Král, Karel: Vedený vodič Petr Nikl

S originálním výtvarníkem a příležitostným divadelníkem Petrem Niklem, členem skupiny Mehedaha, rozmlouval pro Loutkář šéfredaktor časopisu Svět a divadlo Karel Král.

Na konci 80. let ses etabloval coby výtvarník, člen skupiny Tvrdohlaví. Současně jsi dělal se spolužáky ze střední školy loutkové divadlo pod značkou Mehedaha. Nebyl to útěk od spíše seriozního výtvarného umění ke spíše nevážnému loutkovému divadlu?

To ne. Nikdy jsem nedělil své pokusy na vážné a nevážné. Vše beru smrtelně vážně, ale zároveň se sebeshazujícím odstupem. Potřebuju se kopat do zadku… Díky tomu mohly mé různé formy vyjádření postupně splynout. Podzimní výstava Pijavice pro Galerii Václava Špály zahrnovala jak performance, při kterých v roli pastevce organizuji kresebné kreace robotických švábů, což je pro mne návaznost na loutkohereckou zkušenost, tak i vystavené následné nahodilé obrazce. K tomuto vážnému pojímání náhodného principu práce jsem se ovšem dlouze prokousával a hodně mi v tom pomohla moje divadelní činnost.

Tvé loutky většinou nebyly tradičními nápodobami lidských či zvířecích typů, spíš se podobaly podivným tvorům, třeba kulatí, sluníčkovití lvi, nebo levitující předměty, něco mezi anděly a lampami. Tak mě napadá: nebylo vlastně cílem, aby tvoje loutky posvítily na svět?

Vždycky se mi dobře hraje divadlo, když je na počátku tma. Loutky ji postupně rozsvěcují a odhalují svůj prostor hry. Představení končím také většinou tmou. Asi je to tím, že za dne při slunečním svitu vnímáme přehršel dění, večer se můžeme lépe soustředit. Představivost funguje na plné obrátky. To je zřejmě i jeden z důvodů, proč nehraji pouliční divadlo.

Světlo a tma je jeden z hlavních faktorů, které tvoří hru. I v obrazech maluji především motivy se světlem a stínem.

Divadlo mi umožňuje klást těsně vedle sebe groteskní, tragické i magicky mysteriózní prvky. Všechna práce, kterou dělám, je pro mě balancováním na hraně mezi veselým a smutným, mezi světlem a tmou.

Večer si světlo můžu navodit, opačně to nejde, pokud bych hrál na ulici venku, tmu nevytvořím.

Zvláštní je tvůj přístup k představení. Nevadí ti různé katastrofy, rány osudu. Říkáš, že je pro tebe ve hře důležitá přítomnost skutečného nebezpečí. Stalo se ti někdy, že představení vlivem nějaké katastrofy zcela pohořelo?

Pokud se stane i požár součástí hry, čili pokud se bere jako znamení osudu, pak je zážitkem. Samozřejmě totální požár neumožňuje pokračování, takže si musím dávat majzla a oheň, ať už ten skutečný, nebo obrazný, mít pod kontrolou.

Zatím jsem nikdy zcela nepohořel, ale mnohokrát jsem měl namále. Každé vystoupení je závislé na neustálém udržování plamene – energie, kterou v tu chvíli na tom místě všichni zúčastnění vnímají a souběžně přikládají svou pozorností do ohně.

Každého napadne, že pro tebe i jako loutkáře byla velkým vzorem tvá maminka, výtvarnice, designérka hraček, ale asi tě ovlivnili i jiní. Co třeba Jan Švankmajer?

Po letech jsem si uvědomil, že jsem tvary svých loutek určitě stylizoval pod vlivem designu maminčiných hraček. Současně mě ale také ovlivňovaly obrazy mého otce.

Švankmajerovy filmy a grafiky mám samozřejmě rád. Jeho absurdní poetika je velmi inspirující i pro ty, kterým se zrovna nemusí líbit surrealismus jako princip vyjadřování.

To je asi tvůj případ. Co se ti nelíbí na surrealismu?

Výtvarně se v surrealismu už vyčerpaly určité formy a staly se pro mě estetizujícími kulisami. Třeba stylizační schémata anatomických fragmentů těl, příliš inscenovaná propojení vidin. Mluvím o surrealistickém malířství.

Jakmile jsou ale věci vyvázané z rámů a jsou v pohybu, když je to jazyk filmu nebo divadla, kde nejsou tak definitivní konstelace a vše může být otevřeno, tak se mi to líbí.

Právě v loutkovém divadle stále používám míchání zdánlivě nesouměřitelných prvků, je to pro mne bezbřehá alchymie. Totéž, co se děje ve snu.

Od dob tvých loutkářských počátků se mnohé změnilo. K loutkám se vracíš jen občas, do svého často tanečně-hudebního divadla jsi ale začal angažovat nejprve statické hračky, figurky, nebo třeba vycpaná zvířata a pak i mechanické hračky a samohyby typu robotických brouků a míčů. Jak k tomu došlo?

Přesunul jsem svou loutkovodičskou zkušenost mimo divadelní kukátko. Představoval jsem si, že jsem rybář lovící asociace a pomocí prutu s vlascem manipuluji s věcmi. Tyto věci, podobně jako loutky, zase zpětně manipulují mnou a nabízí mi spontánně další impulsy. Ovlivňují mne.

