Divadelní areál Bouda - zážitek, který jinde neseženete!

Vojtíšková, Zuzana: Od stvoření a rozdělení až po Podzim v Amsterdamu

Život a dílo Jana Amose Komenského je v současnosti poměrně častým uměleckým inspiračním zdrojem. Je s podivem, že jsou jeho odkazem přitahováni tvůrci v době zmítané absencí velkých myšlenek, studem vyjadřovat se otevřeně a přímočaře k něčemu podstatnému, jen aby člověk nepůsobil pateticky a jeho postoje nebyly okamžitě strhány jako černobílé a nepravdivé. Ale třeba k myšlenkám Komenského tíhneme právě pro jejich průzračnost, možná nás přibližují k tomu, co bychom rádi, ale čeho se nějak obáváme. V případě Komenského nás před obviňováním z moralizování chrání skutečnost, že je to odkaz dávné minulosti, a tudíž máme pro používání jasně zformulovaných myšlenek alibi.

Výtvarnice a loutkářka Hana Voříšková je jednou z těch, kteří se ani v současnosti nebojí předstoupit před diváky s poeticky zpracovanou látkou, s tématy, která mají potenciál zasáhnout naši podstatu a probouzet v nás věčně se opakující otázky. Snad proto se právě ona obrátila ke Komenskému a k pohrávání si s tímto fenoménem přizvala spřízněné divadelníky. A tak vzniklo spojení lidí, myšlenek a divadelních přístupů – projekt s obrovskou vnitřní energií, úkaz, který přesahuje hranice nejen amatérského divadelního činění: Putování s Janem Amosem aneb Divadelní přehlídka inspirovaná životem, dílem a dobou Jana Amose Komenského.

Snaha spojit v jednom projektu více skupin lidí ve své podstatě není nijak výjimečná, děje se tak často při různých grantových a mezinárodních projektech, z nichž často ve výsledku bohužel čiší jen účelovost takového spojení, samotná podstata a smysl však zcela chybí. V tomto ohledu je Putování s Janem Amosem neotřelým počinem, který si zasluhuje hlubší reflexi. Při práci na projektu se spojili poměrně zkušení loutkářští tvůrci, kteří za léta svého působení už prokázali, že jejich nadšení pro divadlo nezůstává jen u entuziasmu, ale přetavuje se v analytické a kritické myšlení a snahu cosi reflektovat, pojmenovávat, zasazovat do souvislostí, konfrontovat, metaforicky opisovat, stavět obrazy a divadelní tvary, které sice mohou mít své problémy, přesto však je zřejmé, že se v nich jejich tvůrci pokoušeli o vyjádření něčeho, čím se zabývají, co je oslovuje. Jsou to Hana Voříšková a Dana Kaňková působící na ZUŠ Choceň, Panca Lanca Dramatická školička Svitavy vedená Janou Mandlovou, JAKKdo ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř, uskupení vzniklé speciálně pro tento projekt vedené zkušenou loutkářkou Jarkou Holasovou, která v ZUŠce vychovala už řadu zajímavých tvůrců – mezi nimi i členy souboru Mikrle z Brna u Jaroměře Matěje Kubinu, Moniku Němečkovou a Kateřinu Prášilovou, kteří se do projektu také zapojili. S Janem Amosem putovala i Bažantova loutkářská družina DS J. J. Kolára při TJ Sokol Poniklá, která v loutkářských projektech čítá všeho všudy Tomáše Hájka, a dále se zapojilo Divadlo Dno z Hradce Králové a jeho blízkého i dalekého okolí, v tomto případě reprezentované Mirkou Bělohlávkovou, Markétou Stránskou, Martinem Škeříkem a Matějem Pospíšilem, a v neposlední řadě Divadlo jednoho Edy Jeřmanice (sólově opět Mirka Bělohlávková). Hudebně celý projekt propojují taktéž zkušení tvůrci a loutkáři – Pavla a Karel Šefrnovi ze Svitav.

Iniciátorka celého projektu rozdělila mezi jednotlivé tvůrce Komenského život a dílo po sedmi etapách a zadala jako hlavní výchozí pracovní materiál papír. Na zúčastněných pak záleželo, jak k danému období a vybranému dílu přistoupí. Výsledkem je tří a půl hodinová divadelní mozaika s půlhodinovou přestávkou. Jednotlivé segmenty propojuje hudební produkce Pavly a Karla Šefrnových, kteří hrají na housle a kontrabas a zpívají. Všechny scénografické objekty a rekvizity jsou připraveny na jevišti už před samotným začátkem představení, v jeho průběhu se pouze přesouvají, aby byl momentálně používaný prvek v centru pozornosti. Přestavby scény působí organicky, divák vlastně na nic nečeká, protože samotné přeskupování objektů má jakoby svou choreografii a doprovází ho hudba. Navíc někdo z herců pokaždé ukazuje publiku ceduli s názvem nadcházející pasáže. A názvy samotné jsou často zážitkem svého druhu, podnětem k pobavení nebo k přemýšlení. Zvláště pro ty, kterým není Komenského dílo neznámé.

