Makonj, Karel: Odkaz Henryka Jurkowského

Odkaz Henryka Jurkowského

„Loutka se v lidské kultuře vyskytovala vždy. Nejdřív se objevila v rituálech prvotních společenství. Sloužila k navazování kontaktu s bohy a se zemřelými kmenovými předky, což bylo často totéž. Reprezentovala lidské prosby o bohatou úrodu v rituálech plodnosti. Byla člověku souputníkem na cestě do zásvětí, ochraňovala před suchem, chránila nemocné, byla poslušným nástrojem v rukou šamanů a kněží, kteří lidem navraceli zdraví, vyháněli zlé duchy a řešili veškeré problémy svých chráněnců,“ napsal v úvodu své studie Proměny pojetí loutkového divadla Henryk Jurkowski a přiřkl tak loutce poměrně vznešené a významné funkce. Asi stejně jako E. G. Craig svým loutkovým tanečnicím v paláci na březích Gangy.

Henryk Jurkowski zemřel v neděli 3. ledna 2016 ve spánku s rozevřenou knížkou v klíně. Předpokládám, že taky rozečtenou. Bylo mu bez 16 dnů 89 let. Když přebíral z rukou tehdejšího rektora AMU doc. Iva Mathé Zlatou medaili AMU, stálo ve zdůvodnění: „Za celoživotní přínos světovému loutkářství a jako uznání jeho významného a inspirujícího vlivu na vývoj českého loutkářství v období rozmachu divadla loutky a herce.“ Ne, že by to nebyla pravda, ale přivlastňovat bychom si ho asi neměli, on byl totiž inspirátorem loutkářů na celém světě. Evropou cestoval křížem krážem. A mnohokrát. Jeho hlavním polem činnosti byla teatrologie, především ta se zaměřením na loutkové divadlo – přes jeho veškerou práci organizační, dramaturgickou, překladatelskou a pedagogickou. To jsou záležitosti všeobecně známé, určitě se o nich ještě zmíní jiní – a povolanější –, proto se nebudu u nich zastavovat. Raději se soustředím na jeho práci teatrologickou.

Na tomto autorovi bylo zajímavé a zvláštní, že si loutky velmi považoval, a přitom se stal téměř programním teoretikem onoho „divadla loutky a herce“, této syntetizující formy, kterou sám označil jako „třetí druh divadla“. Myslím, že v tom ale není rozpor. Existenci loutky odvozoval z pohřebních a iniciačních rituálů, onoho craigovského znázorňování „bohů a démonů“ a skutků zemřelých, tedy něčeho, co bylo herci rituálně nepřístupné, a přesto ve svých Dějinách loutkového divadla vyzdvihoval, hledal a nacházel právě období, kdy se loutka dostávala do jevištní konfrontace s hercem. Jako by si loutka chtěla potvrdit svou výjimečnost a odlišnost právě konfrontací s něčím tak pomíjivým a pozemským, jako je – herec. Když jsem pročítal tyto Dějiny poprvé během svého pohostinského režírování v polském Lublinu, uvědomoval jsem si, jak právě touto metodou se Jurkowskému daří zasadit loutkářství do širšího kontextu vývoje divadelního umění, což jsem považoval a považuji za velmi potřebné, ba životně nutné.

Jeho studie ze sborníku Magie loutky, vydaného Nakladatelstvím Studia Ypsilon v roce 1997, jsou dodnes aktuálním svědectvím vývoje nejen loutkářské estetiky, ale i zrcadlem vývoje loutkářství jako svébytného uměleckého druhu. Již zmíněné Proměny ukazují dynamismus tohoto vývoje v průběhu staletí – právě v dynamismu vztahu mezi objektem a subjektem, loutkou a hercem (demiurgem, animátorem) až po aktuální studie zabývající se divadlem předmětů, interakcí subjektu a objektu a tématem loutek v rituálu, tématem staronovým, a přitom překvapivě aktuálním a především – inspirativním. A nezbývá než dodat, že se k těmto studiím studenti KALD vracejí dodnes.

