Drtina, Michal: Uhlazené pohádky ničemu nepomáhají

V roce 1987 vzniklo divadlo pro děti a mládež v Mostě, kterému se od prvopočátku neřekne jinak než Rozmáňo, tedy Divadlo rozmanitostí. Letos je mu tedy třicet let a k narozeninám dostalo novou fasádu, nové sedačky v hledišti i nové herce.

S Divadlem rozmanitostí jsou spjata jména divadelního režiséra a autora Jiřího Středy, mima a režiséra Antonína Klepáče, dramaturga a režiséra Pavla Poláka a herce, skladatele, hudebního dramaturga Tomáše Alferiho. Za těch uplynulých třicet let má za sebou více než sto čtyřicet premiér, střídali se tu režiséři, výtvarníci, skladatelé, herci i dramaturgové. Hraje „doma“, ve školkách, v divadlech po celé České republice i v zahraničí. Od roku 2013 tu jako dramaturg a kmenový režisér působí i Jiří Ondra. Protože už se známe dlouho, ponechali jsme v rozhovoru formu tykání.

Jak ses dostal do Divadla rozmanitostí?

Náhodou. Zaskakoval jsem za svého kamaráda, který musel odřeknout na poslední chvíli nabídku na režii nové inscenace v tomto divadle a navrhl mne jako náhradu. Z jedné inscenace byla nabídka na druhou a poté mne oslovil umělecký šéf Tomáš Alferi, zda bych se nechtěl stát dramaturgem a kmenovým režisérem. Do té doby jsem v Mostě nikdy nebyl a je to pro mě od počátku velký zážitek, takové science fiction, ale baví mě.

K loutkovému divadlu máš jako absolvent KALD DAMU blízko. Nebo se pletu?

Já jsem byl na katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU v ročníku Miroslava Krobota a nebyli jsme kovanými loutkáři. Spíš jsme se hodně věnovali improvizacím. Nebyla to ortodoxní práce s loutkou, takže nejsem nějak vyhraněný. Za vše asi mluví to, že náš ročník spoluzaložil Divadlo Letí.

Věnoval ses divadlu ihned po ukončení školy?

Několik let po škole jsem se divadlu vůbec nevěnoval. Tři roky jsem dělal výhradně dramaterapii a práci s problémovými dětmi v diagnostických ústavech a dětských domovech, například v Dobřichovicích, Unhošti nebo Ledcích. Potom se můj život zase překlopil více k divadlu a já dostal nabídky na práci v divadlech loutkových.

Kdy ses tedy dostal k loutkám?

Moji první profesionální loutkářskou režii jsem začal v roce 2011 v kladenském Divadle Lampion, kde jsem nastudoval inscenaci Smolíček pacholíček.

Což bylo divadlo, do kterého ses jako režisér vrátil ještě několikrát…

Ano, ještě jsem v Kladně režíroval inscenaci O dvanácti měsíčkách, opět s dramaturgyní Zuzanou Vojtíškovou, a poté s Helenou Kebrtovou inscenaci O holce zubaté, což byla pohádka na motivy knihy bratří Grimmů Kmotřička smrt. A mezitím jsem v Praze začal spolupracovat s Divadlem D21 a čas od času dostal nabídku na větší režii ve velkém divadle, například v Opavě, v Jihlavě, v Hradci Králové. V současné době se však nejaktivněji věnuji Divadlu rozmanitostí v Mostě, kde jsme společně se současným uměleckým šéfem Tomášem Alferim začali proměňovat dramaturgii divadla.

Co to znamená?

Snažíme se, jako mnoho dalších mladých umělců, hledat jiné prostředky k inscenování. V Mostě je to poměrně těžké, protože lidé, kteří tu žijí, na to nejsou zvyklí, stejně jako na střídající se režiséry. Bylo zde zvykem mít jednoho režiséra, jeden divadelní styl, hodně se vytvářely lidové pohádky v barevné uhlazené scénografii, ale v zásadě to byly pohádky bez přesahu. S Tomášem se pokoušíme přinášet hlubší témata, nutit diváky k přemýšlení, nebo alespoň k diskusi. K diskusi mezi učiteli, žáky nebo obyčejnými diváky.

