkům.“ Odpusťte tedy, prosím vás, zesnulému, ať už to bylo cokoliv… Tu modlitbu nedám, tuhle pasáž přeskočím, hrká to ve mně a bojím se, aby mne slzy nestudily na tváři. Zatnu zuby a zdvihnu hlavu ke stropu. Já nemám, co Jirkovi odpouštět, a nevím o tom, že by někdy někomu udělal něco zlého.

To počasí venku, to je tak přesný! Naprosto to vystihuje moje pocity. Slunce úplně nadoraz a mráz! Možná, že taková byla i Jirkova pravda. Rozzářenej a uvnitř zmrzlej. Nevím. Vídal jsem se s ním docela často, žili jsme v podobném světě podobné životy, podobný film a já patřím mezi ty, které překvapil, když se rozhodl zhasnout projektor uprostřed projekce, navzdory tomu, že věděl, že všichni budou řvát: Ty vole, neblbni, vždyť to není tak špatný! On to prostě zhasnul. Divný je, že my ostatní v tom filmu hrajeme dál. Někdo jiný to po chvíli zase vždycky rozsvítí.

Já o Jirkovi jako o herci, nebo divadelníkovi, moc mluvit nemůžu. Začal u amatérů, pak vystudoval „alternu“ v mimořádném Havelkově ročníku, kde byl nasázenej jeden borec vedle druhýho, pak byl chvíli v Ypsilonce a já se s ním potkal v Minoru. První jeho minoráckou rolí, kterou si pamatuji, byl Piňďa ze Čtyřlístku u Davida Drábka. U mě hrál nejdříve Vinnetoua, krásně, a pak falešnýho agenta Slepičku v Honu na Jednorožce, a to dal úplně perfektně. Nicméně si myslím, že divadlem nežil na sto procent. Jirka hledal v divadle velký věci, možná větší, než mu mohlo dát, a když je nedostal, tak se raději vrhal jinými, pro něj praktičtějšími směry. A tam jsme se taky potkali.

To je tak: když máte rádi divadlo, ale ještě radši máte svou ženu, a to tak moc, že s ní máte děti, a ty máte vůbec nejradši, zjistíte, že je musíte živit. A tak se ocitnete na kšeftu: Najednou stojím u Berounky, za mnou producent a majitel eventové agentury opřenej o bleděmodrou Alfu Romeo a kolem se řítí Bendl s Bémem na koni v historických kostýmech, v té době megapapaláši Středočeského kraje. Za nimi se usmívá Vláďa Čech (dej mu Pán Bůh dobrý nebe) v kostýmu Karla IV. Já jsem taky v historickém kostýmu, v ruce mám scénář, měsíc psaný, a snažím se krátkými pokřiky režírovat celý ten královský průvod, ale ve hřmotu pochodujících polovařených historických šermířů můj hlas zaniká a papaláši na koních se jen otáčejí s Co? a s výrazem jako Co mi to ten člověk říkal? A kdo to vlastně je? a Tenhle cirkus má nějakýho režiséra? se otáčí zpátky po směru jízdy s jediným přáním se na tom koni nezabít. A já tam stojím, synek evangelickýho faráře v kostýmu katolickýho arcibiskupa, potím se a smrdím a na zádech cítím pohled producenta, který mi do zad vrývá otázku: Zasloužil sis své peníze? Chtěl bych se napít, ale není čeho, a tu kolem na koni jede Jirka Laštovka, jede svižně a jistě, v kostýmu kancléře mu to strašně sluší a já volám: Jirko, potřebuju, abys to na Karlštejně na pódiu trochu porežíroval, kastelán chce taky mluvit, potřebuju ty papaláše krapet zkrotit… A Jirka se jen usměje: No jasně, co přesně potřebuješ? A já v tu chvíli vím, že je to dobrý, že to všechno dobře dopadne, protože to Jirka zařídí… V tomhle bylo na Jirku totiž naprostý spolehnutí, a to na kšeftu, drazí přátelé a umělci, hodně znamená, takže když byl kšeft a byl u toho Jirka, tak jsem se nebál.

Zažil jsem s Jirkou krásné rozhovory, které neproběhly ani v divadelním klubu, ani na zkušebně nebo v kuřárně divadla, neproběhly ani v obývacím pokoji, ani v hospodě. Byly to rozhovory na parkovišti, když skončil kšeft, který dobře dopadl, a my fotři od rodiny se opřeli o své „káry“. U aut i naše dialogy většinou začaly, u litanií nad jejich stavem, ale postupně jsme se dopracovávali i k těm nejosobnějším věcem, jaký si lidi říkají. V plicích ještě cítím zklidňující nikotin a v nose vůni cigaret. S Jirkou se úplně skvěle povídalo. O všem, o manželkách, o rodinném životě, o dětech, ale i o snech a ideálech. O divadle jsme se bavili málo, opatrně, vlastně jsme se tomu spíše vyhýbali, protože divadlo je prostě pro divadelníky náboženství a na kšeft nepatří, i když kšeft je svatej. O náboženství, o křesťanství jsme se ale bavili často, jako o smyslu života vůbec. Jirka měl vždycky nějaký teorie. Vedli jsme prostě takový pěkný řeči po tom, co se kšeft podařil. To má člověk na všechno odpovědi po ruce. Pak byly i období, kdy žádný kšeft nebyl, kdy nebylo ani divadlo a kdy nebyla ani televize… Kdy to bylo těžký. Na těch parkovištích ale vždycky svítilo slunce, jako dnes, v den Jirkova pohřbu.

Na obřad vybrali strašně pěknou fotografii. Ten pronikavý pohled se nedá vydržet. Lidi potichu odcházejí. Mezi hvězdami na cihlových stěnách se pořád míhají stíny holubů. Vyjdu ven, zimou se celý třesu a žebrám u Karla Zimy cigaretu. Vidím spoustu milých tváří. Jirkovi spolužáci, herci, kolegové režiséři, samí mladí lidé. Všichni poskakují a plácají křídly jako ti holubi na oknech kostela. Jde se do kavárny, na kafe, na čaj, na dvojku, na panáka a už se zase mluví o divadle, škole, práci, ženách, mužích, dětech a o životě… Ale už bez Jirky Laštovky.

Loutkář 1/2018, s. 102–103.