Loutkar.online

Malíková, Nina: Některá divadla mám spojená se vzpomínkami na dětství

Připomenout atmosféru kouzla pohádek, rodinné spolunáležitosti, klidu, radosti a uměleckého sebevyjádření prostřednictvím loutkového divadla bylo dlouholetým snem autorky výstavy Kateřiny Ebelové. Ověřila si jeho možnosti na řadě dílčích výstav, sledováním současného i tradičního loutkového divadla, úvahami nad vlastními sbírkami loutek i vzpomínkami.

Jaký je vztah vašeho někdejšího studentského divadla Hnízdo k dnešní expozici na Letné?

U příležitosti 40. výročí založení našeho studentského divadla s loutkami Hnízdo jsme s Janem Müllerem a Danielem Ebelem, kteří patřili k jeho zakladatelům, přišli s nápadem uspořádat z našich sbírek stálou expozici zaměřenou především na fenomén rodinných loutkových divadel. Některá z těchto divadel patřila k takzvanému „rodinnému stříbru“ dotýkanému rukama našich předků a jsou spojena se vzpomínkami na naše dětství, další pocházela z naší sbírkové činnosti. Příprava expozice trvala déle než půl roku, při vzájemných návštěvách jsme vybírali proscénia a nespočet kulis nejen v tištěných arších, ale také podlepených na kartonech či překližce. Porovnávali jsme autentičnost kostýmů loutek, třídili sériové a originálně vyrobené kulisy. Vytvořili jsme soupis proscénií a dekorací tak, abychom dodrželi historické kontexty, ale také představili významné výtvarníky. Mimo jiné bylo nutné zvážit, zda při instalaci budeme preferovat ortodoxní rozdělení podle jednotlivých výrobců loutek, nebo zda budeme v rámci některých scén kombinovat typy – čertů, vodníků a kostlivců od několika autorů a výrobců. Nakonec jsme se rozhodli pro kombinaci obou variant. U typických představitelů šlechtických měšťanských, řemeslnických a vesnických typů jsme preferovali výběr podle výrobců, ale ve scénách pekla, podvodních říších a scén s Kašpárky jsme záměrně zvolili konfrontační propojení jednotlivých výrobců. Podle mého názoru je divácky zajímavé porovnat v jedné vitríně výtvarné nuance jednoho typu, například pojetí hlaviček a kostýmů. Velkou pomocí nám byla fundovaná literatura, především České rodinné divadlo Jaroslava Blechy a publikace Česká loutka a Loutka a moderna od autorů Pavla a Marie Jiráskových i další práce současných i starších autorů. Zajímavé je také porovnání řešení expozic rodinných loutkových divadel v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi, Muzeu loutek v Plzni, Muzeu loutek a cirkusu v Prachaticích, ale také v dalších muzeích a tematických výstavách ze sbírek manželů Jiráskových.

Zájem o loutkové divadlo vás provází už dlouho. Někde to ale určitě začalo…

Moje první setkání s loutkami je spjato s místem mého dětství – Kutnou Horou, odkud pochází rodina mojí maminky. Na rozlehlé tajemné zahradě byl pod vysokými stromy skrytý velký dřevěný ateliér. Zde jsem pozorovala, jak vzniká socha – od modelu přes odlévání dílů až k sestavení a patině, mohla jsem tam také modelovat. Dědeček mi vyprávěl o zážitcích ze svých studií na UMPRUM a AVU a ukazoval i fotografie hřebce Arda, který byl jejich profesorovi J. V. Myslbekovi modelem pro pomník sv. Václava a kterého ve stejném čase modelovali také studenti. Vedle soch a reliéfů dědeček občas modeloval také hlavy loutek, poté je odléval do tvrzené sádry.

Mezi dveřmi kutnohorského pokoje stávalo proscénium s kulisami navrženými Artušem Scheinerem. Toto divadlo společně se čtyřiceti loutkami dostala ve 30. letech k Vánocům již moje maminka. Možná právě výtvarné inspirativní zážitky z dětství ovlivnily moje rozhodování o budoucím směřování… Na pražské SUPŠ byla moji absolventskou prací na studiu hračky dvojice loutek (dupáků). Také na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UK jsem si pro diplomovou práci vybrala téma loutek. Poté jsem pokračovala v postgraduálním studiu na DAMU v rozšiřovacím studiu loutkářství a později i dramatické výchovy, které byly určeny pro absolventy vysokých škol pedagogického a uměleckého směru. Moje další životní cesty provázelo propojení tvorby loutek a masek s profesí pedagoga výtvarné výchovy na ZUŠ, poté střední a vysoké škole. Systematicky jsem se věnovala také fenoménu masek ve výtvarných a kulturně-historických kontextech, napsala jsem knihu Maska v proměnách času a kultur.

