Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Drtina, Michal: Kainarovou Zlatovláskou oslavili smiřičtí loutkáři devadesátiny souboru

„Svůj svět odevzdejme nástupcům lepší a krásnější, než jaký jsme od předchůdců obdrželi,“ píše se na první straně divadelní kroniky loutkářského souboru ze Smiřic, který letos oslavil 90. výročí svého založení.

Když se v sále sokolské tělocvičny v budově hotelu Andrejsek 17. ledna 1926 uskutečnila premiéra inscenace Kašpárek v podsvětí a začala se tak psát historie smiřického loutkového divadla, nikdo ze zakladatelů si nedovedl představit, že by tradice mohla nepřetržitě pokračovat minimálně do roku 2016. V souboru se během devadesáti let vystřídalo sto šedesát členů, kteří odehráli přes 1 200 představení pro více než 74 000 diváků. K největším úspěchům divadla patří pětinásobná účast na celostátní loutkářské přehlídce v Chrudimi v šedesátých letech minulého století, kde byly vysoce ceněny například inscenace Král Abeceda, Křížem krážem a především Generálská operka, hraná tehdy netradičně plošnými loutkami. S touto inscenací byli smiřičtí loutkáři nominováni na bezmála měsíční turné po severní Itálii. V současné době hrají především na své domovské scéně zhruba deset představení za sezonu.

V úvodní řeči slavnostního večera k devadesátému výročí činnosti souboru zdůraznili současný principál Jan Suchánek a členka vedení Věra Kloučková, že „za připomenutí stojí místní učitel Petr Zahálka, zakladatel Kašpárkovy říše, jak se divadélko původně jmenovalo. Soubor vedl do osmdesátých let minulého století, tedy více než padesát roků. Právě on se organizačně i herecky podílel na nejúspěšnější éře souboru v 60. letech.

Naše dnešní poděkování patří také zřizovatelům divadélka, kterými postupně byly tělocvičná jednota Sokol, odborová organizace při místním státním statku či při ní zřízený závodní klub Družba, městský národní výbor a posléze Městský úřad Smiřice. Ve všech těchto institucích se našli a bohudík stále nacházejí lidé, kteří pro Kašpárka i pro celé divadlo měli a mají pochopení.“

Až do roku 1950 působil smiřický soubor jako spolkové divadlo, které nemělo vlastní scénu. Hrálo se v tělocvičně a o prostor se loutkáři dělili s biografem. Druhým jejich útočištěm byl hostinec Na Lednici a odtud se roku 1953 soubor přestěhoval do přízemí bývalé továrnické vily, kde sídlí dodnes.

Představením Kainarovy Zlatovlásky byly slavnostně otevřeny prostory loutkového divadla v roce 1954, a právě proto byla tato pohádka uvedena v obnovené premiéře v rámci slavnostního večera k devadesátinám souboru, který se uskutečnil 30. ledna 2016. Při oslavách nechybělo ani připomenutí mnohaleté tradice, kterou začínají všechna dětská představení ve Smiřicích: publikum hlasitým voláním vyvolává na scénu živého Kašpárka. Po premiéře měli diváci možnost prohlédnout si všechny prostory loutkového divadla a popovídat si s principálem Janem Suchánkem.

Máte za sebou úctyhodnou historii, jak vlastně váš soubor funguje v současnosti?

Vedu ho od roku 2014, ale protože chodím do práce, jsem rád, že mi pomáhají Věra Kloučková a Jaromír Sladký. Věra zajišťuje administrativu, propagaci, Jaromír vnější vztahy souboru a zastupuje nás ve Skupině amatérských loutkářů, Svazu českých divadelních ochotníků. Soubor nemá právní subjektivitu, patří přímo pod Město Smiřice, které divadlo zřizuje. Tedy platí veškerý provoz a my zase městu odevzdáváme vše, co vyděláme. Abych řekl pravdu, je to pro město prodělečný podnik, ale pro nás je to jediná možnost. Sami bychom si nemohli dovolit hradit provozní náklady v objektu, kde se divadlo nachází.

Prohlédl jsem si zázemí souboru, je skvělé. Podpora zřizovatele také. Trápí něco loutkové divadlo ve Smiřicích?

Jsem rád, že mohu říct, že nic. V poslední době se nám poměrně daří. Nemůžeme si stěžovat na malý počet diváků, protože standardně jich na představení přichází kolem osmdesáti, když se zadaří i sto deset. Je vidět, že ve Smiřicích má loutkové divadlo tradici a lidé jsou naučeni k nám chodit. Víme, že si dokonce někdy prarodiče záměrně půjčují vnoučata, aby mohli opět přijít do loutkového divadla a zavzpomínat na dobu, kdy sami byli malí.

Lidé v souboru jsou skvělí, mají chuť hrát a dělají to s láskou.

Jak často hrajete?

Přibližně jednou za tři neděle. Za sezonu uvedeme osm až deset představení.

Kolik inscenací máte na repertoáru?

Zhruba dvacet. Každá má vlastní výpravu i loutky. Hrajeme s loutkami od Jiráska, z produkce Výstavnictví a od roku 1972 také s loutkami z Únanova. Většinou jsou to marionety, ale třeba pro inscenaci Pejska a kočičky máme maňásky. To je oblíbený kus, hraje se od roku 1959 každý rok.

Těch dvacet inscenací, které máte na repertoáru, se „dědí“ v původní podobě, nebo je upravujete?

Všechny inscenace upravuje Jiří Zahálka, v současnosti nejdéle působící smiřický loutkář (od r. 1950). Do divadla začal chodit se svým otcem, zakladatelem a dlouhodobým principálem souboru. Nyní režíruje, píše scénáře, je autorem hry Kašpárek a drak, občas hraje. Dříve loutky i vodil, teď postavy jen mluví, a když je potřeba, hraje na harmoniku. Především však upravuje texty, protože většina her je psána zastaralým jazykem, kterému by současné děti špatně rozuměly.

I Kainarova Zlatovláska musela být upravena, aby měla spád a děti zaujala. Dnešní diváci jsou zvědaví na akci, ne na proslovy s loutkou.

Výpravy k jednotlivým inscenacím si taky upravujete?

Ano. Pro současné uvedení Zlatovlásky byla výprava dokončena týden před premiérou. Navrhli ji a vytvořili manželé Kloučkovi, ale část kulis použili z výpravy, kterou pro nás v minulosti dělal výtvarník Slávek Pelant. Jeho scénografie používáme ještě v inscenacích Kašpárek v pekle, Kašpárek a ježibaba, Kašpárek a drak a Dlouhý, Široký a Bystrozraký.

Kolikrát týdně zkoušíte?

Každé pondělí připravujeme kulisy, rekvizity, loutky. V pátek pak pilně zkoušíme.

Když jsem viděl váš soubor, překvapilo mne, kolik máte mladých loutkoherců. Jak se vám je daří do souboru přilákat?

To je jednoduché, ve Smiřicích máme rodinné loutkářské klany… Například Motyčkovi jsou v souboru už po čtvrtou generaci a v současnosti tři z nich v souboru účinkují. I moje děti jsou už třetí generací, která zde hraje.

A mají mladí herci nějakou odbornou průpravu?

Výuku mluvy obstarává pan Jiří Zahálka, který je učitelem českého jazyka. A práce s loutkou se učí z generace na generaci.

Čím – podle vás – láká dnešní diváky váš tradiční způsob hraní loutkového divadla?

Nejspíš je to pro mnoho lidí krásná tradice. A možná rádi chodí na klasické pohádky. Nepřicházejí jen místní, ale přijíždějí i lidé z širokého okolí. Občas zkusí zajet někam jinam, ale nakonec končí zase u nás, říkají, že ve Smiřicích mají loutky nejraději.

Na loutkářské postupové přehlídky jste přestali jezdit. Potkáváte se někde s jinými soubory?

Ano, hlavně s těmi z okolí. Některé pořádají vlastní přehlídky a zvou nás k hostování, například na Boučkově Jaroměři, Řezníčkově Libáni, úpické Rolničce… Snažíme se alespoň jednou za rok někam vyjet.

Chystáte letos ještě nějakou novou inscenaci?

Z nových inscenací jsme letos měli v plánu pouze obnovenou premiéru Zlatovlásky k devadesátinám loutkového divadla ve Smiřicích. Tu jste právě zhlédl. O plánech na příští sezónu teprve diskutujeme. Určitě však letos ještě budeme hrát a začneme s přípravou Cinybulkova Ostrova splněných přání.

Loutkář 1/2016, s. 66–67.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.