Loutkar.online

Hrab, Ondřej: Radikální loutkář Peter Schumann

Společenská proměna 60. let s sebou přinesla nejen rockovou hudbu, uvolněnost módy i mravů, ale také nový typ divadla.

Toto divadlo nechtělo mít nic společného s měšťanským divadlem evropské divadelní tradice tak, jak se vyvíjela od 19. století. Zdálo se, že se rodí nová společnost, která potřebuje také nový typ divadla. V Amsterdamu přicházeli do městských divadel mladí lidé, aby místo potlesku házeli po hercích rajčata. Tak začala slavná Aktie Tomaat, která proměnila nizozemskou kulturní politiku na další půlstoletí. V Paříži studenti okupovali divadelní budovy, které pro ně představovaly symboly měšťáctví. Nejlépe se však novému divadlu dařilo ve Spojených státech. Snad to bylo proto, že podoba tradičního divadla zde nebyla tak zakořeněná a noví tvůrci se nemuseli vůči ní vymezovat. Prostě ji ignorovali.

Jména jako The Living Theatre, Open Theatre, The Performance Group, El Teatro Campesino, San Francisco Mime Troupe či The Bread and Puppet Theatre označovala protagonisty změn. Svým divadlem umělci chtěli změnit svět. To se jim zcela jistě nepovedlo. Podařilo se jim však proměnit divadlo.

V říjnu 1963 založil v New Yorku Peter Schumann divadlo The Bread and Puppet (Chléb a loutky). Schumann dva roky předtím přijel do Ameriky z Německa, kde studoval sochařství a byl členem skupiny, která se věnovala novému tanci a experimentální hudbě. V New Yorku zjistil, že to, o co se pokoušel v Německu, je v Americe v plném proudu. Setkání s výtvarníky Alanem Kaprowem a Claesem Oldenburgem a hudebním skladatelem Johnem Cagem změnilo jeho život. Prostor pro první představení mu poskytl ve svém studiu tanečník a choreograf Merce Cunningham. Ještě více však na něj zapůsobilo tradiční sicilské loutkové divadlo, které si sami pro sebe hráli přistěhovalci v italské čtvrti. Nebylo to divadlo s uměleckými ambicemi. Italští řemeslníci a dělníci si s sebou do Ameriky dovezli jen svůj zvyk. Scházeli se v neděli a s velkými dřevěnými loutkami hráli představení o Zuřivém Rolandovi a další dávné příběhy jejich domoviny.

Peter Schumann spolu se svou ženou Elke, Američankou s ruskými předky, začali v newyorské čtvrti Lower East Side pořádat umělecké dílny pro sousedy, kteří za nimi po práci přicházeli. O víkendech pak společně vytvářeli loutky a masky, které využili v krátkých pouličních představeních a v průvodech u příležitosti různých svátků. Lower East Side, kterou tehdy obývali především chudí obyvatelé z Portorika, sousedí s italskou Little Italy a s čínskou čtvrtí. Jejich spolupracovníci pocházeli z různých etnik a různých kulturních zázemí. Tehdy také Peter Schumann zároveň s výrobou loutek začal péct chleba. V prvním programovém manifestu Bread and Puppet Peter Schumann říká: Naše divadlo chce sloužit společenství, ve kterém je mu dáno žít.

Chléb má pro Schumanna symbolický význam. Říká: Loutkáři a umělci vůbec si nesou jisti k čemu jsou vlastně dobří, co jejich práce přináší lidem. Proto se chceme přidat k pekařům, péct dobrý chléb a rozdávat jej.

Kvásek pro svůj chléb si dovezl Schumann od své matky. Stejný chléb pekli rodiče v jeho rodném městě Lubinu v Dolním Slezsku, které bylo během druhé světové války prakticky zcela zničeno. Na bochníky tmavého kváskového chleba, podobného tomu, jaký jíme i u nás, razí Schumann znak slunce, tak jak to dělaly generace jeho předků.

V 60. letech v New Yorku vystřídali Bread and Puppet několik působišť. Vždy se však pohybovali v oblasti Lower East Side a East Village, kde se tehdy rodila světová umělecká avantgarda. V opuštěných dílnách a v kostelích zde vznikala nová hudba, nový tanec a nové divadlo. Schumann patří k tak zvané „Judson generation“, nazvané podle kostela Judson Memorial Church na Washingtonově náměstí, kde tvořila a vystupovala většina těch, kteří tvořili základ umělecké scény druhé poloviny 20. století.

Tehdejší doba však neznamenala proměnu kulturního prostředí. Ta byla jen součástí obrovské proměny společnosti. Protesty proti válce ve Vietnamu zviditelnily nástup nové generace, která o sobě dávala hlasitě vědět. Loutky Bread and Puppet se staly emblematickou součástí mírových demonstrací. Jejich veřejné angažmá mělo také význam pro proměnu samotných principů divadla. Proti křiku demonstrantů postavil Schumann ticho, proti údernosti hesel prosadil pomalé klidné gesto velkých loutek. Tento zásadní objev pak přenesl i do svých představení.

