Lešková Dolenská, Kateřina: Editorial

Vážení čtenáři,

v tomto čísle Loutkář se věnuje lehce citlivému tématu, a to vztahu loutek a činoherního divadla, přesněji loutek a hereckého divadla a ještě přesněji vztahu herce a loutky. Dnes už nám připadá úsměvné, že byla jejich koexistence na scéně pociťována jako něco nepatřičného a vedly se o ní dlouhé polemiky, mimo jiné na stránkách tohoto časopisu. A je třeba si také přiznat, že právě s činohrou se loutkáři nejčastěji poměřují. Neměli bychom zapomenout, že byly v dějinách loutkového divadla i etapy, kdy byla co největší nápodoba „velkého“ hereckého divadla (a to nejen výběrem klasických činoherních textů pro loutkovou interpretaci) spatřována jako nástroj oborové emancipace.

Jak se to tedy má s těmito dvěma světy? Jací režiséři „z činoherní škatulky“ se třeba jen jednorázově pokusili využít ve své inscenaci magii loutky? Přinesl jejich „pohled zvenčí“ inspirativní impulsy loutkářské komunitě? Kteří loutkáři naopak pracovali v činohře? A proč se v loutkových divadlech stále víc hraje činohra s loutkami a ne loutkové divadlo?

Josef Krofta v rozhovoru publikovaném před více než deseti lety v Divadelních novinách řekl: „Tragédie na loutkovém divadle začíná, když se loutky snaží vypadat a chovat jako živí herci, a končí, když se jim to podaří.“ (Kerbr, J.: Syrečky za národní bohatství nepovažuju, DN 2005, č. 1, s. 8.) Bezvýhradně souhlasím!

Děkuji všem, kdo mi byli při přípravě tohoto čísla nápomocni.

Přeji vám všem příjemné a inspirativní čtení; příště se ponoříme do světa hudebního divadla.

Kateřina Lešková Dolenská

P.S.: Milí čtenáři, nezapomeňte se také občas podívat i na sesterskou platformu tištěného časopisu www.loutkar.eu, kde publikujeme aktuality, tiskové zprávy, festivalové blogy i zcela původní články, včetně glos aktuálních premiér. A pokud se chcete každý den dozvědět nějakou zajímavost ze světa loutek, sledujte nás na Facebooku!

Loutkář 2/2016, s. 1.