Loutkar.online

Kubák, Ivo Kristián: Sejkory a meotary

V krkonošském podhůří, na půl cesty mezi Jilemnicí a Rokytnicí nad Jizerou, se od meandru Jizery do příkrého srázu šplhá obec Poniklá, kterou mezi ochotníky proslavil zejména její dlouholetý starosta Tomáš Hájek.

Jeho (jednočlenná) Bažantova loutkářská družina se proslavila inscenacemi (znovu)objevujícími pro loutkové divadlo médium světla a stínu: meotar. Tomáš Hájek a obec Poniklá se tak letos zcela logicky stali iniciátory první české národní přehlídky divadla stínového, zejména meotarového Budiž stín!. Dějištěm i neopustitelným středobodem celého festivalu se stala bývalá jídelna někdejších ponikelských přádelen, zrekonstruovaný kulturní dům Kantýna. Do něj před zahájením festivalu zval místní i přespolní ponikelský obecní rozhlas podrobným hlášením o každé jednotlivé inscenaci z programu, každou s milým subjektivním hodnocením a pečlivým rozdělením podle vhodného diváckého věku. Po nezbytném shrnutí následovalo už jen jistě v dobré víře míněné, nemáte-li nic lepšího na práci, neváhejte. Nic lepšího jsem v Poniklé na práci neměl, tak jsem tedy neváhal.

V průběhu dvou dnů (soboty 7. a neděle 8. října 2017) se v Kantýně, která díky improvizovanému členění skýtala čtyři nápaditě pojmenované divadelní sálky, odehrálo vřelé vítání souborů, vernisáž fotografií, šest představení od čtyř souborů, dvoudílný workshop, dvoje hovory o divadle a jeden improvizovaný hudebně-divadelní večírek (ostatně když necháte několik amatérských divadelníků libovolného věku v sále s dvěma kytarami a třemi zapnutými meotary, až do rána se rozhodně nikdo nudit nebude). Fakt, že téměř všichni spali v sousedící ubytovně, a především že program festivalu byl nabitý od odpoledne do odpoledne, způsobil, že bylo jen nemnoho možností opustit prostory kulturního domu a zkoumat podkrkonošské okolí. Ostatně ponikelští mecenáši a ochotníci se o účastníky festivalu vzorně starali přímo v Kantýně, pop-up kavárnou počínaje, pravidelnou na festivalové stravenky vydávanou stravou, přímo v tamní kuchyni připravenou pokračuje a vstřícnou a milou obsluhou na divadelním baru konče.

Poněkud nechronologicky, ale s vědomím, že je třeba si nejprve nadefinovat pojmy, se jako první zastavím u dvoudílné dílny meotarového divadla, kterou společně vedli Jarka Holasová a Matěj Kubina. Společně si v sále Jana Nepomuka Laštovky připravili dvě trojice zpětných projektorů, a především množství materiálů, barevných, průsvitných i neprůhledných, zmačkaných a strukturovaných, sypkých, plošných i třírozměrných, pro demonstraci a výuku tzv. suché varianty. A zároveň kapaliny různých viskozit a barev, se schopností vzájemné interakce nebo navzájem inertních, brčka, kapátka a rozprašovače, nádoby různých tvarů, okrajů a vzorů, sáčky s potravinovými i jinými barvivy a chemikáliemi, se kterými se učili frekventanti tzv. variantě mokré. Vzhledem k tomu, že čas vyměřený oběma částem workshopu byl zhruba tři hodiny, bylo to pro jeho účastníky (i lektory) stěží tak akorát, aby si všechnu tu mechaniku a alchymii kolem stihli vyzkoušet, osahat, posunout, vystřihnout, obarvit, probublat, zaostřit a vyfotografovat. Očekávaný závěrečný výstup se tak logicky konat nemohl, výstupem byla totiž sama nově nabitá schopnost magie, kterou si meotarem dosud nepolíbení odnášeli.

Festival zahájil jaroměřský soubor Mikrle, jedna z mnoha odnoží tzv. Kolegia hraběte Šporka, svým duchovním ateliérem Štípnutí labutě. K této obrazivě dvojdomé performanci inspirované životem a dílem Františka Kupky přizvali diváky Monika Němečková a Matěj Kubina (meotary a později tanec), Vlastimil Kovář (klavírní improvizace), Kateřina Prášilová a Šimon Stibůrek (salonní dialogické variace) a Jarka Holasová (jako kustodka projektu).

Prozatím se snažím vyhnout pojmům inscenace a představení, byť Štípnutí labutě scénické postupy využívá, ale je především experimentem vršícím a vedle sebe kladoucím jednotlivé složky (slovo, hudbu a obraz) a ponechávajícím celkovou interpretaci a jejich prostoupení čistě na divákově vnímání.

Širokoúhlá scéna je zleva lemována improvizujícím klávesistou (v bílém oblečení), uprostřed stojí dvojice meotarů, z kterých se povětšinou přes sebe promítají zleva suché obrazy (Kubina v modrém oblečení) a zprava mokré (Němečková v oblečení červeném). Pravé křídlo uzavírá secesní salon tvořený stolem a dobově kostýmovanou dvojicí variující fragmentární diskurz o umění a umělcích období fin-de-siécle.

Vše funguje jako vzájemná kulisa, která se ne vždy právě libě setkává, z rozhovoru zaslechneme jen útržky, hudba lavíruje na pomezí elevator music a nymanovských hudebních vln, promítané suché geometrické útvary se nedoplňují, ale ani nevylučují s těmi proměnlivými mokrými a všechno se po necelé půlhodině sbíhá ve finální hádku secesní dvojice, v níž po jménech Degase, Renoira a Lautreca žena položí kruciální otázku, jež je i podnázvem inscenace: Přichází Kupka příliš brzy, nebo příliš pozdě? Salonní dvojice odchází bez odpovědi, ta červeno-modrá odstoupí od epidiaskopů a ozářeni svým finálním mokro-suchým výtvorem společně pohybově ztvární Kupkovu Amorfu – Dvoubarevnou fugu. Po chvíli utichne hudba, tanečníci se zastaví propleteni a nejisté zdání konce se po potlesku ještě více rozmlží, neboť kustodka Holasová rozdává odcházejícím divákům hlasovací lístky, s nimiž mají pomoci onu položenou otázku hlasováním rozhodnout. Z performance je cítit fascinace tvůrců Kupkovým životním osudem, ale i záměr vzniku díla určeného původně jako doplňkový program ke kooperaci východočeských institucí s francouzskými.

Bažantově loutkářské družině, která vystoupila v Sále Matěje Kopeckého v počtu jednoho herce a jednoho meotaru, na předvedení její faustovské variace postačila varianta suchá. Tomáš Hájek oprášil pro účely festivalu svoji drobničku Faust, se kterou se před pěti lety poprvé dostal na Loutkářskou Chrudim a následně postoupil i na Hronov. Inscenace v životě Hájka-činoherce znamenala zlom, jehož důsledkem je necelá desítka dalších inscenací se stejným médiem, ale i popisovaná ponikelská přehlídka. Text této animované variace je autorským příspěvkem do dlouhé linie loutkářských interpretací slavného mýtu, a ačkoliv nepřináší nikterak objevné dějové zvraty, spolu s dalšími Hájkovými inscenacemi (nejen uvedenými zde) ji spojuje jedinečné (loutko)herecké podání a estetická kvalita užitých materiálů, kreseb a loutek.

Hájek se vyžívá v co nejtitěrnějších detailech, nápaditě pracuje s loutkářskými klišé (pidluke-padluke), hračičkuje s perspektivou diváckého pohledu, ale zároveň je přesný tam, kde to text vyžaduje, a nedovolí mu zcizení ani chaotismus. Latentní přítomnost těchto dvou kvalit však z celého představení dělá kus živý a divácky vděčný. Víceméně konvenční vývoj příběhu, spojující nespokojeného učence, úlisného ďábla a přihlouplého Kašpárka, vrcholí ve dvojím alternativním konci kusu. V průběhu děje je totiž stvořen Faustův dvojník, kterého si ďábel v druhém, šťastném finále odnese omylem místo pravého Fausta. Na meotaru se vystřídá během půlhodiny asi patnáct prostředí, perspektiv a měřítek, v nichž potkáme asi dvacet různě velkých plošných loutek. Není divu, že tato inscenace způsobila retro boom v používání zpětného projektoru mezi divadelními amatéry a, jak vyplynulo z následných diskusí, stala se etalonem a zdrojem nápadů, jimiž se ostatní tvůrci inspirovali, ale i vůči nimž se originálně vymezovali. Podstatné je také to, že definovala styl i žánr následné Hájkovy divadelní estetiky.

