Loutkar.online

Levenson, Mark; Abrams, Steve: Loutky a loutkáři ve Spojených státech amerických

Počátky loutkářství

První loutky na severoamerickém kontinentě byly součástí obřadních rituálů původních obyvatel, jako bylo symbolické obětování kukuřice hadím bohům, jež prováděl kmen Hopi na americkém jihozápadě. V těchto obřadech byli hadi velkými „loutkami“ ovládanými skrytými vodiči zpoza paravánu nitěmi, jež vedly pod střechou rituální síně.

Ačkoliv obřad obětování kukuřice kmene Hopi může a nemusí být prvním využitím loutek na území dnešních USA, vykazuje zjevnou podobnost s počátky loutek jiných původních národů na východním pobřeží, na severozápadě, na tichomořských ostrovech i jinde. Loutky v Novém světě, stejně jako ve Starém, mají svůj původ v náboženských obřadech. Loutky a masky ztělesňovaly nadpřirozený svět a umožňovaly nad ním převzít kontrolu.

Evropské začátky

Zdá se, že první evropské loutky přivezli do Severní Ameriky Španělé v roce 1524, tedy čtrnáct let před příjezdem prvních evropských herců. Protože jsou malé, snadno se převážejí a dokáže s nimi odehrát celé představení jediný člověk, byly loutky pro průkopnickou roli v rodícím se americkém divadle přímo ideální. V průběhu 16. století znamenala sílící španělská kolonizace amerického jihozápadu mimo jiné to, že se loutkami hrálo stále častěji.

Jejich nástup byl výrazně pomalejší na východním pobřeží, kde panující puritánská kultura vnímala divadlo jako nemravnost. První záznam o britských loutkářích se zmiňuje o nejmenované „skupině loutkoherců“, kteří někdy před rokem 1708 hráli v Bridgetownu na Barbadosu a na Závětrných ostrovech, ale pak se opět vrátili do Anglie.

První doložené britské loutkové představení v amerických koloniích proběhlo 30. prosince 1742. Odehrálo se v hostinci Coach and Horses Inn ve Filadelfii, přímo přes ulici od místní radnice, v níž bylo později podepsáno Prohlášení nezávislosti. Jméno loutkáře se nám nedochovalo, ale víme, které postavy ve hře vystupovaly: pan Punch a jeho první žena Joan (marionety).

Protože téměř všichni loutkáři v 18. století přijížděli z Evropy a většina z nich do Ameriky přijela pouze na turné, po kterém se opět vraceli domů, bylo loutkářství v koloniích velmi podobné tomu britskému, ne-li úplně stejné. Hrálo se převážně marionetami a představení jako Dick Whittington and His Cat (Dick Whittington a jeho kocour), The Tragedy of Fair Rosamond (Tragédie sličné Rosamondy) nebo tragikomedie Maudlin the Merchant\’s Daughter of Bristol (Maudlin, dcera bristolského kupce) by jistě byla povědomá těm, kdo stejné hry viděli v nastudování živých herců na Southwark Fair, Bartholomew Fair a v jiných londýnských divadlech.

Pan Punch v Americe

Historie Punche v Americe je nápadně podobná jeho vývoji ve Velké Británii. Začátkem 19. století vyměnil Punch svou ženu Joan za Judy, z marionety se stal maňáskem a začal vystupovat ve vlastních představeních místo toho, aby byl jenom komickou vsuvkou v jiných kusech. Publikace textu Punche a Judy od Payne Colliera v roce 1828 ve Velké Británii i ve Spojených státech zafixovala tu podobu Punche, kterou známe dodnes, a postupně vytlačila ostatní varianty, jež už jsou převážně považovány za ztracené.

Ačkoliv se Punch v dnešních USA objevil poprvé už v roce 1742, první zaznamenaná inscenace s Punchem a Judy coby maňásky a se zápletkou, která se v obměnách používá dodnes, proběhla až v roce 1828 v Park Theatre v New Yorku. Punch se velmi rychle stal stálicí amerických divadel, music hallů, kabaretů i nočních klubů. Protože je velmi skladný, mohl se Punch účastnit kalifornské zlaté horečky i bavit vojáky na obou stranách občanské války.