Začal jsem zpívat své písně a sám si je současně doprovázet tanci a zvuky různých předmětů.

Jiní hudebníci mají své efektové krabičky třeba pro množení smyček, já mám z podobného důvodu své hrací společníky. Můžu v rámci vystoupení přecházet volně z hudební do divadelní nebo výtvarné polohy.

Rád napadám všechny smysly. Miluji při hře přítomnost ještě jiného paralelního herního pohybu, těkajícího někde vedle mimo moji vůli.

Baví mě neposlušnost a nepředvídatelnost pohybů a zvuků. Neruší mě, naopak mě velmi inspirují a necítím se být svázán naprogramovanými reakcemi.

Robotické mechanismy jsi pak začal používat i k jiným uměleckým aktivitám: jako muzikanty tak, že běhají po strunách a tím hrají, a hlavně jako výtvarníky. Už několik let je necháváš – divákům na očích – tvořit abstraktní díla, kdy obvykle kruhovým pohybem a v houfu roznášejí na svých „nožičkách“ barvu po papíru, tedy kreslí. Připomínají slepičky Milana Grygara, které nožičkami „razítkují“ papír. Obrazy (často velmi rozměrné), které tak vzniknou, pak fixuješ a vystavuješ. Pozoruhodné je, že ta díla mají tvůj rukopis. Čím si to lze vysvětlit? Že by byl ten kruhový pohyb typický i pro tvé kreslení?

Tak to opravdu nevím. Skutečně nemám na charakter linií u těchto kreseb vliv. Jen určuji barevnost, množství automatických malířů a délku doby kresby. Ovšem asi je ta podobnost daná tím, že si vybírám mechanismy, které umožňují křivolaké a křivkoidní záznamy. Dávám jim přednost před rovnými čarami, které by vznikly u stop třeba hraček s kolečky. Znázorňují pro mne právě ty nečekané cesty osudu.

Ani výtvarně nepracuji příliš s redukcí skutečnosti do geometrických tvarů, zajímají mne spíš samorostlé přírodní úkazy, ty jsou ovšem také plné geometrických zákonitostí… Tak nevím.

Z mechanických hraček jsi vytvořil armádu poslušných, věrných a skromných žáků, kteří ti slouží podobně, jako sloužili anonymní výtvarníci v dílnách starých mistrů. Kolik jich máš, jaké druhy a které jsou nejtalentovanější?

Tak bych si to ale nepřál. Nejsem ani učitel ani trenér a vůbec mi nejde o žádný typ cirkusu, o perfektní výkon. Naopak, chyba, nečekaný šprajc a drobné kolize přinášejí právě ty nejlepší kresebná i zvuková místa. Zajímá mě to, co se nedá zopakovat. Je to takové stálé a vždy nové putování v přítomném čase. Nečekané dění.

Favority neurčuji, nebudu nespravedlivý k ostatním. Všechno je stejně důležité.

Přiznám se ale, že momentálně mě velmi baví strojky pohybující se díky vibrační energii. Objevil jsem zrovna v hračkářství vibrační propisku. To je teda síla, co je schopná tancem vytvořit.

Svá představení jsi dříve připravoval, dnes to do značné míry necháváš na náhodě, na improvizaci. Lze tak hrát i loutkové divadlo?

U něj jsem s improvizací začal. Je to dobrý trenažér, protože diváci nevidí, jak jsem nervózní z toho, že nevím, co mám dělat. Na loutce je to pak ale stejně vidět, ale dá se to přiznat, to nevědění, a naopak pak z toho nultého bodu vyjít, něco začít popisovat, hlavně se netrápit sám sebou, čili ani loutkou, kterou vedu.

Když improvizuji činoherně, vždycky mi pomáhá vědomí, že jsem sám kýmsi veden, že o mě, jak přitom vypadám, vůbec nejde, ale že jsem tam proto, abych byl nápomocen vzájemné hře, jako její článek, nikoli její smysl.

Z tvých slovo je znát, že jsi žák Ivana Vyskočila, který pracuje v duchu jeho dialogického jednání. Tomu, že jsi sám veden, ale napovídá i religiózní povahu tvé práce. Rozumím správně?

Religiózní je silné slovo.

Jsem ateista.

Ale abych něco dělal, musím tomu věřit. Musím se tomu zcela odevzdat s vědomím, že předávám něco pro život pozitivního. Pracuji sice na principu destrukce a následné konstrukce, ale destrukce snad u mě nikdy nepřeváží. To odevzdání se společnému principu ještě neznamená náboženství, jen vědomí toho, že všechno se vším souvisí, že vše už existuje, že toho nejsem autorem, jen sloužím jako vodič, tlumočník nebo ukazovatel.

Děláš někdy loutková představení ve stylu svých „hnízd her“, tedy tak, aby je sehráli sami návštěvníci?

Snažím se o to, ale samozřejmě bez donucování. Vystřídat se ve hře a vzájemně se potěšit. Ale i „pouhá“ divácká účast je stejně aktivní složkou. Každé představení vzniká jen díky fungující zpětné vazbě. Jinak přestane mít smysl. Stačí jeden zaujatý divák. Sto nezaujatých diváků znamená – žádné představení.

Loutkář 4/2016, s. 40–43.

Král, Karel: Vedený vodič Petr Nikl

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás