Redakce: S radostí jsem přijal místo náhradníka

Dlouholetý umělecký šéf a současný ředitel Činohry Národního divadla Michal Dočekal pracoval v loutkovém divadle dvakrát – poprvé režíroval Erbenovu Kytici (1998) a podruhé Shakespearovu Bouři (2002). Obě inscenace vznikly na scéně libereckého Naivního divadla a na obou spolupracoval s výtvarníkem Petrem Matáskem. (red)

Jak jste se dostal režii v loutkovém divadle?

K režii v loutkovém divadle, takto Naivním divadle Liberec, jsem se dostal náhodou. Měl tam režírovat Michal Lang, a ten tu režii odřekl a mne, myslím, Petr Matásek doporučil jako náhradníka. Já jsem Naivní (a DRAK) samozřejmě znal a vážil si jejich práce, v osmdesátých letech jsem od Libereckých viděl mnoho režií zejména Markéty Schartové, a tak jsem s radostí přijal místo náhradníka.

Jak vzpomínáte na přípravu inscenací v Naivním divadle? Byla pro vás ta spolupráce něčím výjimečná?

Výjimečná ta práce, respektive její příprava, byla spoluprací s Petrem Matáskem. Byla to výborná, obohacující zkušenost. Inspirující, chvílemi i trochu konfliktní, z činohry jsem tuto dominantní pozici výtvarníka neznal. A neznal jsem ani to, že scéna je hotová vlastně už na první čtenou zkoušku.

Co vás na loutkovém divadle jako režiséra překvapilo?

Trochu mne překvapilo, že se v loutkovém divadle zkouší až odpoledne, protože se dopoledne hraje, ale tehdy mi to ještě spalo, takže jsem toho dobře využil.

V čem podle vás spočívá síla loutky?

Určitě nejsem povolán odpovídat na otázku o podstatě loutky a kromě toho byly ty moje dvě práce v NDL (a jinde jsem nedělal) spíš takové divadlo s akcentovanými výtvarnými prvky, než že by to bylo loutkové divadlo. A když už se tam nějaká loutka objevila, oni se jí ti herci úplně hladově chopili a už s tou loutkou něco tropili a mne to bavilo.

Loutkář 2/2016, s. 29.