Inscenace Fire (Oheň) a The Cry of the People for Meat (Volání lidu po mase) přinesly Bread and Puppet nejen uznání kritiky, ale i pozvání na turné po Evropě.

V roce 1970 bylo tvorbě The Bread and Puppet Theatre věnováno celé číslo časopisu The Drama Review. Ve stejném roce Bread and Puppet opustili velkoměstský život v New Yorku a odešli na venkov do státu Vermont. První čtyři roky působili na škole Goddard College v Plaifieldu, kde Schumann získal uměleckou rezidenturu. Komunitní způsob práce a života Bread and Puppet však nebyl příliš v souladu s vyučovacím programem školy. V roce 1974 se usídlili na farmě nedaleko městečka Glover, blízko kanadských hranic.

K farmě patří velký pozemek, kterému vévodí přírodní amfiteátr, který umožňuje návštěvu několika desítek tisíc diváků. Každé léto zde Bread and Puppet pořádají obrovská představení pod širým nebem. Po dobu dvou letních měsíců zde loutkáři a spousta dobrovolníků připravují několikahodinové představení nazvané Our Domestic Ressurection Circus (Cirkus našeho domácího zmrtvýchvstání).

Představení má tradičně tři části. Úvod patří malým, krátkým loutkářským skečům, které se odehrávají na loukách a v lesích kolem farmy a jejich sledování vyžaduje zároveň schopnost orientace v krajině jako při nějaké bojové hře. Později odpoledne se koná vlastní Cirkus, představení sestavené z krátkých divadelních scén s loutkami a maskami na principu cirkusových čísel. Závěrečná část nazvaná Pageant je hodinovou divadelní básní. (Název Pageant, bychom mohli přeložit jako Podívaná, protože v tomto případě nemá nic společného s obvyklým označením středověkého pódia na voze.) Scénu této Podívané tvoří příroda v okolí amfiteátru. Několik hektarů zvlněné krajiny, ve které se zjevují obrovské loutky a z velké vzdálenosti přicházejí k divákům. Před těmi se pak odehrávají obrazy schumannovské mytologie. Světa, ve kterém se propojují postavy a symboly náboženských příběhů s naší každodenností, kde tradice je konfrontována s pomíjivostí. Pageant je vždy načasován tak, aby končil se západem slunce a jeho „grand finale“ představuje oheň obrovské loutky ztělesňující nebezpečí, útlak a agresi.

Schumann je nejen autorem obrovských loutek a masek, je také režisérem a hlavním protagonistou představení. Není tomu tak dávno, kdy ještě tančil na chůdách vysokých skoro pět metrů.

Tradice Cirkusů v Gloveru trvá již čtyřicet let. Protože obrovský příval diváků byl pro Bread and Puppet a farmy v jejich okolí nezvladatelný, pořádají v poslední době místo dvou velkých akcí, na které se sjíždělo až třicet tisíc diváků, pravidelně během léta více menších Cirkusů.

Peter Schumann oslavil letos 83. narozeniny. Bread and Puppet však ve své činnosti neustávají. Evropské turné s představením Faust 3, které se uskutečnilo v listopadu 2017, dokazuje, že poselství, které do svých představení Schumann vkládá, je v čase Donalda Trumpa stále aktuální a koresponduje se společenskou náladou nejen ve Spojených státech.

Peter Schumann je z těch umělců, kteří propojili divadlo s výtvarným uměním. Bez nadsázky můžeme říct, že zakladatel divadla Bread and Puppet je jedním z nejoriginálnějších tvůrců 2. poloviny 20. století. Většímu ocenění své práce bránil především on sám. Schumann vždy galeriemi a muzei pohrdal a své obrazy a loutky v nich nechtěl nikdy vystavit. Muzea a galerie totiž označoval za mrtvé instituce, které proměňují umělecká díla v archiválie nebo ve zboží.

Že i na stará kolena, může člověk měnit své zásady, dokázala před třemi lety jeho výstava v Queens Muzeu v New Yorku. Schumann vytvořil v novém křídle muzea rozsáhlou expozici, kterou nazval The Shatterer (Ničitel). Už ve vstupní hale návštěvníka uchvátila obrovská nástěnná malba. Její dynamiky dosáhl Schumann tím, že při malbě stál na vysokozdvižném vozíku a zaměstnanec muzea jej neustále posouval nahoru a dolů. Schumann ji maloval oběma rukama a místo plánovaných pěti dnů ji dokončil za pět hodin. Emocionální napětí provázelo celou expozici, jejíž architekturu tvořily velké loutky. Všechny obrazy, loutky a objekty ve třech velkých halách byly jen černobílé. Na chodníku před muzeem postavil Schumann chlebovou pec, ve které pro návštěvníky výstavy pekl chleba. I to svědčí o jeho nezdolné vytrvalosti, svůj chleba peče i na cestách. Svou pec svého času postavil také na chodníku v pražské ulici Na Poříčí či na brněnském Zelném trhu u příležitosti představení, které vytvořil pro Divadlo Archa.

Vliv loutkáře Petera Schumanna dnes můžeme vidět skoro denně. Na záběrech z pouličních demonstrací v různých částech světa se často zjevují velké loutky pohybující se nad hlavami protestujících. Jejich estetická úroveň je ovšem většinou pochybná, až na hranici kýče. Schumannova tvorba totiž svou zdánlivou jednoduchostí vede domněnce, že jeho loutky lze snadno napodobit. Tvůrci, kteří se skutečně inspirovali Schumannovou tvorbou, zároveň ve svém díle uplatňují svou osobitou a originální estetiku. K Schumannově tvorbě se například odkazuje nejslavnější divadelní režisér současnosti Robert Wilson. Minimalismus a zpomalený pohyb, které jsou pro něj tak typické, mohli diváci vidět už dříve v raných inscenacích divadla Bread and Puppet. Peter Schumann rád vypráví, jak Roberta Wilsona podpořil, když jako mladý tvůrce v New Yorku začínal, a o několik let později, mu polovina členů Bread and Puppet k Wilsonovi utekla. Další světově proslulý režisér Robert Lepage po mnoho let jezdil v létě do Vermontu jako divák Schumannových představení v přírodě.

K inspiraci Bread and Puppet se také otevřeně hlásila slavná nizozemská „site-specific“ skupina Dogtroep.

Ti, kteří viděli na Broadwayi Lvího krále v režii Julie Taymorové, mohou potvrdit, že přes svou líbivou estetiku loutky tohoto muzikálu mají své vzory v loutkách Bread and Puppet.

Co všechny tyto tvůrce od Petera Schumanna liší, spočívá především v ideálu divadla. Stefan Brecht ve své dvoudílné historii The Bread and Puppet Theatre zdůrazňuje, že pro Schumannovu tvorbu je zásadní prostota, střídmost, dobrovolná chudoba a společenská rezistence.

Peter Schumann ve svém manifestu levného umění říká: Umění je jako dobrý chléb. Umění je jako zelené stromy! Umění je jako bílá oblaka na modrém nebi! Umění je levné! Hurá!

Toto je proroctví Petera Schumanna: Noví prosťáčci vyrostou po celém světě. Budou to loutkáři s více slzami než loutkami a s více loutkami než slzami, budou to lidoví zpěváci, kteří třeba vůbec nebudou používat svých hlasů nebo kytar, ale budou jenom tleskat dlaněmi, budou to malíři, kteří se nebudou starat o to, jak se vyjímají jejich obrazy na stěnách a budou to divadelní režiséři, kteří se přestanou starat o Broadway, off-Broadway a off-off-Broadway a naučí hrát krávy baseball ocasem. Zanedbáváme fakt, že život je stvořen z touhy a že náš vůz jede po nesprávné cestě, že jednoduše musíme vypřáhnout a vydat se na cestu pěšky.

Peter Schumann a Čechy

V roce 1976 přijelo divadlo Bread and Puppet do Polska. Představení se konala v obrovských halách pro tisíce diváků. Těch několik, kteří se vypravili na představení z Prahy, bylo fascinováno. Působivost Schumannových loutek, způsob, jakým performeři pracovali na scéně, jednoduchost a apelativnost sdělení, překonala všechny představy, které do té doby zprostředkovalo jen několik velmi omezených zdrojů. V roce 1972 sice Divadelní ústav věnoval Bread and Puppet celé číslo cyklostylovaného časopisu Scénografie, kde byly uveřejněny překlady z amerického časopisu The Drama Review, ale to bylo vše.

Trvalo dalších dvanáct let, než se podařilo přivézt Bread and Puppet do Prahy. Dva roky před listopadovou revolucí se z polooficiálního představení v klubu Na Chmelnici stal divadelní svátek. V roce 1991 přijeli Bread and Puppet do Prahy podruhé. V Kinského sadech a v sousedním Realistickém divadle uvedli představení Columbus – Nový řád světa.

Později Divadlo Archa pozvalo Petera Schumanna, aby spolu s českými umělci vytvořil dvě inscenace. V představení Den je ráno, poledne a večer (1994) velmi obrazným a emocionálním způsobem reagoval na společenské změny u nás a geografickou blízkost válečného běsnění na Balkáně. O dva roky později vytvořil inscenaci inspirovanou pohádkami bratří Grimmů Sedli si za stůl a jedli (1996), která byla intimní výpovědí o archetypech vztahů mezi mužem a ženou.

V textu jsou kromě jiného použity autorovy statě Chléb, loutky a čas (samizdat, 1981), Radikální divadlo včera a dnes (katalog k výstavě, 2014).

Loutkář 4/2017, s. 44–47.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.