Loutkar.online

Tichý, Zdeněk A.: Od Mozarta po kriminální retro aneb Inspirační zdroje Skupovy Plzně 2016

Každá z oceněných inscenací na festivalu Skupova Plzeň2016 získala pouze po jedné trofeji. Způsob, jakým porota rozdělila sedmcen (plus čtyř cenyzvláštní) tak symbolicky podtrhljejí závěrečné zamyšlení nad úrovní letošního ročníku, v němž mj. konstatovala, že „nebyl nijak nadprůměrný“.

To nejlepší na začátek

Mezi domácími soutěžními tituly letos zkrátka chyběly „hity“ let minulých, u nichž se mohli diváci přít, kolik dalších cen a v kterých tvůrčích kategoriích mohl/měl ten jejich favorit ještě získat. Hity formátu Tři mušketýrů, Krásného nadhasiče, Bruncvíka a lva, Jamese Blonda, La Putyky nebo třeba Posledního triku Georgese Mélièse.

Jeden takový titul se nicméně v Plzni přeci jen objevil: Kouzelná flétna. Ovšem v podání německého Thalia Kompagnos a Ensemble Kontraste, a tak šlo vzhledem ke statutu festivalu pouze o nesoutěžní představení. Porota deset let staré nastudování Mozartovy a Schikanederovy opery tedy ocenila alespoň souhrnnou zvláštní cenou za režii, scénografii i pěvecký part. V této verzi na publikum nečeká žádná krotká ilustrace operního díla s loutkami komíhajícími se mechanicky do rytmu – nic takového! Libreto a hudba jsou upraveny pro orchestr složený z osmi muzikantů, všechny (!) pěvecké party od Královny noci až po Papagena či Sarastra odzpívá kontratenorista Daniel Gloger a všechny postavy ztvární dva loutkoherci (Tristan Vogt a Joachim Torbahn) s maňásky, v jejichž bizarní, stylizované podobě se odráží inspirace loutkami Paula Klee.

Hrdinové Kouzelné flétny jsou animováni v převážně horizontální poloze na speciálním stolku – scéně umístěné v pozadí jeviště, kde je veškeré dění snímáno kamerami a obraz se přenáší na projekční plochu zavěšenou nad hlavami muzikantů. Vzniká tak několikerá a různě provázaná interakce mezi zpěvákem, orchestrem a loutkoherci i jejich projekcí. Zároveň se tak nabízí pohled do zrcadla i do světa za ním (i kolem něj) – je jen na divákovi, aby si v tu kterou chvíli vybral jeden z nabízených pohledů. Výsledkem je Kouzelná flétna, která má v sobě kus pouťového dryáčnictví i humor německého kabaretu, ale přitom nic neslevila z muzikantské, pěvecké nebo loutkářské virtuozity!

S klasickou předlohou jiného druhu se po svém popasovalo Divadlo Buchty a loutky, které v Donu Šajnovi pokračuje – po Jenovéfě a Posvícení v Hudlicích – ve volné sérii inscenování her lidových loutkářů. K inspiraci touto tradicí odkazuje již samotné scénografické zpracování příběhu prostopášného dona Šajna usilujícího o čest donny Anny – mobilní jevišťátkopro loutky vybavené oponkou a jednoduchými kulisami nebo marionety s řemeslnou důkladností řezbované podle prastarých vzorů. Text rezonuje v podání pánského kvarteta komicky archaickým patosem a vlídně parodickou nadsázkou a v inscenaci se ve verbální i vizuální formě objevují gagy, bez jakých by Buchty a loutky nebyly tím, čím jsou.

Když don Lorenzo přistihne dceru v intimní chvilce s milencem a zaskočeně vyhrkne:„Co je to za způsoby?“, opáčí donna Anna bezprostředně: „Na koníčka, tatínku.“A sexuální akt je ztvárněn i obecně srozumitelným symbolickým přeříznutím prkna… V Donu Šajnovi se objevuje i citace z poetiky Jana Švankmajera, když se na předscéně objevují herci v celohlavových maskách. Tahle intermezza sice působí efektně, ale zároveň rozbíjejí temporytmus představení. A zároveň jako by v Donu Šajnovi překvapivě velký respekt ke klasickým marionetám předurčil styl inscenace, v níž najednou rozmarné gagy, neuctivé vtípky a symbolické obrazy působí jako pouhé ornamenty.

