Loutkar.online

redakce: Co přinese UNESCO? II

Aleš Pop

Kašpárkova říše, Olomouc

Je to určitě veliké mezinárodní uznání. Ale zamysleli jste se, co se za ním skrývá pro nás, loutkáře? Co nám tato nová situace přinese? Co hned? A co v budoucnu? Jaký s ní zacházet, jak ji využít? Zvýší nám prestiž? Zvýší se zájem státních organizací? Zvýší se zájem o naše loutkářství v zahraničí? Určitě jsme si takové či podobné otázky kladli všichni.

Samozřejmě první myšlenkou je: co z toho budeme mít teď, hned? Nějaký přímý, okamžitý užitek? Lapidární odpověď zní: nic. Ale pak pomalu začnou docházet souvislosti. Uvědomíme si, že to znamená mezinárodní uznání mnohaleté práce našich předků – nejen velikánů, jako byli Matěj Kopecký, Jindřich Veselý a jiní, seznam by zabral několik stran –, ale i té drobné, mravenčí, všech lidových loutkářů a jejich malinkatých souborů v těch nejzapadlejších vesničkách. A nesmíme zapomenout na rodinná loutková divadélka – typicky český fenomén. A pak je tu naše současná práce. Ta přece z těchto pramenů vyrostla a navazuje na ně. Ano, uznání se týká i jí! Můžeme a musíme být hrdí nejen na tradici, ale i na současnost. Že se stále hraje, že to vše trvá, prostě – loutkové divadlo žije. Žije v nás, všech loutkářích. Máme tu stále zakořeněnou, jak nedávno krásně řekl přítel Luděk Richter v jiné souvislosti, víru v loutku. A v mladých lidech, které buď vychováváme v našich souborech či spolcích, nebo sami přicházejí a začínají s tvorbou po svém. V nich máme určitě záruku pokračování.

Prvním přínosem do budoucnosti tedy podle mne bude uvědomění. Stali jsme se něčím, co je všeobecně uznáváno a ceněno – v celosvětovém měřítku. My všichni, každý jednotlivec, mluvič, vodič, výtvarník, technik…

A to by v nás mělo probudit hrdost. A máme být opravdu na co hrdí, na tradici, z níž všichni vycházíme. Uvědomme si, že jsme jejími nositeli, podílíme se na ní, jsme její součástí, dále ji rozvíjíme a přenášíme! To nás také ale velmi zavazuje. K dalšímu, většímu úsilí. Naše „pimprlákování“ najednou dostává větší rozměr a – má to smysl!

Všechno, co jsem napsal, zní jako změť frází. Já si ale myslím, že to nejsou fráze. Většina z nás „dělá“ loutkové divadlo jako koníček, pro radost, ve svém volném čase. Jedinou odměnou je spokojené publikum. Získat či zvýšit si hrdost na tuto práci, vědět, že je ceněná, že jsme součástí velkého celku, pomáháme udržet a dále budovat tradici. To určitě může spoustě lidí pomoci získat další motivaci a přidat sílu do další práce pro loutkové divadlo. A je jedno, jestli jsou amatéři, či profesionální scéna.

Pak tu najednou z toho všeho logicky vyplyne další jev – motivace k další práci. A vše dohromady to vyplývá z onoho ocenění. Ocenění a uznání práce – našich předků a té naší, současné. Dalším z přínosů by pak mohla být zvýšená zodpovědnost. Automaticky nám musí ze všeho vyjít. Jsme zodpovědní za pokračování, kontinuitu. A to je náš závazek. Závazek náš i dalším generacím – pokračovat, fenomén zachovat a rozvíjet.

Potud mi vyšly všechny přínosy spíše v morální rovině. Samozřejmě dalším je uchování obrazu tradic – pravděpodobně bude zvýšený zájem muzeí a také bude jejich povinností uchovávat různé archiválie, ale to je spíše spekulace. Ostatně v tomhle ohledu jde už mnoho let Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi vzorným příkladem. Teoreticky by se mohl zvýšit zájem vládních a jiných na kulturu přispívajících orgánů o loutkářství – to je ale spíše zbožného přání. Pravděpodobnější je reklamní zneužití různými prodejci suvenýrových rádobyloutek na Karlově mostě či jinde. Prostě: zlepšení materiálních podmínek se asi konat nebude. Ale to snad ani nikdo neočekával. Co se týká mezinárodního zájmu o české loutkové divadlo, je, myslím, už teď dost veliký, ten se asi nezvětší. I když kdo ví…

Karel Šefrna

Céčko, Svitavy

Je to dobře? Ano, je to dobře. Je to dobře pro naši vlast. Naše vlast je malá vlast a ještě se docela nedávno přetrhla na dva kousky. Na školním globusu se Čechy s Moravou vejdou na plochu sedmi špendlíkových hlaviček… Ale přesto jsme měli několik opravdu evropských státníků, světových hudebních skladatelů a taky malířů, vynálezců, muzikantů a olympijských vítězů. No prostě, žádná hanba.

Velké vlasti jsou velké a viditelné na první pohled svou, jakoby fyzickou velikostí. Ta vnitřní velikost není občas dosti patrná. Ale na povrchu je vidět a dobře slyšet. To ano. My jsme malí, ale i my máme ctižádost být viděni. A tu a tam máme být i dneska na co hrdí. Naše loutkové divadlo je jednou z těch věcí. Režiséři, výtvarníci, herci, muzikanti. Profesionálové i amatéři. Léta jsem jezdil s amatérským divadlem Evropou a mohu srovnávat.

Je to dobře podruhé. To ocenění jsme dostali spolu se Slováky. A to je neobyčejně dobře. Padesát let mého života jsme žili spolu. A měli jsme se rádi a vzájemně jsme se obohacovali. Štefan Sóke z Košic, Tatiana Kovačevičová, Martin Jančuška, Milka Kaletová, Mariana Štěpitová-Klaučo z Bratislavy, přátelé z divadla z Púchova, Žiaru nad Hronom a Žiliny, Stano Chren z Martina… Vzpomínáme na všechny, stále je máme rádi. A chybějí nám. Rád bych přispěl k tomu, aby československé přátelství zažili i dnešní mladí.

Je to dobře potřetí. Snad také proto, že díky vyznamenání se loutkové divadlo připomene pánům, kteří se dětinsky radují nad tím, když se jim podaří prodat fotbalové mužstvo i se stadionem Číňanům. Ono by se na pomoci exportu našich špičkových loutkových divadel, pravda, tolik nevydělalo, ale propagaci naší malé vlasti by to nepochybně posloužilo.

Všem, kteří se zasloužili o záznam slovenského a českého loutkářství do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO (to zní teda pěkně hrdě) moc a moc děkuji.

Blanka Šefrnová

Céčko, Svitavy

V loutkovém divadle jsem byla vždycky amatér. Omlouvám se tedy, že vhled do této problematiky nemám tak hluboký… Zažila jsem jisté pozdvižení amatérského loutkového divadla z prachu nevědomí a nudy a musím říct, že to nebyl v 70. letech lehký proces. Ale o to byl radostnější, protože jsme ho rozběhli sami a vědomě a urputně na něm pracovali. Prapor zdvihl tehdy Luděk Richter. Všechno je tedy na cestě a má to své etapy. Beru to tak, že tento důležitý krok, zápis českého a slovenského loutkářství na seznam UNESCO, patří k dnešní době. Není to konečná, není to poděkování „za celoživotní práci“ tomuto divadelnímu oboru. Aspoň tedy doufám. Mám z tohoto kroku radost. Loutkové divadlo si zasluhuje být víc viděno. Loutka sama o sobě je artefakt vlastně bizarní, často krásný a přinášející citové zaujetí. A loutkáři přidávají k tomu, co bývá lidské, ještě mnoho navíc. Bývají do jisté míry kouzelníky. A tady u nás vznikaly opravdu pozoruhodné, kouzelné inscenace, dokonce i na amatérské půdě. Opravdu nadšeni a šťastní jsme bývali na představeních DRAKu v jeho důležitém, kroftovském období. Tehdy se stalo loutkové divadlo ve všech svých složkách uměním. Byli jsme na ně pyšní. Stejně jako jsme pyšní i dnes, že my, takový malinkatý národ, dokážeme loutkami tak silně zaujmout.

Ovšem toto těžko byla odpověď na danou otázku, byl to jen takový malý pohled „zpoza buku“.

Jarka Holasová

Základní umělecká škola F. A. Šporka, Jaroměř

V této chvíli mě nejvíc znepokojuje pohled umělecké veřejnosti na zápis sám, například při předávání Cen Thálie 2016. Vtipy moderátorů a pana Havelky před předáním ceny manželům Vítkovým jsem spíš vnímala jako výsměch a škleb směrem k loutkovému divadlu a oceněným zvlášť.

Kdo ví, co zápis přinese… Prý se bude lépe žádat o granty a možná půjdou loutky prodávané cizincům víc na odbyt. K čemu nám zápis bude? Já bych si neskromně přála, aby přinesl dlouhodobou změnu v hlavách těch, kteří mohou význam loutky a loutkových principů v tvorbě ovlivnit, a pak těch, kteří mohou loutkové divadlo přijímat a přijmout. Víra v loutku se v průběhu staletí po dnešek měnila. Kam se posune dál, podpořena zápisem českého a slovenského loutkářství na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva, je teď na nás.

Jiří Fiala

Loutkové divadla V Boudě, Plzeň

Již od mala miluji loutkové divadlo. Asi mluví o tom, jakou mám na loutkách závislost, skutečnost, že jsem jako desetiletý v roce 1961 zaklepal na dveře Boudy a požádal o přijetí do souboru, který příští rok oslaví 90 let své činnosti. Tak jsem byl samozřejmě rád, že české a slovenské loutkářství bylo zapsáno na seznam nehmotných kulturních statků UNESCO. A když přemýšlím, co by to českému loutkářství mohlo přinést, tak mě napadá, že snad k nám, kteří si rádi hrajeme z různými druhy loutek, budou úřady, u kterých žádáme o finanční podporu, shovívavější. Dám malý příklad. Už léta se snažíme zachránit pro další generace dvacet čtyři pláten a bočních kulis, které pro divadlo v poválečných letech namaloval akademický malíř a šéf výpravy plzeňského DJKT Karl Röschenthaler. Předběžný rozpočet na rekonstrukci je zhruba přes jeden a půl milionu korun českých. Samozřejmě na takovou částku divadlo nikdy nevydělá. Ale díky tomu, že došlo k zapsání českého a slovenského loutkářství do nehmotného dědictví UNESCO, rada města snad uvolní 300 000 Kč. A my alespoň budeme moc část nejvíce poničených kulis opravit. A já budu věřit, že tak tomu bude nadále u nás i v jiných regionech.

Marie Veřmiřovská

Loutkového divadla Sokola Přerov – Přerovský Kašpárek

Tato úžasná zpráva o možném a již téměř jistém zápisu českého a slovenského loutkářství na seznam do kulturního dědictví UNESCA mě zastihla na jiné významné kulturní akci – v loutkovém divadle Říši loutek v Praze jsme se právě my loutkáři sešli se ze všech koutů naší republiky ke slavnostní akci na počest vydání vynikající knihy autora Jana Nováka s názvem Fenomén českého loutkářství. V tomto smyslu byla tato oslava, když jsme se tuto zprávu dozvěděli, ještě příjemnější.

Proč jsem si na to vzpomněla při náhledu do budoucnosti? Vždyť všechno, proč jsme se sešli na této slavnosti, je i odpovědí na položenou otázku. Člověk musí mít své kořeny a kultura je takovým hnacím motorem, který nás stále nutí jít dál. Knížka byla sestavena za pečlivého zkoumání Jana Nováka a také za přispění mnoha drobných respondentů, kteří ji dotvářeli svými odpověďmi. Tato mimořádně krásná studie nám odkrývá i pohled do budoucna. Souborů je v této publikaci něco přes 80, ale jsou to „jen“ loutková divadla více jak padesátiletá. Naše přerovské má již přes sto a dva roky. A spočítá někdy někdo všechna nyní hrající divadla?

A kde jste viděli tolik loutkových divadel či loutek jako u nás? To, co dělá naše divadlo loutkové takto unikátním, je jeho četnost, historie, rozšířenost do tradičních kulturních odkazů a také výjimečnost v originalitě jeho propojenosti s dětským světem pohádek, ke kterým u nás patří vodník, Škrhola, Pivoňka, Honza a Kašpárek. Jak dlouho nás tyto postavičky obohacují svým humorem?

A také fenomén dostupnosti divadel a divadélek v našich školkách, školách, ale také především v domácnostech. Jak můžeme pozorovat, byla tady sice doba, kdy se při dotazu, zda je na prodejně ke koupi loutkové divadlo, prodavači pousmáli, ale dnes tento sortiment opět najdete nejen ve specializovaných obchodech.

Jen ať divadlo žije a zvláště to loutkové. Přála bych všem dětem na světě, aby se měly tak jako děti u nás na co dívat – pohádky klasické i moderní mají děti nejen vychovávat, mají přinášet krásný pohled na svět, pootevřít smysl života, utvářet smysl pro spravedlnost a jsou pro mnohé děti balzámem na duši, časem stráveným v krásné pohádce. Co je pro děti krásnější?

To je ostatně to, pro co se nadšeně tolik lidí loutkovým divadlem do nekonečna zabývá.

Jiří Krása

Loutkové divadlo Jiskra, Praha

Zápis slovenského a českého tradiční loutkářství na seznam nehmotného dědictví UNESCO je v každém případě mimořádně prestižní záležitost. Ale jaký bude dopad do každodenní práci loutkářských souborů? Na to lze nazírat hned z několika úhlů pohledu.

Pohled první – diváci?

Přímý dopad na počet diváků asi nelze očekávat. Naši domácí diváci na představení chodí, protože zkrátka chtějí. Jejich počet je přímým ukazatelem zájmu a také kvality představení a v tom se nic měnit nebude. Průzkumy chování zahraničních turistů jednoznačně ukazují, že při plánování zahraniční dovolené hrají místa zapsaná na seznam UNESCO jednoznačně prioritu. Chci-li navštívit dvě místa, vyberu si to zapsané na seznamu UNESCO. Ale dostanou se do loutkového divadla? Asi ne. I kdyby zahraniční turisté přišli na představení, narazí na jazykovou bariéru. Ne, že by loutkáři nemohli a neuměli hrát v cizí řeči, ale pokud sál nebude plný jen zahraničních turistů, je takové hraní skoro nemožné.

Zahraniční divácký benefit UNESCO tak jednoznačně mohou vytěžit asi jen instituce jako muzea nebo galerie zabývající se loutkářstvím. A také větší profesionální divadla, která vyrazí na „zahraniční“ turné. Tam značka UNESCO rozhodně může pomoci naplnit divadlo diváky.

Pohled druhý – média?

Jednoznačně pozitivní přínos je zvýšený zájem ze strany médií. S velkou radostí lze sledovat, že frekvence pořadů zabývajících se loutkářstvím poslední dobou stoupá. Tedy hlavně zájem veřejnoprávní České televize. Do vysílání častěji zařazují jednorázové spoty o loutkářství a i reportáže o menších loutkářských akcích. Důležité je jen, zda jim toto nadšení vydrží. Pro komerční televize jsou loutkáři stále tabu. Kdyby někdo zapálil divadlo, tak asi přijedou, ale informovat o tom, že nadšení lidé dělají ve svém volném čase něco pro ostatní, jim koláče sledovanosti nevylepší. Pro ně je to málo „krvavé“, málo „dramatické“ a nikdo se „nebojí“. Pozitivní závěr zajistí roztomilá zvířátka.

I zájem tištěných médií se trochu zlepšil, ale bezpochyby má své velké rezervy.

Pohled třetí – peníze?

V této rovině se obávám, že zápis do UNESCO nic nepřinese. Asi by bylo hezké, kdyby se zjednodušil každodenní život loutkářů a snížilo se úsilí, které musejí vynakládat na získávání prostředků na svoji bezesporu záslužnou činnost. Zápisem na UNESCO se rozhodně automaticky neznásobí finanční prostředky, které státní i místní orgány vkládají do této činnosti. Tato rovina zůstane závislá asi stále hlavně na konkrétní osobě (starosta, hejtman, ministr), která o přidělení peněz rozhoduje.

Čeho se ale osobně obávám, je možnost, že ve jménu UNESCO přijde nějaký „vychytralec“ s naprosto absurdním projektem typu počítání letokruhů lipového dřeva v loutkách nebo zjištění průměrného počtu stehů na vyrobení maňáska a ve jménu UNESCO získá na projekt nemalé peníze.

Po finanční straně by loutkářům podle mne pomohlo, kdyby byli schopni vystupovat organizovaně. Nechuť menších a nových souborů vstoupit do organizace, která by byla schopna je účelně zastupovat, je téměř příslovečná. A právě tato nechuť snižuje jednotnému vystupování vyjednávací sílu.

Jaký tedy bude přínos zápisu na seznam UNESCO?

Jednoznačně prestiž a také odpovědnost dělat loutkaření tím nejlepším možným způsobem, abychom tento fenomén zachovali i pro budoucí generace, protože si to nejen zaslouží, ale to i nutně potřebují. A hlavně: loutkaření má hlavní smysl v jeho aktivní formě, která se dědí z generace na generaci a přináší jedinečným způsobem potěšení a poučení stále novým divákům.

Helena Skočová

Loutkové divadlo Jiskra, Praha

Přestože v historii bylo loutkové divadlo tradičně vícegenerační zábavou, dnes je hlavně považováno za tzv. divadlo pro děti. Musím přiznat, že i já jsem to tak dlouhá léta vnímala. Nyní si však troufám říci, že toto je pouze prvotní a taky trochu povrchní názor. Ve skutečnosti se totiž loutkářství i v dnešní době týká celého spektra generací.

Ano, jeho hlavní prioritou je pobavit děti. Jenže pohádky v loutkovém divadle dokážou rozesmát a zaujmout i rodiče, kteří se svými ratolestmi na představení dorazí.

A babičky a dědečkové, doprovázející svá vnoučata na nedělní pohádku s Kašpárkem, se zde většinou také skvěle pobaví a odreagují…

Ale pro koho je loutkové divadlo největší zábavou, jsou podle mě ti, kdo ho vytvářejí. Ti, kteří píší pohádky, jež mají diváky nejen pobavit, ale i poučit. Ti, kteří zpracovávají celé divadelní inscenace. Ti, kteří loutky vodí, a ti, kteří jim propůjčují svůj hlas. Ti, kteří píší k pohádkám hudbu, navrhují a vyrábějí kulisy a dekorace, zajišťují technickou stránku představení…

Pro všechny tyto lidi je loutkové divadlo život, láska, vášeň… A také skvělá zábava přinášející druhým radost, někdy mrazení v zádech z obav o jejich hrdiny na jevišti a hlavně záchvaty smíchu a úlevu, když nakonec vše dobře dopadne.

Do loutkářské rodiny naší Jiskry (protože loutkáři jsou opravdu rodina) jsem měla to štěstí se dostat teprve před třemi lety. Ale i za tu krátkou dobu jsem získala řadu příležitostí se v tomto kouzelném světě pohádek, loutek a báječných lidí rozkoukat. A to nejen u nás v Kobylisích v Jiskře, ale také na řadě přehlídek a festivalů.

Tam jsem poznala, že všude všichni loutkáři tvoří a hrají s elánem, maximálním nasazením a hlavně – z celého srdce. A největší odměnou je pro ně radost, kterou svému publiku mohou předat.

A co tedy očekávám a v co doufám, že přinese amatérskému loutkovému divadlu zápis českého a slovenského loutkářství do seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO?

Více publicity a pozornosti a tím pádem i příliv dalších, nových nadšenců, kteří věnují svou lásku a to nejcennější, co mají – svůj čas – loutkám, kulisám, hudbě, pohádkám a zkrátka všemu, co tvoří to pravé loutkové divadlo, které dokáže vykouzlit úsměv na tvářích nejen svých malých diváků.

Jakub Hojka

Ilegumova divadelní společnost, Loutkové divadla Jiskra aj.

Tedy. Nabízí se do začátku velice obligátní otázka na zdroje financování či zvýšení zájmu o loutkové divadlo.

Otázku financování ponechám úplně stranou, ale ti z nás, kteří jsou financováni z grantů, si mohou doplnit jednu povinnou větičku navíc do každé grantové žádosti, kterou budou do budoucna sepisovat.

Raději k druhé věci. Ke zvýšení zájmu o loutky obecně. Ano, bylo by krásné, pokud by zápis do UNESCO potvrdil a připomenul kvality tohoto pozoruhodného divadelního druhu mezi širokou veřejností, a bylo by krásné, pokud by se loutkové divadlo stalo opět divadlem pro všechny, bez rozdílu věku či společenského zaměření, jako tomu bývalo v dobách minulých. Bylo by krásné, kdyby loutková představení pro dospělé přestala být zážitkem pro skupinku zasvěcených diváků (jako v případě Buchet a loutek a podobných uskupení) či komerční zábavou pro sváteční diváky (nemám nic proti marionetám ani proti Spejblovi a Hurvínkovi). Průměrný dospělý divák vychovaný v jisté skepsi k podbízivým televizním loutkám i dětskému divadlu z doby svého vlastního dětství si ale bude cestu zpět k loutkám hledat velmi těžko, UNESCO neUNESCO. Loutkové divadlo pro něj bude nadále jen odkladištěm neposlušných dětí, chvilkou klidu, kdy si vypije kafe ve foyer nebo dojde nakoupit do supermarketu. To se mi nelíbí. Také se mi nelíbí tristní návštěvnost představení tradičních souborů, které si podle mě zápis do jakéhokoliv seznamu pozoruhodných subjektů zasluhují vůbec nejvíce. Ale neudělám s tím nic já ani zápis do UNESCO.

Cílová skupina návštěvníků našich představení se o takové okolnosti stejně dozví jen náhodou a jen stěží to zaznamená jako něco jiného než nevýznamnou povzbuzující kapitolu televizního zpravodajství mezi politikou a černou kronikou. Kdyby tak vznikla nějaká megakampaň propagující české loutkové divadlo, právě pod záminkou toho zápisu, to by bylo velice hezké, ale kdo by ji zajistil, financoval a proč by to vůbec dělal, to netuším.

Co to tedy změní u nás – loutkářů? To, že to jen stěží přinese více „kšeftů“ nezávislým loutkářům, jsem si vlastně již vysvětlil výše. Nyní myslím spíše na onu odnož představovanou současnými absolventy KALD, tedy tu (mezi amatérskými loutkáři často zatracovanou) spíše alternativní než tradičně loutkovou linii. Pokud v nich zápis do UNESCO zažehne zájem o českou loutkářskou klasiku, třeba jen o některé postupy, technologie, náměty, bude mi to velmi milé. Bylo by také velmi milé, pokud by tradiční divadlo nebylo bráno jako věc hodná odsouzení, jako nějaký zaprášený přežitek, ale jako fenomén, ze kterého je i dnes možno čerpat mnoho zajímavého. I když ona výsměšná etuda chodím s maňáskem a je to programově pitomé, kterou jsem již nezávisle viděl v provedení více studentů DAMU, je veskrze zábavná – nechte si ji někdy zahrát, až nějakého z nich potkáte.

Velice by mě zajímalo, co taková událost udělá s loutkáři amatérskými. Během svého spanilého putování po krajinách českých, po všemožných, v Loutkáři zpravidla ani nezaznamenaných, místních festiválcích, kde se zpravidla hraje marionetou (a zpravidla ne dobře), jsem si konečně všiml toho, jaké je nás ohromné množství drobných amatérských souborů. Jsou to soubory sokolské, spolkové, tvořené z velkého procenta lidmi důchodového věku. Jsou to báječní a krásní lidé, kteří jsou skromní, moc se neprojevují, drží se pospolu a bojí se cizích lidí. Na jakoukoliv kritiku či pochvalu jen pokrčí rameny a řeknou: Vždyť dětem se to líbí. Pokud tito v zápisu do UNESCO najdou vyjádření záslužnosti jejich konání, pak to bude správná věc. Pokud v sobě navíc najdou odvahu stát se právoplatnou součástí celého českého loutkářského hnutí a historie, odvahu vyjít zpoza paravánu či sestoupit z lávky, opustit smířlivý úsměv a zamyslet se, jak oni sami mohou fenoménu prospět, co do něho mohou přidat nového, jak mohou být prospěšní – nikoliv sobě, nikoliv dětem z jedné vesnice či městečka, kde hrají, ale celé té veliké věci –, najít odvahu jít do věci naplno, s kuráží, neohlížet se na zavedené představy, nebát se jít se s někým poradit, jít se někam inspirovat, nebát se projevit kriticky, nebát se být součástí toho všeho, pak to bude velmi výborná věc.

Vždyť i mě osobně velmi těší, že se oficiálně potvrdilo, že jsem součástí fenoménu, který dává smysl, je starodávný, pozoruhodný, na dlouhou dobu neumírající a vždycky ho doprovází přátelská atmosféra.

Loutkář 2/2017, s. 82–86.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.