Po večeři, po níž bylo možno se za deset korun dosytit východočeskou verzí bramboráků, tzv. sejkorami, následovalo v Sále Arnoštky Kopecké uvedení inscenace studentského divadelního souboru Gympl Brandejs Ještě jeden příběh… Ta v letošním roce obdržela nominaci na Jiráskův Hronov z ústeckoorlické Mladé scény pro přístup k divadlu jako k laboratoři. Totiž tam, kde se projektor stával jedním z mnoha vyjadřovacích prostředků (Štípnutí labutě), nebo kde pozornost na sebe strhávala herecká tvorba výsledného obrazu (Faust), brandýský soubor velmi příhodně staví meotar a jeho vodiče divákům do celkového scénického obrazu, který se jím spolu s živým hercem tvoří.

Kolektivní inspirací pro sérii čtyř japonských příběhů se staly tzv. kaidany, původně vyprávěné hororové příběhy, jejichž historie sahá až do období Edo. Režisér a výtvarník Ondřej Menoušek na půdorysu čtyř ročních období zobrazuje s pomocí zpětného projektoru suchou metodou tajemnou a záhadnou atmosféru. Svoji laboratoř doprovází klidným hlasem průvodce, který – byť s postavami vstupuje do dialogu – příliš nevysvětluje, neptá se, a především mluví, jen když je to nezbytně nutné. V každém ročním období mu sekunduje některý z jeho čtyř hereckých kolegů (Anna Nevrlá, Kateřina Bartošová, Alice Kofláková a Matyáš Hadrbolec), někdy pouze v laboratoři, jindy přímo na scéně osvícené a dotvářené meotarem za jemného podkresu reprodukované šamizenové hudby (Sandra Drobňáková).

Pointy jednotlivých příběhů sice zůstávají v mlze, ale celá kompozice je zakončena autorským epilogem, v němž Menoušek předstoupí do prostoru před diváky sám jako herec a celá inscenace dostane ještě jeden rámec: oním průvodcem byl samuraj, který měl pod pohrůžkou smrti zakázáno vyprávět poslední zimní kaidan dál, ale protože teď a tady s námi tento zákaz překročil, přichází si pro něj na závěr smrt. Celý koncept je unikátní nejen oním již zmíněným permanentním hleděním tvůrcům pod ruce, ale i použitím jednoduchých znaků navozujících prostředí japonských šogunátů: masky, porcelán, styl promítaných pozadí a loutek, asijské kostýmy postav. To vše pouhými jednoduchými náznaky, poučeně a atmosféricky.

Sobotní noc se večírkem překulila v nedělní ráno a nejstatečnější noční performeři již o deváté ráno plynule na večírek navázali druhým dílem dílny pod vedením Kubiny a Holasové v Sále Viléma Maiznera. Když předchozí odpoledne utichl potlesk po Faustovi, rozdal Tomáš Hájek přítomným hlasovací lístky, aby hlasovali o tom, které představení se bude hrát v neděli jako první. Na výběr byla verneovská variace Zmatek nad zmatek, doylovská detektivka Pomluvy dr. Watsona (pro tu jsem hlasoval) a příběh z alternativní historie Poniklé Nelkej, Čechie! Když Hájek zjistil, že diváctvo si k předvedení odhlasovalo právě tento třetí, alternativní kousek, zbledl a tiše prohlásil, že to od jediného uvedení na hasičském bále před lety nehrál. A tak až do druhého dne ho bylo zahlédnouti pouze, jak si u meotaru konejšivě opakuje scénosled této zapadlé hříčky o tom, co by se stalo, kdyby byl ponikelský hasičský sbor založen o několik roků dříve a pomohl uhasit požár pražského Národního divadla. Hájkovy obavy o spotřební kvalitu tohoto díla (Vždyť to vzniklo pro hasiče!) se ukázaly jako liché. V sále Matěje Kopeckého se osvědčil tentokrát nejen jako plnokrevný loutkář, ale především jako autor, který dokáže vystavět a vyprávět zábavný příběh od expozice až po katarzi, aniž by přitom zapomněl na peripetii. Dokázal podchytit hasičský žargon a terminologii, hrát si s kontrastem českých dialektů, a především najít zajímavé rozuzlení a šťastný konec. (Byť by se mohlo zdát, že je k happy endu neovladatelně přitahován, není tomu tak. Ve své tři roky staré adaptaci Bulgakovových fiktivních deníků Morfium tomuto svodu rozhodně nepodlehl.) Musím se opakovat, ale i u této archivní, znovu nastudované inscenace fungovalo napětí, rytmus i ke konci stále rostoucí tempo v takové souhře, že by Hájkovi mohl závidět leckterý profesionál. Dlužno ještě podotknout, že navzdory tomu, že se hrálo o ohni, a především o vodě, je celá inscenace prezentována suchými projekčními prostředky a Hájek ji celou odehrál v historické hasičské uniformě.

Před obědem (při kterém se sejkory doprodávaly už jen po pěti korunách) nás ještě čekalo dvojí uvedení Čapkovy Šlépjeje (sic!) od jaroměřského souboru Mikrle. Ve společné režii i dramatizaci Jarky Holasové a Matěje Kubiny si Kubina také zahrál (tentokrát s třemi zpětnými projektory naráz a jednou soustavou čoček navíc) spolu s kytaristou a sparing partnerem Lukášem Grusem. Ve společném (a vzájemném) dialogu nám překládají známý příběh amatérského detektivního rozjímání dvou mužů, kteří se potkají v krajině nad jedinou šlépějí, k níž ani od níž nevedou žádné další otisky.

Oběma spoluhráčům se daří stavět hloubavou, existenciální atmosféru, byť teorie, o kterých se muži zpočátku dohadují a Kubina je za Grusova kytarového podkresu umně ilustruje na meotarech, jsou zpočátku spíše bláznivé. Teprve později, podobně jako v Čapkově novele, začne probublávat filozofické podhoubí a spolu s ním se mění použité scénické výrazivo. Po celou dobu se pracuje s variantou mokrou i suchou, které se (velmi přesně) překrývají a zaostřují přes sebe, střídavě zapínají, rozmlžují, prolínají a doplňují. Použití epidiaskopické trojice má i svoje dramaturgické vysvětlení: na jednom z nich je téměř neustále přítomen onen záhadný otisk a každý z mužů má pak pro sebe a svoje teorie jeden ze dvou zbývajících.

Podobně jako v Ještě jeden příběh… se i zde mluví, jen když je to nezbytně nutné, a Kubina má perfektní smysl pro načasování pauz i vět, jeho váhavý hlas dává jedné z mužských postav právě onen zmíněný nad-rozměr. Ostatně Grusovy repliky, kytarové doprovody a píseň, do jejíhož rytmu Kubina téměř baletí s rozmlžovacími skly, jsou pro budování atmosféry stejně nepostradatelné jako světelná hra s obrazy. Jediným diskutabilním momentem inscenace je její zakončení podivným rámovacím dovětkem, který si ve tmě vymění už z role vystoupivší Kubina a Grus. Na téhle čapkovské interpretaci je však zřetelně vidět, že důkladným režijním a dramaturgickým čtením lze i v notoricky známém nalézt něco nového nebo hlubšího.

V průběhu následné diskuse se udála neohlášená ceremonie: ředitel (samozvané) národní přehlídky Tomáš Hájek udělil poprvé v historii putovní cenu Faustův stín inscenačnímu týmu výše popsané inscenace Šlépjej. Cena má podobu žárem poleptané Fresnelovy meotarové čočky (jedná se o vrchní skleněnou část projektoru, na níž se pokládají prosvěcované materiály), kterážto nehoda se Hájkovi přihodila při kterémsi uvedení Fausta (právě proto jsem si zde dovolil autorsky přispět výše zmíněným názvem ocenění). Moudré hlavy filozofovaly spolu s Čapkem, chválily Hájkův humor a styl a oficiální část přehlídky se pomalu nachýlila. Mimo loučení zbývalo už jen jediné.

Inscenace Sávitrí Divadla Líšeň, osvědčený (premiéra v roce 1999) a ověnčený (mnohá česká i mezinárodní ocenění) loutkový kus pracující metodou barevné stínohry, byla do Poniklé pozvána především jako inspirace a dílna zároveň. Nemá zde smysl se znovu rozepisovat o mnohokrát rozebíraném loutkovém příběhu ze staroindické Mahábháraty o napravení pyšné princezny. Inscenace ani po letech neztratila kouzlo, výraz, vzbuzuje otázky a inspiruje i ty nejzkušenější z meotaristů (byť pochopitelně užívá jiné principy). Obrovským přínosem po skončení líšeňské produkce byla diskuse s tvůrci, kteří odkryli plochu, za a na níž se příběh odehrával, a nechali nás nahlédnout doslova do střev svého kusu. Ostatně v průběhu celého festivalu se členové Divadla Líšeň aktivně a důsledně zapojovali do hovorů o divadle a vnášeli do nich vhled ostřílenějších divadelních praktiků.

A pak se už jen loučilo a děkovalo a jelo se domů a bylo tam dobře, a když mě za rok pozvou, pojedu zas. A vy byste měli též!

Loutkář 4/2017, s. 88–91.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.