Během celého 19. století a ještě zkraje 20. století se inscenace s Punchem a Judy hrály na trzích, v parcích, v přímořských letoviscích, na vaudevillových jevištích a v cirkusech. Někteří loutkáři se specializovali výhradně na Punche a Judy, zatímco jiní je měli jenom jako jednu z mnoha dílčích částí svého repertoáru.

Začátek 20. století – vlivy přistěhovalectví

V obrovské vlně přistěhovalectví na začátku 20. století do USA přijeli i loutkáři, kteří obvykle hráli ve svém jazyce. Na různých místech tak hrály loutky v němčině a v češtině. V Chicagu a Detroitu bylo možné se setkat s řeckým stínovým divadlem karagiozis. Italští loutkáři s sebou přivezli velké pupi – sicilské marionety na nitích a drátech, jimiž zpodobňovali barvitá a často násilná středověká dobrodružství Orlanda a Karla Velikého. V polovině 19. století v Itálii nastupuje dynastie Manteů, která pak ve Spojených státech hraje po většinu 20. století. Tento loutkářský klan a jemu podobné stály za vznikem prvních stálých loutkových scén v New York City, v Bostonu a v San Franciscu. Satirické loutkářství v jidiš – jako zvláštní odnož divadla v jidiš, které zažívalo v meziválečných USA velký rozkvět – bylo způsobem, jakým se přistěhovalci vypořádávali s často obtížnými pracovními a společenskými podmínkami nové vlasti.

Evropští loutkáři obvykle hráli pro ostatní přistěhovalce, ale jejich vliv byl nakonec mnohem větší, než by se z jejich skromných inscenací mohlo zdát, protože jejich loutkářský styl, technika i vizuální zpracování se staly součástí tvarosloví amerického loutkového divadla, jež si pak další generace vypůjčovaly pro svou inspiraci.

Moderní loutkářství – první profesionálové

V roce 1915 otevřel v New Yorku své divadlo Tony Sarg. Ve stejném roce Ellen Van Volkenburgová (1882–1978) hrála v Chicagu a Helen Haiman Josephová (1889–1978) v Clevelandu. Po čtvrt století až do své smrti v roce 1942 byl Tony Sarg jednou z nejoblíbenějších a zároveň nejvlivnějších postav amerického loutkářství. Svůj výrazný vizuální styl a lásku k trikovým marionetám využil v nastudování pohádkové klasiky, na níž se vyučila celá příští generace loutkářů, včetně Sue Hastingsové (1884–1977), Bila Bairda a Rufuse a Margo Roseových – kteří pak sami vychovali mnoho z umělců působících dodnes.

Nejvýznamnější jména zlaté éry 30. let jsou Rufus a Margo Roseovi, Martin a Olga Stevensovi, Bil Baird, soubor Tatterman Marionettes a Romain Proctor (1899–1961). Soubor Yale Puppeteers se stal průkopníkem odkrytého vodění marionet, které je dnes dominantním stylem, ovšem z toho prozaického důvodu, aby si při kočování trochu ulehčili náklad.

Po válce

V roce 1948 umírají Paul McPharlin a Remo Bufano a s nimi odchází i první období amerického loutkářství 20. století. Nová éra je spojena především se dvěma jmény: v roce 1963 v New York City začínají Jim Henson a Peter Schumann. Přelom 60. a 70. let byl obdobím velkých uměleckých a sociálních experimentů, které doprovázela rocková hudba a protesty proti válce a bezpráví. Loutkářství mělo v tomto období velmi rozmanité podoby od rodinných inscenací vysoké kvality souborů Poppinjays, Melikins, Davida Syrotiaka nebo Kathy Piperové až po odvážná avantgardní představení pro dospělé od umělců, jako byli Robert Anton, Charles Ludlam a Paul Zaloom. Na konci 70. let byli aktivní Ralph Lee, Nikki Tilroeová, In the Heart of the Beast Puppet and Mask Theatre, Roman Paska, Larry Reed, Kathy Foleyová, Michael Malkin, Gary Jones, Larry Engler, Peter Baird a Eric Bass. Spojené státy pravidelně navštěvovali Albrecht Roser z Německa a Richard Bradshaw z Austrálie, kteří oba měli na americké umělce velký vliv.

Rok 1980 byl pro loutkáře v Severní Americe přelomový. Sdružení Puppeteers of America a UNIMA-USA uspořádaly 13. světový loutkářský festival UNIMA ve Washingtonu, D.C., pod vedením Nancy Lohman Staubové. Muppet Show Jima Hensona v té době už fungovala pět let a byla dobře známá i v zahraničí. Ronnie Burkett a Phillip Huber vnesli novou energii do divadla marionet. Mezi významné umělce tohoto období patří Reg a Janet Bradleyovi, Chris a Stephen Carterové, The Underground Railroad, Janie Geiserová, Julie Taymorová, Hobey Ford a Robert Smythe.

90. léta

V roce 1990 utrpěl americký loutkový svět velkou ránu, kterou představovalo předčasné úmrtí Jima Hensona. Pod vedením Jane Hensonové, George Latshawa a Richarda Termina se v roce 1991 konala první loutkářská konference v divadelním centru Eugene O\’Neilla. Tato každoroční konference je americkým think-tankem podporujícím rozvoj loutkářství jako divadelní formy. Mezi lety 1992 a 2000 uspořádala nadace The Jim Henson Foundation pět mezinárodních festivalů Henson International Festivals of Puppet Theater v New York City. Verze Lvího krále Julie Taymorové, kterou na Broadway produkovala The Walt Disney Company, v roce 1997 získala mnoho divadelních cen. Obě nejvýraznější mladé hvězdy této dekády, Basil Twist a Ronnie Burkett, získaly off-Broadway cenu Obie. Na oblibě si získaly techniky odkrytého vedení, včetně stylu napodobujícího bunraku, inscenací hraných na stole a objektového divadla. Současné loutkářství v USA ovlivňují především David Simpich, Joe Cashore, Hanne Tierney, Theodora Skipitaresová, Lee Breuer, Jon Ludwig a John Bell.

Počátek 21. století

Mezi nejoceňovanější umělce tohoto období patří Blair Thomas, Redmoon Theatre, Andrew Kim, Frogtown Mountain Puppeteers, Dan Hurlin, Alice Wallaceová, Liz Joyceová, Crabgrass Puppet Theatre, Jonathan Cross, Richard Termine, Stephen Kaplin, Kevin Augustine a Heather Hensonová. Little Shop of Horrors (Malý krámek hrůz) s loutkami Martyho Robinsona a Avenue Q s loutkami Ricka Lyona se hrály na Broadway. Film Team America: World Police (Team America: Světovej policajt, 2004), plný politicky provokujícího humoru, se stal nejdražším loutkovým filmem v dějinách. Julie Taymorová režírovala v Metropolitní opeře Kouzelnou flétnu. Kulturu loutkářství ve Spojených státech rozvíjejí zejména O\’Neill National Puppetry Conference, Center for Puppetry Arts, Univerzita v Connecticutu, UNIMA-USA, Puppetry Journal a festivaly organizované sdružením Puppeteers of America. Tvořit začala i generace loutkářů, kteří vyrůstali na Sesame Street a Fraggle Rock a dospívali v éře počítačů. Je příliš brzy na to předvídat, který z těchto několika stovek mladých umělců přijde s vlastní tvorbou, která osloví mezinárodní publikum a vytvoří most mezi loutkou a člověkem i minulostí a budoucností.

Instituce a organizace

Muzea

Jedním z nejvýznamnějších loutkových muzeí v USA je Center for Puppetry Arts v Atlantě v Georgii. Mezi další přední muzea patří jednak Ballard Institute and Museum of Puppetry (BIMP) na univerzitě v Connecticutu (Storrs, Connecticut), které bylo založeno v roce 1987 s cílem uchovat loutkářskou tradici a kde jsou uložené jednak loutky z inscenací Franka Ballarda, zakladatele loutkářského programu na místní univerzitě, a jednak sbírka Detroitského institutu umění, v jehož prostorách se loutkové divadlo hrálo po mnoho let. Jednu z největších sbírek loutek v USA vlastní The International Puppetry Museum (IPM) v Pasadeně v Kalifornii (sbírka Alana Cooka a Jacqueline Marksové, dříve uložená v Conservatory of Puppetry Arts). Novým domovem této sbírky bude Northwest Puppet Center ve washingtonském Seattlu. Mezi dalšími muzei, které mají ve sbírkách loutky, jsou American Museum of Natural History (New York), UCLA Fowler Museum of Cultural History (Los Angeles), Harvard Theatre Collection (Boston/Cambridge) a Smithsonian Institution (Washington, DC).

Univerzitní kurzy

V 30. letech již existovalo více než 35 vzdělávacích institucí, které příležitostně nabízely kurzy loutkářství. V roce 2012 už jejich počet překročil padesátku a některé z nich jsou od divadelního hlavního proudu hodně vzdáleny – jako je univerzita v Západní Virginii nebo středním Washingtonu. Univerzita v Connecticutu nabízí bakalářský i magisterský loutkový program. Kalifornský institut umění (Valencia), známý jako CalArts, založil v rámci svého divadelního oddělení centrum Cotsen Center for Puppetry and the Arts.

Organizace

V 19. století bylo nemyslitelné, že by loutkáři, kteří pokud se vůbec znali, pak pouze jako konkurenti, mohli utvořit nějakou celostátní organizaci. Sdružení Puppeteers of America (PofA) založil vizionář a performer Paul McPharlin v Cincinnati v roce 1937 v návaznosti na první celostátní loutkový festival v Detroitu v roce 1936. Dnes má tato organizace asi dva tisíce členů. Festivaly Puppeteers of America jsou nejenom přehlídkou amerických talentů, ale také místem, kde vystoupilo již více než osmdesát hostů z dvaceti různých zemí. Na festivalech probíhají také vzdělávací workshopy. Organizace Puppeteers of America uděluje ceny, má vlastní knihovnu a knihkupectví, vydává publikace, poskytuje konzultace a organizuje workshopy a různé programy určené k rozvoji loutkářství. Mezi jejími předsedy byli Jim Henson, Vincent Anthony, Nancy Lohman Staubová, Romain Proctor a Rufus Rose. Výraznou měrou jejímu rozvoji přispěl i George Latshaw jako dlouholetý šéfredaktor časopisu Puppetry Journal, který vychází čtyřikrát do roka.

UNIMA-USA

Zástupci Spojených států se účastnili obnovení aktivit mezinárodní loutkářské organizace UNIMA po druhé světové válce v letech 1957–1958. Nejprve měla jejich spolupráce pouze podobu hledání nových členů, ale v roce 1966 na festivalu Puppeteers of America v San Diegu bylo založeno americké středisko UNIMA a jeho prvním předsedou se stal Jim Henson. V roce 1975 začala UNIMA-USA udělovat vlastní ceny, které se považují v americkém loutkářství za jedny z nejhodnotnějších. Dnes nabízí také stipendia na mezinárodní studium, zajišťuje mezinárodní výměnné programy a organizuje řadu sympozií.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění / Encyclopédie Mondiale des Arts de la Marionnette vydanou UNIMA v roce 2009, která byla v letošním roce zpřístupněna v anglickém jazyce online na https://wepa.unima.org/.

Redakčně kráceno, publikováno se souhlasem UNIMA International.

Loutkář 4/2017, s. 31–33.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.