Samostatnou etapou byla kurátorská práce v Muzeu kávy a v Galerii Scarabeus. Zde jsem 20 let pořádala výstavy, některé z nich byly věnovány také loutkám a maskám. Tři z výstav byly připraveny společně s Říší loutek. Ostatní výstavy představovaly především současné autory, několik z nich uvedlo tvorbu studentů uměleckých škol SUPŠ, UMPRUM, AVU a DAMU. Některé výstavy byly věnovány umělecko-řemeslným oborům, mimo jiné také historickým hračkám.

Jak vznikl název Letenský Montmartre?

Toto neformální označení vzniklo v době, kdy byla na letenském kopci postavena Akademie výtvarných umění a na půdách a ve vnitroblocích okolních činžovních domů i mnoho ateliérů. Umělci zde našli nejen podmínky pro tvorbu, ale také bydlení, začali se scházet v některých hospůdkách a kavárnách. Žili a tvořili zde významní umělci, například Antonín Slavíček, Josef Mařatka, Jan Štursa, Josef Gočár i mnozí další. Inspirativní okouzlení atmosférou Paříže a místních umělců vznikalo také díky stážím pražských studentů v Paříži. Nejvýraznějším výsledkem těchto kontaktů byla výstava Auguste Rodina uspořádaná v Praze v roce 1902, především zásluhou jeho žáka Josefa Mařatky, ale také Spolku Mánes a AVU.

V roce 2014 jsem ve Scarabeu u příležitosti oslav 130 výročí Prahy 7 (připojení Holešovic a Buben k Praze) připravila výstavu nazvanou Genius loci – Letenský Montmartre. Týkala se historie AVU, života, tvorby a ateliérů významných pražských i pařížských umělců, ale také historie Letné, architektonicky pozoruhodných staveb i jejich tvůrců. Po dlouhém pátrání v archivech se mi podařilo dohledat unikátní fotografie z AVU a dalších letenských ateliérů. Jednotlivé panely byly věnovány místním umělcům, mimo jiné i sochařům Stanislavu a Vojtěchu Suchardovým. Jeden z panelů představil počátky Divadélka V říši loutek, které založili manželé Anna a Vojtěch Suchardovi ve Sládkově (dnes Korunovační) ulici, loutky k výstavě zapůjčila Říše loutek. V této době vznikla myšlenka použít téměř zapomenutý název: Letenský Montmartre jako „zastřešující“ pojmenování pro moji Galerii Scarabeus, Muzeum kávy, kavárnu Alchymista a vnitroblokovou zahradu s letní scénou Divadélka v zahradě.

Vernisáží to všechno určitě nekončilo. Jaké jsou vaše další plány?

Expozice Loutky a rodinná loutková divadla bude přibližně jednou ročně obměňována. Společně s Janem Müllerem, který se na výstavě spolupodílel, plánujeme představovat jednotlivé autory a výrobce loutek a kulis pro rodinná loutková divadla, ale také firmy a nakladatelství, která vydávala archy proscénií a kulis pro rodinná loutková divadla, rekvizity a jednotlivé edice loutkových her. Také máme v plánu měnit tematický výběr jednotlivých loutkových archetypů – v současnosti představujeme několik desítek marionet různě velkých Kašpárků jak z rodinných, tak i kočovných divadel, mezi nejcennější patří loutky řezbářů Alessiho a Sychrovského.

V současnosti je dokončena hrubá konstrukce scény a atriového hlediště exteriérového Divadélka v zahradě, zbývá ještě dokončit technické zázemí pro osvětlení i ozvučení scény a dokončit definitivní podobu proscénia. Hlavní problémem, který brání finálním pracím je nedostatek finančních zdrojů, neboť příprava celé expozice, a především výroba nových vitrín, byla velmi nákladná.

Expozice nabízí i dílny pro děti. V čem se liší od podobných projektů, které v současné době doprovázejí řadu loutkářských akcí?

Nedílnou součástí provozu expozice loutek jsou interaktivní herní prvky a dílny. Pro potřeby expozice jsem navrhla několik malých dřevěných proscénií, které umožňují doplnění o boční sufity a pozadí. Děti si v nich mohou hrát nejen s replikami historických marionet ve velikosti 15 cm, případně si mohou vytvořit vlastní loutky i kulisy. Výtvarně-dramatické dílny nabízejí také výrobu replik několika typů marionet z rodinných loutkových divadel nebo šití kostýmů loutek podle historických střihů Eduarda Christiána. Na tento rok je ještě plánován kurs stínových loutek. A sen do budoucnosti? Jarní a podzimní víkendové loutkové přehlídky v Divadélku v zahradě a týdenní prázdninové dílny loutek od výroby až po komorní představení.

Loutkář 3/2017, s. 113–115.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.