Od pirátů k Hemingwayovi a Erbenovi

Tím však přehled inscenací z letošní Skupovy Plzně, které vznikly jako svébytné variace na díla jiných divadelníků, spisovatelů či filmařů, zdaleka nekončí. Totální dekonstrukci původní předlohy předvedl soubor Wariot Ideal, jenž se prý ve svém Pirátovi a lékárníkovi inspiroval veršovanou baladou Roberta Louise Stevensona z 19. století. Pirátsko-lékárnickou story ovšem tvůrčí triumvirát – Vojta Švejda, Jan Kalivoda a Jan Dörner – rozebral na prvočinitele a prošpikoval hudebními i literárními citacemi a parafrázemi až do bláznivé a opulentní dadaistické montáže, kam patří stejně dobře Prokofjev se svým Péťou a vlkem jako pirát, který zapálí výstřelem z pistole loutkové divadýlko a papouška učí říkat větu „Mám tě rád“. Jistě, respekt budí, kolik energie a nápadů do své inscenace „WI“ vložili a že (kupodivu!) tuhle překomplikovanou konstrukci nepostihne během představení technický kolaps. Jenže za tím vším se vytrácí tenké vlákno příběhu dvou bratrů, z nichž jeden páchá zlo coby pirát a druhý coby počestný lékárník. Pokud ho ovšem divák za tím vším hračičkařením, technickými vychytávkami, střídáním kostýmů a masek a neúnavným bušením železným kladivem do pouťového siloměru vůbec stihl postřehnout.

Pod názvem Stařec, moře a dívka se na festivalu představila adaptace novely Ernesta Hemingwaye, kterou v Západočeském divadle Cheb nastudoval s herečkou Danielou Šiškovou režisér Braňo Mazúch. Rybář Santiago se v ní sice objeví coby loutka vyrobená ze dřeva nalezeného na mořském břehu v Norsku, ale tvůrci mu nevěnovali zdaleka hlavní pozornost. Namísto převyprávění Santiagova příběhu se na scéně rozehrává poetický tanec živlů v podání performerky, jejíž pohyb akcentuje snivá muzika Evy Vrbkové. Herečka je v jednu chvíli rybou lapenou do sítě, aby se vzápětí proměnila v nezkrotné moře pohrávající si s rybářskou bárkou. Je ztělesněním nezkrotnosti, divokosti i magie přírody, která od zrození světa vábí, přitahuje a provokuje muže…Do poetické křehké performance se však v závěru překvapivě zasekne proměna herečky v rozšafného rybáře, který si začne povídat s diváky a dělí se s nimi o uzenou makrelu. A ve finále se vše zase vrátí do světa básnických obrazů, aniž by bylo čitelné, co tenhle civilní vpád spojený s malou svačinou vlastně znamenal. I když ve srovnání s divočinou jménem Pirát a lékárník šlo vlastně jen o drobný zádrhel v divadelní komunikaci.

K další volné literární inspiraci, tentokrát Osipem Mandelštamem, se ve své Sibiři hlásí i protagonisté německého Figurentheatru Wilde & Vogel. Na scéně vymezené černým čtvercem, kde ze dvou protilehlých rohů vyrůstají paprsky ocelových lan, se odehrála jejich hudebně-loutkářská minimalistická performance. Charlotte Wildová se postarala o originální hudební doprovod, v němž rozezněla kytaru, kovová lana i hudební nástroje poháněné technickými „udělátky“. A Michael Vogel předváděl působivou animaci přízračně vychrtlých loutek zvířat i lidí s pavoučími končetinami… Sem tam zazní úryvek textu, sype se písek, čas se úmorně a nesnesitelně vleče a další z festivalových záhad typu „proč a o čem?“ je na světě. Sibiř umožňuje výklad, jaký se komu hodí – od zachycení obrazu básníkovy zmučené duše po svět sibiřského lágru, v němž se v horečnatém snu divoké šelmy z tajgy mění v sadistické dozorce.

Obdobně asociativní způsob reflexe lze spojit také s vystoupením souboru Handa Gote – ovšem v případě jeho inscenace Erben: Sny nejde o dodatečnou berličku, ale o předem formulovaný koncept. Koncept, kde se inspirace stylizovanými postupy z japonského divadla nó setkává s českou venkovskou kulturou. Vše se tady slévá v jeden snově-divadelní proud, z nějž se poznenáhlu vynořují (staro)nové rituály – ať již jde o obchůzku tří králů nebo loučení s nebožtíkem. Projekce němých černobílých sekvencí evokují objevování lidových zvyků a slavností prvními etnografy i vytěžení jejich poznatků v moderním divadle, kupříkladu E. F. Burianem. Příznivci Handa Gote se tímto proudem nechávají s chutí unášet a oceňují všemožné odkazy a samozřejmě i programové odmítání receptů, jak se má správně dělat divadlo. Což je přesně to, co jiní diváci na tvorbě Handa Gote naopak nesnášejí.

Jestliže Handa Gote festivalová porota ocenila za „inscenační koncept“, uskupení Lenka Vágnerová & Company získalo pro svou inscenaci La Loba cenu „za syntézu složek vytvářející originální scénickou poetiku“. Vystoupení dvou performerek – tanečnice Andrey Opavské a zpěvačky Jany Vébrové – vyrůstá také z archetypálních kořenů, k nimž se hlásí Handa Gote. V La Lobě se pracuje s přírodními materiály (dřevo, kosti, kůže, sláma lemující prázdný prostor scény…), elementárními zvuky a skladatel Ivan Acher hudbu kombinuje s umělým jazykem. Vše směřuje k rituální divadelnosti, kde jsou emoce důležitější než konkrétní verbální sdělení. Není přitom až tak důležité, zda se k vám před samotným představením dostala informace o prvotní inspiraci mýtem o ženě, která prochází světem a má schopnost vdechnout kostem nový život. Andrea Opavská a Jana Vébrová v něm vytvářejí dvojjedinou postavu magické ženy, s níž se koncentruje obrovská přírodní síla. Ženy, jejíž dotek může znamenat život i smrt, ženy překypující vášní a zároveň zoufale osamělé…

Legendy i pohádky

Pro další divadelníky jsou zdrojem inspirace legendy a pohádky. Po té lužickosrbské, o čarodějově učni jménem Krabat, sáhl režisér Jakub Maksymov. Výsledkem je komorní inscenace pro tři herce a jeden meotar, kterou soubor Geisslers Hofcomoedianten uvádí pod názvem Já jsem Krabat. Titulní postavu mladíka, který se v tajemném mlýně vyučí i magickému řemeslu, ztvárnil Bartoloměj Veselý. Emoce ztišené na minimum, v široce otevřených očích se zrcadlí duše vyprázdněná prožitým utrpením, duše, kterou může naplnit dobro i zlo. Svět, jímž prochází, se skládá z projekcí obrázků a jednoduchých triků z meotaru na plátno v pozadí, kde se prolínají se stínohrou. Postavy dalších mlynářsko-čarodějných učedníků nebo dívky, do které se Krabat zamiluje, se pak objevují coby stíny spoluvytvářené na plátně Claudií Eftimiadisovou. Výsledkem je černobíle laděný scénický komiks, jehož je na jevišti součástí i Čaroděj (Václav Chalupa) – ten ostatně přímo před zraky diváků projekce sám vytváří, jako by tím stvrzoval svou magickou nadvládu. Ale tahle dvojjedinost je zrádná v momentech, kdy se Chalupovi nedaří meotarová kouzla plynule rozehrávat. Najednou je na scéně místo temného mága herec zápasící s technikou.

Po klasické pohádce sáhla opět Mirka Bělohlávková, která v Plzni před čtyřmi lety zabodovala s autorskou variací na Červenou Karkulku. Tentokrát to byla Perníková chaloupka, kterou nastudovala ve scénografii a pod režijní supervizí Kamila Bělohlávka a v produkci Studia Damúza. Notoricky známý pohádkový příběh ovšem herečka vypráví bez zásadnějších úprav – sehraje ho se dvěma loutkami Jeníčka a Mařenky (jejich podoba odkazuje stejně jako u Karkulky k obyčejným panenkám) a k vytvoření dalších postav (tatínek, macecha a čarodějnice) si vystačí se střídáním klobouků a proměnami mimiky a hlasu. Scénou je vozík, z jakého se na poutích prodává zmrzlina nebo cukrovinky, a lehce pouťový šmrnc má i kostým herečky: červené tričko, černý korzet se šněrováním a oranžové legíny. Dialogy mají spád a vtip, sem tam zazní písnička, vozík se proměňuje v les (kostry deštníků bez potahu) nebo v perníkovou chaloupku (blikající světýlka na vozíku, roztažené červené paraple se zavěšenými perníčky) a změny atmosféry dokresluje hudbou a zvuky kytarista Marek Bělohlávek sedící v pozadí jeviště. Po smrti čarodějnice (scéna, kdy její ruka sjíždí po skleněných dvířkách pece, má až syrově hororový nádech) přijde v ostrém střihu happy end: oba sourozenci vyrostli, Jeníček se naučil hrát na kytaru a Mařenka peče a prodává perníčky. Žádná rodinná traumata se neřeší, tatínek ani macecha již nemají v příběhu místo, a tak ve finále tahle Perníková chaloupka vyznívá tradičněji a usedleji, než jak se zpočátku zdálo.

Divadlo DRAK na festivalu představilo pohádku o princezně Jitřence, kterou její rodiče musí do šestnáctých narozenin uhlídat před slunečními paprsky. Což se jim nepodaří, a tak se jejich dcera promění v bílou laň… Pod inscenací O bílé lanije podepsán autorský triumvirát – dramaturg Tomáš Jarkovský, režisér Jakub Vašíček a muzikant a herec Jiří Vyšohlíd. A sluší se dodat, že spoluautorem je vlastně i Jan Skácel, jehož zhudebněné verše v inscenaci zazní. Scéna má podobu zámeckého salónu, vyzdobeného černobíle pruhovanými tapetami a parožím z ulovené zvěře. Uprostřed čtvercové pódium, nad ním oválné zrcadlo, které se mění v okno, hladinu studánky nebo ve scénu pro stylizované stínové vstupy. Kolem jsou rozmístěny židle a hudební nástroje, jichž se ujímají členové souboru dirigovaní Jiřím Vyšohlídem. Během představení herci z orchestru vystupují, aby sehráli vybrané klíčové situace příběhu. Kupříkladu při oslavě princezniných narozenin na jeviště vtrhnou komici Jenda a Venda (Jan Popela a Václav Poul) parodující pokleslou bavičskou šmíru, Doktor (Luděk Smadiš) povolaný vyšetřit Jitřenku (Petra Cicáková) zazpívá píseň a zastepuje a Král (Milan Žďárský) se zase blýskne bluesovým sólem. Určujícím pro inscenační koncept pohádky je právě hudba, a tak má pohádka O bílé lani spíše podobu koncertu s divadelními obrazy.

Čarování s češtinou

Ve festivalové soutěži se objevily hned dvě inscenace, jejichž tvůrci si vynalézavě pohráli s českým jazykem. Pohádkové leporelo Mami, už tam budem? napsal a zrežíroval pro Divadlo Minor Jiří Jelínek, jenž v něm účinkuje i v jedné z hlavních rolí. Název je odvozen od jedné z „oblíbených“ dětských otázek a ke způsobu, jak jí rodiče mohou čelit, pokud kupříkladu uvíznou s autem v zácpě. Do téhle situace se dostane ve svém postarším hranatém žlutém autíčku manželský pár, který začne vzpomínat na pohádky, jež před lety vymýšlel pro ukrácení dlouhé chvíle svých ratolestí na cestách. Jde přitom o pohádkové příběhy, jejichž hrdinové jsou většinou odvozeni od součástek automobilu či jeho vybavení. Jednou je to voňavý stromeček, pak princezna Tachomíra, víla Mlhovka, kocour Mycilinka nebo třeba neohrožený Pepík Hever. Podoba louteček je odvozená právě od jejich automobilového předobrazu a oba protagonisté – Jiří Jelínek a Lenka Volfová – s nimi mikropohádky rozehrávají ve svém voze, na kapotě i kolem něj a jednotlivé příběhy prokládají písničkami s živým hudebním doprovodem. Namísto svých odrostlých potomků se obracejí na děti v publiku a otevírají před nimi půvabný svět fantazie, hraní s jazykem i svobodného vymýšlení, čím vším se mohou stát i ty nejobyčejnější předměty a přístroje.

Automobilje dominantou scénografie i v hudební komedii Kapela jede! Aneb Není pecka jako pecka, kterou pro Naivní divadlo napsali dramaturg Vít Peřina a skladatel Vráťa Šrámek. Využili přitom hudebních a pěveckých dispozic členů souboru (jejich postavy mají shodná křestní jména) a sestavili z nich kapelu. Nová skupina má sice domluvenou „šňůru“, ale nemá ještě dopsané texty písniček a porouchalo se jí auto. Šéf kapely Dominik (Linka) ze začátku egocentricky ostatní přehlíží, zejména pak mladíka Adama (Kubištu), který je pro něj nanejvýš tak holkou pro všechno. Jenže posléze se ukáže, že Adam má v šuplíku texty, které se skvěle hodí k napsané muzice. V písničkáchse žongluje s různými významy stejných slov, neboli není zebra jako zebra (zvíře/přechod na silnici), a půvab češtiny se odkrývá mj. i v replikách o stěračích, které stírají motora o chladiči, co je k volantu chladný. Jazykové hrátky a scénografie (z auta se vyklube pouťová střelnice) inspirovaly režisérku Michaelu Homolovouk vytvoření svižných a vtipných divadelních klipůtematizovaných písničkami. Vše dospěje ke kýženému happy endu, aniž by se zbytečně tlačilo na pilu morality: kapelník uzná, že se mýlil, auto nastartuje a kapela zahájí své turné – právě teď a tady…

Proti proudu času

Porota dala ovšem přednost jinému dramatickému textu Víta Peřiny a ocenila hru Hodina Komenského aneb Život J.A.K. trochu jinak, kterou napsal pro ostravské Divadlo loutek. V ní se Učitel (Martin Legerski) snaží pětici rozjívených poškoláků zaujmout vyprávěním o Komenském – počáteční nezájem překoná, když použije princip „škola hrou“ a úryvky z jeho života a díla společně zinscenují. Inscenace režiséra Martina Tichého pracuje s výraznou výtvarnou stylizací, když s pomocí paruk a kostýmů mění dospělé herce do dětské podoby v lehce komiksovém duchu.

Scéna a retro vybavení třídy s černou tabulí, mobilními dřevěnými lavicemi a školními brašnami na záda sice poskytuje dostatek prostoru i materiálu pro společné hraní si na Komenského a o Komenském, ale zároveň tyto prostředky působí lehce archaicky, bezmála jako echo prvorepublikových studentských komedií. Ale podobně sugestivní styl se v Hodině Komenského vytvořit nepodařilo. Např. crazy postava Uklízečky, jež atakujemetalem pouštěným ze sluchátek poškoláky, je bizarním zjevením z jiného světa. A po představení se vám spíš než něco z Labyrintu světa vybaví v inscenaci citovaná infantilní dětská říkánka„Jan Ámos Komenský, skákal z okna na ženský“.

Grotesknost a nadsázka se přitom nevylučují, jak připomnělo Divadlo Líšeň ve své Hygieně krve, ani se zpracováním tak zásadního historického tématu, jako je holocaust a nacismus. Přednáška o eugenice v podání nablýskaných kovových louteček čápů a myšek za červeným paravánem, včetně názorné ukázky mezidruhového páření, vypadá zpočátku jako bizarní kabaret. Jenže od hlásání pavědeckých teorií eugeniky brzy dojde na jejich kruté a zvrácené uplatnění v praxi. Industriální scénografie, v níž se ze stavebního kolečka stává monstrum vládnoucí vražednou mašinérií, pracuje s degradací kovu na šrot a symbolicky tak odkazuje na mechanismus koncentračních táborů. Scénář je sestaven ze vzpomínek židovských vězňů, vzpomínek jejich vrahů i vzpomínek obyčejných lidí, z dobových dokumentů, v inscenaci zaznívají dobové pochody a písničky a promítají se i dokumentární fotografie…Režisérka Pavla Dombrovská vytvořila v Hygieně krve další ze svých silných politických inscenací. Inscenaci syrovou a sugestivní, která v závěru jako by naznačovala, že se po výpravě proti proudu času možná na scéně objeví Hygiena krve 2…

Hrátky (nejen) s filmem

Pokud by snad někteří divadelníci váhali, kterým směrem se vydat pro inspiraci, je tady ještě nekonečný svět stříbrného plátna. A mezi ty, kdo mu propadli, patří i režisér Janek Lesák. Jeho Filmmakeři z českobudějovického Malého divadla jsou toho výmluvným důkazem. Rámec inscenace – počítač monitorující publikum a snažící se mu namixovat ingredience pro ideální biják – je sice vzhledem k předstírané interaktivitě poněkud kostrbatý, ale jednotlivé filmové sekvence jsou mixem znalosti žánrových zákonitostí a stereotypů, scénografické vynalézavosti i citu pro gag a lehce parodický nadhled. Diváci tak sledují „natáčení“ scén v béčkově papundeklových dekoracích a mohou zároveň sledovat vše, co se odehrává mimo „záběr kamery“. Filmmakeři pro ně připravili např. klasický westernový souboj, hororovou krvavou lázeň s motorovou pilou, notně přiblblý sitcom nebo válečnou střílečku. A i když se časem princip filmování trochu okouká, je tady závěrečný bonbónek v žánru sci-fi: Lesákova malá vesmírná Odyssea.

Až do počátků kinematografie, do časů, kdy byl film ještě černobílý a němý, se vydal v projektu Biograf tým sdružený pod hlavičkou Cirku La Putyka. Jeho protagonista – biletář, ředitel, promítač i prodavač (to vše v jedné osobě a v podání Jiřího Kohouta) chce divákům představit své přátele, filmové hrdiny dávno zašlých let. Na principu kapesní Laterny magiky rozehrává půvabnou one man show, v níž komunikuje s publikem i s filmovými hrdiny (všechny přitom ztvárnil on sám), za nimiž si občas odskočí na filmové plátno: pistolníkem Oklahoma Kidem, Charliem, Mumií, Neviditelným Jackem, King Kongem, profesorem Frankensteinem…Kromě nostalgického vzpomínání nechybí ani bláznivá honička – a to vše, ve stylu starých biografů, doprovází hudbou, zvuky a ruchy klavírista Jan Čtvrtník. Žánrově přesná a stylové čistá inscenace v režii a výpravě Marka Zákosteleckého v sobě nicméně skrývá jedno úskalí z pohledu diváků, kteří jsou s historií kinematografie více obeznámeni – ti ocení preciznost provedení, ale žádné překvapení na ně nečeká.

Časově se na filmové ose při hledání inspirace protnuli s Biografem také tvůrci z domácího Divadla Alfa, ale maňáskovou grotesku Cha, cha, cha aneb Charlie Chaplin a jiná cháska v režii Tomáše Dvořáka do soutěže nevyslali. Namísto ní zvolili komedii Spadla klec! aneb První případ podporučíka Vitáska, která se ve stylu divadla na divadle vrací k začátkům jednoho z legendárních plzeňských kriminalistů, jehož první případ rekonstruuje ochotnický soubor složený z vězňů. Zápletka o ukradeném receptu na plzeňské pivo možná vychází z „true story“, možná je to čirá fikce. Ale podstatné je, s jakou radostí a lehkostí zpracoval režisér Jakub Vašíček se svým týmem příběh odvozený od – až k neuvěření populárních – televizních pitavalů, kriminálních příběhů natáčených v osmdesátých letech. Všechny ty figury i figurky mají v podání plzeňského ansámblu správný dobový šmrnc hrdinů kriminálky i galerky, ovšemže okořeněný jemnou ironií. A Kamil Bělohlávek vytvořil pro „vězeňský“ soubor variabilní scénu odvozenou z patrové palandy, která mj. umožňuje demonstraci přímo před diváky, jak to vypadá, když se zaujme jiný úhel pohledu.

Jak již bylo řečeno úvodem, největší divadelní událostí Skupovy Plzně 2016 se stala Kouzelná flétna a další velké hity chyběly, hlavně v soutěžní části. Ke škodě festivalu tak zůstal například novocirkusový soubor Bratři v tricku pouze v doprovodném programu, i když by se žádná z jeho inscenací (Plovárna, Funus) neztratila ani v soutěži. Rozhodně se ale letošní ročník festivalu neodehrál ve znamení soumraku loutek. A pokud porota cítila, že zastoupení divadelní alternativy bylo tentokrát „spíše jen symbolické“, pak je to výzva především pro festivalovou dramaturgii. Pro její koncepci, a také pro komunikaci s tvůrci z této oblasti divadla.

Loutkář 3/2016, s. 64–68.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.