Prolog s názvem Stvoření a rozdělení obstarala sama iniciátorka projektu Hana Voříšková spolu s Danou Kaňkovou v jevišťátku vytvořeném z velké, pískem naplněné krabice ležící na stole. Divák sleduje plošné loutky vystřižené z bílého papíru a zvýrazněné černými obrysy různých detailů. Na písečné poušti se odehrává symbolické ukřižování Krista a poměrně dost vypočítavý růst duchovního – od kněze až k papežské stolici. Prostředky, jak vystoupat ke slávě a k vlivnému úřadu, byly asi vždycky všelijaké a často posléze posloužily jako zárodek konfliktu. Tady se konkrétně hraje o konflikt mezi katolíky a protestanty. Atmosféra Evropy přelomu 16. a 17. století je tak jasně popsaná a můžeme sledovat zrození velikána.

První tři etapy z Komenského života jsou v projektu Putování s Janem Amosem hodně zatížené encyklopedickým přístupem. Tvůrci spíše popisují, co Komenský prožíval, snaží se s určitou lehkostí o výtvarný opis vybraných klíčových momentů a událostí, nemají však ambici zasadit životopisné informace do širších souvislostí, dát jim nějakou myšlenkovou nadstavbu, posunout faktografii někam dál a vytvořit cosi svébytného, přesahujícího pouhý popis. První polovina projektu je proto spíš tak trochu ilustrovanou přednáškou nebo pohyblivým životopisným komiksem, než čímkoli jiným. Všechny tři skupiny (Panca Lanca Dramatická školička Svitavy, Hana Voříšková a Dana Kaňková ZUŠ Choceň a JAKKdo ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř) využívají – byť v různých podobách – papírové plošné loutky. V první části Z pacholíčka Amosem diváci sledují ve scéně ve tvaru členěného okna polepeného novinovými výstřižky Komenského zrození jako malé knihy, která s nabývajícími znalostmi postupně roste. Jsou také svědky humorné geografické přednášky u „dobové“ mapy o tom, kde se vlastně Komenský narodil, ukončené plácnutím dlaní, že to bylo prostě „tady“, někde na jihovýchodní Moravě. Vtipné je i přehazování si Komenského v podobě knihy mezi jednotlivými příbuznými, kteří se ho postupně ujali poté, co mor zahubil jeho rodiče i dvě sestry. Vše je prodchnuté citáty z jeho raného díla.

V podobném duchu, třebaže opět v krabici s pískem, se odehrává pasáž Kam dál z Fulneku?, v níž se hodně rozehrává tematika náboženské (ne)tolerance, zdůrazněná podlézáním určitých lidí Komenskému v začátcích jeho působení ve Fulneku a postupným zatracováním nejen jeho osoby, ale i učení. Jistým symbolem této části je obraz, jak Komenský vyučuje kluky (hromadnou plošnou loutku) ve Fulneku za klášterní zdí. Přes ni do zahrady nakukuje loutka dívky, která z touhy po vzdělání zeď nakonec přeskočí. „Co tu dělá ta katolická holka?“ ozývá se klučičí protest, který je víc než symbolem náboženské nenávisti. Odráží se v něm i genderová problematika. Smířlivý Komenský dívku přijme mezi své studenty a vysvětlí jim, že vzdělání má být přeci pro každého. Myšlenka spojování nejrůznějších skupin je však vzápětí zpochybněna, když kluci po skončení vyučování odejdou branou klášterní zahrady a katolická holka musí zpátky zase přes zeď…

Prohraná bitva na Bílé hoře jasně rozdala historické karty a určila osud všem protestantům, tedy i Komenskému. Počet plošných vojáků po stranách pískového jeviště narůstá, zuří třicetiletá válka a Komenský prchá na panství Karla staršího ze Žerotína. Hana Voříšková v této své části kromě historických událostí akcentuje také jistou Komenského umanutost a upjatost k vlastnímu dílu, k psaní a zachycování myšlenek, které mu místy nahrazuje skutečné žití, společné prožívání okamžiků se svými blízkými. Teprve, když je dopsáno, je čas na život. Ale někdy může být pozdě, zvláště řádí-li v kraji mor, který vezme Komenskému všechny blízké, tedy i jeho děti a ženu Magdalénu.

Třetí etapu s názvem Zlatá brána otevřena scénograficky ilustruje papírová kulisa brány a opět papírové plošné loutky, tentokrát tvořené fotografickými portréty skutečných lidí. Rytmus zde udává stylizace tiskárny v polském Lešně, kde došlo k prvnímu vydání Labyrintu světa a ráje srdce. Bohužel i tato část je předkládána zejména encyklopedicky a diváci se nedozvídají nic moc podstatného o tom, co Komenský asi vnitřně prožíval, cítil, o co usiloval a co si o tom myslí samotní tvůrci.

Když už by se divákovi zdálo, že prohlédl princip tohoto Putování s Janem Amosem a nemůže být ničím překvapen, otevře se mu k jeho potěšení po půlhodinové přestávce prostor, který nabídne zcela jiný přístup k inscenování a reflektování Komenského života a díla. Papír se ve čtvrté části nazvané SVĚT-LO-NDÝN nepoužívá jako materiál pro loutky, ale jako scénografický prvek. Vysokoškoláci ze souboru Mikrle hnědým balicím papírem pokryli stůl jako ubrusem a vznikl jim tak prostor pro stínohru, od níž je jen krůček ke hře se světlem. A tu využili mimořádně dobře a naplno. Loutkami se zde staly svíčky – mohou hořet a svítit, ale také zhasínat. „Šílený“ herec, možná i bůh, v podání Matěje Kubiny sedí za stolem a prezentuje divákům téma migrace a společenské tolerance. Hraje si se zažeháváním skutečného plamene, přeneseně plamene poznání a touhy vzdělávat se. Publikum se místy až chvěje obavou, aby nevzplanulo něco kolem. Matěj má však – zdá se – vše dobře připravené a promyšlené a je i zdatným improvizátorem, takže duchaplně reaguje na nečekané, momentálně vzniklé situace, kdy knot nehoří nebo neplánovaně zhasíná. Komentuje je s humorem a nadhledem a uvozuje humanisticko-estetickou zásadou „rozmanitost potěší“. Rozehrává tak mimo jiné aktuální téma migrace; jemně, přesto zřetelně, prezentuje svůj názor na současné vášnivé a nenávistné debaty a zdůrazňuje při tom Komenského premisu, že „základem politiky je sebeovládání“.

Po Matějově světelné show přichází show meotarová nazvaná Kšeft Jednoty bratrské – scénografie i loutky jsou omezeny na onen malý čtverec skla na meotaru, který umožňuje promítat na plátno, zakrývat a odhalovat různé skutečnosti, vrstvit symboly a hýbat s nimi. Je to jakýsi zjednodušený animovaný film „tady a teď“, který se skládá a rozpadá během chvíle. Ostřílený loutkář a meotarový hráč Tomáš Hájek před diváky předstupuje v kostýmu duchovního jako sám Komenský a volně, avšak velmi přesně, navazuje na Matějovo téma tolerance k jiným názorům. Komenský je zde prezentován vlastně jako politik, třebaže jeho úkolem ve Švédsku je reforma tamního školství. Hájek však dává důraz na vyjednávání s královnou Kristýnou, které Komenský nabízí obchod – vylepšení švédského školství za ovlivnění vývoje v Čechách, jenž by mohl uvést ve skutečnost naděje exulantů na návrat do vlasti. Nejsilnější je zde asi obraz vyjednávání vestfálského míru, kdy ke stolu postupně přibývají hlavy velkých politiků, kteří prosazují své cíle. Meotarová metoda Hájkovi umožňuje jednotlivé postavy přidávat a nechávat mezi nimi „poletovat“ malou loutku Komenského coby duchovního, který se snaží svým našeptáváním jednotlivým aktérům zvrátit vývoj jednání. Scénu však ukončí jedno máchnutí plácačkou na mouchy a divákům ve vteřině dojde, jak otravná musela být pro Evropu tahle „malá česká moucha“. Tomáš Hájek v roli Komenského nakonec konstatuje: „Tak se nám, Čechům, nevyvedl ten švédský kšeft,“ a usedá ke stolu, aby zdeptaný a odsouzený k dalšímu životu v exilu napsal Kšaft umírající matky Jednoty bratrské.