Zhruba v poslední čtvrtině svého života se H. Jurkowski začal zabývat i souvztažnými a přesahovými tématy, jako například proměnami herectví vůbec (Herec v roli demiurga), obsáhlou studií E. G. Craig či proměnami vizuality v čase nazvané příznačně Proměny ikonosféry s podtitulem Vizuální kontext divadelního umění, vydané NAMU v Praze v roce 2010. Není dnes již tak důležité, proč k tomuto osobnímu obratu došlo, zda v tom nesehrálo roli i poněkud macešské chování nového vedení UNIMA, faktem zůstává, že namísto zamýšlené a dlouhodobě připravované Encyklopedie světového loutkářství z pera H. Jurkowského vzešla řada obecnějších a zajímavých studií na staronová témata. Například Jurkowského zjištění o ikonosféře minulého století, která začínala jako individualizovaná, později dehumanizovaná, až po současnou etapu výrazně subjektivizovanou, která vlastně vzniku obecných ikonosfér zabraňuje. I v tomto smyslu lze chápat a vnímat dnešní krizi znaku v umění s novým akcentem na autenticitu originálu, jeho nezastupitelnost a neodkazovatelnost k ničemu mimo sama sebe. Chápal-li Jurkowski původně loutkáře coby aspiranta na demiurga vlastního stvořeného světa, lze dnes konstatovat, že svět objektů se této lidské nadvládě a nadřazenosti často úspěšně brání a tenduje ke své samostatnosti a ovládnutí člověka, proměně a inverzi subjektu a objektu. To není konstatování proti Jurkowskému, to je konstatování zcela v duchu jeho metodiky, které jsme byli často svědky i při jeho pohostinských přednáškách na pražské KALD DAMU.

Škoda, že se nám na půdě této katedry ještě nepodařilo realizovat analogickou antologii české loutkářské dramatiky po vzoru jeho obsáhlé Antologie klasických textů loutkového divadla z let 1999/2000. Ani přeložit tuto Antologii, ve které bychom nalezli texty takových autorů, jako byli B. Jonson, S. Foote, L. Tieck, M. Sand, M. Maeterlinck, A. Jarry, A. Schnitzler, O. Kokoschka, E. G. Craig, F. G. Lorca, M. de Ghelderode a další.

V tomto novém tisíciletí si Jurkowski už příliš nepotykal se současným postmoderním loutkářstvím, loutka pro něj zůstávala stále spíše posvátným znakem než pouhým autentickým objektem, ale přesto za svůj život pro nás zanechal několik zajímavých definicí loutkového divadla, v nichž je však loutka vždy označována za subjekt, nikoli objekt, aby nakonec konstatoval, že dnes by již muselo existovat tolik definicí loutkového divadla, kolik je individuálních tvůrčích konceptů jednotlivých loutkářů. To považuji za sportovní a chlapské konstatování – a přiznání priority praxe před teorií.

Nerad bych však končil nějak neuctivě – naopak, domnívám se, že Jurkowského studie budou ještě dlouho inspirovat i nové generace loutkářů, jejichž tvorbu si dnes dokážeme jen stěží představit. Vymezovat se však vůči odkazu tohoto teoretika budou muset. Obejít se nedá. Nebo jen k jejich vlastní škodě.

Na závěr mi dovolte tento citát jako jeho odkaz: „Dějiny loutkového divadla si můžeme představit jako dějiny práv, která člověk loutce udílí. Vztah loutkáře k loutce byl a je velmi podobný vztahu divadelních umělců k jevištní postavě. Dokonce se zdá, že krize loutky jako samostatného subjektu je časově shodná s postmoderní krizí jevištní postavy. Dokud si jevištní postava uchovávala integritu, loutka mohla být jejím vizuálním ekvivalentem. Když se s jevištní postavou začalo experimentovat, začalo souběžně i analyzování povahy loutky, což vedlo k jejímu zpředmětnění.“ (In: Interakce subjektu a objektu v současném loutkovém divadle) Není tento postřeh přesný a výstižný?

Popřejme tedy Henrykovi, aby si teď našel čas a zahrál si nějakou rituální loutkovou stínohru na motivy svého života. Podobně jako si přál G. K. Chesterton, že si v nebi zahraje loutkové divadlo o svatém Jiří a jeho boji s drakem.

Loutkář 1/2016, s. 73.