Hrdinová, Radmila: Bajaja, drak a kůň-intelektuál

Každé divadlo pro děti by mělo mít na repertoáru klasické pohádky, k nimž se vrací generace za generací a stále mají co říct. Ať už je to orientální Alibaba a čtyřicet loupežníků, francouzská Šípková Růženka, dánské Křesadlo, nebo český Honza, Budulínek či Bajaja.

Liberecké Naivní divadlo si tohle dobře uvědomuje, a tak na jeho repertoáru najdeme Budulínka, Šípkovou Růženku, Tři přadleny či Čarovnou rybí kostičku. Pravda, některé z nich v přepisech velmi originálních, ale vždycky je zachován klasický základ pohádky, v níž dobro vítězí nad zlem.

Začátkem října k nim přibyl Bajaja, jehož podle pohádky Boženy Němcové zpracovala a s herci libereckého souboru inscenovala Markéta Sýkorová. Zvolila si k tomu spodem voděné loutky, tzv. javajky, které byly u nás velmi populární v polovině minulého století, ale pak trochu zapadly. Inscenace je využívá sofistikovaným způsobem: na jevišťátku odděleném třemi revuálními oponkami se tytéž postavy objevují nejprve jako malé javajky, pak o dost větší a ty nahradí stejně kostýmovaní živí herci. Někdy je jejich střídání tak plynulé, že dojem blížící se figury z dálky až na předscénu je velmi autentický.

Žil byl princ jménem Viktor, který jako starší syn automaticky očekával, že zdědí trůn. Jenže maminka měla radši mladšího Jaromíra, a tak přemluvila krále, aby dal přednost jemu. Naštvaný Viktor odešel do světa.

Žily byly tři princezny, které si hrozně rády hrály na to, že si pro ně přijde drak. Byla to velká legrace až do chvíle, kdy si pro ně drak, respektive hned tři draci, vskutku přiletěli. Před lety totiž jejich tatínek drakům své dcery pošetile slíbil. A jak známo, draci si sliby pamatují…

Viktor se mezitím na radu svého lidským hlasem promlouvajícího koně změnil na němého prosťáčka, který umí vyslovit jen tři slabiky „ba-ja-ja“. A vstoupil do služeb onoho nešťastného krále. Navíc se mu hrozně zalíbila nejmladší princezna Slavěna.

Markéta Sýkorová respektuje příběh klasické pohádky, přičemž nenápadně akcentuje motiv bratrské rivality tím, že i Bajajův kůň je zakletým člověkem, který kdysi v hádce svého bratra dokonce zabil. Takže jeho rada, aby se Viktor vydal do světa, je podložena velmi konkrétní motivací. Kůň je vůbec originální postavou. Jméno Punťa se k němu moc nehodí. Mluví intelektuálně stylizovaným jazykem se zvláštním slovosledem, archaickou, trochu obrozeneckou, trochu literární deklamací i slovníkem, ale zároveň má blízko i k raperovi provozujícímu slam poetry. Je to zkrátka bytost na pomezí lidského a zvířecího světa, ale děti, zvláště ty předškolní, mu moc dobře nerozumějí, takže si jejich přízeň nejspíš nezíská. Je plodem režisérčina trochu racionálního přístupu ke klasické pohádce. Mimo kontext pohádky se ocitá i píseň o duši, která z inscenace trochu osaměle vyčnívá.

Bajaja je nicméně ukázkou vytříbené loutkářské práce. Vrcholnou scénu tvoří trojitý soubor Bajaji s drakem, kde každá z nestvůr má osobitou výtvarnou podobu, gradující k obrovitým hlavám a drápům toho nejstrašnějšího, devítihlavého draka. Přičteme-li působivé nasvícení, je to scéna jak z hororu. Být dítětem, tak se s chutí bojím.

Trochu zkrátka vychází samotný závěr pohádky, kdy Slavěna (a s ní i publikum) má v rytíři-přemožiteli identifikovat prosťáčka Bajaju. Její vydechnutí: Bajajo! zaznělo ale na dopoledním představení, kde děti už ke konci netrpělivě brebentily, natolik tiše, že v zadní části sálu naprosto zaniklo. Ale možná to padá na vrub i dávno zjištěnému faktu, že z posledních tří, čtyř řad je i v komorním sále Naivního divadla kontakt s jevištěm dosti problematický. Jako by se diváci v posledních řadách ocitli za hranicí, kdy je jim ještě dostupný autentický prožitek sledovaného příběhu. Zvláště jsou-li loutky malé a herci tiší.

I tak je ale liberecký Bajaja představením, kde lze prožít katarzi klasického pohádkového příběhu se vším všudy, poezií, humorem i trochou napětí a hororu, který k správné pohádce patří.

Naivní divadlo Liberec

Božena Němcová – Markéta Sýkorová: Bajaja

Režie: Markéta Sýkorová, výprava: Tereza Vašíčková, hudba: Jan Basista Novotný, zvuková a hudební spolupráce Filip Homola, dramaturgie Vít Peřina

Premiéra 14. 10. 2017, psáno z dopoledního představení 12. 10. 2017.

Loutkář 4/2017, s. 70–71.