Výraznou změnu poetiky vnáší do projektu Divadlo Dno ve své části Schola ludus v Šarišském Potoku. Opět se tu hraje se zápalem. Dokonce tak velkým, že je potřeba, aby do představení vstupoval požární technik, který bez ohledu na to, že se tu hraje divadlo, dává divákům školení, co dělat, nastane-li evakuace při požáru. Je to hasič, který si půjčí knihu Orbis pictus a předčítá z ní pasáže o divadle. Hlavním scénografickým objektem je zde zešikmené papírové jevišťátko – amfiteátr z knih, jehož převrácením vzniká jednoduchá stránka v knížce, v klasickém dětském leporelu, kde je možné rozpohybovat obrázky. Tvůrci tento princip využili pro ilustraci situace v Šarišském Potoku, kam se Komenský vydal uspořádat výuku a výchovu dětí. Uherské školství pak nazvali „polem neoraným“. Diváci v rozevřeném leporelu koukají na trsy trávy, na zelené nadzemní části řepy a mrkve. Komenský začíná se svou praktickou výukou a před zraky publika se povytažením trávy objevují rozzářené dětské obličeje s vlasy „řepy“ a „mrkve“, které vyrůstají ze země vlivem Komenského pedagogického pěstění. Divákům se i tady připomíná postava divadelního hasiče, jehož přítomnost na jevišti se opodstatňuje a vysvětluje ve chvíli, kdy v důsledku švédsko-polských svárů vyhoří Lešno a je zničena velká část Komenského díla. Uzavírá se tak oblouk pasáže s tematizovaným požárem, kterou si pro projekt Putování s Janem Amosem připravilo Divadlo Dno.

Jeho protagonistka Mirka Bělohlávková pak plynule odehraje Podzim v Amsterdamu, závěrečný úsek Komenského života. Zasadila ho do akvária a rozhodla se ho zpodobnit klasickými marionetami. Snad jako obraz toho, jak byl učitel národů ve svých posledních letech veden (vláčen) nejen touhou sepsat své životní dílo, sedm svazků Pansofie, ale také, jak se ho snažili manipulovat svými představami a úmysly ti, kteří jeho pobyt v Amsterdamu financovali. Mirka svou pasáž rytmizuje metronomem, aby v divácích vzbudila a posléze umocnila pocit z lidské konečnosti. Čas se nejdřív odpočítává poměrně pomalu, postupně však, jak se Komenského život krátí a přibývá počet ještě nenapsaných stránek a množství zmuchlaných papírů s nepřesně vyjádřenými větami, odpočítává metronom sice neustále přesně, ale ve stále rychlejším tempu. A nejenže nenastává vytoužený mír mezi národy, ani mír mezi náboženstvími, ale nenastává dokonce ani mír ve vztahu Komenského k donátorům, ani ve vlastní rodině. Žena i jediný žijící syn Daniel jsou Komenskému sice nakloněni, ale čím dál zoufaleji pozorují jeho vývoj, zdánlivý neúspěch, nesplněné sliby a předsevzetí. Smrt nastává ve chvíli, kdy je loutka v akváriu zcela zasypána zmuchlanými papíry, že už není ani vidět. Zato však diváci vidí, jak loutkářova ruka píše na sklo akvária datum 15. 11. 1670 a začínají se ozývat první tóny závěrečné hudby a zpěv Karla Šefrny. K němu se náhle přidává všech 25 účinkujících, kteří teď sedí roztroušeni v publiku. Vzniká tak zvláštní pocit dokonalé sounáležitosti a jistého vítězství. Bylo-li v průběhu těch čtyř hodin Putování s Janem Amosem něco, co by člověka nudilo nebo ho zcela neuspokojilo, je to náhle pohlceno závěrečnou silou, která proudí z jeviště do publika a opačně.

Tvůrcům se podařilo postihnout všechny důležité momenty Komenského života a zmínit se pravděpodobně o všech spisech, které tento český myslitel napsal. Některé byly uchopeny jen popisně, encyklopedicky, jiné s nadhledem a rozměrem přesahujícím k současnosti. Povedlo se cosi, co se dnes v divadle tak často nestává.

Putování s Janem Amosem

Účinkují: Hana Voříšková, Dana Kaňková (ZUŠ Choceň), Panca Lanca Dramatická školička Svitavy, JAKKdo ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř, Mikrle z Brna u Jaroměře, Bažantova loutkářská družina DS J. J. Kolára při TJ Sokol Poniklá, Divadlo Dno Hradec Králové a Divadlo jednoho Edy Jeřmanice

Hudba: Pavla a Karel Šefrnovi

Psáno z reprízy 1. dubna 2016 uvedené na studiové scéně Labyrint Divadla DRAK Hradec Králové.

Loutkář 2/2016, s. 46–49.

Divadelní areál Bouda - zážitek, který jinde neseženete!

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.