Jaký je divák v Mostě?

Dětského diváka vnímám úplně bez problémů. Děti, s nimiž se potkáváme, nemají žádné předsudky vůči divadlu, a už vůbec ne vůči loutkovému divadlu. U dospělých diváků se reakce začínají štěpit a vzniká poměrně živá diskuze mezi příznivci novinek a těmi, kteří jsou zvyklí na „standardní“ přístup k divadlu. My je respektujeme, třebaže jsou to většinou ti, kteří jsou více slyšet. Snažíme se s nimi diskutovat a vysvětlovat, že se na divadlo dá nahlédnout i jinak.

Snažíme se, aby naše divadlo nebylo takové to strojené, na efekt. Děti, hezky jste se oblékly, teď si sedněte, nemluvte a dívejte se. Snažíme se děti nějakým způsobem aktivizovat, respektive přistupovat k nim aktivně. Ukazovat jim, že divadlo nespočívá pouze v tom hezky sedět zticha a dívat se. A děti to chápou.

Projevuje se v tvé tvorbě fakt, že ses několik let věnoval dramaterapii?

Samozřejmě, ale snažím se na to nemyslet. Mám hrozně rád klasické pohádky, rituály a mýty. Je v nich ukryta letitá zkušenost lidstva. Zkušenost, která dětem pomáhá v praktickém životě. Pomáhají jim vypořádat se s okolním světem, s rodiči, a především se sebou samými. Je škoda, že se zpracováním těchto pohádek fantasknost v nich ukrytá přetavila pouze do líbivých obrázků, a že se ztratila jejich původní funkce. Proto je pro mě důležité, jakou historii jednotlivé mýty, pověsti nebo pohádky mají.

Jsou vůbec současné děti schopny číst metafory v pohádkách?

Domnívám se, že děti jsou toho schopny víc než my dospělí, ale nesmíte jim staletími ověřené schéma pohádky bořit. Existuje nějaká hranice mezi dobrem a zlem, a pokud v pohádce není zlo, nemůže fungovat ani dobro. Vím, že co teď říkám, je velmi triviální, ale pro mě není smysluplné dělat pohádku, ve které je vše vymyšleno tak, aby se nikdo nepohoršil. Prostě uhlazené pohádky, kde se dítě „nebude bát“ jsou nesmyslné, ničemu nepomáhají. Domnívám se, že o pohádkové dobro dítě strach mít musí, pak teprve pohádka funguje jako celek. Samozřejmě, že je při zpracování nutné vnímat věkovou hranici, která je asi důležitá z hlediska cílení budoucí inscenace, ale že by mě nějak velmi ovlivňovala při samotném zpracování, se říct nedá. Někdy se stane, že inscenace, která byla původně zamýšlena pro menší diváky, je pak i pro větší a opačně. Ale především bych chtěl zdůraznit, že jde o doporučení, které je velmi individuální, tak jako umí být individuální vnímání divadla divákem, a to je pro mě podstatné.

A jak vnímáš fantazii u současných dětí?

Myslím, že je hodně ovlivněna současnou líbivou produkcí, jak filmovou, tak divadelní, která se přiklání k tomu, že to, co je krásné, je i zdravé. Pak se stává, že někteří rodiče i učitelé mají tendenci říkat, že nechtějí vodit děti na pohádky, které jsou podle jejich názoru „drsné“. A to mi přijde absurdní.

Máš nějaký příklad z inscenací, které jste v Divadle rozmanitostí dělali?

Například u Broučků jsem tuto nevoli rodičů pocítil. Janinku jsme nechali umřít, respektive jsme její smrt dostatečně akcentovali a já se domnívám, že správně. Tahle chvíle lidského smutku k životu patří. Byla pro mne protipólem přítomné oslavy života. V současné době máme takový problém s inscenací Pozor, děti, přijela k nám pouť, kde ukazujeme maminku jako čarodějnici, která po nocích vaří polévku z malých dětí jako potravu pro klauny.

To ale zní hrůzostrašně. S jakým cílem jste hru zařadili do repertoáru?

