Velká Británie
Jen málokterá evropská země se může pyšnit tak silnou a nepřetržitou tradicí loutkové animace jako Velká Británie. Loutkové filmy zde kontinuálně vznikají již od počátku dvacátého století a nic na tom nezměnil ani nástup počítačové 3D animace v posledních desetiletích.
Najdeme zde řadu osobností, které se loutkovou animací zabývají ať už jako režiséři, výrobci loutek či teoretici.
Ve Velké Británii sídlí studio Mackinnon & Saunders, které v oblasti loutkové animace působí již přes třicet let. Technicky a výtvarně propracované loutky, které se zde vyrábějí, mají hodnotu i několik set tisíc korun a jsou v této oblasti považovány za technologicky nejdokonalejší. Vznikly zde například loutky pro filmy Tima Burtona (Mrtvá nevěsta Tima Burtona), Wese Andersona (Fantastický pan Lišák), ale i oblíbený Bořek stavitel. Pokud postavy vyžadují mimiku a lipsynch, mají loutky zabudované v hlavičkách mikropočítače. (Podrobněji se o tvorbě studia Mackinnon & Saunders a zejména animátora Petera Saunderse, který byl hostem mimořádné Skupovy Plzně 2015, dočtete v Loutkáři 5/2015, s. 21–23, pozn. red.)
Osobností animovaného, především loutkového filmu zde najdeme mnoho. Z těch světově proslulých můžeme jmenovat hned několik. Oblíbená je například autorská dvojice bratří Quayů (Timothy a Steven). Dvojčata patří k asi nejvýraznějším obdivovatelům a následovníkům Jana Švankmajera, jehož filmy se přímo inspirují. Z jejich surrealistických, temných a sugestivních snímků můžeme jmenovat například starší Ulici krokodýlů (1986) či novější Masku (2010).
Další světovou osobností je Barry J. C. Purves, jehož filmy získaly na festivalech přes 60 cen a také nominaci na Oscara. Purves začínal jako divadelník a inspirace divadlem, operou a baletem je v jeho autorských filmech jasně patrná, stejně jako snaha detabuizovat homosexuálně orientovanou menšinu, k níž patří. Natočil například filmy Achilles (1995) či Tchaikovsky – an Elegy (2011). V dějinách animace má místo především jeho film Další (1989), v němž se na jeviště v rámci obskurního konkurzu objevuje osobně Shakespeare v marné snaze přesvědčit porotu o svém umění. Purves se ale věnuje i pedagogické a publikační činnosti a patří k charismatickým osobnostem, které můžete často zahlédnout na festivalech. V roce 2012 navštívil český AniFest, v letošním roce slovenskou Fest Anču.
Další osobností britské animace je režisérka Suzie Templeton, která natočila loutkového Psa (2001) a pak především strhující muzikál Péťa a vlk (2006), následně oceněný Oscarem.
Britská animace je i mezi širší veřejností spojována nejvíce se studiem Aardman, které stojí za populární Ovečkou Shaun. Studio zakládal Nick Park, autor známých plastelínových filmů Pohodlíčko (1989) a několika krátkých snímků o Wallacovi a Gromitovi. Vedle krátkometrážních zde vznikly i filmy celovečerní (Slepičí úlet, 2000, Wallace a Gromit – prokletí králíkodlaka, 2005), v posledních letech se však studio soustředí především na populární a komerčně úspěšnou Ovečku Shaun. Plastelínová animace v podání tohoto studia došla do dokonalosti. Snímky jsou natáčené pečlivě frekvencí 24 framů za vteřinu a vynikají plynulým pohybem.
V posledních letech bodovaly na festivalech především dva britské studentské filmy: experimentální Širší perspektiva (Daisy Jacobs, 2014) a loutkový Edmond (Nina Gantz, 2015) o nezadržitelném požírači, který se rozhodne skoncovat se životem. Animace, a to nejen loutková, se ve Velké Británii studuje především na National Film and Television School. Vývoj a realizaci autorských filmů zpravidla podporuje British Film Institute (BFI). Z festivalů je známý například LIAF (London International Animation Festival).
USA
Přestože americký trh zaplavuje celosvětovou distribuci filmy natočenými technikou 3D počítačové animace, silný hlas má ve Spojených státech i „opozice“. Jednak se zde objevují populární artové filmy s komerčním potenciálem a širokou diváckou základnou, důležitý hlas ale mají i zcela nezávislí tvůrci.
K první skupině patří například tvorba režiséra a výtvarníka Tima Burtona, který vedle známých hraných (Batman, Střihoruký Edward) natočil i několik animovaných filmů. Upozornil na sebe krátkometrážním Vincentem (1982), velkým úspěchem pak byly celovečerní snímky Mrtvá nevěsta Tima Burtona (2005) a Frankenweenie: domácí mazlíček (2012). Burton je mimo jiné výtvarníkem svých filmů a tím jim vtiskuje nezaměnitelný rukopis. Zpravidla se pohybuje na hranici hororu a grotesky.
Podobným případem je i režisér Wes Anderson, který vedle hraných filmů natáčí i animované kusy. Nejprve to byl Fantastický pan Lišák (2009), nyní dokončil snímek Psí ostrov. Původně se jednalo o možnosti natáčet tento film v České republice, nakonec se ale realizoval v Maďarsku.
V USA je na poli artově laděné loutkové animaci známé také studio Laika založené v roce 2005, které se soustředí na stop-motion animaci. Vznikly zde celovečerní rodinné filmy Koralína a svět za tajnými dveřmi (2009, oceněno Oscarem), Norman a duchové (2012, nominovaný na Oscara), Škatuláci (2014) či nedávný Kubo a kouzelný meč (2016). Rozdíl oproti evropské loutkové animaci je především v tom, že američtí diváci nepřijímají filmy bez lipsynchu. Loutky tedy musí otevírat pusu, když mluví. Proto se také některé významné evropské filmy (mezi nimi i snímky Jiřího Trnky) v Americe nikdy neujaly.
Zajímavostí je, že v oblasti americké animace se výrazně prosadili i dva čeští rodáci. Animátor a trikař Jakub Pístecký se podílel na animovaných částech filmů jako například Hvězdné války a Jan Pinkava působil u společnosti Pixar a podílel se na vývoji celovečerního filmu Ratatouille (2007).
V New Yorku ale působí i komunita zcela nezávislých animátorů, jejichž autorské filmy sice nejsou úspěšné komerčně, zato jsou ceněné po celém světě na festivalech a přehlídkách. Působí zde především charismatický Bill Plympton, autor kreslených, krátkých i celovečerních filmů (například Idioti a andělé, 2008, Odplatomsta, 2016). Jeho filmy se zpravidla vyjadřují obrazem založeným na nervní kresbě, pohybem a hudbou a dokážou i bez dialogu udržet napětí na celovečerní ploše. K této skupině patří také svérázná režisérka Signe Baumane, která pochází z Lotyšska. Její filmy jsou bravurně zvládnuté a vynikají originálním smyslem pro humor. Poměrně nedávno dokončila po několikaletém úsilí a za finančního přispění svých fanoušků autobiografický celovečerní film Šutry v kapsách (2014).
Nedávno na sebe upozornil také experimentátor Andy Smetanka, který oživuje techniku siluetové animace natáčené na sovětskou super 8mm kameru. V loňském roce uvedl originální celovečerní ani-doc A my byli mladí. Z dalších známých tvůrců můžeme ještě jmenovat Willa Vintona, autora známých plastelínových Dobrodružství Marka Twaina (1986), který točí i pro televizi.
Australská plastelínografie
Animace ze vzdálené a řídce osídlené Austrálie by asi nebyla ve světě tak známá nebýt proslulého nezávislého tvůrce Adama Elliota. Jeho otec byl vysloužilým akrobatickým klaunem a zkrachovalým majitelem krevetí farmy, sám Adam Elliot se po dokončení střední školy několik let živil ručním malováním triček a později se přihlásil na Victorian College of the Arts, kde se věnoval animovanému filmu a tím zahájil svou životní dráhu úspěšného filmového tvůrce. Jeho zcela unikátní způsob vyprávění ve spojení s výrazně stylizovaným výtvarnem si našel řadu obdivovatelů a vynesl mu řadu ocenění včetně Oscara. Elliot je typický autorský filmař, ke svým snímkům píše scénáře, vytváří jejich výtvarnou podobu včetně všech postav a své plastelínové hrdiny režíruje. Je navíc známý tím, že odmítá komerční zakázky a z principu nevyužívá žádné digitální triky ani počítačová vylepšení.
Svou filmovou tvorbu označuje za „plastelínografie“ (clayographies), čili biografie tvořené hlavně z plastelíny, jejichž příběhy jsou založené na pohnutých i groteskních osudech nejrůznějších podivínů (krátké filmy Strýc, Bratranec a Bratr, realizované v letech 1996–1999). A právě hlína je jeho hlavní surovinou, díky níž vypráví svérázné příběhy ze života lidí na okraji – lidí většinou osamělých, často vyloučených pro nějakou odchylku od tzv. normálu. V celovečerním filmu Mary a Max (2009, nominovaném na Oscara) pak jsou hlavními hrdiny a velmi nepravděpodobnými přáteli holčička žijící v Melbourne a obézní čtyřiačtyřicetiletý newyorský žid trpící Aspergerovým syndromem.
Elliotovy filmy (krom výše zmíněných ještě Ernie Biscuit, 2015, a oscarový Harvie Krumpet, 2003) získaly přes sto ocenění. Adam Elliot je také držitelem pěti cen Australského filmového institutu. Elliot byl mimo jiné letos hostem tuzemského festivalu Anifilm, kde v rozhovoru pro festivalový deník popsal svou vazbu na českou kulturu: Mým nejoblíbenějším stop-motion animátorem byl odjakživa Jan Švankmajer. To, že ve svých dílech zkoumá složitá a náročná témata, mi v mnoha směrech dodalo sebevědomí, odvahu a odhodlání zaměřit svou tvorbu na stop-motion filmy, které jsou jednoduše řečeno jiné.
Loutkář 4/2017, s. 104–105.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
16. 11. 2024
Malé divadlo, České Budějovice
Uneste mě, prosím
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS