Hrdinová, Radmila: Pod mořskou hladinou je tajemno, modro a krásno

Už jsme si zvykli na to, že Naivní divadlo v Liberci přichystá svým malým i větším divákům pokaždé nějaké překvapení. Tím posledním se stala inscenace Čechy leží u moře určená pro předškoláky a první třídy základních škol. Hraje se ve zkušebně, kam se vejde zhruba padesát dětí usazených na pohodlných polštářích na zemi. Respektive pod mořskou hladinou.

Textovou předlohu či spíše inspiraci k ní tvoří verše básníka Radka Malého z knížky Moře slané vody. Verše křehké poetické krásy i umění hrát si se slovy a jejich zvuky: „Plujeme. Křídlo, ploutev, pádlo / velryba, ryba, člověk, pták / a zní to jako zaříkadlo / kambala, alka, keporkak.“ Verše, které snadno navodí pocit tajemna pod mořskou hladinou, zvuky i vůni moře: „Zavřete oči. / Slyšíte, jak šumí? / Nadechněte se té vůně. / Zašeptejte: / Čechy leží u moře.“ A děti sborově šeptem opakují: „Čechy leží u moře.“

Jenže, jakkoli to zní jako protimluv, text není tím nejpodstatnějším, co tvoří atmosféru této poetické inscenace. Tvůrčí tým pod vedením režisérky Michaely Homolové a dramaturga Víta Peřiny se od nich odrazil jako ode dna k výrazně stylizované, výtvarně-pohybové hudební koláži, která počítá s dětskou fantazií a která verše Radka Malého převádí do trojrozměrného prostoru.

Čtveřice herců – Barbora Kubátová, Tomáš Bělohlávek, Filip Homola a Adam Kubišta – oblečená v černých šatech si nejprve s dětmi povídá o tom, jestli Čechy opravdu neleží u moře, anebo jestli už někdy s rodiči u moře byli. A nenápadně se do toho vmísí hudba, trochu se setmí, na stole se objeví mísa s vodou, do které se nasype sůl i modrá barva a je z ní najednou moře s papírovou lodičkou na hladině.

A s dalším setměním se prostor před dětskýma očima nasvítí modře, pohyby herců se zpomalí, na scéně se vynoří kinetické objekty rostlin a v rukou herců se objeví papírové ryby a medúzy. O výpravě Barbory Jakůbkové se dá říci jen jedno: je krásná. A dokonale vytváří iluzi mořského dna; spolu s přísně dodržovanou pohybovou stylizací herců, nápaditým svícením a elektronickou hudbou Filipa Homoly vzniká tajuplná atmosféra pobytu pod mořskou hladinou, kde se všechno kývá, vznáší a pluje: křehce nasvícené papírové medúzy, hejno třepotavých bílých rybek, placatí rejnoci i velká mušle, v níž se skrývá panáček, který se posléze stane trosečníkem na pustém ostrově.

Tak trochu se tu pracuje s principem černého divadla, tak trochu se stínovým divadlem, tak trochu s orientálními papírovými objekty, ale také s přiznanou fyzičností herců, kteří vyluzují zvuky na xylofon a jednoduchý strunný nástroj ve stylu středověké fiduly a kteří jako vodiči papírové mořské fauny a flóry beze slova komunikují s dětskými diváky. A děti je odměňují tichým překvapeným „Jééé!“ při každém zjevení nového mořského tvora a opatrně se prsty dotýkají velryby, která jim pluje těsně nad hlavami. Iluze mořského dna je vskutku dokonalá. Jen kdyby je paní učitelky neokřikovaly a nechaly je, aby se dotkly té křehké nádhery!

Spolu s panáčkem, který si opuštěně připíjí sám sobě na střídačku ze dvou pohárků, zakusí děti pocit samoty a vzápětí i sílu přátelství, když se objeví malá lodička s druhým panáčkem, který kamaráda přijíždí zachránit. A všichni si s úlevou i trochou lítosti vydechnou, když se moře vrátí zpět do skleněné misky na stole a my se spolu s ním vynoříme zpět nad hladinu.

Tohle vše se vejde po pouhých 40–45 minut, v nichž zazní jen nemnoho veršů, ale zato fantazie pracuje na plné obrátky. Je to svým způsobem dost velký risk vystavit děti křehkosti poezie, ať už slovní, či výtvarné, bez zřetelného příběhu, s minimem textu, zpomaleným pohybem, tichými zvuky a tajemným modrým šerosvitem. Kdybych neprožila dopolední představení spolu s prvňáky základní školy z Dlouhého Mostu u Liberce, upřímně bych pochybovala o tom, že se podaří děti odkojené akčními filmy a počítačovými hrami na tak dlouhou dobu zaujmout. Ale dostalo se mi přesvědčivého důkazu, že inscenace funguje.

Po úspěšném a stále vyprodaném Beránkovi, který spadl z nebe, ověnčeném už řadou prestižních ocenění, má Naivní divadlo další poetickou inscenaci pro nejmenší publikum, která pracuje vynalézavě s dětskou fantazií. A lze se jen těšit, s čím tým Michaely Homolové a Vítka Peřiny přijde příště!

Naivní divadlo Liberec

Radek Malý – Vít Peřina, Michaela Homolová a kol.: Čechy leží u moře

Režie: Michaela Homolová, výprava: Barbora Jakůbková, hudba: Filip Homola, dramaturgie: Vít Peřina.

První uvedení 2. března, večerní premiéra 5. března; psáno z dopoledního představení 3. března 2016.

Loutkář 2/2016, s. 52–53.