Zní to asi stejně hrůzostrašně jako pohádka O perníkové chaloupce, kde si ježibaba Jeníčka a Mařenku vykrmí, aby je pak mohla sníst… Prapůvod těchto drsných pohádek vidím v osamostatňování se dětí, které se děje, ať rodiče chtějí, nebo ne. Klasických titulů na takové téma máme dost, ale moderní nové texty u nás moc nevznikají, proto jsme sáhli po hře současného anglického dramatika Mikka Kennyho (v překladu Davida Košťáka), který je pro svou práci ve světě oceňován. Pro děti a mládež napsal zhruba čtyřicet her. Určitě pro nás nebylo cílem vytvořit kontroverzní inscenaci. Jenže to je přesně, co se v Česku stává, taková ta rychlá hodnocení: Mně se to nelíbí, tak je všechno špatně. Žádné pochybnosti, že bych to třeba já mohl vidět jinak.

Pracujete nějak aktivně s pedagogy místních škol?

Děláme pro ně například Den učitelů, v jehož rámci je zveme na představení a pak si s nimi povídáme nejenom o viděném titulu, ale o celém repertoáru. Zajímá nás, co by chtěli vidět, jak vnímají naši tvorbu.

Promítá se tato činnost do práce kantorů s dětmi? Využívají zhlédnutá představení aktivně pro výuku?

Toto je velice individuální. Záleží na jednotlivých pedagozích. Víme o těch, kteří viděné představení využijí, ale i o těch, kteří nic takového nedělají.

Takže nevyužíváte například divadelního pedagoga, který by aktivně nabízel program ve spojitosti s inscenacemi, které máte v repertoáru?

Divadelního pedagoga nemáme. Spoléháme na naše vlastní nápady, v kterých nám vydatně pomáhají naše produkční Veronika Stejskalová a Monika Těšitelová.

Připravujete v divadle nějakou novinku?

Chtěli bychom se více věnovat produkci pro adolescenty, tedy pro poslední ročníky základní školy a středoškoláky. Připravujeme projekt Club for Teens, jehož produkce by měla akcentovat tento velmi specifický teenagerovský svět, a to nejenom tématy, ale také přístupem. Přesto, že chceme vytvořit něco pro teenagery, je naše hlavní těžiště stále v tvorbě pro menšího diváka.

Jaké máte dramaturgické plány v letošním roce?

První premiéru máme za sebou, tedy inscenaci Pozor, děti, přijela k nám pouť. Jako druhou připravujeme s Jirkou Jelínkem Pohádku na předpis, což je jeho autorská věc, a do konce sezóny uvedeme ještě dvě pohádky pro menší děti, Zlatovlásku a O Budulínkovi. Zlatovláska je projekt naší loutkoherečky Jitky Rakové ve spolupráci s Terezou Karáskovou a Budulínka budu dělat já. Na podzim uvedeme dramatizaci knihy Timothéa de Fombelleho Vango.

Jaké byly oslavy vašeho divadelního výročí?

Na několik málo zkoušek jsme dali dohromady slavnostní program, kterým byl Kabaret 30. Byl připraven jako hudebně-dramatická řež s dortovou bitvou na závěr. Mohli jsme si to dovolit, protože v současné době je soubor divadla ve velmi dobré kondici a do příprav se zapojili všichni, včetně nových herců, které jsme v letošní sezoně přijali z pražské VOŠH, tedy Veru Hejko a Václava Voskovce.

Je těžké najít herce do oblastního loutkového divadla?

Je těžké najít herce. Hereček je poměrně dost. Pražská VOŠH vyučuje i loutkářské umění, takže letošní posily jsou právě z této školy. Myslím, že jsme si vybrali dobře a že jsou u nás rádi. Oba jsou muzikální, takže ideální pro naše divadlo.

Čím je pro tebe Divadlo rozmanitostí jedinečné a zajímavé?

Je pro mne velká výzva tvořit v tomto zapomenutém a vykořeněném regionu. Má svůj půvab, zvláštního genia loci. Je to velmi specifické prostředí ovlivněné těžbou uhlí v minulosti i vynuceným ukončením historie jednoho města a započetím éry nové – tedy nového industriálního města Most.

Loutkář 4/2017, s. 77–79.

Drtina, Michal: Uhlazené pohádky ničemu nepomáhají

Aktuální číslo

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás